Co mi blog dal?

19. března 2017 v 10:52 | LeS |  Záhady a zázraky
Už jsou to dva roky, co jsem začala psát ne do šuplíku, ale na blog. Když jsem si vytvořila blog, měla jsem představu, že budu mít stovky návštěv denně a desítky komentářů u článku. Trošku namyšlená, možná si řeknete. Nebojte, brzy jsem spadla zas na zem, objevila články od skutečně dobrých blogerů a byla vděčná za každý komentář.
A jak to tak bývá, když se člověk spokojí s tím, co má, objeví něco, co je skutečně důležité. Něco, co mi opravdu chybělo. Po čem jsem skutečně toužila. A co jsem si myslela, že nikdy mít nebudu. Našla jsem tu něco úžasného. Někoho. Našla jsem tu babičky.
Tedy, abych uvedla na pravou míru, jsou to ženy, které by mohly věkově být mými matkami a některá dokonce sestrou. Toto označení jsem vybrala, protože již mají vnoučata. A protože pro mě babička bylo něco snového. Babičce se může říct vše, ne jako rodičům. Babička pochopí, s babičkou je zábava, babička rozmazluje, babička je moudrá, babička má zkušenosti... Jako dítě jsem si takovou babičku představovala. Jen představovala, moje vlastní babičky o mě zájem projevit neuměly a já si je získat neuměla.
A tak to, co se mi nesplnilo v dětství, splnilo se mi teď. A hned v několika verzích. Jedna babička je praštěná, jiná tvůrčí, další citlivá, jedna je cestovatelka a jiná všestranná. Každá z nich je jiná. S některou jsme si bližší, její komentář se mě mile dotýká, jiná je ta babička zdálky, co se objeví jednou za čas, vychrlí novinky a zas zmizí. Každá je osobnost. K některé bych jela na prázdniny radši, k jiné trošku míň, ale s každou bych určitě zažila něco jedinečného, a s každou bych si to užila.
Všechny jsou to akční ženy. A možná se některá z nich bude bránit. Ale žádná z nich není tou babičkou, co svěsila ruce do klína. Každá z nich dokáže obsluhovat PC a založila si blog. A i když ve škole žádné hodiny informatiky asi neměli, umí toho s blogem víc než já a kolikrát se mi od některé z nich dostane dobré rady.
Ukazují na blogu kousek ze sebe, jsou čtené, jejich blogy jsou pozitivní, a jejich článků i příznivců přibývá. A to i přesto, že mají svoje starosti, svoje denní činnosti, vnoučata, i trápení. Z žádného jejich článku se nedovíte to, co tady píšou mladé holky, je to na houby, nikdo mi už nepomůže. Možná je to o těch zkušenostech. Když už zvládly tolik věcí v životě, získaly i sílu.
Nevím, ale mám je ráda. Každá mě trošku změnila. Temperamentní předala energii, tvůrčí nápady, ta s otevřeným srdcem otevřela i to moje... Babičky, které vyslechnou a poradí. Mám ráda jejich komentáře. Mám ráda jejich blogy. Mám ráda jejich odvahu, s kterou předstupují veřejně před ostatní. Mám ráda jejich povzbuzení, komentář k zamyšlení, pobavení, ze života.
A tak vím, i kdyby mi blog nedal nic víc. I kdybych nebyla v autorském klubu (což byla další věc, která se mi tu splnila, děkuji), to, že jsem potkala tyto ženy, ta krátká setkání na našich blozích,... získala jsem mnoho.
Děkuji všem těmto ženám, které si určitě zaslouží to označení babička .-) A vím, že je to neurazí, protože jsou moudré .-) Děkuji a těším se na vaše další články i komentáře.
 

Poslouchej své srdce

10. března 2017 v 19:36 | LeS |  Zamyšlení
Tak podobného sdělení se mi dostalo od jedné osoby (která se přihlásí sama, pokud bude chtít, a tak nebudu jmenovat). Je to krásné sdělení. Ale bylo mi řečeno způsobem, že jsem asi nereagovala tak, jak by si dotyčná osoba představovala.
Nakonec mi bylo z celé diskuse trochu líto, že dvě osoby, které se snaží pomáhat druhým, se nedokáží domluvit.
Mám pocit, že někdy chceme mít věci pod kontrolou, chceme, aby lidé reagovali tak, jak si přejeme a divíme se, že se to tak neděje. Chceme ukázat druhým to, co jsme sami nalezli a "myslíme to s nimi dobře".
Ptala jsem se jí, proč všechny ty věci, které mi píše, znám, dělám, a stejně onemocním a některé věci v mém životě nevyjdou. Psala jsem, že mám o sebe strach,... já bych nedokázala na takové sdělení odpovědět jsi beznadějný případ, nazdar.
Psala, že je na konci cesty, pro mě je život cesta neustálá. A jsem za to ráda. Vše v životě se mění a plyne. Proč bychom se nemohli měnit i my a situace, do kterých se dostáváme...
Mám ráda rozmanitost. Ve vzhledu lidí, v názorech. Pokud to jsou názory, které druhým neubližují. Mám ráda i lidské chyby, které vedou k pochopení. Přistupuji k životu tak, že jsme vzájemní učitelé. Není někdo, kdo by věděl víc. Jen ví kousek do té mozaiky. Moc se mi to líbí. Protože pokud najdete člověka, který je upřímný, chce objevovat a dívá se na sebe i na druhé s láskou, pak je takové setkání obohacující.
Prošla jsem si mnoha věcma. Ale zároveň vím, že to, co se mi stalo, bylo nutné, a vše do sebe pomalu zapadá.
A tak jsem si i z této nepříjemné diskuse něco odnesla. Díky tomu celému vzájemnému nepochopení, jsem já pochopila, že mi ve spoustě věcí brání jedna věc. Strach. Strach, že zklamu, že neudělám správou věc, že ublížím... Zjistila jsem, že se toho strachu nechci úplně zbavit. Dává mi pokoru. Ale nechci jím být svázaná. A nehodlám kvůli strachu nepostavit se sama za sebe .-)
Ta diskuse nebyla příjemná, i když jsme obě byli upřímné a měli ty nejlepší úmysly. Nedokázali jsme se ani na konci usmát, ani přistoupit k sobě s respektem. A mě jen napadá, jak se pak mají domluvit lidé, kteří v sobě mají zlobu...
Abych se přiznala, ani o té osobě slyšet nechci, i když jí přeji to dobré, a vím, že bude nacházet lidi, které ona potřebuje. Vím, že ji budou vyhledávat lidé, kteří potřebují ji. I já jsem potřebovala tuto životní lekci.
A když rekapituluji poslední dny, znovuobjevila jsem jednoho skvělého muže a našla další báječnou kamarádku, dostala jsem se konečně ke kadeřnici, nachlazení pominulo,... .-)
Vše je na dobré cestě. :-)
Vše plyne... I přes kameny :-)

Můj čtvrtý dobrovolnický den

4. března 2017 v 17:42 | LeS |  Normální den
Od začátku roku, od mých předsevzetí k lepšímu životu, se potýkám s nějakými zdravotními problémy. Začalo to chřipkou, kterou jsem zřejmě nevyležela, zůstal z ní kašel a rýma a ten mám stále. Doktorka řekla, že jsem v pořádku, ale musím to vyležet a nechodit do práce.
A to jsem si nemohla dovolit. Navíc tento týden byl v práci opravdu strašný. Tolik práce, tolik psychického vypětí, tolik nervů - asi jako prodavačky před vánocemi. V pátek jsem byla už tak strašně psychicky vyčerpaná, že kašel nekašel, šla jsem se svižnou chůzí projít 6 km. Nezabralo to. Ani na psychické uvolnění.
Přede mnou tolik povinností, tělo i duše unavená... a stejně jsem nevynechala návštěvu "přátel bílého pokoje". Vykládejte lidem, kteří jsou uvězněni v nemocničním pokoji a chtěli by ven, že byste si tam na pár dní nejraději lehla a na nic nemyslela. Vykládejte jim o nespravedlnosti světa, do kterého by se tak rádi vrátili. Vykládejte jim o tom, že máte rýmu, když jim chybí noha a hapruje srdíčko.
A stejně jsem vykládala. A stejně jsme se přitom i nasmáli. A stejně jsme se i pobavili. A dokonce i na sluníčku poseděli. A tak jsme si vzájemně přinesli uvolnění.
Povinnosti se nezměnily. Ani se nezměnil můj zdravotní stav. Ale cítím, že jsem zas dostala další šanci si ty svoje problémy nějakým způsobem řešit. Cítím, že mě zas popostrčili a ukázali, že není vždy nutné z komára dělat velblouda.
A zbývá zas jen otázka, a co dál, a co příště? A já věřím, že dál se něco vymyslí a příště určitě bude.-)
Na shledanou.
 


Smolař

20. února 2017 v 21:07 | LeS |  Normální den
Brala jsem se za největšího smolaře. Odjeli jsme na hory, abychom si zalyžovali, vyřádili, odpočinuli si... a mě se vrátila chřipka, ne tak hrozná jako předtím, ale docela nepříjemné nachlazení s kašlem, rýmou a únavou. A protože jsem to nechtěla riskovat, ležela jsem v posteli, kolem poledního jsem si dala v prázné restauraci česnečku (mimochodem výbornou) a dívala se smutně ven, jak je tam krásně. Výhled byl úžasný, ale mě pomalu stékaly slzy.
Dnes jsem potkala ale většího smolaře. Kamioňák s dvěma návěsy zatočil tak nešťastně, že uvízl a nemohl dopředu ani zpět a zablokoval na hodinu silnici v obou směrech. V době, kdy jezdilo nejvíc lidí do práce. Myslím, že dostal hodně nehezkých jmen. Jak se mu pak podařilo se odtamtud dostat fakt nevím. Navíc chodím pěšky, takže se mě kolony aut netýkaly. Snad jen provokativní poznámky řidičů "nechcete svést"? :-)
Další smolařku považuji paní, která chce po nás předělat fakturu, která nesouhlasí na jeden kus o jeden halíř. Protože odebrali dost zboží, dělá rozdíl celých 15 korun. On je problém, že dostala ceník, kde je cena o jeden halíř nižší, jenže u nás se brání, že došlo ke špatnému zaokrouhlení a správná cena je o jeden halíř vyšší... Nevím, kdyby to šlo, tak paní dám těch 15 korun, a ušetřím spoustu času, který tomu už přes měsíc věnuji. Ale princip je princip. Tak nevím, jestli to kvůli 15 Kč dožene až k soudu. Záleží na tom, kdo je tvrdohlavější, a jak moc nám jde o zákazníka.
Občas se něco nevyvede úplně přesně, jak bychom si představovali. A občas něco nejde tam ani zpět. A někdy nemůžete něčeho dosáhnout, i když cítíte pravdu na své straně. Ale pořád ještě se jedná o hloupost. A když si to člověk vezme kolem a kolem, tak jde vlastně o houby. O pár naštvaných řidičů, nesplněný termín, o pár korun... a o zdraví. A protože bez zdraví člověk nemůže nic, já se jdu kurýrovat, a vám přeji klidné dny. Nenechte se rozhodit .-)

Můj třetí dobrovolnický den

14. února 2017 v 18:58 | LeS |  Normální den
Já tam nechodím pomáhat. Já se tam chodím vyžít. Někdo navštěvuje hospody, jiný bary, já nemocnice. Vždyť kde jinde bych našla někoho, kdo bude dělat to, co chci já. A nemá ani kam utýct. I když to někdo zkoušel, ale zvědavost (a sestřička) ho vrátila zpátky.
Vzala jsem dětskou hru s písmenky, a tak se čtyři dospělí, rozumní lidé bavili skládáním slov. Vědci z akademie by se divili, jaká všechna slova existují. Bohužel jsem si nazapamatovala žádný, asi se neujaly tak rychle, jak nadějně zněly. Čtyřikrát jsme obraceli kartičky a dobrali do konce. Takový úspěch jsem ani nečekala. A příště člověče, zaznělo nakonec. Tak člověče, těš se.
Přemýšlím vždy nad vtipy, které bych mohla dát k dobrému... No, tentokrát mě napadl hodně drastický.
Žabák přijde ke kartářce, a ta mu předpovídá, potkáš krásnou dívku, která o tobě bude chtít vědět vše. A kdy to bude? zeptá se žabák. Příští semestr při hodinách biologie.
Jeje, dívala jsem se po tvářích, snad nebudou mít špatné sny, ale naštěstí v nich byl úsměv.
Tak jsem se osmělila a sdělila jim, že je za dveřmi Valentýn. Protože to byli muži v nejlepších letech, vysvětlila jsem, že to není MDŽ, kde se muži opijí a ženy dostají karafiát (byli trošku zklamaní), ale že by na mě měli pamatovat s nějakým přáníčkem a dárkem. Už jsem zamlčela, že ty dárky a přáníčka si dávají zamilovaní - oba dva.
Nejdřív se se mnou jeden muž chtěl podělit o tatranku. Ale když jsem viděla jejich jídelníček, vzpomněla jsem si, že i potvory mají srdce, a tatranku jsem mu nechala.
Ale pak jsem dostala něco nečekaného. Přáníčko hand made. Úžasné, Valentýnské. Jen když jsem ho otevřela, bylo tam "bujarého Silvestra". Tak jsme se domluvili, že dopíšeme za Silvestra Valentýna, uděláme hvězdičku, dolů napíšeme "nehodící se škrtněte" a přáníčko bude multifunkční.
A protože jeden muž je opravdu moc šikovný, a protože se občas dějí zázraky (i potvorám), dostala jsem i dárek. Viz. foto.
Tak kluci, děkuji moc za hezký den. Přáníčko je úžasné a ten řetízek budu určitě nosit. Já vím, nikde nechválit, aby ho po vás nechtěla každá. Ale jste skvělí. A nejmenuju, abyste neměli plno návštěv a zbyl vám i čas na koukání na televizi .-)

Konec cesty-blázinec

12. února 2017 v 12:02 | LeS |  Záhady a zázraky
Ne, dokud dýcháme, dokud žijeme, nikdy na konci cesty nejsme. A přece znám takové místo, kde si připadáte jako na konci cesty. A tím je blázinec. Pro někoho je to slovo hrůzostrašné, pro jiného tajemství, někdo už předem odsuzuje a jiný ani slyšet nechce. Ale je to místo, kde se snaží člověku pomoci.
Představte si totální odtržení od všeho, co jste znali, co jste měli rádi, ale i co vás štvalo. Seberou vám mobil, zakážou návštěvy, zakážou opouštění několika místností, v kterých se smíte pohybovat... máte jen postel, skříňku u postele, skříňku na šaty. Zůstanete sami jen se svými myšlenkami a s prášky, které předepíše doktor. Na pokoji jsou s vámi další blázni, o kterých nevíte, v čem blázní, a tak na nějaké sbližování rozhodně nemyslíte. (Jen pro info, pokud jste shledáni nebezpečným bláznem, dostanete jen samotku s postelí, na které vás můžou přikurtovat - a i když se to nezdá, je to pro vaše dobro).
V blázinci vás nikdo nedrží, a tak je dobré do něj jít včas, dokud vaše problémy nepřerostou únosnou míru. Protože pokud už si vašeho bláznění všimnou jiní lidé, můžou na vás zavolat policisty a pak vás eskortuje sanitka. To pak jste soudem (a v tomto případě soud rozhodne během jednoho dne bez vaší přítomnosti) zbaveni svéprávnosti. A je jen na rozhodnutí lékařů, kdy řeknou, ano vyléčen(a) a opět se stanete svéprávným člověkem.
Také vás hned na začátku (nebo když jste schopni vnímat) seznámí s tímto verdiktem a navštívíte právníka i sociální pracovnice. Právnické věci bývají nepříjemné, je důležité se ptát, což jako blázen s pochroumaným rozumem není jednoduché. Sociální věci jsou také nepříjemné, ale máte větší pocit, že se vám někdo snaží pomoci. Když zvládnete tohle, můžete se jít léčit.
Léčba probíhá tak, že nic neděláte. Jen ležíte, koukáte do stropu a přemýšlíte. Samozřejmě máte i v téhle situaci na výběr. Můžete se bavit s ostatními blázny. Někteří jsou sdílní, jiní zatrpklí, nekomunikativní, neschopní řeči - ostatně jako v normálním světě. Také si můžete zahrát pexeso, vybarvit obrázek, nebo si zašít roztrhané erární pyžamo - pokud máte štěstí na hodné sestřičky a příjemný blázinec.
Když se dostatečně seznámíte s ostatními lidmi a máte chuť, můžete jim i pomáhat. Slepé ženě popíšete vše v místnosti, ženě závislé na drogách sešijete plyšového medvídka, anorektičce učešete vlasy s nadšením, jak jí to sluší... Tedy pokud jste žena, jako muž máte kolem sebe muže. Pohlaví se tu nemíchají.
Když se chováte dostatečně v normě (prášky zřejmě zabírají), postoupíte do dalšího levelu. O tom, že se chováte vzorně, rozhoduje lékař, který vás každý den navštíví při vizitě. Ale hlavně sestřičky, které jsou neustále na oddělení a píší o vás zprávy. Přívětivou zprávou je "nevýrazné chování", což by v normálním životě asi příliš pozitivně neznělo.
A tak nastoupí terapie. Terapie duše i těla (přesné druhy terapií se liší podle blázince). Můžete pracovat na zahradě nebo dělat ruční práce. Vypěstujete ovoce a zeleninu, které se použijí v kuchyni, nebo květiny, které potěší oko. Vyrobíte věci, které se prodají a přinesou peníze na nákup materiálu. Také se staráte o úklid pokoje, jídelny, apod. Jste užiteční.
Psychoterapie může být individuální nebo skupinová. O všem rozhoduje lékař. Hledá, co by pro vás bylo vhodné. Na psychoterapii můžete absolvovat i spoustu psychotestů. Důvodem je najít, co vám přesně je, a kde je příčina vašeho problému. A hledají možnosti, jak tu příčinu minimalizovat. Zda to máte v hlavě jen pomotané, nebo totálně zničené. Není to příjemné, je to vyčerpávající a vysilující, ale cítíte, že je to nutné.
Pokud se váš stav zlepšuje, zjišťují, co s vámi udělá normální svět. Je vám dovoleno večer určenou hodinu telefonovat, návštěvy dvakrát do týdne a jednou za čtrnáct dní víkendová návštěva domova. Dostanete i svoje peníze (penězům předchází papír, který máte u sebe, je na něm částka, kterou povolili vaši bližní například na měsíc, a z které je nákup odečítán) a můžete si něco koupit v kantýně. Pokud blázinec má, můžete i do zahrady, a v tom nejlepším případě se otevřou zavřené dveře a pustí vás se skupinou dalších bláznů a s terapeutkou na chvilku ven, nadýchat se svobodného vzduchu.
Možná zažijete i pár recidiv. Ztratíte o všechno zájem, máte pocit zbytečnosti, nechcete se účastnit žádných terapií, nebo si připadáte už vyléčeni. Pokud můžete, odejdete, pokud nesmíte, pár dní proležíte v posteli a pak se znovu odhodláte do toho jít. Znova se snažit vyléčit. Znova věřit, že jednou přijde den, kdy se dveře blázince pro vás otevřou natrvalo. Není to jen o tom, že vy uvěříte, že to zvládnete. Ale musíte přesvědčit i druhé. Tady se ukáže vaše skutečná síla. Tady objevíte, že to v sobě skutečně máte. Že dokážete bojovat s tou duševní chorobou (závislostí, schizofrenií, depresí...), která je v mnoha případech doživotní. Nikdy si už nesmíte dát sklenku, propadnout špatné náladě, nerozpoznat spouštěč vaší nemoci. A zjistíte, jak moc je důležité, si říci včas o pomoc. I to je jedním z důležitých poznání, které tu zažijete.
A je to tady. Snažili jste se. Plakali jste, zlobili jste se, nechtěli jste, stýskalo se vám, plánovali jste, přátelili se, ptali se proč... a jednoho dne se dozvíte, můžete se vrátit do normálního života. Ani nechcete uvěřit. Teď už to bude lepší, teď už to zvládnu lépe... Budu dělat všechno proto, abych se sem nedostal. Rozloučíte se se všemi, na které jste si zvykli. Vždyť jste s nimi trávili tolik dnů (někdy i měsíců či pár roků). Které jste respektovali, i když byli blázni. Rozloučíte se s doktory a sestřičkami, které jste tolik neměli rádi, když se snažili vám pomoci. Ale došlo vám, že to přísné chování bylo nutné. Že to popichování byla zkouška. A co teprve ty sestřičky nebo terapeutky, s kterými jste se cítili dobře... Směsice pocitů.
A nastoupí normální život. A vy si občas vzpomenete i na ten blázinec, z kterého jste se tolik snažili dostat. Na ten konec na cestě. Cestě, která už dál nepokračuje, protože už není kam. Vedla by do záhuby. Blázinec, místo, kde všichni věděli o vašem problému. Kdy jste zažili pocit, že už nic není a nikdy nebude. Že tohle je konečná. Není cesty zpět. Ale které je odrazovým můstkem. Do nového života. Na lepší cestu.

Růžová víla-úvod a shrnutí

11. února 2017 v 11:20 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Za všechno může dcera. A moje láska ke knihám. Jako malá jsem hltala kouzelný svět knih. Když se dcera začala učit číst, vymýšlela jsem krátké příběhy z cirkusového prostředí, kde byly použity jen písmenka, která dcera znala. Aby nemusela číst jen dokola slabikář. Když pak číst už uměla, stejně o knihy nejevila zájem.
A tak jsem si řekla, že jí ušiji knížku na tělo. Měla ráda víly, asi jako každá holčička. A měla ráda vybarvování. A ráda se rozhodovala sama. Měla jsem představu o knížce, kde se bude moci rozhodnout z dvou až tří možností, jak bude příběh pokračovat, a co bude chtít číst. A že v knížce budou obrázky, které si bude moci vybarvit. A ta knížka bude o vílách.
Příběh jsem vymyslela a napsala. I když pro různé možnosti a proto, aby všechno do sebe zapadlo a dávalo to smysl, jsem musela použít i excelovskou tabulku :-) Knížka vznikla. A nechala jsem si ji vytisknout na knihovnicka.cz ve třech výtiscích. Dala jsem i přečíst několika lidem, jestli opravdu vše navazuje, a ať si vyberou cokoliv, že vždy dojdou na konec knížky.
Jen s obrázky byl problém. Jak mi to šlo, se můžete podívat v galerii-víly. http://slunecnyden.blog.cz/galerie/vily Nešlo. Představu jsem měla, ale nedokázala ji přenést na papír. Obkreslovat umím, ale vytvořit něco svého - nešlo mi to. Tak jsem poprosila kamarádku, která kreslit umí, ale... Obrázky zkrátka nejsou.
Zkoušela jsem i knížku nabídnout k vydání, ale z knihovničky mi přišla zamítavá odpověď. Knížka je dopsána do konce, ale bez obrázků a ve 3 výtiscích - zatím je to polotovar :-) Moje dcera ji přečetla, i když zrovna možnosti na výběr ji kupodivu štvaly - nedokázala se rozhodnout a chtěla vědět vše. Ale to byl i můj záměr, že se ke knížce může vrátit a vyzkoušet jinou možnost. I když prozradím, že konec je vždy stejný :-)
Na blog jsem začala dávat jednotlivé kapitoly, ale není v mých silách dát je sem všechny. Tak to tu nechávám jako ukázku. Kdyby měl někdo zájem a zajímala ho knížka do konce, stačí, když napíše vzkaz s e-mailovou adresou, možností, jak ji dočíst, je hodně :-)
Odkaz na první kapitolu:

Děti

7. února 2017 v 21:57 | LeS |  Záhady a zázraky
Občas si z balíčku andělských karet vytáhnu jednu kartu. Poslední dobou se mi dostává do rukou stejná - děti. Děti můžou znamenat, že přijde do života dítě, rada víc se věnovat svým dětem, nebo i svému vnitřnímu dítěti. Mě to navodilo přemýšlení.
Když jsem si před třemi měsíci dala inzerát, pak si chvíli dopisovala, muže selektovala, zbylo mi pár, od nichž časem přišla otázka "A chceš mít ještě dítě?" Byli to většinou muži bezdětní, o trochu starší než já, touhle otázkou mě mohli chtít sbalit (příslib rodiny pro ženu rovná se sex pro muže), ale byla to spíš jen otázka "oťukávací" a v tomto věku pro ně i důležitá.
Jenže chci mít ještě další dítě? Kolem 35 let jsem měla opravdu krizi. Kdo zažil pochopí, kdo nezažil asi neporozumí. Ačkoliv jsem už dítě měla, najednou jsem slyšela tikat biologické hodiny (ano, je to ohrané). Ve snu se mi zdálo o dětech. Dokonce za mnou jeden čas do snu chodil i malý kluk, který mi říkal, ať mu najdu tatínka. Není divu, že jsem si připadala jako cvok. A chovala se protivně a lítostivě, jako bych nevěděla, že matkou jsem.
Většinu pracovní doby sedím, takže potřebuji dobrou židli, aby záda nebolela. Mám vyzkoušený jeden tip židle. Když ta moje židle vypadala už hrozně, zjistila jsem, že kolegyně, která odcházela pryč, má úplně stejnou židli. Kvůli šetření peněz (novou by mi nikdo nepovolil) jsem po židli kolegyně skočila. Smála se, ať si dám pozor, protože už dvě ženy, které seděly na té židli, během krátké doby otěhotněly. Asi na mě nepůsobí :-)
Pak mi ještě i kartářka (u které jsem byla jednou v životě a ostatní věci se splnily) předpověděla, že budu mít ještě jedno dítě.
Zlomové období kolem mých 35 let. A je pravdou, že jsem muže, který by se hodil do rodiny, potkala. Ale nakonec z toho vyplynulo, že já jsem zaláskovaná do někoho jiného, a ten muž se přiznal, že se mu líbí jiná... A tak jsme zůstali přáteli.
Chci mít další dítě? Žádný doktor by mi to nedoporučil. Narození dítěte se vždy rovná zázraku... A já nechci nad touhle otázkou v současnosti už uvažovat. Takže neumím odpovědět, i když... nikdy neříkej nikdy.
A tak se věnuji dítěti, které mám. A občas si hýčkám i to svoje vnitřní dítě - vždyť vrátit se do dětských let - zahrát si deskovou hru, malovat, sjet kopec na saních, nebo se jen od srdce zasmát nějaké hlouposti - to je také príma.

Sen

5. února 2017 v 15:41 | LeS |  Sen-dveře do duše
Člověk v představách může prožívat to, co je ukryto někde hluboko uvnitř. Stará žena (nebo muž) může být vyšší já, voda symbol vnitřních sil, moře nevědomá duše, les nejistota a citové zábrany, nebezbečná zvířata problémy, ploty a zdi ochrana, vlevo jsou emoce, vpravo je rozum...
A tak jsem se zasnila. Představila jsem si sama sebe na nádherné louce, kolem kvetly květiny, vlevo tekl potůček. Byla jsem bezstarostná, skákala jsem po kamenech v potoce, stříkala na sebe vodu, chytla do rukou rybu a zas ji nechala odplout, lehla si na louku, přiletěl ke mě motýl a zas odletěl, přiletěl ptáček, zazpíval a zas odletěl, bylo mi dobře. A pak ke mě přišel pes. Byl nádherný. Ale já jsem věděla, že se ho nezbavím, a zároveň věděla, že nevím, jestli se ho chci zbavit. Odešla jsem do lesa, a on za mnou. Došla jsem na mýtinu, ale když jsem si sedla na pařez, abych si odpočinula, lezli po mě mravenci, tak jsem jen stála, pak mě ten pes tak štval, že jsem vylezla na strom a odmítala slézt, dokud tam bude. Neměla jsem žádné řešení. Nakonec jsem se vrátila na louku, udělala kolem sebe plot, postavila domek, abych ho neviděla a zavřela se tam. Pořád jsem se kvůli tomu přátelskému psu cítila nepříjemně. Seděla jsem v domě a nic nedělala. Pak vešla dovnitř starší žena, udělala jsem jí polívku a povídali jsme si o psovi. Nakonec jsem se rozbrečela, že strašně chci, aby byl se mnou, ale že se bojím, že se s ním spřátelím a on mi odejde. Tím se můj problém se psem vyřešil. Stali jsme se kamarády. Myslím, že to je typický problém, kdy se chceme přátelit, ale bojíme se zranění.
Jen jednou věcí mě zlobil. Chodil do potoka. Nevadilo mi, že jsem ho já postříkala vodou z potoka, nebo jsem mu dala napít vody z potoka, vadilo mi, že do něj vstupoval. Pokud je voda symbol vnitřních sil, pak mi nevadí dávat ze sebe, ale bojím se, že mě někdo o mé vnitřní síly připraví. I když to nemyslí zle. Jen si hrál ve vodě. Musela jsem udělat plot i kolem potoka - ochrana - a chodila k němu bez psa. I když mě trápilo, že na mě koukal a chtěl ke mě. Musela jsem se chránit.
Pak jsem šla se psem a se ženou k moři. Moc se mi moře líbilo. Ráda plavu. Ale tady jsem měla strach do něj vstoupit. I jsem okřikovala psa, aby tam nechodil. Nevědomá duše. Člověk neví, co může od moře čekat. Nešla jsem ani na okraj. Pak připluli po moři nějací lidé, vlezla jsem k nim na loď, bavila se s nimi a zas jsem vystoupila na můj břeh. A se ženou a psem jsem se i potopila do moře. Našla jsem tam nádhernou truhlu s pokladem. Bylo to úžasné. Žena mi říkala, ať si vezmu cokoliv z pokladu, já jsem odmítla, i když jsem moc chtěla. Vyplavala jsem na břeh a šla domů. Jenže jsem na ten poklad vzpomínala, a tak mi žena dala jedinou minci z toho pokladu. Poděkovala jsem, ale pak se ve mě začaly zas bouřit pocity. Nakonec to dopadlo tak, že jsem lehla na postel, onemocněla, nechala vyhasnout oheň, nezajímala se o psa... Žena mi říkala, že ta mince je tam pro kohokoliv, ale mě to vadilo. Furt jsem jí říkala, že já si jí ale nemůžu vzít. Nakonec jsem vztekle řekla, že mi to nedovolí rodiče. Vzala jsem tu minci a šla ji vrátit do pokladu. Pak se jen dívala, jak připluli jiní lidé, poklad vylovili a odvezli ho pryč. Mám v sobě zasunutý pocit, že mi rodiče něco nedovolí, že já si něco nezasloužím. Prostě tam ten pocit je. Ale tímto prožíváním jsem se i jeho zbavila. Pak jsem se potápěla, našla jsem nádhernou mušli a nádherné perly, z kterých jsem si udělala náhrdelník. Mušli jsem si vzala domů a dala na poličku a moc se z ní těšila. Poslouchala jsem moře a bylo mi krásně. Náhrdelník jsem už nesundala a paní mi říkala, že mi moc sluší.
Pak jsem se chtěla zbavit pocitu, že pes nemůže do potoka. Pes je přítel a voda vnitřní síla. Psovi jsem to povolila a potok vyschnul. Šla jsem podle vyschlého toku k prameni. Začalo pršet, potok se naplnil, ale pak zas vyschnul. Pak mi žena povídá, ať dám ucho na zem, a já jsem slyšela uvnitř země klokotání. A za chvíli se objevil pramen. A potok byl zas plný, i ryby zachráněné. Došlo mi, že nemusím doufat, že se potok naplní zvenku - deštěm. Že i uvnitř je stále ukryta jeho síla. Uklidnilo mě to.
Pak se objevil muž. Naučil mě hledat proutkem vodu. Byl prostě celkově úžasný. A já pak potok propojila s dalšími dvěma potůčkami z obou stran, už jsem neměla strach, že vyschne. Ten muž se mnou pak zůstal. Chtěla jsem zasadit v rohu zahrady růže, mám je ráda. Jenže ten muž za mě vše dělal. Když jsem třeba řekla, že aspoň natrhám kytky do vázy, on řekl, že to už udělal. Dělal prostě všechno, a mě to moc mrzelo. Nechtěla jsem ani zasadit tu růži. Chtěla jsem, aby se šel se mnou potápět, ale on řekl, že má moc práce. A s žádnou jsem mu já nemohla pomoct. Tak jsem šla k moři. Dělala jsem do písku šlápoty, moře je vždy spláchlo a já myslela na to, jak je vše dočasné. Měla jsem tenhle problém s přítelem, vše dělal sám.
Už jsem se nechtěla vrátit na mou louku, šla jsem podél moře. Napravo byly skály, vlevo moře. Problém v rozumu? Až jsem mohla jít vpravo, ale byla tam jen poušť. Bylo mi to jedno. Šla jsem do pouště, a objevila tam studnu. Pak jsem kolem studny vytvořila oázu. Přišli další lidé a já jsem jim ten kraj přenechala. Myslím, že je to má dobrovolnická činnost, do které jsem se vrhla po rozchodu s přítelem.
Jenže jsem věděla, že tam zůstat nechci. A tak jsem se vrátila zpátky na moji louku a k domu. Muž tam pořád byl. Byla jsem pryč dlouho, ale on se jen zeptal, jaké bylo potápění. Věděla jsem, že mu nemůžu nic vysvětlovat, a tak jsem jen řekla, dobrý. Pak jsme začali dělat věci společně, natírat plot, zasadila jsem růži... a pak se mnou šel k moři. Ale nechtěl se potápět, tak jsem mu udělala loďku. On byl na loďce a já se potápěla. Jenže se tam objevily mořské panny a začaly na přítele dotírat. Tak jsem s nimi udělala krátký proces, jsem se prostě poprala. Pak už se i on potápěl a nevadilo mu to.
A to byl konec pohádky. Měla jsem v sobě všechno vyřešeno, ujasněno a dobře se mi usínalo. Určitě doporučuji nechat mysl volně plynout. Jen psychologové radí do situace, která nám vadí, posílat víc světla. Já byla ale tak rozhozená z některých situacích, že jsem světlo rozhodně odmítla si představovat. Zato mi pomohl rozhovor se starší ženou, které jsem upřímně řekla všechno. I když to někdy dlouho trvalo, než jsem zjistila, kde je skutečně problém.
A musím říct, že se něco z vyřešeného problému ve snu projevilo i v normálním životě. Ale o tom třeba jindy. :-)

Pan Úžasný

4. února 2017 v 20:13 | LeS |  Normální den
Tak jsem ho opět potkala. Jednoho muže, kterého jsem často potkávala v práci a jeden čas jsem i slyšela, že bychom mohli být skvělý pár. Tedy jen od lidí v práci, kteří nás znali. Od něj nikdy a myslím, že se ani nikdy nedozvím, jestli ke mě choval nějaké sympatie. On když se člověk nezeptá... :-)
Když jsem nastoupila do práce a zjistila, že je volný, zkoušela jsem jeho kamarádům naznačovat, že nikoho nemám, a že by nás mohli pozvat na nějakou společnou akci. Asi jsem naznačovala špatně, protože se to nikdy nepovedlo. A tak on trávil víkendy sám a já také. A to jsem v té době byla ochotná i uvařit :-)
A jak jsem slyšela, české jídlo by si dal. Byl to totiž Němec. Ale nemyslím, že by překážkou byla jazyková bariéra. I když je pravda, že zatímco od ostatních Němců mi chodili pochvalné e-maily, že moje němčina je sehr gut, u něj jsem se sotva zmohla na otázku, co dělal o víkendu. Ono je to možná i tím, že v e-mailu pomůže slovník nebo google, ale v mluveném slovu mi moc rychle reagovat nešlo. A navíc s někým, kdo se mi líbí.
A tak jsem slyšela, že někoho má, že je sám, že někoho má... Poslední jeho přítelkyně byla určitě hezčí, víc sexy než já, ale hlavně měla tu odvahu, že ho normálně někam pozvala. Já spřádala jen v hlavě plány na to, že bych se ho mohla zeptat na doučování němčiny...
Na žádnou skleničku nebo kafe nedošlo. A přitom bych si ho zasloužila. Někdy na začátku mého pracovního vztahu jsem díky němu přišla přibližně o deset tisíc. Nesprávně jsem mu vyplatila cestovné, protože jsem dostala špatné informace a pak už jsem do toho byla tak zamotaná, že jsem těch deset tisíc raději oželila, než do toho zapojovat kolegy v Německu... Stalo se. Jiná ho uháněla, aby jí koupil auto, já mu "darovala" deset tisíc z mých prvních platů.
Pak odjel opět do Německa a já na něj zapomněla. Teď jsem ho potkala, když jsem odcházela z práce, řekl mi "na shledanou". Místo obyčejného ahoj. A asi čekal, že aspoň zvednu palec nahoru, že to slovíčko umí dobře. Jen jsem se zpod čepice usmála. Sebevědomí na to ho někam pozvat už mám. Nebo spíš jak stárnu, přestávám řešit, že bych se měla chovat podle pravidel a nevadí mi "přešlapy"... Ale nějak nefandím Bayernu Mnichov :-)

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík