Dotek zimy

Pondělí v 17:07 | LeS |  Výlety
I když člověk chodí stále stejnou cestou, stále objevuje něco nového - pokud se pozorně dívá kolem sebe. Někdy ale je potřeba sejít z té cesty a začít se na věci dívat z jiného úhlu pohledu. Třeba z opačné strany.
A tak když trochu namrzlo využila jsem toho, že jsem se k rybníku podívala z druhé strany, než obvykle chodím. Našla jsem vyšlapanou cestičku od zvěře a trochu jsem měla strach, abych nepotkala divoké prase. I stromy navazovaly pocit zapomenuté krajiny. Byly porostlé lišejníky.
Tato bříza je zlomená už dlouho. Není to po vichru a bouřce minulého týdne. Ať teď jsem si ji mohla prohlédnout a vyfotit zblízka. Nevím, jestli ji rozštípl blesk, nebyla tak vysoká, a mohl by si vybrat jiné vyšší stromy v okolí. Uvidíme, jestli si lidé vezmou zbytek břízy na podpal.
Anebo možná dopadne jako tento zbytek stromu. Porostlý mechem, pomalu se rozkládající a určitě pohádkový takto okrásněný bílou námrazou.
A konečně slibovaný pohled na rybník z té druhé strany. Oproti hrázi s vrostlými duby jsou zde různé, neuspořádané stromy... A na jaře hnízdí kačeny.
Člověk se jim nediví. Je tu klid. A spoustu místa ke schovávání. V popředí je ještě rákosí zakrývané stínem stromů, ale postupně prozářené sluncem.
A tahle fotografie je už opět z druhé strany - té od hráze. A ta další i z jiného rybníka. Ale těžko poznat rozdíl .-)


I když chladno, člověk by pomalu zapomněl na návrat domů. A odměnou jsou mu siluety stromů v zapadajícím slunci. Všimli jste si, že barva slunce je v zimě úplně jiná než v horkém létě?
Loučím se, a za měsíc to možná budou už jarní fotografie .-)
 

Úspěch

10. února 2020 v 17:07 | LeS |  Zamyšlení
Žijeme teď něčím jiným, vichřice nebo mazání blogu systémem - doufám, že oboje přežijeme bez větších ztrát... Napsala jsem článek, kterým jsem se zkusila podívat na můj život z jiného úhlu pohledu, než jak to poslední dobou vidím (moc se mi nedaří). Zabralo to v tom, že se cítím rozhodně lépe.
Hodně síly a energie .-)

Co si představíte pod pojmem úspěch? Mít hodně peněz, luxusní vilu, rychlé auto, být slavný, mladý, štíhlý, možná mít hodně přátel...
Podle tohoto tedy nejsem vůbec úspěšná. Ale slyšela jsem takovouto definici úspěchu: úspěch je postupné dosahování zvolených ideálů... A podle této definice úspěšná jsem. Tedy alespoň víc než podle první představy.
Postupně jsem dosáhla toho, co jsem opravdu moc chtěla.
Mám dceru, kterou jsem si moc přála. Je taková, jaká je, a za to ji mám moc ráda. Naučila mě tolik věcí, že ani nejde si všechny pamatovat. A kolikrát to za mě "vyžrala", protože v některých ohledech měla náročné dětství. Ale doufám, že to zpracuje, utvoří si svůj názor, posílí ji to a nezlomí...
I přes nemoc chodím do práce (ne na plný úvazek), a dělám to, v čem jsem dobrá, a za co mám slušné peníze. Vím, že jsem v tom dobrá. Chyby, které se stanou můžou být z přehlédnutí. Průšvihy z malé průbojnosti. Ale v rámci zachování práce a strašáku mojí nemoci si nemůžu dovolit jít do konfliktů... Takže dělám to, co mi jde, a do práce se dokážu plně ponořit.
Mám už pět let blog, který sice nečtou tisíce čtenářů, ale pro mě je důležité, že můžu napsat, o čem právě přemýšlím, co mě tíží nebo co mě potěšilo. Můžu se podělit o to, jak mě která knížka zaujala. Můžu ukázat fotografie, které jsem vyfotila... A jsem moc ráda za pravidelné návštěvy. A často i povzbuzení.
Mám přátele. Nejsou to stovky přátel. (A u některých lidí jsem určitě spíš za tu divnou.) Ale mám přátele, kteří mě berou takovou, jaká jsem. Vím, že se na ně můžu kdykoliv obrátit. Podrží, pomůžou, neodsuzují... A navštěvovali mě i v léčebně. Moc pro mě znamenají.
Mám zahradu. Moc jsem si ji přála. A jdu asi proti davu, protože na ní není krátce střižený trávník a zakrslé stromky nebo bazén. Snažím se, aby zahrada přilákala ptáky a hmyz. Je tolik zástavby a tak málo místa pro ostatní tvory. Zarostlá zahrada není in, o majiteli se řekne, že se o ni nestará, ale právě taková zahrada může přežít v době sucha a přežít v ní živočichové... Zatím není zcela hotová (práce na ní bude asi vždy spoustu) :-) Ale mám zahradu, vysazené keře,... a to už jsou kroky k cíli.
A ještě jsem dokázala další věci, které mě v tom okamžiku nabíjely pozitivní energií a dávají pocit spokojenosti. Vedla jsem kroužek pro děti, chodila za lidmi do nemocnice, a teď si občas půjčuji dvě předškolní děti... Dělám to, co zvládám. Není toho mnoho, ale každý den jsem ráda, že můžu. Že spoustu času prospím, ale pořád můžu část času "něco dělat". A to je pro mě tím úspěchem.
Možná vám to přijde neskromné a vychloubačné, nebo naopak to za žádný úspěch nepovažujete... Ale možná se někdy příliš ženeme za nějakým úspěchem v dáli, a přitom ho prožíváme .-)

Leden

3. února 2020 v 17:07 | LeS |  Normální den
Tolik věcí se mi přihodilo za posledních 14 dní. A skoro u všech jsem byla tak rozladěná a plná emocí, že bych hned psala článek na blog. Ale pak jsem vychladla, uvědomila si, že se jedná o hodně osobní věci, a zveřejňovat by je, by ničemu nepomohlo.
Ono i na ty trapasy se časem zapomene. A neúspěchy možná jsou dobré k tomu, že vám je nikdo nezávidí, někteří i politují, ale jinak není o co stát. Většinou si je způsobíme sami, i když hledáme vinu někde jinde. Fackovacího panáka. Nebo rozbít pár talířů (hlavně ne ty po babičcce).
Zkrátka dělám v práci, kde se jedná sice o hodně, ale naštěstí ne o lidský život. Nedělám pilota, doktora, kde chyba může znamenat fatální omyl. Já přijdu přinejhorším o peníze. Nepříjemné, ale patří to mezi věci, které nejsou tím nejdůležitějším v lidském životě. Za chyby se platí - a kdyby jen penězi...
Bylo pár věcí, které nebyly příjemné, a o některých se teprve rozhoduje. Podpora přátel je pro mě ta nejdůležitější. I když mě napadla myšlenka "tys mě do toho namočila". (Jak snadno by se vina hodila na druhé.) Ale věci jsou prostě tak, jak jsou. A člověk nezmění, co už jednou rozehrál. Teď jen dohrát se ctí...
Jsou i hezké chvíle. Objevila jsem náhodou videa z dovolené 2012. Bylo to v době, kdy se mi rozbil foťák, fotit nešlo, ale kamera na foťáku fungovala. A tak jsem natáčela. Musela jsem se usmívat při takovém návratu do minulosti. Vidět rozpustilé a zároveň rozumné dítě, moje rodiče, kteří se mu věnovali... Tyhle chvíle se ničím nahradit nedají. To, co si navzájem dáváme.
Proto mám ráda fotografie, připomínku chvílí, kdy člověku bylo dobře. Kdy zdolal ten vrchol. Kdy byl s těmi, které má rád. Mám ráda to povídání nad fotografiemi. Víš, tahle babička, ty si ji nepamatuješ, ale já když jsem byla malá... Vzpomínky.
A ještě jedna věc pomáhá na smutky. (A to mi možná dáte za pravdu.) Tvoření. Měla jsem schované kousíčky statice a nasyslené skořápky. Použila jsem tavnou pistoli, polystyrenový věnec a na výsledek se můžete podívat.
To špatné zapomínat a to krásné si připomínat. Vždyť život je tak krátký.
Hezký únor vám všem.
 


3knížky s humorem

27. ledna 2020 v 17:07 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Moc předsevzetí si již nedávám. Ale když přemýšlím, co zlepšit, je to "víc se smát". A protože věřím tomu, že ke mě přijde ta správná knížka ve správný čas, vybrala jsem si v knihovně při procházce mezi regály hned tři humorné knížky. Dvě mě zaujaly jménem autora, třetí obálkou.
Všechny mají společný nadhled nad životem, umění smát se sám sobě, humorné vyprávění. A všechny mají v sobě i lidskost, žádná není krutá, posměvačná,... jen člověk někdy vrtí hlavou, co všechno se může stát, a někdy se i zasměje, že se to nestalo jemu. Neboť život je tragédií i komedií - záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se člověk dívá :-)

Ivanka Devátá, Jiří Devátý - Pravé domácí
Co se vybaví vám při tomto názvu? Mě pravé domácí koláče. A na ty jsem (nadneseně) byla pozvána a k tomu vyprávění příběhů, které zažila jedna rodina. Takové, co se povídají mezi známými, vtipné historky, vzpomínky, které po čase pobaví… Knížka je rozdělena na několik částí: O dětech, o partnerských vztazích a rodině, o tatínkovi a muzice, o studiích a zaměstnání, o sportu, o přátelích a známých. Obdivuji, kolik si toho rodina paní Deváté dokázala vymyslet - na sebe i na druhé - a že si to všechno i tak hezky pamatuje a s vtipem předkládá čtenářům.

Karel Šíp - Karneval paměťových buněk
Bavič Karel Šíp vzpomíná s humorem na některé situace, které se mu v životě staly. Nebo píše o tom, co se mu honí právě hlavou. Někdy mi to přišlo, že jde o to, vymyslet co největší hloupost. Ale přitom takovou, aby dávala smysl a byla něčím podložena. Je to lidový humor, nenáročná knížka, u které se člověk pobaví. Názvy kapitol například: O mé (neopsané) maturitní práci, O hodnotě autogramu, Veselé hrátky se státními svátky, Nemám svýho cvokaře!... Knížku doplňují humorné ilustrace výtvarníka Jiřího Slívy.

Ivan Krejčí - Neskákejte z okna, když se zrovna nedaří
Jak se s nadhledem podívat na cestování vlakem, techniku kolem nás, sport, soud, rauty... nebo své bližní. Dozvěděla jsem se toho hodně a hodně jsem musela i souhlasit. Také na počítačové myši nepotřebuji například šest tlačítek, když mám jen pět prstů, a nevyužiji ani ty tři, které tam nyní jsou. Souhlasím i s tím, že do češtiny se montovalo příliš mnoho lidí a tak teď máme jednu z nejtěžších řečí, kde je spoustu pravidel a pokud pravidlo nevyjde, jedná se o výjimku z pravidel... A takových zajímavých úvah je v knížce hodně. Je doplněna vtipnými ilustracemi Lubomíra Lichého. Takže než skočíte, zkuste tuto knížku.

Anebo kteroukoliv jinou .-)

Depresivní zima

20. ledna 2020 v 17:07 | LeS |  Výlety
Na víkend hlásili, že bude sněžit. Vydala jsem se tedy na procházku (13 kilometrů), s nadějí, že vyfotím přírodu s bílým popraškem, nebo alespoň nějakou tu sněhovou vločku. Teplota šla ale nahoru, obloha zůstala zatažená. A tak fotky s kompaktem jsou s bílou oblohou, s bleskem, na některých místech přesvícené... Zkrátka výsledkem je sbírka depresivních fotografií z jara nebo podzimu, ale určitě ne z ladovské zimy :-)
Cesta byla hodně blátivá a bláto se nabalovalo na boty. Ani nevím jak, ale byla jsem zmazaná do půli lýtek. A stromy natahovaly své větve, kterými se chtěly dotknout zbloudilého člověka.
Jednu výhodu tahle smutná zima měla - vyfotila jsem potok, který jindy jen slýchávám, jak zurčí a klokotá. Jindy je chráněn nepřístupnou zelenou záplavou. Probojovala jsem se přes pár starých kmenů a větví a spatřila ho - ano, skutečně existuje. Nevypadá na to, ale zůstává i v horkých létech.
Miluji tyhle lesy. Zvěř v nich má klid. A člověk se pokochá přírodou v každé roční době. Tento balvan odpočívá. Obrušován větrem a vodou, pokrytý mechem a lišejníky... Kolik ten už zažil zim. Společnost mu dělají pracovití mravenečci.
Mech pokrývá i stromy. A dává tak tomuto smutku svěží zeleň.
I tady se však kácí, naštěstí ne tolik, aby to v lesích bylo znát. A jsou zakládány nové školky.
Kdo má dobré oči, uvidí v dálce vpravo malou kapličku :-) Ve skutečnosti určitě .-)
Tenhle malý rozložitý strom vedle břízy je náš "rodinný" :-) Když jdeme kolem, musíme k němu zajít. Z cesty není vidět. Ale odmění svojí krásou a výdrží. Roste v kamenech a pod ním je už jen sráz.
A ať je trochu veseleji - bukové listí na zemi. Pravda, mám z podzimu fotografie ozářené sluncem, které jsou mnohem přívětivější, ale i tady je vidět troška barevnosti. Je libo brouzdat spadaným listím? Zde je dovoleno .-)
A pohled na krajinu - rostou tu nové stromky, ale ještě jsou v dálce vidět ty staré a dole na zemi vysoká tráva. Tenhle pohled je konejšivý. Člověk vyjde z lesa, ale vlastně v něm stále zůstává.
A za odměnu za zhlédnutí nakonec malé telátko. Tak jsem přece jen zachytila trochu té bílé :-)
Děkuji a krásné zimní dny.

Šetříme

13. ledna 2020 v 17:21 | LeS |  S nadhledem
Myslím, že není člověk, který by se chlubil - "já mám peněz, že nevím, co s nima." Téměř každý, má málo. I když má hodně.
U nás babička s dědou šli do důchodu, a tak byla svolána rodinná rada. Bude se šetřit. Trochu mě to vyděsilo, protože už teď
- ovoce a zeleninu máme ze zahrádky
- chováme slepice a králíky a prase dostáváme výměnou od strejdy
- jogurty kupujeme jen bílé a dáváme si do nich naše marmelády
- pečeme koláče místo sušenek a zákusků
- nachlazení léčíme bylinkami, které nasbíráme a usušíme
- v létě chodíme do lesa na houby a na borůvky
- máme nejlevnější a nejpomalejší internet
- vodu z mytí používáme na splachování záchoda
- o i-phonu, značkovém oblečení a bezdrátových sluchátka si dcera nechává jen zdát
- když si chceme s dcerou dopřát, koupíme si hermelín, který jíme tři dny
- věci opravuje děda, pokud se dají, takže mám třeba 15 let starý fén
- chodíme do knihovny, tak knížky nekupujeme
Ano, máme mezery, mohli bychom například chodit spát se slepicemi a nechat se budit kohoutem, abychom ušetřili elektriku na svícení, mohli bychom si pořídit ovci na vlnu a dělat svetry a přikrývky, a taky bychom mohli přebytky ze zahrady prodávat a ne darovat...
Ale že nebude něco v pořádku jsem zjistila, když jsem přišla domů s radostí, že jsem "dostala prémie" a dcera na to "hurá, konečně se najím a vykoupu."

PS: Nebojte, neumíráme hlady, pokud se tedy v létě urodí :-)
domácí vafle v troubě

Co nás čeká 2020?

6. ledna 2020 v 16:42 | LeS |  Normální den
Dnes jsem přišla do práce a jedna kolegyně měla tampon v nosu, druhá šrám na čele a třetí chytl zub. Tak jsem si vzpomněla na předpověď roku, kterou jsem vyslechla a hned jim řekla, že tento rok budou zvýšené problémy s hlavou. Poděkovali mi a řekli, že jsem jim to měla říct dopředu.
Tak i vám předkládám pár myšlenek z předpovědí Joachimové Evy (čínský horoskop) a Richarda Stříbrného (horoskop podle planet). Je to to, co si pamatuji, pro podrobnější předpověď doporučuji navšívit jejich stránky. Také si přesně nepamatuji, kdy začíná ten astrologický a kdy ten čínský rok...
Jak se spoustu lidí těšilo na tento rok, že bude snad lepší než předchozí, tak hned v úvodu zklamu. Očekávat nejhorší, doufat v lepší a být překvapena, že to bude skvělý rok. Asi tak.
Díky Marsu bude více agresivity, více konfliktů (to potvrzuje i čínská kovová krysa a ve zprávách USA versus Iran), bude také více zemětřesení, sopečné činnosti, hurikánů (měl by to být větrný rok). Sněhu se snad dočkáme, i když v pozdějších měsících. Pršet nadměrně určitě nebude, i když semtam nějaké záplavy by být mohly. Celkově do půli července by to mělo být v pohodě, ale pak začnou těžké měsíce, a bude lepší sedět doma a nevycházet, do prosince .-)
Kovová krysa nám zas říká, že nejlepší budou kastroly a konvice - na každý konflikt uvařit jídlo nebo aspoň kafe a vše řešit v klidu, komunikovat a neposílat SMS, kterými bychom mohli zapříčinit nepochopení a bylo by těžší následné žehlení. Peníze by se k nám měly hrnout, a když přijde nějaká krizička, proud by nám měl přinést něco lepšího. Pokud se chytíme správné příležitosti.
Obě předpovědi se shodují v tom, že to chce stát nohama na zemi, zabezpečit naše potřeby, pilně pracovat, a následně se obrátit do sebe a meditovat, přemýšlet, zavřít se do jeskyně a duchovně růst. A obě dodávají, že to jsou karty, které máme před sebou, možnosti, ale co se opravdu stane, závisí na nás. Na našem chování k sobě, druhým, Zemi....
A tím bych skončila. Není třeba se bát, ale pracovat, komunikovat, uklízet venku i v sobě, pochopit, a bacha na ty, co nás chtějí vytočit - oni za to nemusí moct a nemusí to tak ani myslet. Já si vytáhla jednu andělskou kartu na tento rok a tou je "odpuštění". Takže to krásně uzavírá. Když už nás tedy někdo naštve, odpouštějme.
Krásný rok 2020 (ale vypadá dobře) :-)

Krok do nového roku

30. prosince 2019 v 12:39 | LeS |  Normální den
Jsou za námi vánoce. Zvládli jsme ten stres z vánočních příprav, bilancujeme, a díváme se s nadějí do nového roku.
Musím říci, že u nás se vánoce vydařily. Já dostala skutečně od Ježíška noťas (ne nový, ale zachovalý, a doufám, že mi bude dlouho sloužit). Jsem skutečně nadšená. A od dcery svíčku ve tvaru ptačího peří, kterou vyráběla. Škoda zapálit ji.
Ježíšek dceři nenadělil žádný iphone (i když by byla určitě nadšená), ale věci pro její úplně jinou zálibu než je sledování youtuberů. A také dostala stolní hru. Stolní hry jsem měla ráda jako malá, ale nikdo si se mnou nechtěl hrát, nikdo neměl čas. Teď ten čas nemívám já - což je trochu zvláštní v době praček, myček, mixérů, sušiček a dalších věcí, které nám tu práci hodně usnadňují a hodně za nás dělají... Zkrátka jsme si čas udělali, hráli stolní hru s babičkou a s dědou a strašně jsme se u ní nasmáli.
Plánované návštěvy se nedostavily kvůli chřipce - takže navařené a napečené jídlo bohužel zbylo, a zatím nad námi vítězí. Díky technice jsme si ale volali s jednou spřátelenou rodinou, se kterou kamarádíme skoro čtyřicet let. A následoval výbuch smíchu, když jsme provedli videokonferenci.

A co vám přeji do nového roku? Hodně zdraví, protože všichni víme, jak je potřeba. A hodně smíchu, protože se s ním dá mnohé zvládnout. I ty horší dny. A přátele, protože je dobré mít s kým se smát i plakat. Štěstí, chytit v tu pravou chvíli.
A pak víru, že vše se zvládne a i při pádech se zase zvedneme.
Posílám dvě fotografie stejných rostlinek. Ibišek jsem si vzala v práci, když jsme zastřihávali a semínko kafe jsme zasadili s dcerou. Pravda, latte jsme si letos ještě neudělali, ale jinak se mají rostlinky k světu. Proto přeji i trpělivost. Ať se naše přání vyplní a přijde úspěch (třeba ten pěstitelský, i ten udělá radost) .-)

Hezký nový rok 2020!

Vánoce

23. prosince 2019 v 9:57 | LeS |  Normální den
Tento rok byl strašný. Plný bolesti.
Staly se věci, které napravit nejdou.
A ač mám v sobě pocit viny, vím, že by mi bylo odpuštěno.
Vím, že mi je odpuštěno.
Někým, kdo předčasně odešel z tohoto světa.
Rozešla jsem se s přítelem. A stále jsem z toho zmatená. Stojím na mostu a nemůžu přejít ani na jednu stranu. Možná čekám, až ten most sám spadne.
A našla jsem někoho jiného, u kterého ze začátku vztah byl jak z pohádky - květiny, kino, snídaně, masáž... a teď lituji, že zná můj blog. Přeji mu štěstí, ale do svého života ho nechci.
Asi se to na mě vše ukázalo, neboť jsem víckrát slyšela, jak špatně vypadám a jestli nejsem nemocná. Dokonce i jeden muž na ulici se starostlivě ptal, jestli jsem v pořádku... Nakonec jsme si popřáli hezké vánoce. (asi jsou ještě andělé).
Když jsem teď před vánoci napsala jednu vánoční básničku do přání a uvědomila si, že ji nemůžu jednomu rodinnému příslušníku poslat, protože bývalá křivda je až příliš velká... nějak to na mě padlo.
Poklidné vánoce. I když nejsou vždy o radosti a o setkáních. I když nám je kazí minulost, věci, které se neměly stát...
Buďte milý sami k sobě. A ať naleznete lidi, kteří vás mají rádi. I já takové kolem sebe mám a je to ten největší dar, který stále dostávám.
Poklidné a laskavé vánoce vám všem.
PS: Zázraky se dějí.

Vánoční přípravy

15. prosince 2019 v 16:27 | LeS |  Normální den
Myslím, že každý rodič se snaží, aby dítě mělo kouzelné vánoce. Jenže přitom všem zapomene na věci, které jsou skutečně důležité. A tak i já mám vzpomínku na to, jak mamka byla urvaná, nervozní, hádali se s tátou a schytaly jsme to i my děti. Měli nás rádi, ale ten vánoční stres, aby vše bylo perfektní - naklizeno, nakoupeno, navařeno... a skončilo to u hádek a slzí.
Dlouho jsem s tím bojovala - s tím, že nemám ráda vánoce - ty komerční svátky, kdy vůbec nejde o to užít si ten čas s druhým. Navíc na mě doléhá i smutek, že jsem nedokázala udržet rodinu a vánoce trávíme s dcerou s mými rodiči.
Loni jsem byla rozhodnutá, že vánoce budou hezké. Že si je nenechám ničím zkazit. Že nebudu vyvolávat hádky... Docela se mi to povedlo. A letos jsem s plánováním, aby vánoce byly hezké, začala už o adventu.
Návštěva muzea, kde jsme si vyrobili svícínek, marcipánové sněhuláky a přáníčko. Rozsvícení stromku. Návštěva Mariánských Lázní s holkami, kde jsme si daly vánoční punč a naladily se na vánoce představením dětí.
Doma jsem vytvořila seznam, co je potřeba uklidit. Nikdo nebyl donucen, ale postupně ze seznamu škrtáme - "splněno". Vánoční cukroví jsme pekli a zdobili společně. A vůbec jsme si nikdo nenechal zkazit náladu tím, že něco děláme špatně - vždyť se to stejně sní, tak nejde o to, aby každý rohlíček byl jeden jako druhý.
S vánočními dárky si také nedělám hlavu. Vždyť všechno máme (hlavně jeden druhého). A tak kromě drobných dárků, jsem podpořila pár charitativních organizací (některé z těchto: Lékaři bez hranic, Dobrý anděl, Děti ulice, Mamma help, Zdravotní klaun, Klokánek...) a jejich malé dárky nebo prospekty s poslanou částkou, předám svým bližním. A aby věděli, že mi na nich záleží, každý večer dělám jednu vločku. Ty na obrázku jsou už rozdané přátelům.
Protože na vánoce mám i jiné vzpomínky. Jak jsme dědovi a babičcce vezli řízky, salát a cukroví, a druhou babičku jsme si na vánoce přivezli k nám... Ani jedny prarodiče už nemám. Čas strašně letí.
A tak i vám přeji, ať vánoční přípravy zvládnete v klidu a radosti. A vytvoříme si krásné vzpomínky sobě i bližním.

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra