Vzpomínka

9. listopadu 2017 v 20:05 | LeS |  Normální den
U nás je vesnice, kde se říká, že jedí psy. My jsme jednoho takového psa před smutným osudem zachránili. Když jsme si pro něj přijeli, vrčel, byl na silném řetěze, protože jinak všechny provazy překousal, a utíkal. Takový chlupatý, špinavý rošťák. Nevítal vrtěním ocasu, neměl ani smutné oči... byl to prostě rebel. Ale protože si s ním už nevěděl jeho původní pán rady a protože by psa nečekalo nic dobrého, zželelo se nám ho.
Jmenoval se Dyk. A byl sám sebou. Nepoznala jsem psa, který by byl tvrdohlavější. Rozhodně neměl lásku k lidem a rozhodně nechtěl poslouchat. Začátky byly těžké. Chodili jsme k němu s klackem. Jakmile jsme totiž po něm něco chtěli, tak cenil zuby. Mého tátu i kousnul do ruky, ale protože se strefil akorát do hodinek, odneslo to jen sklíčko.
Byli jsme z něho zoufalí a už nás začala trápit myšlenka, budeme ho muset dát pryč. S ním si neporadíme. A on, jak kdyby to vycítil, polepšil se. Začal poslouchat na zavolání, nechal se hladit, později i stříhat, ale stále byl prostě svůj.
A zůstalo mu i to utíkání. Akorát že o tom jsme dlouho nevěděli. Až nám sousedka řekla, že Dyk chvilku předtím než přijedeme domů, přeskakuje plot zpátky. Věděl přesně, v kolik se vracíme, a protože to bylo pravidelně, tak chvíli před naším příjezdem se i on vracel z obchůzky. Co by taky sám doma dělal.
Páníček ho naučil dělat "mrtvej pes". Tedy Dyk jen ležel a nehýbal se. Jednou za ním páníček přijde, mluví na něj, Dyk nereaguje. Dělal mrtvého psa. Páníček na něj šahal, ale zdálo se mu, že nedýchá. Začalo mu být hrozně. Chvíli kolem něho zoufale chodil, přemýšlel, kam po půjde zakopat, pak vzal vodítko a říká: "Jdeme na procházku". Dyk vyskočil, oklepal se a vyrazil na procházku.
Myslím, že jeho počáteční vzteklost se mu nevyplatila. U žádného jiného psa se nám to nestalo, ale Dyk byl třikrát pokousaný. A to aniž by si začínal. Byli jsme s ním v lese, měli jsme ho na vodítku, najednou přiběhl vlčák bez pána. Všichni jsme křičeli, nikde jsme nemohli najít klacek, kterým bychom vlčáka bouchli... páníček vzal Dyka do náruče, vlčák naštěstí na něj nezaútočil a utekl pryč. Dyk už byl pokousaný. Z lesa jsme pospíchali k veterináři. I druhé pokousání bylo se šitím. Třetí bylo Dykovi osudným.
 

Jak zhubnout?

1. listopadu 2017 v 19:34 | LeS |  Zamyšlení
Myslím, že se o jídle bavíme ještě o trochu častěji než o počasí. Na jedné straně si předáváme zajímavé recepty, přemýšlíme, co dobrého uvařit, a na druhé straně hledáme zaručené diety.
Začala jsem brát prášky a za 6 měsíců jsem přibrala celých 10 kg.
Jak zhubnout? Více cvičit nebo méně jíst.
Já si vymyslela osm zásad, které se snažím dodržet:
1) Nevyskytovat se často poblíž jídla. Nemám tak silnou vůli, abych pracovala například v potravinách a neochutnávala. Do kuchyně chodím jen v nejnutnějších případech.
2) Jídlo po dvou hodinách. Mám hlad. Ale dám si to za 120 minut, za 110, 50 minut, naděje, že se dočkám. V mezičase se snažím zabavit a nemyslet na jídlo.
3) Kvalitní oběd se zákuskem. Za zákusek považuji nastrouhanou mrkev, jablko.
4) V sedm hodin si dát už jen půlku suchého chleba, pokud mám hlad.
5) Čokoládu, bombon, zákusek sníst s chutí a ne s výčitkami. Jednou za čas zas tolik nevadí.
6) Neslazené pití můžu v jakémkoliv množství. Řídím se heslem, že hlad je převlečená žízeň. Proto mám připravený hrnek zeleného čaje (zelený čaj je prý na hubnutí), který upíjím, jakmile mám na něco chuť.
7) Cvičení - úklid, chůze pěšky na autobus, ranní cvičení.
8) Motivace - můj šatník, který nechci celý vyměnit.
Rekapitulace. Kost a kůže asi už nebudu, ale aspoň jsem trošku oplácaná, takže mám co hrdě nosit :-) Jídlo miluji, a je pro mě těžké dodržovat jakékoliv diety. Dokážu mít ale už soucit s těmi, kteří nemůžou projít kolem jídla, aniž by ho neochutnali. A s těmi, kteří přibýrají z vody.
Někdy člověk dělá všechno možné a kila jdou nahoru. A někdy je to jen o silné vůli. Tak ať rady zaberou nebo ne, přeju hlavně spokojenost se svým tělem.

Školu dělá učitel

24. října 2017 v 18:37 | LeS |  Zamyšlení
Když jsem byla v deváté třídě, přišla k nám učitelka, která právě vyšla střední. Takže o čtyři roky starší, než jsme byli my. Neměla to mezi námi lehké. Jednou nám dala diktát, kde bylo spojení dobyté město. Opravila mi tvrdé y jako hrubku a snížila známku z diktátu. Nedala jsem se, a přinesla jsem ji pravidla českého pravopisu. Chybu uznala, a diktáty všech žáků prošla znova a známky opravila - někomu horší, někomu lepší. Chci říct, že u mě stoupla v ceně. Uznala chybu. Nemstila se mi, a dnes spolu prohodíme pár přátelských vět, když se potkáme.
Další vzpomínku mám na třídního učitele. Byl to typický cholerik. Snadno se nechal vytočit, a to pak vzduchem létaly klíče, křídy i sešity. Někdy po třídě, někdy ven oknem. Měl vždycky spoustu energie a zásadových názorů. Měl nás na důležité předměty - češtinu, dějepis, občanskou nauku. Dal mi hodně lásky k českému jazyku i k historii. Ale hlavní bylo, že nás skutečně vychovával. Každý týden si našel čas, aby nám vybral žákovské knížky a do nich napsal svoje vyjádření. K tomu, jak nám šlo učení, jak jsme se chovali, jak nás během tohoto týdne viděl. Nešetřil pochvalami a hvězdičkami. Ale napsal i kritiku, to, v čem bychom se podle něj mohli zlepšit. Dodnes mám tuto žákovskou knížku schovanou.
Učitel má často tu moc, že si předmět buď oblíbíme nebo ho nesnášíme. Někdy je učitel přísný, předmět rádi nemáme, ale na druhou stranu nás naučí. I na takové učitele vzpomínáme. I když se na hodiny netěšíme. Pokud nás ale dokáže zaujmout, nebo pochválit, pak i to učení jde lépe. Na druhou stranu křivdy si pamatujeme také dlouho.
Dcera měla paní učitelku, která řekla, že dá jedničku těm, kdo odpoví správně na otázky, které bude dávat. Odpověděla na několik otázek správně, hlásila se, ale nakonec dala jedničky ostatním a na ni zapomněla. To stačilo, aby předmět v lásce neměla. Právě kvůli paní učitelce. A naopak, když jedna paní učitelka řekla před celou třídou, že se jí zdá jako šikovná, hned byl předmět paní učitelky, který učila, ten nejlepší.
Jak velkou moc mají učitelé. Na prvním stupni stačí, aby paní učitelka byla milá a "maminkovská", a děti ji zbožňují, co řekne paní učitelka je svaté. Kolikrát jsem slyšela, ale paní učitelka to říká jinak, to tak není správné, když jsem se snažila vysvětlit dceři nějakou látku, kterou nepochytila ve škole.
Na druhém stupni už děti zkoušejí svoje hranice. A pak učitel má mnohem víc práce s tím, aby je zaujal. Někdo si vypomáhá filmy, jiný děti vezme do přírody na hodinu přírodopisu, tělocviku nebo výtvarky. Některá látka přestává být nudná při výkladu dobrého pana učitele a někdy zas učitel potopí i dobré učivo.
Mám také vzpomínku na jednoho pana učitele, kterého jsem měla ráda, hodně mě naučil, ale několik spolužáků má opačný názor, nenaučil je prý nic. Někdy učitel zaujme jen skupinku lidí a ostatní zůstanou vědou nepolíbení :-) I tak to někdy bývá.
A jak jste to měli s učiteli vy? Těšili jste se do školy? Měli jste (Máte) oblíbeného učitele a předmět?
 


Odkud jsi? :-)

28. září 2017 v 17:46 | LeS |  Zamyšlení
Odkud jsi? Odpovídám hrdě. Z městečka. A vytahuji pohled, abych se pochlubila. Nosím ho stále s sebou, i když někdy jen v srdci.
Každé město je někdy šedé, jen ona uprostřed zeleně a modrých ok rybníku, rozkvetlých luk, uprostřed hnědých, žlutých i červených polí, pohádkových lesů, pod slunečným nebem. A když šedé, tak skály poseté barevnými květy. Zde jsem poznala, kolik odstínů má zeleň a modř, jak dokáže být příroda pestrá a jaká je to čarodějka.
Ráda se vracím. A padá ze mě únava. Vracím se. Toužím rozběhnout se do těch luk a lesů, zastavte autobus, zastavte čas. Vystupuji. Vracím se ve vzpomínkách.
Možná i ona má své chyby, ale láska je slepá a já zapomínám. Na zimu v blátě, chladná rána, mlhu a kyselý déšť.
Dýchám vzduch prosycený vůní květin, naslouchám tichu i zpěvu ptáků a jsem šťastná. Děkuji bohu, že ji mohu vnímat všemi smysly.
Vidím v údolí vílu s červenými prsty střech, věží kostela. Ona je taková. Patří k ní slunce a mlha, která se zvedá, aby odhalila její šíji, ramena,.. Patří k ní déšť, který ji očistí a dá vláhu. Ó, jak tady rostou houby. Patří k ní bělostný sníh, který zakryje duby, smrky, borovice a chrání před mrazem. A patří k ní i babí léto, s tolika barvami.
Opírám se o třešeň na polní cestě, ale i přesto se mi kolena podlamují dojetím.
Kolik mi toho můžeš dát, ptám se její náruče. A ona nastavuje svou tvář k polibku. Nabízím ti krásu. Šeptá svým hlasem a jako ozvěna zní dál v lese její slova, odráží se od skal, vítr je zanáší dál. A pak se roztříští o kopce, ale nezůstávají v údolí, spěchají nahoru, výš, naplňují prostor. Celého tě zahrnou. Krása, radost, láska a jejich synonymem je... můj domov.

Pohlazení

23. září 2017 v 15:00 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Nic těžkého to není,
dáti někomu tento dar,
je prosté a milé pohlazení,
uprostřed zim vůně jar.

Dejte ho sami sobě,
dejte ho každému z nás,
potěší v každičké době,
po dlouhý sladký čas.

Potěšte zkřehlou duši,
potěšte svého přítele,
řekněte, že mu to sluší,
probuďte city zemřelé.

Řekněte, že máte ho rádi,
že vám na něm záleží,
že cítíte se opět mladí,
když vchází do dveří.

A rádi vzpomínáte,
na jeho usměvavou tvář,
potěšte to malé uplakané dítě,
co ukrývá se v každém z nás.



Snář

11. září 2017 v 17:02 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Spletené vlasy na polštáři,
s touhou si hraješ na snění,
obrazy žijí ve tvém snáři,
které z nich nás dva rozdělí?

Rozevřels srdce, cizí bylo
Opět ho sešít - kde hledat nit?
Tak jsi šel dál - ach co ti zbylo?
Hledal jsi pravdu nebo svůj klid?

Možná jsi věřil, vše se změní,
v krajině vína i studna je
po noci přijde rozednění,
však z lásky pije, kdo miluje.

Máme se učit česky?

28. srpna 2017 v 20:03 | LeS |  Zamyšlení
Vrátili jsme se z dovolené v jedné z evropských zemí. Bylo příjemné domlouvat se jedním jazykem. Na letišti, na recepci, v obchodě, všude stačila základní znalost angličtiny, aby se člověk domluvil. Zvládli jsme půjčit si ručník, pronajmout lehátko a zjistit cenu, koupit CD s hudbou, která právě hrála v obchodě....
Jak snadné a přirozené, říkají si ti mladší z vás. Moje dcera se hravě domluvila u baru na pití - ona cola je mezinárodní:-) Ale troufala si i na delší debatu - what is your name a where are you from? Zato moji rodiče byli odkázaní na dohadování se posunky a mimikou.
Už jednou dostal jeden muž pan Zamenhof nápad vytvořit jednotnou řeč. (čerpám z údajů ve wikipedii). Bydlel v polském (tehdy ruském) městě, kde byly zastoupeny národy - Poláci, Rusové, Němci a Židé. Viděl, jak se lidé v jeho okolí pracně dorozumívají, napadlo ho zavést jednu řeč, která by byla odlišná a přece v něčem stejná jako ostatní řeči. Aby se snadno učila a lidé si ji dobře zapamatovali. Slovní zásoba se podobá spíše západoevropským jazykům, zatímco skladba a tvarosloví je spíše slovanské. Z jednoho slova se příponami a předponami tvořila slova příbuzná. Tento jazyk ovládá dnes jen několik nadšenců (100 000 až 2 mil. lidí). Pro srovnání anglicky hovoří 520 milionů rodilých mluvčích, plus dalších 200 mil-1miliarda se tento jazyk učí jako druhý.
Už Winston Churchill prohlásil, že šíření angličtiny do ostatních zemí přinese Velké Británii a USA trvalejší a větší zisk než zabírání velkých území. Rozšíření angličtiny má za následek výhodu anglických mluvících při jednáních a sporech vedeném v anglickém jazyce. Právě kulturní a technologická dominance Velké Británie a USA po druhé světové válce, přispěla k tomu, že se angličtina tolik rozšířila.
Máme se tedy vůbec učit česky, když jazyk, kterým se s ostatními domluvíme je angličtina, (rozšířená je i ruština, čínština nebo španělština)? Proč se navíc učit jazyk, který není úplně snadný. Vyjmenovaná slova, časování, skloňování. Vymyslela jsem drobnou pomůcku pro dceru, že vše ošklivé je s měkkým i - hřbitov, sirotek, viset. Ale co třeba s dobytým městem? Co s takovou svatbou, kde člověk slyší d a píše t - hodně svateb nebo svadeb? Tolik pouček, které si musíme zapamatovat, abychom nepletli pravopis. Od měkkých a tvrdých samohlásek, přes s a z, čárkami ve větě a velkými písmeny konče.
Čeština má 300 tis. slovních kořenů. Je to jazyk našich rodičů. Jazykem, kterým mluvíme, vyjadřujeme příslušnost k určité skupině. Můžeme si přečíst díla našich předků v originále (básně Máchy a Erbena, povídky a pohádky Boženy Němcové nebo povídky Karla Čapka). Můžeme vnímat rozmanitost a melodičnost naší řeči, rozumíme jí a rozumíme sobě navzájem. Peprně si zanadávat je možné také jen v češtině, jak krásně zní to r v některých slovech. Hlásku r, stejně jako ř, neumí spousta cizinců dobře vyslovit. Naše děti trénují už od mala.
Navíc česky mluví jen asi 13mil. lidí. A to je téměř tajný jazyk ve srovnání s ostatními jazyky. (I když nám dobře rozumí Slováci) :-)

Skládanka

20. srpna 2017 v 20:23 | LeS
Skládanka uvnitř tvého já,
zapomenutá lidská pohoda,
voláš ji k sobě, snažně ji prosíš,
zavřené poupě tajně rosíš,
kéž by se otevřelo.

Pro tichý smutek hledáš slova,
bolesti ptáš se na radost,
ztracená v krůpějích rosy,
které nosí k tobě černí kosi,
se žlutým zobákem.

Zármutek, bolest, mlhový opar,
zůstal zde závoj, přikryl tě.
Zvedám ho pomalu,
aby slunce nespálilo tváře,
co hoří, to, co v duši zbylo
z čekání a touhy.


Malý Víťa

14. srpna 2017 v 19:06 | LeS |  S nadhledem
Už jsem článek nestihla přiřadit k tématu týdne Z pohledu malého človíčka.
Víťa jel na výlet s maminkou. Možná to byl jen přesun z bodu A do bodu B, ale pro Víťu to výlet byl. Jako každá cesta odněkud někam - za babičkou, za nákupy, za kamarádkou. Tentokrát to bylo vlakem.
Maminka položila zabalené plenky na sedadlo, Víťa si vylezl na druhé. Maminka zůstávala stát. Aha, nemá si kam sednout. Vzal plenky a přesunul je na druhé sedadlo vedle sebe. A že to byla práce. Vždyť ty plenky byly velké skoro jak on. Maminka položila na uvolněné sedadlo svoji tašku. Ale mami, nééé. Tak zas vzal plenky a položil je na sedadlo k tašce. "Mamí, tady, hačííí", ukazoval na volné sedadlo vedle něj. Maminka dál stála. Ach né. Být dospělým, už mám hlavu v dlaních. Takhle poslušně seděl a čekal, až se maminka rozhodne sama se posadit.
Klinkal nožkama. Líbilo se mu klinkat nohama. To je paráda být tak vysoko nad zemí. "Víťo, nekopej nohama, někoho kopneš," maminka si ho všimla.
Posunula ho na konec sedadla. Teď měl nožky natažené. Moc se mu to nelíbilo.
Maminka vyndala croissant. "Vem si, abys neměl hlad," rozbalila a strčila Víťovi do ruky. Poslušně baštil. "Mňam, ham", pochválil jídlo. Máma: "Ach ne, Víťo, jsi špinavý, počkej, vyndám ubrousek." Jako správný chlap utřel čokoládu z pusy hřbetem ruky. A je to. Maminka pusu i ruku otírala pečlivě ubrouskem.
Koukal se po lidech. V ruce zbytek croissantu. "Papej," pobízela maminka. Ach jo, kdybych chtěl papat, tak to dojím. Už nemám hlad. Maminka mu přistrčila ruku s croissantem k puse. Jak vlak jel, mamince se klepala ruka a Víťovi se croissant klepal před pusou. Rozesmálo ho to. Začal se chechtat. I maminka se smála.
Vlak houkal, brzdil, drncal, všechny ty zvuky Víťa poslouchal. "Co to bylo?" ptal se pokaždé s maminkou. Líbila se mu ta hra na "Co to bylo?" Smál se upřímným hlasitým smíchem. Maminka se pohoršeně podívala. "Vyhodí tě z vlaku a budeš muset jít pěšky." "Co to bylo?" žvatlal a dál se smál.
Kéž by se Víťa životem prochechtal. .-)

Strach

13. srpna 2017 v 16:59 | LeS |  Zamyšlení
Mám strach, že se nemůžu ani hnout. Že jsem úplně ochromen. Mám strašně velký strach.
Maminko, já mám strach. Já mám v pokoji strašidlo. Maminko, já mám strach jít do školy. Maminko a tatínku, já mám strach, že mi umřete. Mám strach, že přijdu o práci. Strach, že nesplatím hypotéku. Strach, že se něco stane mým dětem. Mám strach, že se jednou neovládnu. Mám strach, že se mi ostatní budou smát. Mám strach, že zklamu. Mám strach z budoucnosti. Mám strach.
Strach nejsou obavy. Nejde ho myšlenkově uchopit a vysvětlit. Strach vám stojí za zády. O strachu se bojíme často i mluvit. Strach, strach, strach.
Když jsem byla malá, měla jsem jednu knížku od Boženy Němcové. Byl v ní obrázek jedné princezny, která roztrhala každého, kdo se ji pokusil v noci uhlídat. Byla strašně strašidelná. Když jsem se chtěla bát, otevřela jsem si to na té stránce a rychle zavřela. Pomalu jsem se učila se nebát. Vždycky jen chvilku a zavřela. Dnes se na ní dokážu dívat stále. Nepřijde mi strašidelná.
Díváme se na horory a rádi se bojíme. Jsme rádi, že v tom našem světě nemáme takové hrůzy. Máme strašný strach, ale zároveň si vždy můžeme říci, že je to jen film. A tak si prožíváme strach a uvolnění, že ty hrůzy tak nejsou.
Vzpomínám na pohádku o nebojsovi. Jak byl zklamaný, že se neumí bát. Nevěděl, o co přichází. Do všeho se pustil a ze všeho vyvázl. Nezažil ani strach, ani uvolnění.
Myslím, že se máme učit se strachem žít. Když mám velký strach, představím si, že ho mám jako psa na provázku. Že ho mohu ovládat. Nechci, aby mi strach znemožnil se rozvíjet a radovat. Vždy když máme strach, můžeme si říci, to už bylo. Náš strach se týká minulosti. Ale budoucnost neznáme.
Strach je emoce, která má sílu. A pokud se stane to, čeho se bojíme, možná si i řekneme, vždyť to vlastně nebylo zas až tak hrozné. Anebo se bojíme, že se nám to stane příště znova. A ono se to zas stane... Dokud se nenaučíme jednat, dokud se nenaučíme změnit náš strach v akci.
Bojíme se, a bojíme se přiznat strach. Strachem se můžou ovládat lidé. Proto se asi i učíme nebát se. Abychom jednou, až to budeme potřebovat, nebyli ochromeni strachem. Ale dokázali jsme postavit se a jednat. Maminko, strašidlo tam je, ale já jsem mu vyhuboval a už se ho nebojím. A ono se začalo usmívat.

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík