Kde nepoužívat mobil

Neděle v 17:05 | LeS |  Zamyšlení
Začít psát článek po delší pauze, to chce opravdu pořádné nakopnutí nebo nadzvednutí ze židle. Dnes jsem zažila 90 minut soukromého rozhovoru, který jsem si vyslechla, i když jsem se snažila začíst do knížky. Ten rozhovor se odehrál v dopravním prostředku. Sympatický muž telefonoval jedné ženě. Buď byl tak zamilovaný, nebo tak znuděný dlouhou cestou, že telefon neodkládal ani v tunelu, a tak jsem se dozvěděla o velikosti stehen, masáži a škrábání a jiných věcech, o kterých jsem vědět nepotřebovala. Když jsem konečně vystupovala, měla jsem chuť mu říct: "Tak ať vám ten wellnes pobyt s Klárkou vyjde."
Neřekla, ale sedla jsem si a píši článek. Přiznám se, že jsem trochu zaujatá, protože jsem ještě donedávna používala mobil opravdu jen k telefonování a SMS a něco takového, jako neomezené volání je pro mě absolutní zbytečnost. Přijímám proto i názory od těch, kteří se bez mobilu prostě neobejdou.
Kde tedy dle mého soudu mobily nepoužívat?
1. Na WC, ve vaně, ve sprše. Někdo z nás je tak spjatý s mobilem, že ho neodkádá za žádných okolností. Druhá strana nevidí, kde se zrovna nacházíme, a pokud nevylučujeme nějaké zvyky, klidně bychom mohli používat mobil i na těchto místech. Někdo si rád při vykonání potřeby přečte zprávy nebo zahraje hry, ve vaně poslouchá muziku a ve sprše - kdo ví... Proč tedy nedopuručuji používat tady mobil? Voda. Slyšela jsem spoustu zpráv o tom, jak lidé lovili mobil z mísy a pak sušili (i když ho měli třeba jen v zadní kapse kalhot). Pokud tedy nemáte mobil vodotěsný, raději od vody dále.
2. Při rozhovoru s reálnými lidmi. Myslím s těmi lidmi, s kterými jsme se setkali tváří v tvář. Nemyslím tím teď to, že se vás někdo zeptá na cestu, a vy mu ji ukážete na mobilu, apod. Myslím tím tu neslušnost, že s někým hovoříte, a zároveň odpovídáte na zprávu, nebo zvednete telefon a telefonujete a telefonujete a druhého necháváte čekat. Myslím, že lidé, se kterými se v reálu setkáváme, by pro nás měli být tak důležití, že jim dáme přednost a nebudeme se rozptylovat něčím jiným. Můžeme přece do telefonu říci, zavolám později. A dohrát si hru, když rozhovor skončím. Jsem z generace, kterou ještě učili, dívat se druhému při rozhovoru do očí a dávat pozor na to, co říká. A to prostě nelze, pokud jsme zaměstnáni něčím jiním... Samozřejmě, jsou telefonické rozhovory, které odmítnout skutečně nechceme, ale měli bychom se zamyslet, zda nechat člověka proti nám čekat. Myslím, že tak jen ukazujeme, jak nás druzí nezajímají... Nebo si myslíme, "když ti to vadí, tak mi zavolej a budu se ti věnovat"?
3. Na oslavě. Není nic smutnějšího, než když jste na oslavě a lidé, místo aby mluvili mezi sebou a s oslavencem, koukají do mobilů. Co tím říkají, hostiteli? "To je ale nuda." Tak to fakt ne. Už i děti místo aby hrály spolu hry nebo si něco vyráběly, koukají do mobilů na youtube a hrají hry. V tom lepším případě něco na youtube natáčejí - třeba jak někdo jí dort. Nebo jich kouká do jednoho mobilu víc, a to, co sledují, alespoň občas hodnotí. Není tak možnost něco společně zažít, něco společně probrat, prodrbat, případně se seznámit. Hlavně, že máme ty mobily...
4. V dopravních prostředcích. Jak jsem psala v úvodu, ne všichni jsou zvědaví na intimnosti z vašeho života, které probíráte po telefonu. Ne všichni to chtějí poslouchat. A možná ani telefonující si neuvědomuje, že to, co říká, není určeno jen dotyčnému, ale baví mnohem víc lidí okolo. Když jedu dneska v dopravním prostředku, většina lidí má mobil v ruce. A když nemá, poslouchá na něm muziku. Já ráda cestuji. Dívám se do okolní krajiny a někdy i na lidi. Někdy se i seznámíme nebo jen mile rozloučíme. Když se člověk věnuje mobilu, cesta mu rychle uteče, ale vůbec nezachytí to kouzlo kolem. Nevypne.
5. S dítětem. Mobily nám ulehčují život. A chceme si ho opravdu ulehčit. Aspoň tak si vysvětluji, že rodiče dávají mobil do ruky i malému dítěti. Tak předškolní děti umí hrát hry na mobilu, ale neumí spoustu dalších věcí. Například komunikovat. Potřebujete zabavit dítě? Dáte mu to, co máte vždy po ruce. Mobil, a ať si hraje a vás nezlobí. Děti tak opravdu nezlobí, možná jen tehdy, když se rozhodnete jim mobil vzít.
Závěrem - nemám nic proti používání mobilů, pokud tak děláme s rozmyslem. Myslím, že ať už se jedná o jakýkoliv vynález, například o oheň nebo mobily, vždycky platí - "dobrý služebník, ale špatný pán."
 

J.R.R.Tolkien-Pohádky

20. ledna 2019 v 16:26 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Na vysoké škole jsem chodila s jedním klukem. Když do kin přišlo filmové zpracování Pána prstenů, šel na něj sám. "Myslel jsem, že by tě to nezajímalo," bylo jeho zdůvodnění. Když pak dávali trilogii v televizi, nikdy jsem nebyla schopná to dokoukat. Na televizi se moc nedívám, vydržím u ní dlouho jen když pletu nebo háčkuji, a od té doby, co dlouho zaměstnávat ruce nemůžu, tak u televize nesedím. A Pán prstenů byl dlouhý...
Z těchto důvodů jsem ho nikdy neviděla a ani mě neláká si ho přečíst (ta tloušťka mě odrazuje). Ale tři pohádky od autora Pána prstenů jsem si přečetla ráda. Jen jednu z nich bych doporučila dceři. Neřekla jsem si u nich "Wau, to je něco", ale ani jsem knihu neodložila, že je nudná. Je zajímavá. Byla jsem zvědavá, jaká bude pointa, a věřila jsem autorovi, že je to vymyšleno tak, že všechno do sebe zapadne a po přečtení pohádky mi všechno (o čem se píše) dá smysl.
V knížce jsou tři pohádky a každá je něčím jiná. To, co je spojuje je asi styl psaní, nadpřirozené bytosti (které jsou v knížce zcela normální, jako by nadpřirozené ani nebyli :-) Od lidí se liší jen vizáží, ale zřejmě ne povahou.
Kovář z Woottom Major je o hvězdičce z Faerie (pohádkového královstí) a o tom, jak se dostane do dobrých rukou - nebo spíše dobrého těla. Trochu mě zklamalo, že nějak zvlášť úžasně popisovány nejsou zážitky, které kováře v kraji Faerie potkají. Jen to, že je to podivuhodná země. Namyšleného člověka nepotkalo nic radostného, i když se mu dostalo poučení, zato dobří lidé žili zajímavý život.
Nimralův list - tak nějak bych si představovala lekci po smrti. Nimral byl malíř, který maloval jeden obraz a na nic jiného neměl čas. Jednou ale pro něj přišli a odvedli ho kamsi. Naučil se tam manuálně pracovat a dostal se do krajiny ze svého obrazu. K dotvoření krajiny mu pomohl i jeho soused, který se také ocitl v této podivuhodné krajině. Nimral nakonec odešel do hor, ale jeho krajinu obdivovali ostatní. Zatímco ve "skutečném životě" zůstalo jeho dílo nedoceněno.
Farmář Giles z Hamu je asi ta jediná pohádka, kterou by dcera pochopila. Je o obyčejném farmáři, který neoplývá nějakou odvahou, ale díky náhodě se musí několikrát utkat s obrem nebo drakem. Obr je trochu hloupý a drak vypočítavý, ale oba zvládne. Pes i drak mluví lidskou řečí a svou úlohu tu sehraje i vzácný meč.
Knžku doplňuje ještě Tolkienovo zamyšlení k pohádkám. Co pohádka je, a co není, co by měla obsahovat a kam by měla čtenáře dovést. Přečetla jsem, ale moc si z toho nepamatuji. Jen že pohádky o zvířatech nejsou pohádkami. A že kouzelná země je Faerie. A také to, že Ježíšův život je vlastně pohádka.
Knížka zajímavá, ale nezaujala mě natolik, abych si přečetla Pána prstenů. Asi pro mě opravdu není :-)

Absťák

16. ledna 2019 v 15:50 | LeS |  Zamyšlení
Žádné psaní, žádný blog, žádné prohlížení fotek, žádná banka, žádné mapy, žádné slovníky, žádné zprávy, žádná videa, žádné rady, žádné e-maily... To není domácí vězení. Ani jsem neodjela na dlouhou dovolenou do země bez připojení. To jen můj stařičký noťas vypověděl před měsícem službu.
Měla jsem kolem sebe kamarády, kteří se ho pokoušeli nahodit, ale bez úspěchu. Dobré bylo, že většinou se shodli, že disk by mohl být v pořádku. Takže o data bych přijít neměla. Ale jinak je to prý na odpis.
Nakonec se jedné dobré duši podařilo po několika hodinách noťas zprovoznit. Ale stávkovala baterka. Místo, aby pomohla k běhu, přiblížila noťas ke krachu, a to i když jsem měla kabel v zásuvce... "A jestli ti to spadne v blbou chvíli, tak to může být totálka," dostala jsem doporučení.
Tak jsem noťas uložila, baterku objednala a vyčkávala. Buď poběží, nebo to bude chtít nový notebook. Že jsem si nanapsala Ježíškovi...
Co ale s tím, když nejde to, co se stalo součástí mého života a dokonce i mé rodiny? Měla jsem absťák. Nadávala, fňukala, a pak jsem si uvědomila, že všechno zlé je k něčemu dobré. Co takhle místo sedění u noťase procházky do přírody? Co takhle knihy, slovníky a encyklopedie, na které sedá prach? A co takhle rodina a přátelé?
Pravda, musela jsem se držet, abych při povánočních návštěvách nevychrlila hned ve dveřích: "Pustíš mě na počítač?" Ale začala jsem si pomalu zvykat.
Začali jsme improvizovat: Recept na vosí hnízda se nehledal na internetu, ale u sousedky. Slovíčka do křížovky v anglickém a křížovkářském slovníku. Úkol do češtiny v pravidlech českého pravopisu. Ptáky na krmítku jsme zkoumali podle encyklopedie ptáků. Místo e-mailů jsem telefonovala. A místo her na počítači jsme vytáhli ty stolní.
Abych to shrnula, život bez počítače a internetu si už neumím představit. Navíc spoustu věcí se bez něj komplikuje. Třeba to bankovnictví. Ale žít se dá i bez něj. Člověk najednou zjistí, že má spoustu času. A přitom internet mu na jednu stranu ten čas ušetří. Ale je to zároveň i velký žrout, když se člověk nechá pohltit.
Myslím, že to tak mělo být. Že jsem tyto vánoce měla prožít s bližními a ne s notebookem. Ale zároveň doufám, že bude fungovat tak, jak má. Vypadá to nadějně.
 


Úspěchy roku 2018

30. prosince 2018 v 16:14 | LeS |  Zamyšlení
Blíží se konec roku a tak i já bilancuju.
Největším úspěchem je to, co ostatní můžou mít jako samozřejmost. Že jsem celý rok byla zdravá (nepočítám nachlazení apod.), a prášky mi doktorka snížila o polovinu. A dala jsem to.
Velkým úspěchem je blog. Na začátku roku jsem psala téměř každý den (kromě víkendů) a celkově jsem napsala 87 článků. Návštěvy se přehouply přes 14 tis., a za to vám také děkuji. Objevila jsem letos i spoustu nových blogů, které se zařadily do pravidelně čtených.
Tento rok jsem se dala do čtení nejen blogů. Zas jsem našla radost v knížkách a celkový počet přečtených knížek je 15. Většinou nebyly silné a vychází to jedna knížka na měsíc, ale hodně mě potěšilo, že jsem se vrátila k téhle zálibě z dětství. A zas se trošku zasním a trošku si rozšířím obzory a zamýšlím se nad věcmi, které by mě jinak možná nenapadly.
Pokud se týká další mé záliby, moc jsem toho letos neupletla a neuháčkovala, ale přece jen dokončila jednu dávnou dečku, která byla rozháčkovaná už hezky dlouho. A pak jsem si uháčkovala pouzdro na mobil. Takže mám opět originální "chránič" mobilu.
Také se mi povedlo udělat fotoknihu pro taťku z jeho cesty. Každou fotografii pečlivě vybírám tak, aby se hodila a aby seděla, případně i upravuji, takže to není práce na jeden večer. O to víc potěší, když se dárek líbí a je prohlížený.
Na zahrádce toho letos moc nerostlo. Ale pochválit se musím, že jsem plevel úspěšně zvládla, seno nasušila a zasadila nějaké sukulenty. Tak mám zas zimu na plánování a těšení se na jaro, co na zahrádce zasadím.
Také jsem se snažila ve sportu. Několik měsíců jsem cvičila, minimálně chodila patnáct minut denně a výsledkem je, že jsem neshodila ani kilo. Ale nevadí, cvičení mě bavilo a určitě v něm budu pokračovat.
S dcerou jsme složily jedno puzzle, které mělo asi 1000 dílků, udělaly růže z listí a upekly a ozdobily perníčky (letos už dvakrát na velikonoce a na vánoce).
Jako úspěch beru i to, že jsem zvládla setkání po x letech se spolužáky ze střední a na facebook mi přibylo pár přátel :-)
A co vy? Bilancujete také? A kolik najdete úspěchů nebo radostných okamžiků v tomto roce?
Úspěšný, radostný a šťastný i příští rok 2019.

Vánoční vzpomínka

16. prosince 2018 v 17:36 | LeS |  Zamyšlení
Na vánocích si pamatuji, jak jsme gruntovali celý byt, všude to smrdělo saponáty a leštidlem, rodiče byli na sebe naštvaní, protože nic nestíhali a nic nebylo podle jejich představ, my děti se chtěly dívat na pohádky a když jsme k nim zasedly, slyšely spoustu výčitek...
Ale to nejsou ty správné vzpomínky. Ty skutečně vánoční vzpomínky. Ty s tou skutečnou vánoční atmosférou jsou tyto:
Jak jsme šly s mamkou vybírat stromeček. Jen se podívat, ale potkali jsme tam souseda, který nám ten nádherný urostlý vánoční stromek (aspoň tak jsem to tehdy viděla) dovez k nám domů autem.
Jak jsem s mamkou dělaly vánoční cukroví, já ruce zalepené, ale hrozně mě bavilo máchat se v těstě, ochutnávat ho ještě syrové, vykrajovat a dávat těsto do formiček. K rohlíčkům mě mamka nepustila :-)
Jak jsme zdobili s tátou a bráškou vánoční stromeček. Dávala se tam tehdy čokoládová kolekce a s bráškou jsme tajně ujídali (myslím, že taťka to viděl, ale nikdy neprozradil). Na stromeček se věšely všechny ty staré ozdoby a panďuláčci a stromek byl hodně barevný a dodnes se mi takový stromek líbí víc než v jedné nebo ve dvou barvách.
Jak jsme o vánocích jezdili pro babičku, aby u nás trávila vánoce a nebyla sama. A později, když už vánoce neslavila, jsme k ní chodili a dávali jí darek, cukroví a bramborový salát s řízkem.
Jak mamka udělala rybí polévku, která byla skutečně jen jednou v roce, a kterou jsem měla strašně moc ráda. Jak jsme si po večeři dávali ještě pohár a voněly mandarinky a pomeranče.
Jak táta vyštrachal někde starý řetěz a omotal s ním nohy stolu. Mamka zas měla připravenou rozkvetlou barborku. A krájelo se jablíčko, v kterém většinou byla hvězdička, a pouštěly se skořápky z ořechů se svíčkami po vodě v lavoru.
Jak jsem dostala skutečně úžasné a krásné kolo, které mělo na sobě proužky ze všech možných barev a já pak vyhrávala, když jsme hrály s dětmi "Ztratil čáp čepičku, jakou měla barvičku" :-)
Jak jsme dárky vyráběli ve škole, nebo maličkost za našetřené peníze koupili, dali rodičům a ti z nich měli obrovskou radost.
Jak jsme se šli projít. A skutečně na vánoce začal z nebe padat sníh.

Jentak si povídat,
hodiny nevnímat.
Zajít si pro lásku
na krátkou procházku.

Přivonět k jehličí,
koledu uslyšíš,
a ten, kdo uvěří,
tomu i zasněží.

Hezké vánoce :)

Dvůr Králové nad Labem-ZOO

14. prosince 2018 v 17:52 | LeS |  Výlety
Tento rok jsme navštívili ZOO ve Dvoře Králové nad Labem a myslím, že je ten správný čas si návštěvu zopakovat, tedy jen prostřednictvím fotografií. Určitě každý ví, že ve Dvoře je safari a to je také určitě největším lákadlem.
Ale je tam toho více. Například takováto úžasná prolejzačka pro děti.
Samotná ZOO mi přišla hodně malá, například oproti pražské, člověk se moc nenachodí, ale hodně toho vidí. Například hravé a moudré opice. Tady na obrázku gorila. Asi je spokojená, protože se na nás usmála :-)
V ZOO najdete i hrocha, nosorožce, surikaty, ptáky nebo slona afrického. Zvířata nejsou příliš vzdálená, je na ně dobře vidět, ale zároveň mají upravené pěkné výběhy.
A stejné je to se žirafami. To jsou naše oblíbená zvířata. Tady má člověk pocit, že si na ně může šáhnout.
Tady žirafy se zebrami a dalšími ptáky žijí. Opravdu paráda.
V ZOO jsou určitě krásné procházky nejen za zvířaty. My jsme v ZOO byly na přelomu jara a léta a všechno bylo ještě krásně rozkvetlé a zelené.
Určitě také všichni znáte malíře Zdeňka Buriana a právě jeho malby si můžete prohlédnout v galerii. Jsou to opravdu krásné i poučné obrazy, pro mě je neskutečné, jakou měl představivost.
Dceři se také moc líbilo ve vesničce Tiébélé, vytvořeno podle západoafrické osady. Ve spoustě domcích je i překvapení :-)
A teď už slibované safari. Svezli jsme se autobusem, ale můžete i vlastním autem. Autobusem myslím, že je to lepší, protože se dovíte spoustu zajímavostí a hlavně to, jaká zvířata vidíte, což jsem úspěšně zapomněla :-)


Oslíka jsem ovšem poznala i bez nápovědy :-)
Jen některá zvířata jsou za plotem pro bezpečnost. Bylo po poledni, tak si lvi dávali šlofíka.
Jiné to bylo ovšem se lvicí. A když si všimnete nápisu na ceduli "no entry", tak bych ho obrátila, a určitě do ZOO vstupte.

Vodítko

4. prosince 2018 v 18:09 | LeS |  Zamyšlení
Necháváte psa na volno nebo ho máte připevněného na vodítku? Já si myslím, že není lepší pocit pro psa, než být na volno. Ale znamená to, že pes umí alespoň základní povely a opravdu na ně slyší, a člověk, který s ním jde, je pozorný.
O víkendu jsem venčila cizího psa a nějak jsem podcenila situaci. Byl to malý rozdováděný jezevčík, který měl radost z pohybu a vůbec ze života. Napadlo trochu sněhu a tak maminka s malými dětmi vytáhla boby. Dítě leželo na bobech, jezevčík přiběhl a olízl mu obličej. Pak si všiml krabice s dárky položené na zemi a označkoval si jí. Trapas. Nebyl to můj pes, ale byla jsem za něj zodpovědná. Pokud jsem věděla, že neposlouchá na zavolání, měla jsem ho mít na vodítku.
Ale jsem zvyklá chodit s naším psem bez vodítka. Když jdeme podél silnice nebo míjíme jiného neznámého člověka držím ho přímo za obojek. Je velký tak, že se nemusím shýbat. Ale jeho velikost může druhé děsit a tak si nedovolím, abychom nějakého neznámého člověka míjeli tak, že k němu pes běží a očuchá ho.
Jiné je to ale se známými. Ty už zdálky pozná a vrtí ocasem. A jak se zaraduje, když se může k nim rozeběhnout a člověka nebo dokonce i psa může přivítat. Pak chvíli laškuje s člověkem nebo se psem, většinou až do doby, kdy dojdu, prohodím pár slov s člověkem (nebo i se psem) a pokračujeme v procházce.
Vídáme na procházce ale i jiné lidi. Snaží se pevně držet vodítko, za které pes táhne. Občas pes i vrčí nebo štěká. Jednou jsme potkali i paní, která velkého psa nezvládla a spadla do příkopu, kam ji pes zatáhl. Takové lidi míjíme co největším obloukem, já držím mého psa, aby neprovedl nějakou lumpačinu.
Nebo potkávám lidi, kteří volají na psa, ten pes k nám utíká, a oni jen křičí, "on je hodný, on nic nedělá". Ne, že bych se psů bála, ale věřit tomu, že on je hodný a nic nedělá... Nebo ještě lepší křik - "máte fenku nebo psa? My máme psa, tak to nic neudělá...." A kdyby se fenka hárala? :-)
Nezáleží na velikosti psa. I malý pes může být nevychovaný a napadat jiné psy. A tak myslím, že psy by si lidé měli pořizovat ne jako módní doplněk, ale s vědomím, že se mu budou muset věnovat. Také se někdy na procházce zamyslím a pes se pustí po zachycené stopě. Když se vracíme, utíká k vrátkům. Ale ve většině případů se dá odvolat a poslechne. A tak si procházku můžeme užít oba dva.

Šťastná Barbora-Jak jsem sebrala odvahu

26. listopadu 2018 v 15:33 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Barbora Šťastná je redaktorka. A hlavně je to žena, manželka a matka dvou dětí. Není ženou dokonalou a přesto by se mohla stát vzorem. Tím, jak se snaží na sobě pracovat, zvládat obyčejné životní situace, i když si uvědomuje, že není vždy za všech okolností skvělá. Ale právě tím je mi sympatická.
Názvy kapitol mluví za sebe: "Když uslyšíte dupot kopyt, čekejte koně, ne zebry." Znamená čekat to jednodušší, přímější, logičtější, než si představovat, co všechno nejhoršího a nejstrašnějšího by se asi stalo nebo stane. Barbora Šťastná má velkou fantazii a tak se člověk nad jejími vykonstruovanými příběhy zasměje. Obzvlášť, když se ho netýkají nebo naopak si něco podobného v minulosti představoval.
Nebo kapitola: "Jak jsem se díky vším stala lepším člověkem." Se vši jsme s dcerou také bojovaly, tak bylo příjemné si přečíst, že v tom nejedeme sami a podobné myšlenky zoufalství, ale i odvahy - "veřejně přiznat máme vši" - má i někdo jiný.
Nebo kapitola: "Sbírám odvahu radovat se, i když vím, že radost je jen na chvíli." Všichni víme, že každá radost jednou skončí a dokonce netrvá ani tak dlouho. Když už si nás najde, měli bychom si ji užít. K tomu patří i těšení se na věci, i když pak věci nedopadnou úplně přesně podle našich plánů. Ale ty úžasné okamžiky přicházejí často nečekaně, i když to může být třeba jen uvědomění si, že žiji pěkný život, při pohledu na rozsvícený panelák.
Knížku bych doporučila těm ženám, které si chtějí zažít ten pocit, že v tom nejsou sami a i někdo jiný má problém říkat "ne" a problém říkat "ano", nebýt za všech okolností cool a nedělat jen věci, které by se měly. Knížku bych doporučila těm, které si přijdou strašné a trapné, protože zjistí, že jsou prostě jen své a v skrytu duše možná sebevědomé a odvážné.
Je to knížka ze života. Nenabádá, nementoruje, příběhy potěší a často rozesmějou, a myšlenky autorky i příklady psychologických průzkumů povzbudí.

https://stastnyblog.cz/

Umělá inteligence

19. listopadu 2018 v 20:13 | LeS |  Zamyšlení
Když jsem byla dítě, měli jsme do rodiny jednu televizi, jedno auto, žádný telefon, a spoustu času na kamarádství. Dnes má telefon, auto a televizi téměř každý člověk. A spoustu času věnuje tomu, aby byl on-line - může vědět všechno, mít spoustu přátel, nakupovat, bavit se, být vidět... A svět je otevřenější, ale i rychlejší.
Když jsem chodila do školy, učili jsme se účetnictví s papírem, tužkou a kalkulačkou. Kreslili jsme si šibenice a vůbec netušili, jak rychle půjde pokrok dopředu. A že to, co nám mělo usnadnit práci, nám tu práci jednou úplně vezme.
Moji práci mají dělat roboti. Tedy spíše jen jeden robot. Bude totiž pracovat 24 hodin, a tak nahradí minimálně tři lidi. Ale myslím, že více, protože robot je výkonnější, nedělá tolik chyb jako člověk, nemarodí a nebere si dovolenou. A dokonce ani tolik nestojí. Takže se i ušetří, což je jeden z hlavních kritérií. A samozřejmě ta prestiž - budeme mezi prvními, kde něco takového zavedou.
Asi jako když se zaváděla elektrika, parní stroj nebo telefon. Jenže ne každá změna je vítaná všemi lidmi. A tak si umím představit dělníka, který rozbíjí stroje. Počítačové programy nám také usnadňují práci, takže je potřeba méně lidí než dříve. Ano, vznikají i nová povolání pro lidi, kteří se umí rychle zorientovat. Například programátoři. Programy pronikají do různých oblastí života.
Moji práci bude dělat robot. Ale co budu dělat já? Hrát počítačové hry? Kam se vrhnout? Do umění? I takový mobilní telefon dokáže zachytit obraz lépe, než bych jej nakreslila. Program umí napsat článek, a bez chyb. Jen se ptám, nebude nám chybět ten údiv nad tím, co dokáže lidský duch vytvořit, když počítač to dokáže lépe?
Přemýšlela jsem, jestli se umí robot smát (i třeba sám sobě) a jestli se umí omluvit ""špatným naprogramováním jsem ti způsobil víc práce s opravováním mé chyby." A myslím, že je všechno o programování, takže umí. Navíc se umělá inteligence umí učit i z chyb - což mi zní hrozivě.
Říkat si na počátku byl člověk. Možná tomu za pár let uvěří jen málo robotů s umělou inteligencí...

Děti jsou hosté,kteří hledají cestu-Prekopová, Schweizerová

13. listopadu 2018 v 16:07 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Knížku napsala psycholožka českého původu Dr.Jiřina Prekopová a lékařka Dr. Christel Schwizerová. Knížka má hezký, poetický název a doporučila bych ji maminkám, které vychovávají dítě do 7 let a občas si nevědí rady. Já už mám dceru větší a tak jsem si mohla jen hledat, co jsem udělala špatně a kde existovalo snadné řešení, a já si přitom nevěděla rady.
Knížka se zabývá především tímto "magickým věkem", kdy dítě je ještě závislé na svých rodičích, především na matce. Chápe samo sebe jako střed světa a má neviditelné přátele. Nerozumí přesně slovům, která slyší, protože si neumí představit to, co samo nezažilo. Potřebuje rytmus, pravidla, vzor a především milující rodiče.
Někdy si myslíme, že bychom měli dítě ochránit od všeho zlého a stresujícího. Ale i to je špatně. Každému strachu, které dítě má by se mělo aktivně postavit, a my bychom jen při něm měli stát a pomáhat mu strach zvládnout. V tomto věku tedy více než vysvětlování pomůže aktivní přístup. Bojí se pavouka - vezmeme my pavouka do dlaní, ukážeme mu ho zblízka...
Také mě překvapilo, že "tatínek není na hraní" :-) Dítě mnohem více ke hraní potřebuje jiné děti než rodiče. Rodiče jsou silnější a větší, když malé dítě nechají vyhrávat, bude to falešné. Mají také jinou představivost a jsou prostě už dospělí. Kamarádi jsou důležití, i když dítě v prvních rokách života si hraje spíše vedle nich než s nimi.
Dále knížka obsahuje spoustu konkrétních příkladů v každodenních situacích.
Například jsou zde popsány klady nošení dítěte a spaní ve společné posteli a porováváno s minulostí. Dříve nebyly problémy, pokud se děti společné postele nebo nošení v šátku měly vzdát. Dříve totiž dítě bylo nošeno stále a nemohlo se tedy moc hýbat, nemohlo si vybírat, jestli má nyní náladu být v šátku nebo bez. Zažívalo i nepohodlí, stejně jako ve společné posteli. A tak se po čase rádo vzdalo společné postele nebo nošení.
Místo plácnutí je doporučováno zásadní NE. Agresivita se nemá potlačovat, ale prožívat. Na většinu problémů pomůže pevné objetí. Dokonce i dospělí, kteří se hádají, by podle doporučení spisovatelek, měli být v objetí. Neklidné děti vyšly z "hnízda" nedostatečně chráněny a připraveny. Dostaly příliš brzo příliš volnosti, protože je rodiče nechtěli v ničem omezovat. Z této volnosti vznikl stres a dítě tak neustále všechno zkoumá, aniž by spočinulo samo v sobě.
Také mě zaujala kapitola o dárku. Dárek by měl být takový, aby si ho dítě spojovalo s konkrétní osobou. Proto je dobré (když ne dárek sám vyrobit), pak si s dítětem a s dárkem pohrát. Dárek by měl být něco výjimečného a vzbuzovat v nás vděčnost.
V knize jsou ještě například kapitoly Zaměstnaná matka, Společné jídlo nebo Udržování čistoty.
Knížka je psána jasně, čitelně, jsou zde příklady "zlobivých dětí" a nabízí se řešení. Zda funguje v praxi jsem ověřit nemohla :-)
Ale knížka byla poučná a k přemýšlení - pro ukázku - výchovný cíl, tedy to, co by mělo dítě naší výchovou získat a do života vedět - citace:
Všechny těžkostí může překonat.
Je silnější, i když se momentálně cítí slabé.
Umí snášet nedostatek.
Umí zodpovídat za sebe i za druhé.
Má úctu ke svému okolí.
Může sloužit, aniž by se ponížilo.
Není jenom tupý spotřebitel, ale umí také vytvářet.
Je pánem svého světa, ale zároveň vědělo, že svět podléhá duchovnímu zákonu. Proti tomuto zákonu se nesmí proviňovat.

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/