Zahradník

6. dubna 2019 v 19:20 | LeS |  Zahrada
Už nějaký ten pátek (rozuměj 3 roky) mám zahradu. A stále si s ní nějak nevím moc rady. Už si říkám, že je na čase tam zasadit něco dlouhodobějšího, nějaký ten keř nebo strom. A ne pěstovat jen zeleninu, která se sklidí ten rok, nebo pár květin.
Ale stále mi chybí ta odvaha. A tak jsem si domluvila schůzku se zahradníkem.
Představu jsem měla jasnou:
Já chci přírodní zahradu. Jsem si jistá, i když mě trošku zaráží, že snad každá zahrada je přírodní, jakmile je v ní trochu trávy, kytek, keřů nebo strom. Vždyť všechno je součástí přírody.
A mám tam slepýše, žížaly, ptáky, motýly, brouky, včely, veverku, a chci, aby se jim u mě líbilo. Žádná chemie. Ani na mravence a ty hnusné rezavé slizouny.
A každá květina je pěkná a většina bylin léčivá. A to platí i o plevelu. Takže proč ne kopřivy nebo bezinky.
A chci jezírko. Stačí jen malé. Napajedlo pro ptáčky.
A nehodlám se na zahradě udřít. Maximálně hodinku denně.
A výhled ze zahradního domku na celou zahradu.
A ten malý modřín, a planou jabloň, co nerodí, ty tam chci nechat.
A mám přesnou představu, i když vůbec nevím, jak ji provést, jak budu obsekávat ty vymyšlené záhonky, a jestli jeden keř nebude stínit ostatním, jedna kytka nezaroste druhé.
A rozpočet samozřejmě omezený.
Vychrlila jsem moje požadavky na zahradníka, přidala plánek a čekala. Na jeho potutelný úsměv. Vyvrátil mi snad každý můj požadavek, o kterém jsem si do té doby myslela, že rozhodně neustoupím (jsem přece býk a už tři roky zahradničím).
Copak zvířata. Pýr tam máte? Tak toho se bez chemie nezbavíte. A co škůdci?
Plevel, a bylinky? A jak chcete udržet třeba mátu, aby vám rostla přesně a tvořila bludiště? A bezinky chcete z jakého důvodu? Na bezové víno?
Tak jezírko jedině velké, aby fungovalo. A za velké jezírko zas dáte tolik, co za malý rodinný dům.
Hodinka denně je dobrá. Většinou lidi chtějí zahradu úplně bez práce.
Výhled jako na dlani. To na vás bude ale taky odevšad vidět. To si chcete chatku postavit doprostřed zahrady?
Malý modřín - tak ten vám hodně rychle vyroste. Tak jedině ho pár let nechat a pak pokácet. Nebo z něj udělat bonsaj... Jabloň bez jablek?
Plánek pěkný, ale já bych to tady udělal takhle, a tady tak, tohle prohodil, sem dodal tajemství, tady zvýšil, sem dal cestičku a tohle propojil...
A rozpočet? Tak ten máte leda tak na ten plevel, ten vám tam přinesou i ti vaši ptáci.
Musím říci, že pan zahradník byl milý, i když jinak moc nepřikrašluji :-)
 

Jyoti-Anděl zavolal mé jméno

8. března 2019 v 17:05 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Knížka mi připomněla můj vlastní živý sen. Šla jsem zahradou s rozkvetlými stromy, rozpustile jsem s nimi zatřásla a vstoupila do chrámu. Tam jsem uslyšela jedinou větu: "Jsi připravená." Ale na co? Chtěla jsem se ptát, ale věděla jsem, že nemám. Na odpověď jsem si musela počkat několik dnů.
Knížka "Anděl zavolal mé jméno" je o probouzející se energii kundalí. Byla pro mě těžko pochopitelná a zároveň osvobozující. Prolíná se v ní autorčin reálný život, její sny a vize, a je doplňována citacemi z knih, hodících se k tomu, čím autorka právě prochází. Na některém místě je napsáno, že kniha se nečte rozumem, ale srdcem. A tak jsem ji také chápala.
Autorka zažívá strašlivé bolesti a tělesné změny, ale podle ní se jedná o postupující transformativní energii. Potkává řadu duchovních učitelů, které ji ve správném okamžiku posouvají dále a pro ni i vysvětlují, co se s ní právě děje. Zároveň ve snech vidí symboly a obrazy, jejichž významy poznává postupně a kruh se uzavírá v poslední kapitole.
Knížka mě určitě zaujala. Popisované symptomy bych definovala spíše jako schizofrenii a ne něco, čím si prošla řada lidí a slouží k otevření a vyčištění duše. Autorka sama vyjadřuje několikrát nepochopení ze strany okolí a naší "západní" kultury. Naštěstí jí rozumějí například indiáni, nebo duchovní učitelé "východního" náboženství.
S autorkou jsem prošla několik let a silných zážitků, i když prožitky jsou nezprostředkovatelné. Přemýšlím, zda bych ji doporučila například lidem, jejichž blízcí jsou duševně nemocní... Psychiatrům...?
Je psána s otevřeností. A určitě obdivuji, co autorka dokázala v reálném životě. Určitě bych se nechtěla vydat její cestou. I když možná takto očisťuje nejen sebe, ale i dalších 7 generací...
Moc se mi také líbil dovětek o poradním sboru babiček. Myslím, že si stále málo vážíme moudrých starších, přírody a naší Země.
A pokračování mého vlastního snu? Po několik dnech jsem se vrátila zpátky do chrámu. Byla jsem připravená na to, poznat to nejdůležitější. Bylo mi řečeno: "Nejdůležitější je harmonie." Těžko se popisuje, co vlastně to slovo znamená, protože jsem prožívala ten pocit vnitřního klidu a vyrovnanosti. "A co mám dělat s negativními energiemi?" ptala jsem se. "Nech je procházet. Vyjádři psaním, tancem, malováním..." Odcházela jsem a stromy bych nejraději s láskou objala.

Kde nepoužívat mobil

17. února 2019 v 17:05 | LeS |  Zamyšlení
Začít psát článek po delší pauze, to chce opravdu pořádné nakopnutí nebo nadzvednutí ze židle. Dnes jsem zažila 90 minut soukromého rozhovoru, který jsem si vyslechla, i když jsem se snažila začíst do knížky. Ten rozhovor se odehrál v dopravním prostředku. Sympatický muž telefonoval jedné ženě. Buď byl tak zamilovaný, nebo tak znuděný dlouhou cestou, že telefon neodkládal ani v tunelu, a tak jsem se dozvěděla o velikosti stehen, masáži a škrábání a jiných věcech, o kterých jsem vědět nepotřebovala. Když jsem konečně vystupovala, měla jsem chuť mu říct: "Tak ať vám ten wellnes pobyt s Klárkou vyjde."
Neřekla, ale sedla jsem si a píši článek. Přiznám se, že jsem trochu zaujatá, protože jsem ještě donedávna používala mobil opravdu jen k telefonování a SMS a něco takového, jako neomezené volání je pro mě absolutní zbytečnost. Přijímám proto i názory od těch, kteří se bez mobilu prostě neobejdou.
Kde tedy dle mého soudu mobily nepoužívat?
1. Na WC, ve vaně, ve sprše. Někdo z nás je tak spjatý s mobilem, že ho neodkádá za žádných okolností. Druhá strana nevidí, kde se zrovna nacházíme, a pokud nevylučujeme nějaké zvyky, klidně bychom mohli používat mobil i na těchto místech. Někdo si rád při vykonání potřeby přečte zprávy nebo zahraje hry, ve vaně poslouchá muziku a ve sprše - kdo ví... Proč tedy nedopuručuji používat tady mobil? Voda. Slyšela jsem spoustu zpráv o tom, jak lidé lovili mobil z mísy a pak sušili (i když ho měli třeba jen v zadní kapse kalhot). Pokud tedy nemáte mobil vodotěsný, raději od vody dále.
2. Při rozhovoru s reálnými lidmi. Myslím s těmi lidmi, s kterými jsme se setkali tváří v tvář. Nemyslím tím teď to, že se vás někdo zeptá na cestu, a vy mu ji ukážete na mobilu, apod. Myslím tím tu neslušnost, že s někým hovoříte, a zároveň odpovídáte na zprávu, nebo zvednete telefon a telefonujete a telefonujete a druhého necháváte čekat. Myslím, že lidé, se kterými se v reálu setkáváme, by pro nás měli být tak důležití, že jim dáme přednost a nebudeme se rozptylovat něčím jiným. Můžeme přece do telefonu říci, zavolám později. A dohrát si hru, když rozhovor skončím. Jsem z generace, kterou ještě učili, dívat se druhému při rozhovoru do očí a dávat pozor na to, co říká. A to prostě nelze, pokud jsme zaměstnáni něčím jiním... Samozřejmě, jsou telefonické rozhovory, které odmítnout skutečně nechceme, ale měli bychom se zamyslet, zda nechat člověka proti nám čekat. Myslím, že tak jen ukazujeme, jak nás druzí nezajímají... Nebo si myslíme, "když ti to vadí, tak mi zavolej a budu se ti věnovat"?
3. Na oslavě. Není nic smutnějšího, než když jste na oslavě a lidé, místo aby mluvili mezi sebou a s oslavencem, koukají do mobilů. Co tím říkají, hostiteli? "To je ale nuda." Tak to fakt ne. Už i děti místo aby hrály spolu hry nebo si něco vyráběly, koukají do mobilů na youtube a hrají hry. V tom lepším případě něco na youtube natáčejí - třeba jak někdo jí dort. Nebo jich kouká do jednoho mobilu víc, a to, co sledují, alespoň občas hodnotí. Není tak možnost něco společně zažít, něco společně probrat, prodrbat, případně se seznámit. Hlavně, že máme ty mobily...
4. V dopravních prostředcích. Jak jsem psala v úvodu, ne všichni jsou zvědaví na intimnosti z vašeho života, které probíráte po telefonu. Ne všichni to chtějí poslouchat. A možná ani telefonující si neuvědomuje, že to, co říká, není určeno jen dotyčnému, ale baví mnohem víc lidí okolo. Když jedu dneska v dopravním prostředku, většina lidí má mobil v ruce. A když nemá, poslouchá na něm muziku. Já ráda cestuji. Dívám se do okolní krajiny a někdy i na lidi. Někdy se i seznámíme nebo jen mile rozloučíme. Když se člověk věnuje mobilu, cesta mu rychle uteče, ale vůbec nezachytí to kouzlo kolem. Nevypne.
5. S dítětem. Mobily nám ulehčují život. A chceme si ho opravdu ulehčit. Aspoň tak si vysvětluji, že rodiče dávají mobil do ruky i malému dítěti. Tak předškolní děti umí hrát hry na mobilu, ale neumí spoustu dalších věcí. Například komunikovat. Potřebujete zabavit dítě? Dáte mu to, co máte vždy po ruce. Mobil, a ať si hraje a vás nezlobí. Děti tak opravdu nezlobí, možná jen tehdy, když se rozhodnete jim mobil vzít.
Závěrem - nemám nic proti používání mobilů, pokud tak děláme s rozmyslem. Myslím, že ať už se jedná o jakýkoliv vynález, například o oheň nebo mobily, vždycky platí - "dobrý služebník, ale špatný pán."
 


J.R.R.Tolkien-Pohádky

20. ledna 2019 v 16:26 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Na vysoké škole jsem chodila s jedním klukem. Když do kin přišlo filmové zpracování Pána prstenů, šel na něj sám. "Myslel jsem, že by tě to nezajímalo," bylo jeho zdůvodnění. Když pak dávali trilogii v televizi, nikdy jsem nebyla schopná to dokoukat. Na televizi se moc nedívám, vydržím u ní dlouho jen když pletu nebo háčkuji, a od té doby, co dlouho zaměstnávat ruce nemůžu, tak u televize nesedím. A Pán prstenů byl dlouhý...
Z těchto důvodů jsem ho nikdy neviděla a ani mě neláká si ho přečíst (ta tloušťka mě odrazuje). Ale tři pohádky od autora Pána prstenů jsem si přečetla ráda. Jen jednu z nich bych doporučila dceři. Neřekla jsem si u nich "Wau, to je něco", ale ani jsem knihu neodložila, že je nudná. Je zajímavá. Byla jsem zvědavá, jaká bude pointa, a věřila jsem autorovi, že je to vymyšleno tak, že všechno do sebe zapadne a po přečtení pohádky mi všechno (o čem se píše) dá smysl.
V knížce jsou tři pohádky a každá je něčím jiná. To, co je spojuje je asi styl psaní, nadpřirozené bytosti (které jsou v knížce zcela normální, jako by nadpřirozené ani nebyli :-) Od lidí se liší jen vizáží, ale zřejmě ne povahou.
Kovář z Woottom Major je o hvězdičce z Faerie (pohádkového královstí) a o tom, jak se dostane do dobrých rukou - nebo spíše dobrého těla. Trochu mě zklamalo, že nějak zvlášť úžasně popisovány nejsou zážitky, které kováře v kraji Faerie potkají. Jen to, že je to podivuhodná země. Namyšleného člověka nepotkalo nic radostného, i když se mu dostalo poučení, zato dobří lidé žili zajímavý život.
Nimralův list - tak nějak bych si představovala lekci po smrti. Nimral byl malíř, který maloval jeden obraz a na nic jiného neměl čas. Jednou ale pro něj přišli a odvedli ho kamsi. Naučil se tam manuálně pracovat a dostal se do krajiny ze svého obrazu. K dotvoření krajiny mu pomohl i jeho soused, který se také ocitl v této podivuhodné krajině. Nimral nakonec odešel do hor, ale jeho krajinu obdivovali ostatní. Zatímco ve "skutečném životě" zůstalo jeho dílo nedoceněno.
Farmář Giles z Hamu je asi ta jediná pohádka, kterou by dcera pochopila. Je o obyčejném farmáři, který neoplývá nějakou odvahou, ale díky náhodě se musí několikrát utkat s obrem nebo drakem. Obr je trochu hloupý a drak vypočítavý, ale oba zvládne. Pes i drak mluví lidskou řečí a svou úlohu tu sehraje i vzácný meč.
Knžku doplňuje ještě Tolkienovo zamyšlení k pohádkám. Co pohádka je, a co není, co by měla obsahovat a kam by měla čtenáře dovést. Přečetla jsem, ale moc si z toho nepamatuji. Jen že pohádky o zvířatech nejsou pohádkami. A že kouzelná země je Faerie. A také to, že Ježíšův život je vlastně pohádka.
Knížka zajímavá, ale nezaujala mě natolik, abych si přečetla Pána prstenů. Asi pro mě opravdu není :-)

Absťák

16. ledna 2019 v 15:50 | LeS |  Zamyšlení
Žádné psaní, žádný blog, žádné prohlížení fotek, žádná banka, žádné mapy, žádné slovníky, žádné zprávy, žádná videa, žádné rady, žádné e-maily... To není domácí vězení. Ani jsem neodjela na dlouhou dovolenou do země bez připojení. To jen můj stařičký noťas vypověděl před měsícem službu.
Měla jsem kolem sebe kamarády, kteří se ho pokoušeli nahodit, ale bez úspěchu. Dobré bylo, že většinou se shodli, že disk by mohl být v pořádku. Takže o data bych přijít neměla. Ale jinak je to prý na odpis.
Nakonec se jedné dobré duši podařilo po několika hodinách noťas zprovoznit. Ale stávkovala baterka. Místo, aby pomohla k běhu, přiblížila noťas ke krachu, a to i když jsem měla kabel v zásuvce... "A jestli ti to spadne v blbou chvíli, tak to může být totálka," dostala jsem doporučení.
Tak jsem noťas uložila, baterku objednala a vyčkávala. Buď poběží, nebo to bude chtít nový notebook. Že jsem si nanapsala Ježíškovi...
Co ale s tím, když nejde to, co se stalo součástí mého života a dokonce i mé rodiny? Měla jsem absťák. Nadávala, fňukala, a pak jsem si uvědomila, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co takhle místo sedění u noťase procházky do přírody? Co takhle knihy, slovníky a encyklopedie, na které sedá prach? A co takhle rodina a přátelé?
Pravda, musela jsem se držet, abych při povánočních návštěvách nevychrlila hned ve dveřích: "Pustíš mě na počítač?" Ale začala jsem si pomalu zvykat.
Začali jsme improvizovat: Recept na vosí hnízda se nehledal na internetu, ale u sousedky. Slovíčka do křížovky v anglickém a křížovkářském slovníku. Úkol do češtiny v pravidlech českého pravopisu. Ptáky na krmítku jsme zkoumali podle encyklopedie ptáků. Místo e-mailů jsem telefonovala. A místo her na počítači jsme vytáhli ty stolní.
Abych to shrnula, život bez počítače a internetu si už neumím představit. Navíc spoustu věcí se bez něj komplikuje. Třeba to bankovnictví. Ale žít se dá i bez něj. Člověk najednou zjistí, že má spoustu času. A přitom internet mu na jednu stranu ten čas ušetří. Ale je to zároveň i velký žrout, když se člověk nechá pohltit.
Myslím, že to tak mělo být. Že jsem tyto vánoce měla prožít s bližními a ne s notebookem. Ale zároveň doufám, že bude fungovat tak, jak má. Vypadá to nadějně.

Úspěchy roku 2018

30. prosince 2018 v 16:14 | LeS |  Zamyšlení
Blíží se konec roku a tak i já bilancuju.
Největším úspěchem je to, co ostatní můžou mít jako samozřejmost. Že jsem celý rok byla zdravá (nepočítám nachlazení apod.), a prášky mi doktorka snížila o polovinu. A dala jsem to.
Velkým úspěchem je blog. Na začátku roku jsem psala téměř každý den (kromě víkendů) a celkově jsem napsala 87 článků. Návštěvy se přehouply přes 14 tis., a za to vám také děkuji. Objevila jsem letos i spoustu nových blogů, které se zařadily do pravidelně čtených.
Tento rok jsem se dala do čtení nejen blogů. Zas jsem našla radost v knížkách a celkový počet přečtených knížek je 15. Většinou nebyly silné a vychází to jedna knížka na měsíc, ale hodně mě potěšilo, že jsem se vrátila k téhle zálibě z dětství. A zas se trošku zasním a trošku si rozšířím obzory a zamýšlím se nad věcmi, které by mě jinak možná nenapadly.
Pokud se týká další mé záliby, moc jsem toho letos neupletla a neuháčkovala, ale přece jen dokončila jednu dávnou dečku, která byla rozháčkovaná už hezky dlouho. A pak jsem si uháčkovala pouzdro na mobil. Takže mám opět originální "chránič" mobilu.
Také se mi povedlo udělat fotoknihu pro taťku z jeho cesty. Každou fotografii pečlivě vybírám tak, aby se hodila a aby seděla, případně i upravuji, takže to není práce na jeden večer. O to víc potěší, když se dárek líbí a je prohlížený.
Na zahrádce toho letos moc nerostlo. Ale pochválit se musím, že jsem plevel úspěšně zvládla, seno nasušila a zasadila nějaké sukulenty. Tak mám zas zimu na plánování a těšení se na jaro, co na zahrádce zasadím.
Také jsem se snažila ve sportu. Několik měsíců jsem cvičila, minimálně chodila patnáct minut denně a výsledkem je, že jsem neshodila ani kilo. Ale nevadí, cvičení mě bavilo a určitě v něm budu pokračovat.
S dcerou jsme složily jedno puzzle, které mělo asi 1000 dílků, udělaly růže z listí a upekly a ozdobily perníčky (letos už dvakrát na velikonoce a na vánoce).
Jako úspěch beru i to, že jsem zvládla setkání po x letech se spolužáky ze střední a na facebook mi přibylo pár přátel :-)
A co vy? Bilancujete také? A kolik najdete úspěchů nebo radostných okamžiků v tomto roce?
Úspěšný, radostný a šťastný i příští rok 2019.

Vánoční vzpomínka

16. prosince 2018 v 17:36 | LeS |  Zamyšlení
Na vánocích si pamatuji, jak jsme gruntovali celý byt, všude to smrdělo saponáty a leštidlem, rodiče byli na sebe naštvaní, protože nic nestíhali a nic nebylo podle jejich představ, my děti se chtěly dívat na pohádky a když jsme k nim zasedly, slyšely spoustu výčitek...
Ale to nejsou ty správné vzpomínky. Ty skutečně vánoční vzpomínky. Ty s tou skutečnou vánoční atmosférou jsou tyto:
Jak jsme šly s mamkou vybírat stromeček. Jen se podívat, ale potkali jsme tam souseda, který nám ten nádherný urostlý vánoční stromek (aspoň tak jsem to tehdy viděla) dovez k nám domů autem.
Jak jsem s mamkou dělaly vánoční cukroví, já ruce zalepené, ale hrozně mě bavilo máchat se v těstě, ochutnávat ho ještě syrové, vykrajovat a dávat těsto do formiček. K rohlíčkům mě mamka nepustila :-)
Jak jsme zdobili s tátou a bráškou vánoční stromeček. Dávala se tam tehdy čokoládová kolekce a s bráškou jsme tajně ujídali (myslím, že taťka to viděl, ale nikdy neprozradil). Na stromeček se věšely všechny ty staré ozdoby a panďuláčci a stromek byl hodně barevný a dodnes se mi takový stromek líbí víc než v jedné nebo ve dvou barvách.
Jak jsme o vánocích jezdili pro babičku, aby u nás trávila vánoce a nebyla sama. A později, když už vánoce neslavila, jsme k ní chodili a dávali jí darek, cukroví a bramborový salát s řízkem.
Jak mamka udělala rybí polévku, která byla skutečně jen jednou v roce, a kterou jsem měla strašně moc ráda. Jak jsme si po večeři dávali ještě pohár a voněly mandarinky a pomeranče.
Jak táta vyštrachal někde starý řetěz a omotal s ním nohy stolu. Mamka zas měla připravenou rozkvetlou barborku. A krájelo se jablíčko, v kterém většinou byla hvězdička, a pouštěly se skořápky z ořechů se svíčkami po vodě v lavoru.
Jak jsem dostala skutečně úžasné a krásné kolo, které mělo na sobě proužky ze všech možných barev a já pak vyhrávala, když jsme hrály s dětmi "Ztratil čáp čepičku, jakou měla barvičku" :-)
Jak jsme dárky vyráběli ve škole, nebo maličkost za našetřené peníze koupili, dali rodičům a ti z nich měli obrovskou radost.
Jak jsme se šli projít. A skutečně na vánoce začal z nebe padat sníh.

Jentak si povídat,
hodiny nevnímat.
Zajít si pro lásku
na krátkou procházku.

Přivonět k jehličí,
koledu uslyšíš,
a ten, kdo uvěří,
tomu i zasněží.

Hezké vánoce :)

Dvůr Králové nad Labem-ZOO

14. prosince 2018 v 17:52 | LeS |  Výlety
Tento rok jsme navštívili ZOO ve Dvoře Králové nad Labem a myslím, že je ten správný čas si návštěvu zopakovat, tedy jen prostřednictvím fotografií. Určitě každý ví, že ve Dvoře je safari a to je také určitě největším lákadlem.
Ale je tam toho více. Například takováto úžasná prolejzačka pro děti.
Samotná ZOO mi přišla hodně malá, například oproti pražské, člověk se moc nenachodí, ale hodně toho vidí. Například hravé a moudré opice. Tady na obrázku gorila. Asi je spokojená, protože se na nás usmála :-)
V ZOO najdete i hrocha, nosorožce, surikaty, ptáky nebo slona afrického. Zvířata nejsou příliš vzdálená, je na ně dobře vidět, ale zároveň mají upravené pěkné výběhy.
A stejné je to se žirafami. To jsou naše oblíbená zvířata. Tady má člověk pocit, že si na ně může šáhnout.
Tady žirafy se zebrami a dalšími ptáky žijí. Opravdu paráda.
V ZOO jsou určitě krásné procházky nejen za zvířaty. My jsme v ZOO byly na přelomu jara a léta a všechno bylo ještě krásně rozkvetlé a zelené.
Určitě také všichni znáte malíře Zdeňka Buriana a právě jeho malby si můžete prohlédnout v galerii. Jsou to opravdu krásné i poučné obrazy, pro mě je neskutečné, jakou měl představivost.
Dceři se také moc líbilo ve vesničce Tiébélé, vytvořeno podle západoafrické osady. Ve spoustě domcích je i překvapení :-)
A teď už slibované safari. Svezli jsme se autobusem, ale můžete i vlastním autem. Autobusem myslím, že je to lepší, protože se dovíte spoustu zajímavostí a hlavně to, jaká zvířata vidíte, což jsem úspěšně zapomněla :-)


Oslíka jsem ovšem poznala i bez nápovědy :-)
Jen některá zvířata jsou za plotem pro bezpečnost. Bylo po poledni, tak si lvi dávali šlofíka.
Jiné to bylo ovšem se lvicí. A když si všimnete nápisu na ceduli "no entry", tak bych ho obrátila, a určitě do ZOO vstupte.

Vodítko

4. prosince 2018 v 18:09 | LeS |  Zamyšlení
Necháváte psa na volno nebo ho máte připevněného na vodítku? Já si myslím, že není lepší pocit pro psa, než být na volno. Ale znamená to, že pes umí alespoň základní povely a opravdu na ně slyší, a člověk, který s ním jde, je pozorný.
O víkendu jsem venčila cizího psa a nějak jsem podcenila situaci. Byl to malý rozdováděný jezevčík, který měl radost z pohybu a vůbec ze života. Napadlo trochu sněhu a tak maminka s malými dětmi vytáhla boby. Dítě leželo na bobech, jezevčík přiběhl a olízl mu obličej. Pak si všiml krabice s dárky položené na zemi a označkoval si jí. Trapas. Nebyl to můj pes, ale byla jsem za něj zodpovědná. Pokud jsem věděla, že neposlouchá na zavolání, měla jsem ho mít na vodítku.
Ale jsem zvyklá chodit s naším psem bez vodítka. Když jdeme podél silnice nebo míjíme jiného neznámého člověka držím ho přímo za obojek. Je velký tak, že se nemusím shýbat. Ale jeho velikost může druhé děsit a tak si nedovolím, abychom nějakého neznámého člověka míjeli tak, že k němu pes běží a očuchá ho.
Jiné je to ale se známými. Ty už zdálky pozná a vrtí ocasem. A jak se zaraduje, když se může k nim rozeběhnout a člověka nebo dokonce i psa může přivítat. Pak chvíli laškuje s člověkem nebo se psem, většinou až do doby, kdy dojdu, prohodím pár slov s člověkem (nebo i se psem) a pokračujeme v procházce.
Vídáme na procházce ale i jiné lidi. Snaží se pevně držet vodítko, za které pes táhne. Občas pes i vrčí nebo štěká. Jednou jsme potkali i paní, která velkého psa nezvládla a spadla do příkopu, kam ji pes zatáhl. Takové lidi míjíme co největším obloukem, já držím mého psa, aby neprovedl nějakou lumpačinu.
Nebo potkávám lidi, kteří volají na psa, ten pes k nám utíká, a oni jen křičí, "on je hodný, on nic nedělá". Ne, že bych se psů bála, ale věřit tomu, že on je hodný a nic nedělá... Nebo ještě lepší křik - "máte fenku nebo psa? My máme psa, tak to nic neudělá...." A kdyby se fenka hárala? :-)
Nezáleží na velikosti psa. I malý pes může být nevychovaný a napadat jiné psy. A tak myslím, že psy by si lidé měli pořizovat ne jako módní doplněk, ale s vědomím, že se mu budou muset věnovat. Také se někdy na procházce zamyslím a pes se pustí po zachycené stopě. Když se vracíme, utíká k vrátkům. Ale ve většině případů se dá odvolat a poslechne. A tak si procházku můžeme užít oba dva.

Šťastná Barbora-Jak jsem sebrala odvahu

26. listopadu 2018 v 15:33 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Barbora Šťastná je redaktorka. A hlavně je to žena, manželka a matka dvou dětí. Není ženou dokonalou a přesto by se mohla stát vzorem. Tím, jak se snaží na sobě pracovat, zvládat obyčejné životní situace, i když si uvědomuje, že není vždy za všech okolností skvělá. Ale právě tím je mi sympatická.
Názvy kapitol mluví za sebe: "Když uslyšíte dupot kopyt, čekejte koně, ne zebry." Znamená čekat to jednodušší, přímější, logičtější, než si představovat, co všechno nejhoršího a nejstrašnějšího by se asi stalo nebo stane. Barbora Šťastná má velkou fantazii a tak se člověk nad jejími vykonstruovanými příběhy zasměje. Obzvlášť, když se ho netýkají nebo naopak si něco podobného v minulosti představoval.
Nebo kapitola: "Jak jsem se díky vším stala lepším člověkem." Se vši jsme s dcerou také bojovaly, tak bylo příjemné si přečíst, že v tom nejedeme sami a podobné myšlenky zoufalství, ale i odvahy - "veřejně přiznat máme vši" - má i někdo jiný.
Nebo kapitola: "Sbírám odvahu radovat se, i když vím, že radost je jen na chvíli." Všichni víme, že každá radost jednou skončí a dokonce netrvá ani tak dlouho. Když už si nás najde, měli bychom si ji užít. K tomu patří i těšení se na věci, i když pak věci nedopadnou úplně přesně podle našich plánů. Ale ty úžasné okamžiky přicházejí často nečekaně, i když to může být třeba jen uvědomění si, že žiji pěkný život, při pohledu na rozsvícený panelák.
Knížku bych doporučila těm ženám, které si chtějí zažít ten pocit, že v tom nejsou sami a i někdo jiný má problém říkat "ne" a problém říkat "ano", nebýt za všech okolností cool a nedělat jen věci, které by se měly. Knížku bych doporučila těm, které si přijdou strašné a trapné, protože zjistí, že jsou prostě jen své a v skrytu duše možná sebevědomé a odvážné.
Je to knížka ze života. Nenabádá, nementoruje, příběhy potěší a často rozesmějou, a myšlenky autorky i příklady psychologických průzkumů povzbudí.

https://stastnyblog.cz/

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/