Fígle autobusáka

6. září 2019 v 17:56 | LeS |  Normální den
Původně jsem s tím vůbec nechtěla na blog, protože se to dá zneužít i z druhé strany. Takže jsem se snažila to řešit s dopravním podnikem. Až když jsem neuspěla, zveřejňuji takto, co se může stát. Protože prostě každou nespravedlnost nemám ráda (a navíc pan řidič byl hodně nesympatický a hodně opálený).
Normální den. Člověk nastoupí do autobusu. Řekne kam jede, zaplatí, vezme lístek a sedne si. Jenže pak se koukne na lístek a zjistí, že na lístku má zlevněné jízdné, ačkoliv platil celé. Jsem posera, hádat jsem se nešla. Ale vzhledem k tomu, že zlevněné jízdné je jen 25%, autobusák si přijde na 75% na úkor podniku. To při delší cestě je docela fajn přivýdělek. Pro ty, co moc nepochopili, kdyby mě lístek stál stovku, na lístku by bylo 25,-CZK a 75,-CZK by šlo do kapsy autobusákovi.
Je to risk. Cestující si může všimnout. Ale tak dobře, autobusák řekne, že cvaknul špatně. Také může přijít kontrola (a to jsem se bála celou cestu). Pak maximálně dostane autobusák vynadáno, že prodal zlevněný lístek, když člověk neměl průkazku. Nevím, jak by mi někdo uvěřil, že jsem platila celou částku. Jo, nevšímavá, zamyšlená, a hlavně jsem se s tímhle podfukem zatím nesetkala, i když jezdím hodně.
Jak se tomu bránit? Napadlo mě udělat si kartu a na ní nabíjet peníze, pak odpadne hotovostní platba. Z karty se odečte přesně to, co autobusák nacvaká na lístek. Jenže mít kartu s nabitými penězi pro všechny autobusové společnosti, kterými kdy pojedu, to asi není také moc reálné. Takže zůstává - všímat si. A proto to píši i sem. Když si vezmete lístek, mrkněte na něj, jestli tam máte cenu, kterou jste platili .-) Zvlášť, když se vám autobusák moc nezdá.
A ještě proč jsem to nechtěla zveřejňovat tady - protože se to dá zneužít i z druhé strany. Puberťák ukáže kartu, dostane zlevněné jízdné, a při kontrole bude tvrdit, že žádnou průkazku nemá a že platil plnou cenu, jen z toho důvodu, aby potopil autobusáka. Ale to už doufám, že je spíš sci-fi, i když lidé jsou bohužel různí...
Tak hodně příjemného cestování a pohodových a poctivých řidičů. Vím, že je jich víc.
 

Pascale Noa Bercovitch – Zázračný delfín

2. září 2019 v 15:35 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Je sice po prázdninách, ale ještě tu mám tip na prázdninové čtení nejen pro náctileté. Tuto knížku jsem vybrala v dětské knihovně pro moji dceru. O delfínovi, o moři, o slunci. Sama jsem byla zvědavá na příběh a tak jsem si ji přečetla také.

Malý, rozspustilý kluk Abid'allah Mekhassan v 5 letech ohluchne při pádu z palmy. Přestane také mluvit, je zasmušilý, jako bez života. Umře mu i matka Džamia, a z kluka se stane smutný podivín. V zátoce se objeví ale delfín (tedy delfínka) - Oline. Abid'allah měl štěstí, že jeho a jeho kamarády (Juma, Muhamad) naučil strýc plavat. (Mezi beduíny to není obvyklé). A tak se s ní spřátelí, hraje si s ní, a získává zas radost ze života. Začne výskat, volat na delfínku samohlásky O a I, a postupně se mu vrátí řeč a částečně sluch.

Tento příběh se rozkřikne, přijíždějí na pláž Mezaina turisté, a spoustě z nich kontakt s delfínkou také pomůže. Abid'allah s bratrem Idem postavili po smrti matky na pláži kavárnu, která se nyní plní hosty. Beduíni jsou pohostinní, ale zjišťují, že od turistů mohou získat nějaké peníze, navíc i pohostinnost má své hranice, a tak vznikají nové kavárničky a Abid'allah vystaví na pláži i hotel.

Pravdivý příběh vypráví novinářka, které přišla o nohy. V knížce je hodně příběhů s delfíny, hodně popisu krajiny kolem Rudého moře a Sinaje a popis mentality beduínů.

Dcera jí dala 3,5 hvězdičky z 5. Nelíbil se jí popis krajiny, a smutné části. Naopak se jí líbilo, jak si Albid'allah hrál s delfínem a když se narodilo malé delfíňátko. Mě naopak romantické popisy krajiny bavily. Líbilo se mi například, že Albid'allahovi bylo předpověděno, že se má vyhýbat moři, že ho tam čeká něco zlého. Na to jeho matka zareagovala tak, že naopak přiměla strýce, aby ho plavat naučil. Protože věděla, že syna stále daleko od moře neudrží. A z moře mu přišlo naopak opravdové štěstí. Za mě 4,5 hvězdičky.



To nejkrásnější pro druhého...

14. srpna 2019 v 21:37 | LeS |  Normální den
Vztahy jsou křehké. Zdají se pevné, nezlomné, stálé, ale jsou křehké. Lidé jsou také takoví. Tak vztahy nemůžou být ani jiné. A občas nás zasáhnou svojí bolestí, zranitelností, ale i omamnou krásou a často i pochopením.

Měla jsem přítele. Nevytahovala jsem to sem na blog. A vlastně jsem to nevytahovala nikde. Jen nejbližší věděli. Měla jsem ho, a vlastně jsem ani nevěděla, jestli ho mám. Často jsme se navzájem ztráceli. A to doslova. Každý jsme žili svůj život a občas se setkali. Zahořeli k sobě láskou a touhou... a pak zas to nechali uhasnou a třeba i několik měsíců o sobě nevěděli. Přesto nás k sobě něco táhlo, a to pouto - troufám si říct - byla vševědoucí láska.

Vševědoucí. Ne my, ale ona to věděla, že nás to k sobě přitahuje, a že se navzájem potřebujeme. Jak učební lekce, do které vstupujeme stále znova. A vždycky propadneme. A stejně to znova zkoušíme. Ani spolu, ani bez sebe.

Změnil mě. A snad i já jeho. Rozdílní, a přece stejní. Všechno, co jsem kdy chtěla, s ním shořelo, jak domeček z karet. Všechny moje přání, všechno malování společné budoucnosti... Bydlení, dítě... vzdala jsem se všeho a přesto jsem někde v duchu doufala - tak společný důchod?

A najednou jsem pochopila, že to jsou jen mé představy. Mé skryté touhy. A moje čekání na to, že se něco změní. Ne my dva, ale něco. Bylo to čekání na zázrak.

Naučili jsme se spolu být, naučili jsme se do sebe "zapadat". A tím se vzájemně nedráždit. Nehádali jsme se. Neubližovali si. Trávili jsme spolu čas v pohodě. A nechávali si všechno důležité pro sebe. Nechtěla jsem, aby se rozčílil a on nechtěl, abych plakala.

A pak, jednoho dne, kdy jsme zas měli období půstu jeden od druhého... stála jsem na břehu rybníka, kde se tak krásně čistí hlava a napadají úžasné myšlenky. A něco mi řeklo: "To nejkrásnější, co pro druhého můžeš udělat, je nechat ho jít." Vím, že to byla praštěná myšlenka. Ale bylo to tak čisté, tak osvobozující... Po těch mnoha letech marného čekání a doufání. Toho vázání se na někoho.

Ještě se ve mně něco pralo, ale věděla jsem, že to tak je. Že jsme to zkoušeli tolikrát znova, a vždycky stejně, Že jsme se dostali do fáze, kdy už ani jeden nemáme sílu a nevíme jak. Že už prostě ta učební lekce vypršela, a teď už zbývá jen pochopit proč.

Ta láska tam je, takové pouto, které už ale nesvazuje. Vztahy jsou křehké a člověk by se o ně měl starat. Ale včas. Dokud má sílu, chuť, nápady, důvod být pro druhého a s tím druhým to zkoušet. Dokud ví, že se chce druhému otevřít a ukázat kus sama sebe, které je možná jiným skryté.

Ale jakmile se ty dveře zamknou - a myslím, že to nejsou jedny dveře - ale několik dveří, které se zavírají směrem od srdce... Jakmile se člověk uzamkne před druhým, protože to ublížení nebo nepochopení ze strany druhého se jen zvětšuje. Bývá těžké hledat klíč.

A tak jsem to udělala. A ten kámen, který jsem křečovitě svírala v dlani, hodila do vody. Ona už ví, co s tím. A v metru si proti mně sedl kluk, který byl podobný jemu, a byl strašně smutný. Jeli jsme proti sobě dlouho, a... já pochopila, že je to smutné, není to příjemné, možná je to i bolestivé... Ale oba dva se z toho dostaneme. Že je to příležitost pro nás pro oba. Ano, na nový vztah, ale hlavně pochopit.

Ne, uzavřít se ještě víc. Ne, skočit v bolesti z mostu. Ale pochopit, že vztah má růst. A nebát se té trochy bolesti, nebo ponížení, ze strany druhého. Protože pokud se máte rádi, opět se po hádce budete na sebe usmívat. A že někdy ani nevadí prásknout dveřmi. Protože ty se dají znova otevřít, když přijde odpuštění, pochopení a zvítězí láska.

Ale když už člověk neví, jak dál, když jeho sny zůstávají jen sny, aniž by se k nim o krok přiblížil, a ten druhý je na tom stejně, když to prostě nefunguje, ať to člověk vezme za jakýkoliv konec, a ať to myslí jakkoliv dobře... pak asi přijde čas i na větu "to nejkrásnější, co můžeš pro druhého udělat, je nechat ho jít."


 


Osamělost

8. srpna 2019 v 16:38 | LeS |  Normální den
Visí na mě smutnýma očima a hltá každé moje slovo. Když přijdu blíž, poskočí a radostně vyštěkne. Přijde k plotu, abych mohla prostrčit ruku a pohladit si ho. "Sedni", říkám mu. Můj pes poslušně sedá, ale on nerozumí. Nebo nechce rozumět. Má takovou radost, že mě vidí, že napíná řetěz, kterým je uvázaný k boudě, a vyskakuje na zadní nohy. Kdyby moh, řetěz utrhne, plot přeskočí, celou mě povalí a olíže, aby mi dal svoji lásku a byl i co nejblíž. Aby byl lidem nejblíž.
Je to pes, který má smůlu. Lidé si postaví dům, pořídí psa, zjistí, že nemají na hypotéku, nebo se rozvedou s manželem, a sami dům neutáhnou. A dům prodají. Ale co s velkým psem? Do malého bytu nebo zpátky k rodičům si ho vzít nemůžou. A tak se ho snaží zbavit spolu s domem. Poprvé mu to vyšlo. Našel nové majitele.
Když jsem chodila kolem, radostně běhal kolem plotu, vrtěl ocasem, poštěkával na procházející, a užíval si každou společnost. Jenže se mu to stalo podruhé. Utekl. Dostal řetěz a hlídá prázdný dům.
Není zlý. Je přátelský, milý, naslouchající. Ani ti lidé, kterým patřil a patří, zlí nejsou. Dávají mu vodu a žrádlo. A nemůžou jinak. Vždyť život je někdy tak těžký. Nemají čas dávat pozornost a lásku někomu, kdo ji několikanásobně vrací.
Dávám mu pamlsek. Packou ukazuje, že by si dal ještě jeden. Nebo aspoň ještě chvíli drbání, hlazení a mazlení se.
"Neboj, zase se vrátím". Uléhá s hlavou na packy a smutně mě sleduje, jak odcházím. Smířený.
Ale přeji mu, ať ho ještě čeká život plný rozpustilosti, běhání, cvičení, dávání a braní. A ať najde toho správného majitele, kterého bude moci zbožňovat. Protože co udělá člověk, když se cítí osamělý? Pořídí si psa. A co udělá pes?

Jíst, meditovat, milovat – Elizabeth Gilbertová

31. července 2019 v 18:27 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Elizabeth Gilbertová prochází těžkým rozvodem a současně komplikovaným novým vztahem. Útěchu nachází v psaní deníku, začne se učit italštinu, objeví fotografii krásné vyrovnané guru z indického ášramu a služebně navštíví na Bali léčitele, který jí předpoví, že se na Bali vrátí.
Když se uzavře jedno její životní období a rozvede se, rozhodne se tedy navštívit 3 země na I - Itálii, Indonésii a Indii. A v každé z nich strávit 4 měsíce. V každé zemi se zcela oddá tomu, co nabízí, setkává se s lidmi a získává přátele.
V Itálii ochutává jídla a zažívá rozkoše. V Indii stráví celý čas v ášramu a věnuje se meditaci. V Indonésii - na Bali - pomůže druhým a zamiluje se.
Knížka popisuje životní cestu a pocity, které jsou zpočátku bolestné, ale postupem dochází k očištění a znovobjevení síly a knížka končí skutečným happy-endem.
Je to otevřená zpověď. Trochu se pojisuje historie Bali, ale jinak se jedná spíše o rozhovory a situace, z kterých poznáváme specifika jednotlivých zemí. Itálii poznáme prostřednictvím Luka Spaghetti a Giovanniho, u kterého se učí italštinu a Švédky Sofie, která se přijela také učit italsky. Ostatně italština je tak krásný jazyk, že jsem se ho i já rok učila. Jen pro tu zpěvnost. :-)
V ášramu v Indii nepotkává guru z fotografie, ale zato nachází svérázného Richarda z Texasu, který má trefné rady, Svámidží - instalatéra a básníka. Dávají jí zabrat meditace a především ranní zpívání Gurugíty, která má 182 slok. (Tu jsem si našla na youtobe a zpívána ženským vysokým hlasem není rozhodně tak strašná). Ale nakonec se vším prokouše a je blízko osvícení i vyřešeného vlastního života.
Tak přicestuje na Bali. Mezi usměvavé lidi, které mají pevné náboženské rituály, ale také problémy. Potkává léčitelku Wajan a její dceru Tutti a s pomocí přátel vybere peníze na jejich dům. Potkává i kytaristu Judhiho z Jávy, který žil v Americe než byl vyhoštěný, a na Ameriku stále vzpomíná, i když ví, že se nemůže vrátit. A pak je tu samozřejmě Ketut Lijer - malíř a léčitel. Ten jí předpověděl, že se na Bali znova vrátí. Dostává duchovní rady, z nichž se mi nejvíc líbí "usmívat se játrama" (usmívat se tak, že se usmívají i vnitřní orgány). A potkává i Brazilce Felipe a tím i fyzickou lásku.
Dřív než jsem četla knížku, jsem viděla film s Julií Robertsovou. Trochu mi v knížce vadil překlad oslovení Potravinářko místo filmového Kobylko. Přece jen Kobylko je hezčí, i když až v knížce jsem pochopila, že je to proto, kolik toho sní :-) Film je víc líbivý a romantický, kniha víc duchovní a meditativní.
Z knížky jsem cítila pozitivní energii a odhodlání, i když dochází někdy k těžkému boji (často sám se sebou). A stávají se přesně ty situace, které mají být. Vše je tak, jak má být :-)


Rakovina

24. června 2019 v 17:00 | LeS |  Zamyšlení
Hledala jsem na internetu, abych věděla, jak se chovat k člověku s rakovinou. Abych našla nějaké rady, jak nemocnému člověku ulevit. Hledala jsem i zázračná uzdravení, organizace, které pomáhají lidem s touto nemocí. Zdálo se mi, že je těch informací málo, na to, kolik lidí touto nemocí onemocní.
A sestavila jsem si svoje způsoby, jak se chovat k člověku s touto nemocí. Jako přítel.
1) Ať je jakákoliv diagnóza, nemocný je pořád na světě. Takže i když přítel neví, jak se chovat a co říct, je důležité, aby s nemocným byl v kontaktu. Aby se mu ozval. Nemocný zažívá strašně moc různých stavů, různých emocí, někdy nechce druhé obtěžovat, někdy se straní světa. Přítel se nemá vnucovat, ale snažit se dotyčnému ukázat, že tady pro něj je. Četla jsem, že přítel se nemá ptát, jak se nemocný cítí. Já nevěděla jinou otázku. A myslím, že nemocný byl rád, že se může vypovídat.
2) Nabízet pomoc, ale chápat, že druhý pomoc odmítá. Zkoušela jsem nabídnout finanční pomoc prostřednictvím dobrého anděla, zkoušela jsem najít psychologa, zkoušela jsem nabídnout organizaci mamma help, zkoušela jsem háčkovat čepičky... zkoušela jsem toho hodně. A nezlobím se, když nemocný se na tuto pomoc necítil. Je to jeho rozhodnutí. Myslím, že nemocný sám má tolik svých starostí, že zjišťovat některé věci je pro něj strašně náročné. Předkládala jsem tedy návrhy... někdy se některý uchytí a pomůže. Třeba ten uvařit...
3) Vyhnout se větám "to nic není, to v pohodě zvládneš"... Vím, jak je tento boj s nemocí těžký. Někdo má štěstí, že se i při chemoterapii cítí (i díky lékům) dobře, a vypadají mu "jen" vlasy. Ale někdo jiný omdlívá, přidají se další zdravotní komplikace... Někdo může pokračovat v tom, co dělal předtím, jen si odskočí na léčbu, ale někdo jiný to snáší hodně špatně a ztrácí se před očima. Přítel by měl tedy doufat a věřit v to lepší, ale být připravený i nato, že nemocný nebude moci dělat věci, na které byl zvyklý. Přítel, který si tohle uvědomí, může být nemocnému oporou.
4) Přemluvit nemocného k jídlu a pití. Ve všem jsem pro respektování rozhodnutí nemocného, ale v tomhle jediném jsem pro trochu nucení. Ještě před léčbou by se přítel měl snažit nemocného přemluvit třeba k tomu, aby nemocný přibral (i když nemocní s rakovinou spíš naopak hubnou), aby měl sílu s nemocí bojovat. Nemocní můžou mít problém se zvracením, problém se zácpou, bolesti, a tak se může stát, že jíst a pít odmítají. Existují nutriční drinky. A přítel by se mohl starat o zjištění diety. A podporovat nemocného, aby něco snědl.
5) Nebrat naději, i když ji doktoři vzali. Našla jsem články, kde se nemocní uzdravili, když se smířili se smrtí, uspořádali si věci v životě,... Viděla jsem uzdravení, kdy to vypadalo špatně. Ale viděla jsem i opak. Když je už všechno v háji, a nejde už říkat, zlepší se to, uzdravíš se, pak raději o tom nemluvit a prostě druhého držet za ruku.
6) Udělalo se všechno. Nemocný se sám ptá, jestli něco neměl udělat jinak. Myslím, že tyhle trýznivé myšlenky není potřeba prohlubovat. A říkat, že doktoři něco zanedbali, nebo ta nemocnice je špatná,... Myslím, že je přirozené, že při rakovině se hledá alternativní léčba. Člověk zkouší bylinky, léčitele,... Někdy se i nemocný rozhodne, že neprojde klasickou léčbou... Myslím, že nikdy nevyčítat, že to měl nemocný udělat jinak a kdyby to jinak udělal, dopadlo by to dobře. V téhle nemoci člověk nikdy neví, jak je to správně.
7) Respektovat rozhodnutí, ať je jakékoliv. I když se nemocný rozhodne už nepokračovat v léčbě. Nebo se naopak rozhodne prodloužit o chvíli život chemoterapií, která ho ale strašně ubíjí - je to jeho rozhodnutí. A je to těžké rozhodnutí. Proto si myslím, že je dobré ho v rozhodnutí podpořit.
8) Chápat, že i když se nemocný dostane z této nemoci, strach, z této nemoci přetrvává. Tato nemoc se hodně často vrací, a proto je přirozené, že se člověk bojí. Více se kontroluje. Má strach, jakmile se objeví něco trochu jiného s tělem. Někdy tohle větší sledování se pomůže k rychlejšímu podchycení nemoci. Proto určitě neříkat, "jsi hloupý, vždyť to nic není." Ale stát při něm a raději i navštívit lékaře zbytečně než něco podcenit.
9) Přítel by měl být nemocnému oporou. Ale je to někdy hodně těžké. Je dobré tedy spojit se s ostatními, třeba s ostatními přáteli nemocného. Rodina nemocného je ve strašném stresu a sama potřebuje pomoci... Ale i přítel potřebuje probrat s někým, jak to vypadá, co zjistil, svoje pocity, nebo rozložit pomoc. Je dobré spojit se a nebýt na všechno sám.
10) Dovolit si plakat a nadávat. Dovolit si říkat modlitby, i když člověk není věřící. Dovolit si odpočívat. A dovolit si věřit v zázraky.



Platonická láska

15. června 2019 v 19:13 | LeS |  Zamyšlení
Myslím, že každý z nás to alespoň jednou v životě zažil. To setkání s protějškem, který má na čele napsáno Pan Úžasný a Nedostupný a Slečna Báječná a také Nedostupná. Myslím i, že když se o těchto platonických láskách začne mluvit, jako by ztrácely svoje kouzlo. A přesto "to setkání" mě zas přivedlo k napsání blogu.
Mám pocit, že někdy ten Amorův šíp zasáhne tak nějak jednostranně, zato pořádně. Nebo jde možná o setkání s někým z bývalých životů... anebo z těch budoucích. Každopádně v tomto životě je to naplánováno tak, že budete "jen" spolupracovníci, "jen" kamarádi, nebo "jen" kolemjdoucí.
Měla jsem takovou platonickou lásku. Dnes jsme kamarádi a přátelím se s jeho ženou. Je fajn. A hlavně se k němu hodí. To musím přiznat. A mají spolu úžasné děti... A já už pomalu ani nevím, co jsem na tom mladíkovi (tehdá) viděla. I když mu neupřu, že o rodinu se postarat dokáže a vtip a šarm má.
To byla minulost. Platonické lásky se časem mění... A některé se rozhoří vždy, když dotyčného potkáte. A jste ochotní překonávat sami sebe. Postavit hrad nebo vymyslet perpetum mobile. A ani nevíte, jestli by si vás ten dotyčný (ta dotyčná) pak všimla. Protože zatím si vás vaše láska nevšímá a člověk nemá šanci to změnit. Nebo ano? Nebo všímá? Někdy je to ještě horší, když oznámí - budeme přátelé.
Já mám jednu takovou platonickou lásku. Mám tendenci omdlívat, kdykoliv ho uvidím. A chtěla bych protahovat rozhovor - což jde hodně těžko, když bojuji s omdlením. Má neuvěřitelný klukovský upřímný úsměv. A podle mě to musí vědět, protože se usmívá téměř neustále.
Vždycky se dívá na mě. Ne přese mě, skrz mě, za mě - ale na mě. Jako by mě znal a věděl hned, kam mě zařadit. Tím hodně šplhá v mých očích. I když třeba ve skutečnosti vůbec netuší, kdo jsem. Vždyť jsme se viděli jen párkrát. A potkává spoustu lidí, ke kterým se určitě chová stejně.
Je úžasný, a myslím, že se může líbit i jiným, ale ty neomdlívají. Myslím, že jim může přijít prostě normální. Sympatický. Milý. Ale tesat podle něj sochu a básně mu skládat nebudou...
A já vlastně taky ne. Napsala jsem mu jeden článek. Možná i proto, že když se o platonických láskách mluví, tak slábnou. Kdo ví.

David Michie-Dalajlamova kočka

29. května 2019 v 15:45 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Co mě zaujalo nejdříve - kromě obálky s modrým kočičím okem - byl životopis autora. Narodil se v Zimbabwe, studoval v JAR, žil v Londýně a bydlí v Austrálii. S Tibetem tedy nemá nic společného, ale možná mu nějaká jeho kočičí přítelkyně mňoukala příběhy do ouška.
Napsal už několik těchto knih s kočkou a já si vybrala Dalajlamova kočka a umění příst. Protože to je pro mě zajímavé, proč kočky předou a jak být šťastný. To jsou otázky, které se prolínají celou knihou. Na pozadí příběhů (ne)obyčejných lidí pohybujících se v blízkosti kočky. (Nepíši dalajlámy, protože ten v první kapitole odcestoval a v poslední se vrací.)
Hlavní hrdinka ale i vypravěčka je kočka. Líbilo se mi, že kočka se chovala jako kočka a ne třeba jako pes :-) To znamená spíše uváženost, zvědavost, moudrost, nadhled, kočičí sebevědomí... Aniž by to nějak plánovala nebo chtěla, může za to, že příběh se odvíjí od napínavého začátku k šťastnému konci. A lidé, kteří jsou v knížce popsáni si štěstí určitě zaslouží. Je to například Serena, která vede kavárnu, nebo počítačový expert Sam, nebo mnich Lobsang.
Není to knížka plná rad. Spíš se číča připlete k nějaké odborné diskusi v Himalájské literární kavárně nebo třeba na hodině Školy jógy psa s hlavou dolů. Kočka se setkává ale například i s jogínem a knížka se dotýká i smrti, jako součásti života.
Podle mě knížka zaujme toho, kdo hledá nějaký návod na štěstí, je milovníkem koček nebo se prostě chce odreagovat u milého nenáročného příběhu.

O žluté a růžové

17. května 2019 v 15:28 | LeS |  Zamyšlení
Protože dcera teď píše ve škole spoustu charakteristik, a protože byl minulý týden den žlutých kytiček, rozhodla jsem se také jednu napsat. O kamarádce.
Jak vypadá? Jako každá žena. Je krásná, když se usmívá. A zamračená, když má moc práce. Smutná, když se nedaří jejím blízkým. A navztekaná, když ti blízcí překročí její hranice, které má hodně vysoko. Teď je zoufalá a vyčerpaná.
Jaké má vlasy? Takové, jako každá žena. S černými je dračice, s blond půvabná a něžná, s hnědými sympatická, s melíry mladistvá a s rezavými sexy. Teď nemá žádné. Je křehká a zranitelná.
Jaké má oči? Jako každá žena. Laskavé i přísné, smějící se i plačící. Ale vždy osvěžující. Vidí až do duše svých blízkých. Teď je má bolavé a smutné.
Jaká má ústa? Jako každá žena. Hojivá pro děti, úzká a stažená pro nepřítele, plná pro partnera, otevřená pro kamarádky. Teď je má unavené a prosící.
To je o té žluté. Je zářivá svým vlastním kouzlem.
A o růžové? To, v co se všichni modlíme... budoucnost.
(Středa 15.května 2019-den proti rakovině-zakoupením žlutého kvítku měsíčku lékařského podpoříte boj proti rakovině.
15.6.2019-Avon pochod - boj za zdravá prsa-růžová barva)

Květen bez aut

2. května 2019 v 20:50 | LeS |  Zamyšlení
Tenhle rok se nějak pouštím do těch příjemných vymožeností, které člověk používá. Nejdřív internet, pak mobil a teď auto :-) Zaujal mě projekt do práce na kole, který připadá právě na měsíc, který teď začíná - na květen. A pokud si pospíšíte, můžete se přihlásit. Nemusíte jezdit jen na kole, ale třeba na koloběžce, bruslích, nebo jít pěšky. Motivací můžou být ceny pro výherce, ale hlavně to, že člověk udělá něco pro své zdraví (zlepšení fyzičky) a něco pro město, ve kterém žije (čistější ovzduší, ale třeba i bezpečnější město).
A jestli se zapojím? Bohužel nezapojím. Cestu do práce neuběhnu a ani neujedu na kole (možná bych to dala na tom elektrickém) :-) Ale jaké je to být bez auta, to znám. Nemám rychlé reakce a tak si nedovolím řídit auto v dnešním silničním provozu. A tak jsem odkázaná na jiné formy dopravy.
Chodím hodně pěšky. A jezdím vlaky a autobusy. Jezdit městskou hromadnou dopravou například v Praze není problém. Staví vám to skoro na každém rohu a intervaly příjezdů nejsou dlouhé. Jezdit hromadnou dopravou mezi malými městy a vesnicemi je už trošku horší. Autobus jede maximálně třikrát denně a na zastávku musíte jít třeba i do vedlejší vesnice.
Já si nestěžuji, jen mě mrzí, že kromě mě jezdí pouze děti a studenti a pak důchodci. Obě dvě skupiny to mají teď hodně se slevou. Ale ani pro dospělé mi to nepřijdou nějaké přemrštělé částky. Na některá místa dokonce jedu v autobuse jen já a řidič, ve vlaku já, strojvůdce a průvodčí. To pak mám sice soukromou jízdu, ale naprázdno vyjde moje snaha šetřit životní prostředí. :-)
Nejčastějším argumentem, proč člověk jezdí autem není, že je líný, ale že nemá čas. Nemá čas jít někam pěšky a nemá čas čekat na autobus, a nemá čas ho trávit v dopravním prostředku, který staví na každé mezi. Někdy nemá čas jít pěšky, ale má čas ho trávit v posilovně. Někdy nemá čas čekat na vlak, ale má čas ho trávit v autě v kolonách...
Já jsem člověk, který se rád kochá. Takže se kochám při chůzi, kochám se oknem z dopravního prostředku. A plánuji. Co stihnu za dvě hodiny, než mi jede autobus. A improvizuji. Jestli musím popoběhnout, nebo se zakecat. :-)
Samozřejmě není snadné být bez auta, když je nemocné dítě a doktor ve vzdáleném městě. To se pak nějaký soused s autem hodí. To přiznávám.
Ale jsou situace, kdy by se dal počet aut omezit. Z mého pohledu by nemusel být v každém autě jen jeden člověk. Například lidé ze stejného místa končí v práci ve stejnou dobu a všichni jedou nakoupit a pak teprve domů, a každý jede zvlášť ve svém vlastním autě. Nejde se domluvit?
Chtěla bych vás poprosit o zamyšlení. Skutečně nemůžete někdy použít hromadnou dopravu. Mám totiž strach, že když jsem jediná ve vlaku nebo autobuse, kraj přestane spoj dotovat, zruší ho, a pak i já budu muset oprášit řidičák :-)

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/