Jméno růže-Umberto Eco

14. srpna 2018 v 20:14 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Tato knížka mi byla doporučena, a tak jsem si (kdo ví proč) myslela, že se jedná o klasický milostný román. To, že to bude asi o něčem jiném jsem pochopila tak na sté stránce, když se v knize neobjevil jiný člověk než mnich.
Příběh vypráví novic Adso, který cestuje společně s mnichem Vilémem. Byli pozváni do opatství kdesi v Itálii za účelem jednání o principu chudoby s jinými mnichy a vyslanci papeže. V opatství stráví sedm dní. A každý den se stane cosi záhadného.
Protože Vilém má pověst chytrého muže, je mu opatem uloženo, aby tyto záhady vyřešil. Jedná se o úmrtí jednoho z mnichů a každou další noc umře další mnich. Vše se točí kolem knihovny. Knihovna je záhadné místo, kam smí jen dva vybraní mniši a je vytvořena jako bludiště. Na noc se zamyká, ale existují tajné chodby, kterými se dá do knihovny dostat. To všechno Vilém s Adsonem zjistí.
Pozor, píši konec, tak nečtěte, kdo si knihu chce přečíst. Nakonec zjistí, že vraždil jeden z nejstarších mnichů, navíc slepý, takže ho člověk ani nepodezíral. A důvodem i vražednou zbraní byla jedna kniha. Nechtěl, aby si kdokoliv přečetl tuto knihu, a tak stránky namazal jedem. Jak se čtoucí člověk snažil stránky od sebe dostat, slinil si prst a tak se mu jed dostal na jazyk. Vše skončí tak, že knihovna a celé opatství lehne popelem.
V knížce se neřeší jen tato úmrtí, ale jedná se zde o ideálu chudoby, povolení smíchu, vyšetřování kacířství... Je toho hodně, a proto se mi některé stránky četly těžko. Také jsem si nepamatovala jména mnichů :-) Nelituji, že jsem knížku četla, ale vědět o čem je, asi se do ní nepouštím. Obdivovala jsem ale, jak to spisovatel vymyslel, že všechno do sebe postupně zapadlo a utvořilo konečný obrázek.
Milostný vztah, nebo spíš románek na jednu noc, jsem v knížce také našla, ale vzhledem ke konci tohoto "vztahu" se mi ani nelíbil. Knížka je zajímavá, ale chce to hodně času (400 stran) a zájmu, aby člověk neodložil, když se stále dokola mluví například o (ne)možnosti mnichů smát se.
 

Modrobílý svět

2. srpna 2018 v 17:01 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Přes sklíčko dívám se na svět,
všechno se tak kouzelné zdá,
nikdy se nevrátit nazpět,
budoucnost ta je úžasná.

Mhouřím oči před sluníčkem,
krajina bývá divoká,
jeden pohled modrým sklíčkem
najednou zve mě ke svým hrám.

Nohy brouzdat v modré trávě,
vláčet za sebou modrý stín,
zázraky se dějí právě,
to já už díky sklíčku vím. :-)


Mamma Mia 2

22. července 2018 v 20:09 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
K letní pohodě určitě patří nějaký ten pěkný film - pokud možno v letňáku :-) My jsme byli na Mamma Mia 2, v původním znění s titulky. Jestli se vyrovná jedničce? Je to trošku jiné. Nechybí písničky ABBY, krásné ženy a krásní muži, charismatičtí otcové, a energií nabytá hlavní hrdinka. Jen místo Donny (Meryl Streepové) se této role hlavní hrdinky zhostila herečka Lily James - Donna v mládí. A protože omládla Donna, mladí jsou i Harry, Bill, Sam, a kamarádky Tanya a Rosie.
Neprozradím víc než je v traileru, že Sophie (Amanda Seyfried) je těhotná. Lépe tak dokáže pochopit svoji matku, která na dítě byla sama. Jak to ale tehdy vlastně bylo s třemi partnery? To se právě dovíme.
Příběh vtáhne do děje. A těžko budete myslet na něco jiného, už jen protože se děj odehrává chvíli v současnosti, chvíli v minulosti a navzájem se tyto dvě části prolínají.
Mnoho scén z filmu se odehrává opět na ostrově, na kterém člověka fascinuje až kýčovitá příroda :-) Opět nechybí hotýlek i kostel na kopci. Písničky a taneční scény nabádají k veselí i rozteskní.
Jen nesmíte být až moc velcí šťouralové - v prvním díle se o setkání Donny a partnerů mluvilo malilinko jinak, i fotografie kluků byli jiné než jak vypadali v tomto díle, nějak jim ubylo vlasů :-)
Musím říct, že když film skončil, před "děkovačkou" bylo v sále ticho a těch pár sekund jsme všichni koukali na bílé plátno. Určitě jsme se nasmáli, někdo i zaplakal (no, někdo - já), titulky nevadily (dokonce i dcera stíhala číst i když před filmem brblala). Je to oddechovka a určitě doporučuji všem romantikům.
 


Svatba

15. července 2018 v 16:56 | LeS |  Zamyšlení
Co ve vás evokuje toto slovo? Plánujete, že jednou přijde ten váš velký den? Nebo si myslíte, že je to přežitek? Máte za sebou svatbu a máte na ni krásné vzpomínky?
Já nikdy po svatbě nijak zvlášť netoužila. Nebyla jsem z těch holek, které si prohlížejí svatební katalogy, kochají se svatebními kyticemi, vybírají šaty a chtějí velkou svatbu se spoustou známými. Já si představovala, že dojdu s partnerem na radnici, tam si řekneme ano, a půjdeme zas domů.
A také to skoro tak dopadlo. Rozhodli jsme se, že do toho praštíme, a protože na radnici měli volno za čtrnáct dní, vzali jsme tento termín. Vůbec mě nenapadlo, co všechno se musí zařídit. Kamkoliv jsme přišli a řekli, že to potřebujeme za čtrnáct dní, koukali na nás jako že si děláme srandu. Ale povedlo se.
Nakonec z toho byla svatba pro dvacet lidí, ale s šaty pro princeznu, ovocným třípatrovým dortem, kyticí frézií, prstýnky z bílého zlata, profesionálním fotografem a s malou oslavou. Určitě jsem se cítila povzneseně, užívala si péči kadeřnice a kostymérky, přijímala pozornost od druhých lidí. Měla jsem pocit, že mi to sluší a brala jsem si někoho, koho jsem měla ráda.
Dřív jsem si myslela, že když je člověk vdaný, jentak snadno se nerozejde. Když nemusíte podstupovat rozvod, snáze si vezmete svých pár věcí a odejdete od partnera. Po mojí zkušenosti už vím, že když se člověk rozhodne, ani ten rozvodový soud ho neodradí. Jen si tak říkáte, že svatba stála dost, ale byla pořád levnější než právníci při rozvodu.
Má vysněná "svatba" je asi takováto. Vzájemný slib, který si dva dají v soukromí na nějakém pro oba významném nebo příjemném místě. Je to pro mě i více emotivní a zavazující. Vlastními slovy říct, co k tomu druhému cítím a že bych si přál s ním být. Máme se rádi, bereme to vážně, a chtěli bychom spolu být a být si oporou.

Vodní víry

12. července 2018 v 18:28 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Rozhoupaná, plná emocí,
spálená jak ohněm tráva,
pokrytá studem za nocí,
duše rozplakaná z mála.

Provázky svých citů tahá
s laskavým úsměvem víly,
upřímná, i když je nahá,
na cestě, i když je v cíli.

Stýskání srdce rozskočí
tiše se točí vodní víry,
poznání z očí do očí
a v ní záplatované díry.

Lehce se houpe krajinou,
pravda prý leží ve vínu,
nachází pravdu jedinou,
ve smutku, v radosti a v míru.

Nemluv s cizími lidmi

8. července 2018 v 17:11 | LeS
Vyslechla jsem jeden rozhovor, z kterého nejsem moc moudrá. A tak si říkám, co takhle poradit se tady na blogu a moc by mě zajímaly vaše názory.
Jela jsem vlakem a přisedl si jeden muž, který se zřejmě předem něčím posilnil. Usuzuji tak z alkoholových výparů a jeho snahy zapříst rozhovor. Protože jsem fakt nestála řešit jeho partnerku a teorii relativity, koukala jsem se z okna. Někdy jsem se neubránila úsměvu, ale spíš jsem se držela v roli ignorantky.
Když už se chystal vystoupit, všiml si asi sedmiletého kluka na protějším sedadle. A začala debata "Kam jedete? Na výlet? Jo, taky jsem byl na výletě..." Byl to vlastně spíš monolog. Kluk odpovídal jednoslovně a jeho maminka se nezapojovala. Mohlo to trvat jednu, dvě minuty, pak muž vystoupil.
Když vystoupil, začala se maminka na syna zlobit. "Kolikrát ti mám povídat, že se nemáš dávat do řeči s cizím člověkem. Nemůžeš mu sdělovat takovéhle věci. Jsi normální? A tohle ty děláš pořád."
Asi by stačilo říct nemůžeš se dávat do řeči s cizím člověkem, ale jeho maminka zašla ještě dál. "Chceš, aby nás vykradli? Nebo tě odvede a už tě nikdy nikdo neuvidí. To chceš, aby tě zabil? Nikam jezdit nebudeš, budeš sedět doma na dvorku."
Také jsem se dozvěděla (protože to nešlo přeslechnout), že když k nim někdo přijde, kluk hned sděluje, že je maminka s tátou v práci. Nebo že zdraví cizí lidi. Schytal to tedy pořádně, až mi ho bylo líto.
A nevím, jestli si z toho odnesl to správné, protože se zeptal: "To se nemám bavit s kamarády?"
Všichni se bojíme o svoje děti, ale není to někdy přehnané? Co je špatného na tom pozdravit někoho cizího? A jak si v budoucnu najdete nějaké přátele, když se bude bavit jen s těmi známými? Také nevím, proč maminka nezasáhla hned a neřekla něco přímo tomu muži, když jí to tak vadilo.
Asi bych postupovala trochu jinak a v klidu bych s dítětem zkusila různé situace. Než mu hned začít nadávat, aniž mu dá nějaké alternativy. Jak se zbavit dotěrného člověka? S kterými neznámými se bavit a s kterými ne? A kde hledat pomoc, když mi bude nějaký rozhovor nepříjemný nebo mě začne někdo obtěžovat?
Nemluv s cizími lidmi je taková zásadní poučka, která se říká malým dětem. Ale jakmile trochu vyrostou, nevyhnou se kontaktu s cizími lidmi. I průvodčí je cizí člověk. I paní v pokladně je cizí. A pokud jsem s rodiči, neměli by mě rodiče chránit (nebo se o to alespoň pokusit).
Nevím, měla jsem z toho takový divný pocit. Předkládat dítěti, které je společenské, že svět je zlý a ublíží mu, mi nepřijde úplně tak správné. Na druhou stranu nějak zasáhnout je potřeba. Protože ne s každým cizím je dobré dávat se do řeči.

Nejlepší psí příběhy

2. července 2018 v 14:26 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
V knížce jsou sebrané příběhy, v kterých vystupuje pes, od různých autorů. Každý z nich vyprávěl příběh osobitým způsobem.
Veterinář James Herriot vypráví o psovi, kterého léčil, a jeho majitelce. Jack London popisoval, co vše dokázal pro svého pána Buck z divočiny. A. Terhune napsal několik příběhů o psech, kteří prošli jeho životem. G.K. Chesterton napsal detektivní příběh, kde pes má jen vedlejší, zato důležitou roli, která pomůže k odhalení pachatele. A.Woolcott napsal dojemný příběh z válečného prostředí.
Příběhů je dvacet jedna a nejvíce mě zaujal Blesk od Samuela Derieux. Byl napsán tak, že ho přečetla a rozumněla mu i moje dcera. V příběhu vystupuje pes-Blesk, který už od narození byl šampionem. Byl poslán na výcvik v lovení. Cvičitel Swygert ho ale spražil výstřelem z pušky, který Blesk neznal, a tak utekl a od té doby se pušek bál. Psa vrátili zpátky jako bojácného a nehodícího se na lovení. Jiný cvičitel psů si ho ale vzal k sobě a snažil se ho naučit, aby se výstřelů nebál. Jedním ze cvičení bylo, že Blesk byl v rybníku, nemohl se vyškrábat na druhý strmý břeh a vždy, když se přiblížil k cvičiteli, ten vystřelil. Blesk musel překonat svůj strach z výstřelů a úplně unavený nakonec doplaval ke cvičiteli. Když se naučil nebát výstřelů, zúčastnil se několika loveckých závodů. Na jednom ze závodů se setkal s cvičitelem Swygertem, který tam měl svého psa a v závodech se měl utkat s Bleskem. Swygert naládoval pušku tak, aby vystřelila hodně hlasitě, protože se domníval, že pes, který se něčeho bojí, se bude bát vždycky. Blesk ale tentokrát zůstal stát, neutekl, zato utekl Swygertův pes.
Všechny příběhy byly vyprávěny s láskou ke psu. I když ne vždy končili šťastně. On je ten psí život kratší než lidský. Proto byly některé příběhy smutné. Někdy člověku nezbylo nic jiného než pes - jako v příběhu od Hugha Walpole. Někde pes zachránil lidský život - příběh Joyce Strangerové. A všude byl pes tím nejlepším přítelem člověka. Oddychové prázdninové čtení.

Rada :-)

29. června 2018 v 20:10 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Když tě něco uvnitř bolí,
rozhlédni se po okolí,
nejlépe je vzít to z výšky,
jak praví i moudré knížky.

Zdá se velké, co je malé,
trápení už dáváš vale.
Pohled jeden ten ti stačí,
na všechno, co v botě tlačí.

Rozhýbej si krční svaly,
setřes smutek a i žaly,
hned si budeš vědět rady.
Vždyť je krásné býti tady.


Toulání

13. června 2018 v 18:15 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Touláme se spolu dnem i nocí,
ruku v ruce, na rtech políbení.
Důvěra, láska v našich krocích.
Všechno, co si v nás život cení.

Někdy se zdá, že svět barvy mění,
černé skutky, vztek, mlhavý plášť.
Semílá nás každodenní dění,
v srdci se choulí zloba a zášť.

Vzájemná přítomnost nás pak pálí,
tišeji nám šeptá než spadlý sníh
utíkat před sebou, ztraceni v dáli,
návraty vítá zas upřímný smích.

Kráčíme spolu, dva co se znají,
společné kroky souhrou znějí,
milovat tolik, až dech se tají,
pro lásku i zázraky se dějí.


V zámku a podzámčí-B.Němcová

10. června 2018 v 16:58 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Tuto povídku jsem si vybrala kvůli dceři. Byly jsme v Ratibořicích, podívat se na Viktorčin splav, zámek paní kněžny a dům spisovatelky Boženy Němcové. A já si uvědomila, že ačkoliv jsem přečetla povídek od spisovatelky Němcové spoustu, žádnou si nepamatuji. Tak jsem to napravila a pak jsem mohla vyprávět:
V zámku vystupuje paní Skočdopolová ze Springenfeldu s manželem, její komorná mamzel Sára, pes Joli, písař Kalina a služebná Klárka se svou matkou klíčnicí.
V podzámčí je vykreslen příběh paní Karáskové s Vojtěchem, rodina Sýkorovic.
A ještě nesmíme zapomínat na moudrého pana doktora.
Zatímco na zámku se hoduje a přijímají hosté, v podzámčí je matka Karásková s Vojtěchem a dalším malým synkem, kteří nemají kde bydlet a co jíst. Vojtěch jde vyžebrat jídlo do zámku, kde potká hodnou služebnou Klárku. Ale jídlo, které dostane a drobný peníz už nepomůžou jeho bráškovi, který umře.
Vojtěch se svou matkou najdou útočiště u rodiny Sýkorovic. Tak se také dovídáme, že Vojtěch ztratil svého otce - zedníka, když na něj spadlo lešení. Zanedlouho umírá jeho matka na choleru a Vojtěch se stane sirotkem, který zůstane u Sýkorovic.
Na zámku se povídání točí kolem psa Joliho, který je rozmazlován chutnými sousty masa, které je mu prostíráno na talířku. O psa Joliho se stará komorná Sára. Jednou ale má Sára u sebe v pokoji na návštěvě sloužícího Jacques, kterému slibuje, že se za něj přimluví u svojí paní, aby u nich sloužil. Zatímco se spolu baví, Joli uteče z pokoje. Mezitím se objeví v zahradě u zámku zlý pes.
Vojtěch, který šel na zámek za Klárkou, vidí Joliho a uchrání ho před zlým psem. Bojí se ale jít na zámek a psa vrátit. S tím mu pomůže písař Kalina, který šel zlého psa zastřelit a potkal Vojtěcha. Písař Kalina touží po místě pojezdného a tato příhoda mu k němu také dopomůže. Vojtěch zůstane na zámku a dostane na starost Joliho.
Když se jednou panstvo vydá na výlet, zůstane doma Sára a komorník Jacques. Zatímco se oba baví a hodují, vrátí se paní domů a vyslechne část rozhovoru. Pozná, že komorná Sára je zlá a vypočítavá, a vyžene ji z domu. Paní se ale roznemůže cholerou. U její postele sedává klíčnice a služebná Klárka. Paní se uzdraví a tráví čas mluvením s panem doktorem, který jí vypráví o chudobě lidí a co by bylo nutné obstarat, aby se jim ulevilo.
Je vystaven siročinec i nemocnice, Vojtěch se bude moci učit na doktora, Klárka si vezme pojezdného Kalinu a pan a paní Skočdopolovi přijmou za vlastního Emila, který je s nimi příbuzný. Skočdopolovi odjedou do Itálie a vše skončí v dobrém.
Povídka je psána starou češtinou, ze začátku se mi špatně četla, než jsem si na to zvykla. Ale příběh je hezký, i když smutný smrtí Vojtěchovy rodiny, povídka je napínavá a skončí v dobrém jako pohádka.
Babička s dětmi v Ratibořicích

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík