Pohlazení

Sobota v 15:00 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Nic těžkého to není,
dáti někomu tento dar,
je prosté a milé pohlazení,
uprostřed zim vůně jar.

Dejte ho sami sobě,
dejte ho každému z nás,
potěší v každičké době,
po dlouhý sladký čas.

Potěšte zkřehlou duši,
potěšte svého přítele,
řekněte, že mu to sluší,
probuďte city zemřelé.

Řekněte, že máte ho rádi,
že vám na něm záleží,
že cítíte se opět mladí,
když vchází do dveří.

A rádi vzpomínáte,
na jeho usměvavou tvář,
potěšte to malé uplakané dítě,
co ukrývá se v každém z nás.


 

Snář

11. září 2017 v 17:02 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Spletené vlasy na polštáři,
s touhou si hraješ na snění,
obrazy žijí ve tvém snáři,
které z nich nás dva rozdělí?

Rozevřels srdce, cizí bylo
Opět ho sešít - kde hledat nit?
Tak jsi šel dál - ach co ti zbylo?
Hledal jsi pravdu nebo svůj klid?

Možná jsi věřil, vše se změní,
v krajině vína i studna je
po noci přijde rozednění,
však z lásky pije, kdo miluje.

Máme se učit česky?

28. srpna 2017 v 20:03 | LeS |  Zamyšlení
Vrátili jsme se z dovolené v jedné z evropských zemí. Bylo příjemné domlouvat se jedním jazykem. Na letišti, na recepci, v obchodě, všude stačila základní znalost angličtiny, aby se člověk domluvil. Zvládli jsme půjčit si ručník, pronajmout lehátko a zjistit cenu, koupit CD s hudbou, která právě hrála v obchodě....
Jak snadné a přirozené, říkají si ti mladší z vás. Moje dcera se hravě domluvila u baru na pití - ona cola je mezinárodní:-) Ale troufala si i na delší debatu - what is your name a where are you from? Zato moji rodiče byli odkázaní na dohadování se posunky a mimikou.
Už jednou dostal jeden muž pan Zamenhof nápad vytvořit jednotnou řeč. (čerpám z údajů ve wikipedii). Bydlel v polském (tehdy ruském) městě, kde byly zastoupeny národy - Poláci, Rusové, Němci a Židé. Viděl, jak se lidé v jeho okolí pracně dorozumívají, napadlo ho zavést jednu řeč, která by byla odlišná a přece v něčem stejná jako ostatní řeči. Aby se snadno učila a lidé si ji dobře zapamatovali. Slovní zásoba se podobá spíše západoevropským jazykům, zatímco skladba a tvarosloví je spíše slovanské. Z jednoho slova se příponami a předponami tvořila slova příbuzná. Tento jazyk ovládá dnes jen několik nadšenců (100 000 až 2 mil. lidí). Pro srovnání anglicky hovoří 520 milionů rodilých mluvčích, plus dalších 200 mil-1miliarda se tento jazyk učí jako druhý.
Už Winston Churchill prohlásil, že šíření angličtiny do ostatních zemí přinese Velké Británii a USA trvalejší a větší zisk než zabírání velkých území. Rozšíření angličtiny má za následek výhodu anglických mluvících při jednáních a sporech vedeném v anglickém jazyce. Právě kulturní a technologická dominance Velké Británie a USA po druhé světové válce, přispěla k tomu, že se angličtina tolik rozšířila.
Máme se tedy vůbec učit česky, když jazyk, kterým se s ostatními domluvíme je angličtina, (rozšířená je i ruština, čínština nebo španělština)? Proč se navíc učit jazyk, který není úplně snadný. Vyjmenovaná slova, časování, skloňování. Vymyslela jsem drobnou pomůcku pro dceru, že vše ošklivé je s měkkým i - hřbitov, sirotek, viset. Ale co třeba s dobytým městem? Co s takovou svatbou, kde člověk slyší d a píše t - hodně svateb nebo svadeb? Tolik pouček, které si musíme zapamatovat, abychom nepletli pravopis. Od měkkých a tvrdých samohlásek, přes s a z, čárkami ve větě a velkými písmeny konče.
Čeština má 300 tis. slovních kořenů. Je to jazyk našich rodičů. Jazykem, kterým mluvíme, vyjadřujeme příslušnost k určité skupině. Můžeme si přečíst díla našich předků v originále (básně Máchy a Erbena, povídky a pohádky Boženy Němcové nebo povídky Karla Čapka). Můžeme vnímat rozmanitost a melodičnost naší řeči, rozumíme jí a rozumíme sobě navzájem. Peprně si zanadávat je možné také jen v češtině, jak krásně zní to r v některých slovech. Hlásku r, stejně jako ř, neumí spousta cizinců dobře vyslovit. Naše děti trénují už od mala.
Navíc česky mluví jen asi 13mil. lidí. A to je téměř tajný jazyk ve srovnání s ostatními jazyky. (I když nám dobře rozumí Slováci) :-)
 


Skládanka

20. srpna 2017 v 20:23 | LeS
Skládanka uvnitř tvého já,
zapomenutá lidská pohoda,
voláš ji k sobě, snažně ji prosíš,
zavřené poupě tajně rosíš,
kéž by se otevřelo.

Pro tichý smutek hledáš slova,
bolesti ptáš se na radost,
ztracená v krůpějích rosy,
které nosí k tobě černí kosi,
se žlutým zobákem.

Zármutek, bolest, mlhový opar,
zůstal zde závoj, přikryl tě.
Zvedám ho pomalu,
aby slunce nespálilo tváře,
co hoří, to, co v duši zbylo
z čekání a touhy.


Malý Víťa

14. srpna 2017 v 19:06 | LeS |  S nadhledem
Už jsem článek nestihla přiřadit k tématu týdne Z pohledu malého človíčka.
Víťa jel na výlet s maminkou. Možná to byl jen přesun z bodu A do bodu B, ale pro Víťu to výlet byl. Jako každá cesta odněkud někam - za babičkou, za nákupy, za kamarádkou. Tentokrát to bylo vlakem.
Maminka položila zabalené plenky na sedadlo, Víťa si vylezl na druhé. Maminka zůstávala stát. Aha, nemá si kam sednout. Vzal plenky a přesunul je na druhé sedadlo vedle sebe. A že to byla práce. Vždyť ty plenky byly velké skoro jak on. Maminka položila na uvolněné sedadlo svoji tašku. Ale mami, nééé. Tak zas vzal plenky a položil je na sedadlo k tašce. "Mamí, tady, hačííí", ukazoval na volné sedadlo vedle něj. Maminka dál stála. Ach né. Být dospělým, už mám hlavu v dlaních. Takhle poslušně seděl a čekal, až se maminka rozhodne sama se posadit.
Klinkal nožkama. Líbilo se mu klinkat nohama. To je paráda být tak vysoko nad zemí. "Víťo, nekopej nohama, někoho kopneš," maminka si ho všimla.
Posunula ho na konec sedadla. Teď měl nožky natažené. Moc se mu to nelíbilo.
Maminka vyndala croissant. "Vem si, abys neměl hlad," rozbalila a strčila Víťovi do ruky. Poslušně baštil. "Mňam, ham", pochválil jídlo. Máma: "Ach ne, Víťo, jsi špinavý, počkej, vyndám ubrousek." Jako správný chlap utřel čokoládu z pusy hřbetem ruky. A je to. Maminka pusu i ruku otírala pečlivě ubrouskem.
Koukal se po lidech. V ruce zbytek croissantu. "Papej," pobízela maminka. Ach jo, kdybych chtěl papat, tak to dojím. Už nemám hlad. Maminka mu přistrčila ruku s croissantem k puse. Jak vlak jel, mamince se klepala ruka a Víťovi se croissant klepal před pusou. Rozesmálo ho to. Začal se chechtat. I maminka se smála.
Vlak houkal, brzdil, drncal, všechny ty zvuky Víťa poslouchal. "Co to bylo?" ptal se pokaždé s maminkou. Líbila se mu ta hra na "Co to bylo?" Smál se upřímným hlasitým smíchem. Maminka se pohoršeně podívala. "Vyhodí tě z vlaku a budeš muset jít pěšky." "Co to bylo?" žvatlal a dál se smál.
Kéž by se Víťa životem prochechtal. .-)

Strach

13. srpna 2017 v 16:59 | LeS |  Zamyšlení
Mám strach, že se nemůžu ani hnout. Že jsem úplně ochromen. Mám strašně velký strach.
Maminko, já mám strach. Já mám v pokoji strašidlo. Maminko, já mám strach jít do školy. Maminko a tatínku, já mám strach, že mi umřete. Mám strach, že přijdu o práci. Strach, že nesplatím hypotéku. Strach, že se něco stane mým dětem. Mám strach, že se jednou neovládnu. Mám strach, že se mi ostatní budou smát. Mám strach, že zklamu. Mám strach z budoucnosti. Mám strach.
Strach nejsou obavy. Nejde ho myšlenkově uchopit a vysvětlit. Strach vám stojí za zády. O strachu se bojíme často i mluvit. Strach, strach, strach.
Když jsem byla malá, měla jsem jednu knížku od Boženy Němcové. Byl v ní obrázek jedné princezny, která roztrhala každého, kdo se ji pokusil v noci uhlídat. Byla strašně strašidelná. Když jsem se chtěla bát, otevřela jsem si to na té stránce a rychle zavřela. Pomalu jsem se učila se nebát. Vždycky jen chvilku a zavřela. Dnes se na ní dokážu dívat stále. Nepřijde mi strašidelná.
Díváme se na horory a rádi se bojíme. Jsme rádi, že v tom našem světě nemáme takové hrůzy. Máme strašný strach, ale zároveň si vždy můžeme říci, že je to jen film. A tak si prožíváme strach a uvolnění, že ty hrůzy tak nejsou.
Vzpomínám na pohádku o nebojsovi. Jak byl zklamaný, že se neumí bát. Nevěděl, o co přichází. Do všeho se pustil a ze všeho vyvázl. Nezažil ani strach, ani uvolnění.
Myslím, že se máme učit se strachem žít. Když mám velký strach, představím si, že ho mám jako psa na provázku. Že ho mohu ovládat. Nechci, aby mi strach znemožnil se rozvíjet a radovat. Vždy když máme strach, můžeme si říci, to už bylo. Náš strach se týká minulosti. Ale budoucnost neznáme.
Strach je emoce, která má sílu. A pokud se stane to, čeho se bojíme, možná si i řekneme, vždyť to vlastně nebylo zas až tak hrozné. Anebo se bojíme, že se nám to stane příště znova. A ono se to zas stane... Dokud se nenaučíme jednat, dokud se nenaučíme změnit náš strach v akci.
Bojíme se, a bojíme se přiznat strach. Strachem se můžou ovládat lidé. Proto se asi i učíme nebát se. Abychom jednou, až to budeme potřebovat, nebyli ochromeni strachem. Ale dokázali jsme postavit se a jednat. Maminko, strašidlo tam je, ale já jsem mu vyhuboval a už se ho nebojím. A ono se začalo usmívat.

Všechno chce svý

6. srpna 2017 v 14:21 | LeS |  Zahrada
Loni v tuto dobu jsem měla zahradu nádherně rozkvetlou. Letos je posekaná. Zbyly mi jen dvě fotografie z jara. Na podzim jsme dávali do hlíny cibulky tulipánů a narcisek, na jaře se těšili z těchto kvítků. To se ještě pampelišky pomalu problouzely. K pampeliškám přibyl žebříček, jitrocel, jetelíček a spoustu dalších plevelů. A zahrada se musela posekat, aby sousedé nenadávali, že jim tam zalítává plevel z mojí zahrady.
Nádherně kvetly akorát modré chrpy a červený vlčí mák. Ale po té záplavě květin z loňského roku to bylo opravdu málo. Loni jsem koupila směs trav na louku, ale letos vyhrály plevely. I přes snahu plevel vytrhat. Na větší ploše se to prostě nedalo.
Tak mi nově přibyl na zahrádku akorát petrklíč a srdcovka. Zatím se jim daří a rozvetly. Ale třeba ani jiřinky, které byly loni nádherné, letos nevyrostly. Ano, vyndala jsem je na podzim, a na jaře šly do země, ale zřejmě bylo moc velké sucho. Aspoň se můžu těšit z mečíků a z lilií. A zas jsem dávala slunečnice, tak se ptáčkové mají na co těšit.
Můj první rok byl plný nedočkavosti a nadšení ze zahradničení, letos zjišťuji, co zahrada opravdu potřebuje - vodu, slunce, práci, včely... pak se možná zas pochlubím nějakými fotografiemi.

Schizofrenie

26. července 2017 v 17:12 | LeS |  Na zámku pod zámkem
Dali mi rozmázlé kaňky a měla jsem říkat, co v nich vidím. Byla jsem dutá jak bambus, a jediné, co jsem byla schopná vidět byly postavy a váza. Pak jsem vyplňovala test asi 500 otázek - a na výběr jsem měla jen souhlasím, nesouhlasím. Ještě dnes mě občas napadne, že jsem někde něco zaškrtla jinak než jak to ve skutečnosti je. Mezi otázkami bylo například jestli se bojím ohně, zda chci být novinářem, jestli někdy nenávidím svoji rodinu i když ji miluji...
Dělala jsem nejdůležitější test mého života a propadla z něj. Byla mi diagnostikována schizofrenie.
Nezasvěcenec schizofrenii chápe jako rozdvojení osobnosti. Něco ve smyslu hodného a zlého v jednom člověku. Někoho v nás, kdo nám říká, co máme dělat. Lépe se to dá popsat, že člověk vidí a slyší bludy a ani neví, že to bludy jsou. Nemocí je to, že si ve skutečnosti připadáte zdravý a nenormální věci, které cítíte, berete jako normální.
Viděla jsem schizofrenika, který se náramně bavil těmi bludy, které měl v hlavě. Chodil vysmátý a nedokázal mi odpovědět, co mu ti v hlavě říkají. Viděla jsem ale i schizofrenika, který byl nešťastný a zoufalý tím, co mu hlasy radí.
Viděla jsem i film Čistá duše. A říkala si, že já přece taková nejsem. Ve skutečnosti se i já schovám do jiné reality. Tam, kde jsou moje zákonitosti. Vše je tam jasnější. Když už mám pokrk světu, kde se lidé přou, pomlouvají, nepomáhají, uteču si do mého vlastního světa, kde můžu já vše změnit. A to je ta moje schizofrenie.
Přiznám se, že mi nevadí, že jsem to všechno prožila - ty moje úlety. Ale mrzí mě, že mi to nalinkovalo další život. Ještě na střední jsem četla všechny možné psychologické knížky - Freuda, Junga, mozek a jeho duše. Hodně mě tyhle věci zajímaly a pohrávala jsem si s myšlenkou být psychologem. Věděla jsem, že na psychologii berou 7lidí ze 100 a že nemám nicmoc znalosti z biologie, která byla součástí přijímacích zkoušek. Nepokusila jsem se o přijímačky.
A šla na jinou vysokou. Kde se poprvé ozvala moje nemoc. Dělala jsem v nemoci věci, za které se stydím. A skončil mi můj sen být psychologem. Blázen nemůže být psychologem. To prostě nejde. Další projev nemoci za pár let neustál manželství. Další projev nemoci mi vzal práci s dětmi. A ten můj poslední před pár měsíci znamenal, že jsem definitivně vzdala snad vše, co mi zbývalo a zas se z toho pomalu vyhrabávám. Mám to štěstí, že se jedná vždy jen o krátkou etapu, kdy se nemoc projeví. Během dvou týdnů si prožívám peklo, ale do dvou měsíců se dostanu do takového stavu, že relativně normálně funguji. Ale to, co se mi při epizodách děje, je tak strašidelné, depresivní, emotivní, nesmyslné a přitom na sebe navazující, že mě to totálně psychicky vysílí. Navíc se chovám jako blázen, a je pak těžké vracet se mezi lidi, kteří mé bláznovství zažili. Skutečně pomalu to rozdýchávám a snažím se fungovat co nejlépe - pod velkou dávkou prášků, které mají i negativní účinky.
Přála bych si být na té druhé straně v ordinaci doktora. Přála bych si být tím, kdo si s druhým povídá a zjišťuje možnosti, jak druhému ulevit. Byla bych dobrý psycholog. Byla bych citlivá. Uměla se vcítit do druhého. Věděla bych, že to nekončí tím, že odezní epizoda. Že je člověk citlivý a těžko se vrací do normálního života, v kterém selhal (najednou to jasně vidí). Vysvětlila bych mu, že se jedná o předpoklad, který mu byl dán do vínku, a že jen přišel nějaký spouštěč ve formě stresu. Vysvětlila bych mu, že lze nemoc pochopit. Jako něco, co člověka svazuje k větší péči o sebe sama. Nebrat si na sebe příliš stresu, a raději utéct ze stresové situace, než na sebe nechat vše působit. Vysvětlila bych, že je normální říci si o pomoc. I když ta druhá strana reaguje na naši žádost o pomoc nepřívětivě. Lepší nepřívětivé přijetí než spuštění nemoci. Vysvětlila bych, že se někdy můžeme zklamat v sobě nebo v okolí, že je lidské dělat chyby a že se nemusíme stále brát příliš vážně.
Vždycky jsem myslela, že život máme ve svých rukou. Teď si myslím, že jsou i věci, před kterými se musíme zastavit. Například nemoc. Nebo láska k bližnímu člověku, kterého nechceme zklamat. Všechny věci nejdou podle našich představ. Pořád ale věřím, že si můžeme rozhodnout postoj, který zaujmeme ke všemu, co se nám v životě stane. Proto nelituji toho, co už nezměním. Mé nesplněné sny jsem dostatečně obrečela. Omluvila jsem se, i když druhý omluvu nepřijal... víc se už nedá.

Sen-problémy ve vztazích

21. července 2017 v 18:02 | LeS |  Sen-dveře do duše
Zdál se mi sen. Byla jsem ve škole a dostala jsem slohovou úlohu. Název byl Problémy ve vztazích. Dostali jsme jen malý kousek papíru a měli psát hned načisto. Popsala jsem během chvíle obě strany papíru a vyžadovala další... Moje kamarádka, která má za muže kluka, kterého zná od dětství a vždy si přála s ním být, dvě zdravé děti, hezký vztah s mamkou, nevěděla, co má psát. Napsala velký nadpis, pak sotva popsala stránku z notýsku. Já jsem na to chvíli koukala, pak jsem zahodila popsaný papír, vzala jiný a napsala dětskou básničku:
Na kopečku domeček,
v tom domečku stoleček,
na stolečku vázička,
v té vázičce kytička.
Kolem stolu židličky,
na nich sedí lidičky,
a i když se hádají,
moc rádi se vždy mají :-)

Mám tě ráda jako...

15. července 2017 v 18:33 | LeS |  Pro Tebe-básničky
dceři...

Heliem plněný balónek
letí vzhůru ke hvězdám.
Vyrosla jsi ze plenek,
znáš už slůvko "znám".

V pěsti svírám tajemství,
můžeš hádat jak a proč,
prstýnek ty získáš z ní,
houpačku i kolotoč.

Duhová bublina na slunci,
foukáš z plných plic,
tváře plněné jak pulci,
lásku - tu mám bez hranic.

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík