Sen-problémy ve vztazích

Pátek v 18:02 | LeS |  Sen-dveře do duše
Zdál se mi sen. Byla jsem ve škole a dostala jsem slohovou úlohu. Název byl Problémy ve vztazích. Dostali jsme jen malý kousek papíru a měli psát hned načisto. Popsala jsem během chvíle obě strany papíru a vyžadovala další... Moje kamarádka, která má za muže kluka, kterého zná od dětství a vždy si přála s ním být, dvě zdravé děti, hezký vztah s mamkou, nevěděla, co má psát. Napsala velký nadpis, pak sotva popsala stránku z notýsku. Já jsem na to chvíli koukala, pak jsem zahodila popsaný papír, vzala jiný a napsala dětskou básničku:
Na kopečku domeček,
v tom domečku stoleček,
na stolečku vázička,
v té vázičce kytička.
Kolem stolu židličky,
na nich sedí lidičky,
a i když se hádají,
moc rádi se vždy mají :-)
 

Mám tě ráda jako...

15. července 2017 v 18:33 | LeS |  Pro Tebe-básničky
dceři...

Heliem plněný balónek
letí vzhůru ke hvězdám.
Vyrosla jsi ze plenek,
znáš už slůvko "znám".

V pěsti svírám tajemství,
můžeš hádat jak a proč,
prstýnek ty získáš z ní,
houpačku i kolotoč.

Duhová bublina na slunci,
foukáš z plných plic,
tváře plněné jak pulci,
lásku - tu mám bez hranic.

Krakovec

6. července 2017 v 20:13 | LeS |  Výlety
Dnes jsme navštívili hrad Krakovec. Zajímavé je, že když se k hradu jde, vypadá jako schovaný v údolí. Podobně jako Křivoklát. Pak se sejde kopec, aby člověk znova vyšel jiný kopec a dostal se k hradu.
Nechybí mu most nad hradním příkopem, který bohužel není sklápěcí, ale vypadá opravdu velkolepě. Dokončen byl v roce 2005.
Co jsem ale neobjevila, je střecha, kterou udělali skřítkové tesaři na válcové věži ve filmu Ať žijí duchové.
Hlavním důvodem, proč jsme se sem vypravili byl festiválek pod hradem. A důležité datum, kdy si vzpomínáme Mistra Jana Husa. Právě zde pobýval a kázal před cestou do Kostnice.
Tento hrad byl postaven ve 14 století a je hodně zachovalý. Pamatuji, že jsme si dřív kupovali cvočky, abychom je zatloukli a přispěli symbolicky nákupem na opravu tohoto gotického hradu. Dnes je zde možná komentované prohlídka.
Poslední rozlučková fotografie, ať máte hrad i z druhé strany z podhradí. Základní vstupné je 80,- Kč, pokud jsem někoho nalákala na zhlédnutí tohoto gorického hradu.
 


Most přes výčitky

21. června 2017 v 15:33 | LeS |  Na zámku pod zámkem
"Jak můžeš být v blázinci, když jsi se chovala normálně? Jak je to možné, tak to ses celou dobu přetvařovala?" výčitky, s kterými se setkává spousta z nás, kteří mají to štěstí, že mají rodinu nebo přátele. Jenže ona ta rodina někdy dokáže člověka dostat na kolena. Blázen hledá pochopení, ale místo toho se nám dostane odsouzení. "Co já řeknu známým a lidem z vesnice? A co tvoje děti? A příbuzní? To jsi to nemohla řešit teda dřív a jinak?" Je těžké se dostat přes ty výčitky. Možná i proto zde člověk nemá telefon 24 hodin denně, ale jen na hodinku. Ony ty rozhovory plné výčitek a strachu druhých o vás, někdy hodně bolí.
Je pravda, klid a ticho léčí...

Den sedmý
Už není komu co dokazovat. Už se člověk ani nekochá rozkvétajícími keři zlatého deště za oknem. Už se cítí součástí toho všeho. Už ví, že žije v pravidlech. A jedním z pravidel je naslouchat druhým.
Není to, udělám to na just. Nebo že se bojím. Je to, udělám to, protože tě chápu.
Chápu bolest druhých. Chápu jejich strach. A pokud jim to udělá dobře, pokud se oni budou cítit lépe, pak je to správné.
Nemám, co dokazovat. Nemám proč se obhajovat. Jsem jen normální člověk, který se rozhodl nepůsobit bolest svým bližním.
Bojovala jsem. Hodně jsem bojovala. Teď už není o co.
Teď jde jen o to plynout. Získávat informace od druhých a rozdávat dál. Nejít proti. Nepůsobit víc bolesti.
Pokud se druzí shodnou na tom, že jsem blázen, pak blázen v této společnosti jsem. Ale už nepláču. Už nehudruji. Už se ani nebojím odsouzení.
Možná jsem slabá, možná jsem chudák, možná se mi to brzy vrátí, už se neobhajuji. Pokud v něčích očích mám taková být, nehádám se a nevymlouvám jim to. Já jen žiji tak, jak umím nejlépe.
Už znám ten most přes výčitky. Ale na to si každý musí přijít sám.

Sny

18. června 2017 v 10:38 | LeS |  Na zámku pod zámkem
"Už to doma nezvládám, nejraději bych spolykala prášky," řekla žena. Sebevědomá, upovídaná, pracující. Na plný úvazek ve své rodině. Stačila tahle věta, aby se ocitla na léčebném pobytu. Na pobytu, kde si může zajít ke kadeřnici a na manikuru, do posilovny, kde jí vyperou prádlo,... Naučí se nové věci, jako plést z papíru nebo vytvářet z hlíny. A přitom se někde ve skrytu duše cítí vinna. Neměla bych být teď se svojí rodinou? Není to divné, že se mi po nich nestýská? Není to divné, že se tu cítím dobře? Nechápe, že potřebuje nabrat sílu. Že zašla až moc daleko v tom, jak plnila sny druhých. Tak to někdy je.

Den šestý
Ne nemoc, ale pár lidských chyb.
Jak málo někdy stačí. Snažit se plnit sny druhých a nejít za těmi svými. A přitom ani přesně nevědět, co druzí po mě vlastně chtějí. Všechno jen dohady a bolest z toho, že splnit sny druhým se nedaří.
Hraju co nejlépe úlohu, kterou mám. Matka, dcera, přítelkyně, zaměstnanec... jenže to občas zaskřípe. Občas šlápnu vedle a udělám chybu. Občas potřebuji samotu, abych si utřídila myšlenky.
Najít tu rovnováhu mezi mými sny a sny druhých. Mezi dáváním a braním.
Vědět, co je dobré a zlé. Zlá je nenávist. I to člověk pochopí po pádech.

Spolupráce

15. června 2017 v 18:28 | LeS |  Na zámku pod zámkem
Bolela mě hlava. A začala jsem chodit v županu s kapucí naraženou do čela. Možná dutiny, nedělá mi dobře průvan, který byl díky otevřeným dveřím a oknu. Navíc jsem měla propocené a slepené vlasy a v kapuci se tak cítila lépe. Potkala jsem jednu usměvavou ženu na oddělení. "Tak jak, kapucínku?" ptala se mile. A já jí odpověděla s humorem: "Já dělám skřítka." Bylo to něco ve smyslu vtipu, kdy muž pouští s klukem letadýlko a ono zaletí přes plot do léčebny. Muž přeleze plot, potká zřízence a hlásí mu: Mě sem spadlo letadlo. Také si ho tam nechají.
Ta paní se tedy usmála a mile odvětila: "To je dobré, jsi mladá, z toho ještě vyrosteš."

Den pátý
Musí to nastat. Ať jsem se tomu jakkoliv bránila, ať jsem měla v sobě obrovskou nedůvěru, ať mi vše připadalo nesmyslné, musela jsem to zkusit. Musela jsem začít spolupracovat.
A to je ten obrat.
Uvědomila jsem si, že musím spolupracovat. Je na čase říci si, co se stalo, stalo se. je potřeba jít dál a začít věci dělat lépe.
Věřit druhým a věřit sobě.
Věřit, že se vše v dobré obrátí.
To jediné je důležité. Víra v dobru, lásku a odpuštění.
Je to moje rozhodnutí. Rozhodnutí, které je na každém.

Obhajoba

12. června 2017 v 19:36 | LeS |  Na zámku pod zámkem
"Chtěla bych si o sobě rozhodovat sama." "Ale ty si nemůžeš rozhodovat sama. Jsi nemocná." "Nechci si tu zařizovat bankovní účet, nejsem tu přece nastálo. Jsem tu jen přechodně. Nechci si nic předělávat, chci se jen vrátit zas brzy domů." "Dobře, je to vaše rozhodnutí, ale neděláte dobře. Takhle se nedostanete k penězům." "Ale já mám přece rodinu, která mi pomůže." "No, jak myslíte..."

Den čtvrtý
Ušila jsem si na sebe bič. "Jsem zodpovědný za svou růži," povídal Malý princ. Jsem zodpovědná za tolik věcí. Tolik věcí jsem si k sobě připoutala. Tolik lidí. A teď je všechny ztrácím. Neztrácím. Jsou tam venku, a čekají, až se uzdravím. Snad. Možná, musím věřit, že odpustí.
Že mi odpustí, že jsem zklamala. Že jsem to nezvládla. Já přece nejsem tak špatná. Jen jsem se přetáhla. Měla jsem hodně práce, kterou jsem musela splnit. I když jsem cítila, že potřebuji volno. Ale to si nešlo udělat. Vím, o tom přesně, jak se mi rozjížděla moje choroba. Měla jsem to zastavit dřív.
A ne si pak vyslechnout diagnozu. Schizofrenie. Nemyslím, že spasím svět. Jen si nemyslím, že svět je jen špatný. Jen si myslím, že jsou i hezké dny a dobří lidé. Na tom přece není nic špatného.
Ano, nemohla jsem se pohnout. Bolela mě hlava. Ale to přece neznamená...
Obhajoba.


Bolest

6. června 2017 v 16:57 | LeS |  Na zámku pod zámkem
Nemůžu psát o druhých lidech, které jsem potkala v léčebně. Ale napíši o jejich i mých pocitech. Napíši jen 7 dní. Protože týden na tyto bolístky stačí .-)
Jedna dívenka. Hezká? Ano. Milá? Možná. Ale hlavně strašně nešťastná. Tak ráda by vrátila čas zpátky. Jako by se nic nestalo. Pořád si opakuje to jedno. Nechce hendikep. Nechce tu strašnou bolest, kterou si působí sama. Tím, že chce, aby se věci vrátily. A ono to nejde. Doktoři říkají... a působí jí ještě větší bolest. Nemá naději, že budou věci jako dřív. Nemá naději, že se její fyzický stav zlepší. A nedokáže jít dál. Možná ve skrytu duše ví, že musí. Že se musí přes to dostat. Dostat přes bolest a vyrůst. Jenže to zatím nejde, a tak se někdy nemůže ani nadechnout tou strašnou bolestí.

Den třetí
Co a jak je v nepořádku? Najednou nevím. Najednou to ví druzí. A to je na téhle nemoci nejděsivější. Moje pocity jsou chybné, moje myšlenky jsou chybné.
Odpovídám na otázky týkající se orientace v čase a prostoru. Vím, kde jsem, vím, kolikátého je. Ale zároveň i vím, že něco v nepořádku je. Mám nějakou chorobu. Něco se se mnou děje. Jsem nemocná. Ale nechci, aby mi choroba zlikvidovala vše. Domov, duševní sílu a odvahu, partnerství, práci a záliby...
Najednou je vzdáleno všechno, co jsem měla ráda. Protože to dělat nemůžu. Už nemůžu. Nesmím. Není to pro mě a pro mé okolí dobré...
Už nic nebude jako dřív. Vše, co bylo, se nevrátí. Co když se nedokážu zas postavit na svoje nohy a budu stále závislá na druhých?
A v tom se necítím dobře. Nechci tam být, i když rozumím, že musím. Vrátím se někdy do normálu? Nezůstane jen to děsivé?
Jsem tady. Jsem nemocná. A nemůžu nic a nikam. Jen to, co nařídí ostatní. Jen tím se řídit a doufat, že bude líp.

Doufám, věřím. Pevně věřím, že tu nebudu dlouho. Pořád mám tu jednu myšlenku. Zpátky domů. Věřím, že se dostanu brzy zpátky domů... Nemůžu jinak. Jinak bych se utrápila.

Bylo nebylo

4. června 2017 v 12:20 | LeS |  Říkanky
Byl jednou jeden král,
ten návštěvy si zval.
Pořádal velké hostiny,
co trvaly dlouhé hodiny.
A všem tu tuze chutnalo,
to sladké i to na slano.

Ten král měl jedno trápení,
dcerušku, co nic nejí.
A ona by i papala,
však místo toho plakala,
to měla prostě ve zvyku,
plakat místo rohlíku.

Ten král se jednou rozzlobil
a ačkoliv to dobrák byl...
Řekl: "Když nemáš hlad,
ať sežere tě drak."
Vzápětí však litoval,
že tím k sobě draka zval.

A drak už letí nad hradem
a nikdo nechce vylézt ven.
Vždyť vidět tuhle nestvůru
je jak potkat noční můru.
Však drakovi to nevadí,
těší se, že se nají.

Až král si dodal odvahy.
Řek: "Nechceme tě tady.
Dcera jen trochu zlobila,
však milá, hodná vždy byla.
Nechceme žádné trápení,
pro draka k jídlu nic není."

A jak to bylo vážení?
Dceruška už všechno jí.
A král se jenom usmívá,
že tak šikovnou dceru má.

Strach

2. června 2017 v 12:32 | LeS |  Na zámku pod zámkem
Přečetla jsem si další den, který jsem napsala v léčebně. V té léčebně, kde jsem byla, jsou sestřičky i doktoři, kteří se snaží pomoci. Jenže mají toho také hodně. Hodně pacientů, hodně problémů... není to vždy jednoduché.
Doktor na vizitě zkoušel, jak je člověk zakotvený v realitě a jak moc ve své nemoci. Bolela mě hlava. Tak jsem od něj slyšela, "fajn, zavoláme doktora a ten se vám koukne do hlavy". Přiznám se, že mi to v té době nepřišlo vtipné, ale představovala jsem si, jak jdu na nějaké hodně morbidní vyšetření.
Je těžké pochopit, že to s vámi druzí myslí dobře, když vám věci zakazují, když nadávají, když jsou opravdu hodně přísní. A vy se třeba nemůžete pohnout, protože to fakt nejde.
Neříkám, že souhlasím nyní s tím, co jsem druhý den psala, ale tehdy jsem to tak viděla.

Den druhý
Strach. Mám strach, že jsem zklamala a nikdo mi už nikdy neuvěří.
Nikdo nebude věřit mým pocitům, že jsou oprávněné. Že když mě bolí nohy, skutečně jen bolí a potřebuji si sednout a oddychnout.
Označí to jako schizofrenii.
A napíší léky.
Přitom se potřebuji jen vypovídat ze svého trápení.
Občas se najde nějaká sestřička, která se snaží pochopit moji bolest. Která poslouchá a naslouchá. Vypráví a potěší.
A pro mě je to jako pohlazení.
Každý úsměv, každý, kdo se na mě usměje mi zlepší náladu.
A já se cítím líp.
Ale doktoři předepisují prášky. Jsi tu, musíš se léčit.
Ale jde jim skutečně o uzdravení? O to, aby se člověk cítil lépe? Nebo jim jen tolik záleží na důležitosti práce, že se přestali zajímat o člověka jako takového? V celé jeho celistvosti? Tělo a duše...

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík