Hedvábný řetěz-Zdeněk Hanka

Na obálce jsou botky - táty, mámy a dítěte. Hlavní hrdinové Ivo a Renata Znamenáčkovi ale na splnění svého snu - mít rodinu - dlouho čekali. Rozhodnou se pro adopci a dostávají do péče osmiletou černošku Naemu. Nastávají problémy, které jsou nuceni řešit.
Naemu ve škole šikanují a protože mezi těmi z šikanujících je kluk z významné rodiny Sirých, pan ředitel chce všechno zamést pod kobereček. Ivo si to ale nenechá líbit a jako správný táta ředitele donutí, aby byli všichni šikanující potrestáni.
To zas vyvolá reakci u pana Sirého a neštítí se skutečně ničeho. Ze strachu o Naemu Znamenáčkové odjíždějí do ciziny, ale i tam si je najde a znepříjemní jim život. Iva vyhodí z těžko získané práce kvůli anonymním e-mailům, které si stěžují na sexuální harašení z jeho strany.
Knížka končí telefonátem Naemy a paní Siré a zdá se, že paní Sirou konečně získávají na svou stranu a odsuzuje hnusné chování svého manžela. Jak to bude skutečně dál si čtenář může domýšlet.
Knížka je psaná citlivě, hovoří například o týrání dítěte, o myšlenkách dítěte v dětském domově. Je laskavá a milá, když líčí výlet s rodinou, předání dítěte náhradním rodičům... A zároveň tvrdá a neoblomná, pokud se týká ochrany dětí. Jsou zde lidé, kteří jsou za všech okolností na straně dítěte, ale i lidé, kteří ubližují. Je veselá i smutná. Přemýšlivá.
Je zde hodně lidí, kteří stojí při Znamenáčkových a pomáhají jim a přesto se ukazuje, že ani to nestačí, pokud se najde krutý a bezcitný člověk.
Líbila se mi postava Iva, který byl oporou své manželce, vtipným tátou Naemi a odhodlaným a zásadovým, když bránil svou dceru.
Knížku bych doporučila, přečetla jsem ji za víkend a určitě nelituji času :-)
 

Setkání

10. října 2018 v 17:05 | LeS |  Normální den
Dnes jsem potkala jednu zajímavou ženu a kousek jejího monologu se vám pokusím přepsat. Protože prostě myslím, že má co říct.
"Všechno si obstarám sama, nakoupit si dojedu... Víte, je mně 90 let. A to jsem si myslela, že jsem stará. A potkala jsem paní a té bylo 96 let. Představte si to. A čiperka. Já žila s manželem 63 let. A žili jsme dobře i špatně, ostatně jako všichni. A manžel vždycky říkal, mě budete muset odstřelit. On byl silný, rád jedl, měl radost ze života, tak si dělal takhle legraci. A vidíte, přišla nemoc a nikdo ho odstřelit nemusel. Pět let je to, co umřel. Tak je mi někdy smutno. Ale asi je to tam pěkné, když se nikdo odtamtud nevrátil. Tak bůh s vámi..."
Přála bych vám cítit tu naladěnost na život, na jeho starosti i radosti. I když jak říkala, ten život je tak krátký a tak rychle uteče.

Nohy se země dotýkají,
proud řeky teče v dál,
stárnou a častějc pospíchají,
jen chvíli si člověk hrál.

Někdo se podobá motýlům,
někdo je tichý jako stín,
někdo je upřímný po vínu,
jen neví si rady s tím.

Ve vlaku někdo mává,
někdo se točí jako vír,
někdo víc bere než dává,
někdo si nese věčný mír.

Jen chvíli se člověk dívá,
na svojí oponu, její pád,
někdo i tehdy zívá,
někdo si myslí-byl jsem tu rád.

Bojová hra

7. října 2018 v 17:05 | LeS |  Normální den
Ne, neúčastnila jsem se bojové hry, ani jsem nesbírala kešky. Jen jsem si udělala výlet a chtěla se z bodu A dostat do bodu B. Přesněji z Prahy na Kladno. Je to od sebe kousek, jezdí to tam každou chvíli, plánovalo se, že tam povede dokonce metro,... to bude snadné.
Vlak mi měl odjíždět ze zastávky Praha Veleslavín. Takže jasně, tahle stanice se přímo tak jmenuje v metru na Áčku. Ještě když jsem vystupovala z metra ven jsem byla plná optimismu. Označení vlaku S bylo na cedulích. Vylezla jsem na čerstvý vzduch a byla jsem v pytli.
Každý někam pospíchal, dokonce i na různou stranu, a tak nezabralo moje osvědčené - jít s davem. Byla tam zastávka, přijel autobus, lidé nastoupili, a já tam zůstala sama. Tak kam? Podle mapy rovně a doprava. Jenže se špatně orientuji a nedošlo mi, že sever je jinde ve skutečnosti než na mapě a tak to klidně může být (a bylo) dozadu a doleva.
Odhodlaná jsem tedy šla. Až jsem narazila na prvního člověka - zametačku chodníku. "Čo? Nepanimaju? Vlak? Kladno? Letiště..." Nedomluvila jsem se, ale s druhým člověkem už jsem byla úspěšnější. Cizinec, rozuměl, a smál se mi, protože z místa, kde jsme stáli, to nádraží bylo vidět. Stačilo se otočit dozadu.
Když jsem se blížila k nádraží, potkala jsem jednoho člověka se psem. "Vyznáte se tu?" ptal se naopak on mě. "Ne." "A nevíte, kde by mohla být Evropská, pod žlutým jehlanem?" "Ne, to opravdu nevím..." asi nějaká turistická zajímavost, myslela jsem si. Jenže jsem došla na nádraží, cedulka na dveřích výluka vlaku a náhradní autobusová doprava staví - co byste řekli - Evropská, pod žlutým jehlanem.
To už jsem nevydržela a volala přítele na telefonu. "Prosím tě, a nevíš, kde by to mohlo být?" "A nemyslíš jelena?" "Žlutého jelena?" Tak znova zpátky k metru a hledat, kde by to mohlo být.
Trklo mě to do očí - dva žluté jehlany jako střížka nad cestou na druhé straně Evropské. A v podchodu cedule na náhradní autobusovou dopravu. Tak to už bylo snadné. Dokonce u zastávky stál nádražák. Prodal mi lístek, dal mi informaci, do jakého autobusu nastoupit.
Po chvíli dorazil muž se psem. Podíval se na mě nedůvěřivě. No, nechci vědět, co si myslel :-)
 


Opilé banány-Petr Šabach

3. října 2018 v 15:19 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Knížky v knihovně si vybírám jednoduše. Tak, aby se mi vešly do kabelky, abych si je mohla číst na cestě z práce. Musí mě také něčím zaujmout. A tak mě zaujal Petr Šabach, jehož jméno mi nebylo neznámé, a jeho kniha Opilé banány. No, jasně - film Pupendo.
Rozhodně v knížce některé scény chybí, a chybí excelentní výkony herců, ale i tak knížka byla vtipná, zajímavá, čtivá, a jsou zde ve filmu některé nepoužité příběhy.
Hlavní hrdina - je mu asi šestnáct let - bydlí s mamkou a jejím přítelem Béďou. Má kamarády Břečku, který ho dostává do průšvihů, a hluchoněmého Víťu, který si posměšky nenechá líbit.
Kluci mají sen jet k moři a tak si vypůjčí auto otce Břečky, aby si to vyzkoušeli. Jednou povozí na kapotě policistu, podruhé dělají taxíka ožralému soudci, potřetí nabourají. Žádný průšvih není ale takový, aby je odradil dělat další klukoviny.
Bylo by divné, kdyby v opilých banánech chyběl alkohol a tak umělec Béďa je věčně ožralý a kluci zásadní věci řeší v některé z putyk. V jedné z hospod objeví závěs z céček, který ukradnou, ale ne pro sebe, pro malého kluka ze sousedství. Řeší se tu i totalitní režim, a vzkaz budoucím generacím, který rozhodně není určený těm současným.
A je tu i první láska - Daniela, kterou hlavní hrdina doučuje ruštinu, ačkoliv jeho znalosti jsou mizivé. A jeho bodování u Daniely se zdá stejné...
Všechny lumpárny se vždycky nějak vyřeší a díky různým náhodám není nic tak horké, jak se uvaří. Doporučuji tomu, kdo chce pohledět do chlap(ec)ké duše v době totality a zasmát se. Možná i nad tím, že mě se nic z toho netýká :-)

Bečov nad Teplou

30. září 2018 v 12:48 | LeS |  Výlety
Zvu vás na venkovní prohlídku zámku a hradu Bečova nad Teplou. Na vnitřní prohlídku láká relikviář Svatého Maura, jehož hodnota je srovnatelná s korunovačními klenoty. Já jsem bohužel vevnitř nebyla, zato jsem se prošla kolem dokola Bečovského zámku a to jednak po nově otevřeném ochozu a pak i procházkou lesem.
Po mostu se dostanete do vnitřních prostor zámku,
mě lákala prohlídka po ochozu. Přímo po schodech nahoru.
Neodolala jsem vyfotit si malebné zákoutí.
A takový byl pohled do zahradní nádrže, která odrážela koruny stromů.
Po dřevěném ochozu se dalo projít kolem celého zámku.
Výhled na Bečov.
Pohled na kostel a do udržovaného parku.
Barevně osázená nádoba.
A pohled z druhé strany.
Poslední rozloučení ze zámkem a hradem.
Takovéto úžasné a obrovské kameny, porostlé mechem, jsou v okolních lesích.
Děkuji za pozornost :-)

Doktor

24. září 2018 v 20:07 | LeS |  Normální den
Dnes jsem se střetla s realitou, jak málo je dětských doktorů. Až jsem byla naštvaná a přesvědčená, že budu jezdit s dcerou na pohotovost, jenže tu nám tady bohužel také zrušili.
Náš doktor končí a odchází do důchodu. Normálně bych si představovala, že své pacienty převede k někomu jinému nebo nám dá seznam doktorů, ke kterým můžeme přejít. Jsem idealista.
Den jsem strávila tím, že jsem volala různým doktorům z okresu a ptala se, jestli bychom k nim nemohli od nového roku přestoupit. "Máme padesát procent nad", "nebereme ani miminka", "počkejte pár let, ono se to zlepší"... Já je úplně chápu, pediatrů je málo, nového do našeho městečka nedostaneme, i když má zařízenou ordinaci a byt k tomu, ale co mám proboha dělat s dcerou, pokud onemocní nebo bude potřebovat očkování?
Když jsem byla tak zoufalá, poradili mi, ať zavolám na zdravotní pojišťovnu, že tam mi musí poradit, ke komu se přihlásit. Jenže někdo jiný mi zas řekl, že poradí, ale volno mají ve městě čtyřicet kilometrů od nás, kam není vůbec žádný spoj. Vzhledem k tomu, že nejsem řidič, jsem opravdu zajásala.
Zkrátím to, našla jsem doktora ne v našem okresu, ale přece jen dvacet kilometrů od nás. Zatím jsme přihlášení jen předběžně, musím tam co nejdříve zajet a osobně se přihlásit. Tento doktor věděl o tom, že náš doktor končí, a upozornil mě, že může vzít jen omezený počet pacientů. Takže kdo dřív přijde...
A bohužel mě čeká brzy to samé se zubařem, který u nás také přesluhuje a chystá se do důchodu. Opět zařízená ordinace, byt od obce a pacienti... ale to žádného zubaře zřejmě neláká.

A abych nekončila zas tak pesimisticky, jedna fotečka z víkendu. Konečně rostou :-)

Kotě5

18. září 2018 v 17:05 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Možná by vás zajímalo,
co se se mnou asi stalo.
Pořád stejně milý, hravý,
roztomilý, hlavně zdravý.

Už zvládám i vyšší schody,
rostu rychle jako z vody.
Moji mámu občas zlobím,
skáču na ni i ji honím.

Koušu, předu, schovávám,
číhám, běžím, už tě mám.
Vyhraju si s papírkami,
zkuste si to někdy sami. :-)

Zodpovědnost

15. září 2018 v 14:28 | LeS |  Normální den
Jsem naštvaná, smutná, rozradostněná, šťastná... Včera jsem ucítila ten nepříjemný dech na zádech a po zážitku ve mně stále něco doznívá.
Jezdím každý den do práce. Někdy hromadnou dopravou, někdy autem jako spolujezdec. Cesta je samá zatáčka a ještě úzká silnice. A v jedné té zatáčce jsme potkali kamion. Už tak by to bylo nepříjemné, ale navíc nejel po své straně silnice, ale uprostřed. S předkem kamionu jsme se ještě vyhli, ale zadek byl natočený příliš na naši stranu.
Rána, odhození, bruslení po silnici a jako zázrakem se vyhnutí dvěma autům, které za kamionem jeli. Alespoň tedy čelnímu nárazu. S jedním autem jsme se srazili zrcátky.
Zastavili jsme. Obě auta zastavila také. Kamion odjel, i když musel vidět, že se něco dělo s protijedoucím autem, které míjel.
Zjistili jsme, že jsme všichni v pořádku a opravdu to odnesly jen plechy a zrcátka. Řidička, která jela v druhém autě, pomalu děkovala, že to tak dopadlo. Viděla, jak kamion jel po prostředu, a že jsme se neměli kam vyhnout.
V té chvíli, kdy jsme se motali po nárazu po silnici, jsem jen čekala na to, kdy to skončí a auto pojede zas spořádaně rovně. Až zpětně jsem si uvědomila, jaké jsme měli štěstí, že to řidič zvládnul, že nepřestal točit volantem a pokoušet se dostat zas všechno pod kontrolu. I řidiči v druhých vozech reagovali rychle a uhýbali z cesty co nejvíce ke straně. Jen hlavní viník ujel a bylo mu to všechno jedno.
I proto jsem se rozhodla to sem napsat. Řidiči (a nejen kamionů) se chovají někdy nezodpovědně. Jako by se jich to netýkalo. A co teprve ti, kteří mají větší nebo silnější auto. Nám se nemůže nic stát, myslí si bezohledně. A často ohrožují ostatní.
Nám se naštěstí nic nestalo. Jsem za to vděčná. Ale jeden řidič, který se nedržel své strany vozovky ohrozil další tři vozy. Být zodpovědný v tomto případě pro mě znamená zjistit, jestli jsem neublížil svým chováním ostatním. To on neudělal. A není pro mě omluvou, že s tak velkým kamionem neměl kde zastavit, a že se vlastně nicmoc nestalo.
Proto cítím štěstí a rozradostněnost, nikomu se nic nestalo, naštvání na řidiče kamionu, a smutek, že ho klidně můžeme potkat na silnici znova. Uvědomí si někdy, že by měl vzít za tak velký stroj, který řídí, zodpovědnost, a chovat se na silnici ohleduplně?

Šlépěj v písku

13. září 2018 v 17:05 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Zrozená z paprsku chtění,
od počátku žití zkoušená,
jak moc ji okolnosti změní,
čistá jak váza broušená.

Plněná svými myšlenkami,
v okamžiku se život promítá,
v nejtěžší chvíli jsme vždy sami,
poslední výdech se už nevítá.

Dary i smutky v kapsáři schované,
už nejde vyčíst další slova,
chceš křičet stokrát ne,
když přiblíží se věčná voda.

Zbavuje všechno svého lesku,
šlépěj je v písku ztracená,
moře slz a moře stesku,
vzpomínka není bezcenná.


Kotě4

6. září 2018 v 17:05 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Už se našla moje máma,
volám třikrát hurá, sláva,
já jsem prostě celá ona,
jen velikost má na slona.

Boudu mám teď na bydlení,
doma spinkat pro mě není,
jen do boudy dveřmi fičí,
už jsem její, nejsem ničí.

Moje máma ta mě chrání,
já zas skáču moc rád na ní,
plísní mě a olizuje,
hlavně že jen pro mě tu je.

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/