Hořící les

Čtvrtek v 11:47 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Díváš se, jak hoří les,
v mysli jen bolest a stesk,
dáváš se dál do močálu,
jak špatně řídíme tu svoji káru.

Odhazuješ starý plášť,
už neptáš se proč a nač,
pryč už jsou staré bolístky,
polena rozsekaná na třísky.

Vždyť i z popela dá se vznést,
znova tu kytky budou kvést,
znova tu i stromy vyráší,
však od pusy se nepráší.

To jen pár zlých obvinění,
vše se zas zklidní a i změní,
vyzuješ si staré střevíce,
co v srdci tlačí tě nejvíce.

Půjdeš pěšinou mezi zelení,
mysl se dá ti do snění,
zpěvný hlas ptáků zahojí,
všechno, co uvnitř zabolí.
 

Bláznivý den

Úterý v 12:29 | LeS |  Na zámku pod zámkem
Ten, kdo tím neprošel, tak neví, jak těžký je návrat do "normálního" života, když se člověk "zblázní". Jenže to bych nebyla já od jisté doby, abych si nepoplakala a zas se nesmála. Zrušila jsem dobrovolničení a rozloučila se s lidmi, za kterými jsem chodila,... když jsem ten blázen. Bohužel.
Bydlím furt tam, kde bydlím, a asi to už nezměním... ale zaměřila jsem se na zahradu. Je tam toooolik práce. A na dceru. Ta tak ryyyychle roste. Na přátele - jsou tak úúúžasní. A jak si někdo možná všiml, tak na blog. Pomáhá mi v těchto dnech psát.
První dny v blázinci jsem si psala na papír takový deník. Pak jsem na tom byla už tak psychicky bídně a soustředěná na jedinou myšlenku "chci za dcerou", že jsem i psát přestala.
Od té doby jsem si ty listy nečetla. Jestli budou ke čtení, tak vám je tu předložím.
Odjela jsem do blázince jen s pyžamem a županem. Na vše ostatní jsem zapomněla. Jela jsem tam s tím, že nemůžu spát, tam se vyspím a půjdu domů. Byla jsem tam měsíc a půl. A to, že jsem zapomněla na hygienické potřeby je asi normální. Jiná paní si vzala jen letní oblečení. Byl zrovna ledový duben, na zimní bundu, a ona měla chudák jen kraťasy :-) Ale měli jsme nárok dělat blbosti. Jsme blázni :-)
Kdo si chce přečíst, jak to chodí v blázince:
http://slunecnyden.blog.cz/1702/konec-cesty-blazinec
a kdo o pocitech první den, může pokračovat. .-)

Den první
A jsem tady. Co se stalo? A jak se to mohlo stát? Ptám se sama sebe. Nelíbí se mi tu. Jak by se mi tu také mohlo líbit. Není to domov.
Je to něco cizího, nepřátelského, strašidelného. Bojím se. Bojím se sama sebe i lidí kolem mně. Co také čekat od blázna. Nevím, co se může stát.
Co dělat? Věřit. Věřit, že tu jsem, abych se uzdravila. Věřit, že se brzy vrátím domů. Ono je to někdy těžké. Je beznaděj a smutek. Je bolest. Pláč. Hodně pláče. Ale...
Jsem tu. Už se stalo. A co dál? Uzdravit se. Srovnat se. Dát se do pohody.
První den. Začátek.
Jsem k sobě milá. Jsem k sobě něžná. Netrápím se kvůli chybám. Vše je v pořádku.
Vše je tak, jak má být.
Odpouštím si. Odpouštím si, že tu jsem. Odpouštím si, že jsem zklamala. Sebe i lidi kolem. Že jsem se sem opět dostala.
Žiji. Dala jsem si šanci. Šanci uzdravit se.
A tak to má být.
Tak je to správné.
Tak to je.

Dobrý den

21. května 2017 v 17:39 | LeS |  Zamyšlení
Včera jsem byla neviditelná. Bydlím na menším městě. Když jsem byla malá, každého jsem zdravila. Tak mě naši vychovávali. Usmát se a nahlas zřetelně pozdravit "Dobrý den". V pubertě se z toho stalo "brýden" a ne zřetelně a nahlas, ale tak nějak zamumlat.
Včera jsem zkoušela dobrý den na známou, na babičky na lavičce, staršího pána na kole, v obchodě když jsem vešla - nedostalo se mi žádné odpovědi. Neviditelná. Neslyším, nevidím, tak se tvářili ostatní lidé. A já si vzpomněla na pohádku Ať přiletí čáp královno - tam pradlena říká větu: "Chudák má jen dvě práva, právo na sen a právo na pozdrav - proto si na nich tolik zakládá."
Když jsme byli na dovolené na Slovensku, chodili jsme tam na krátké snadné tůry. A každý, koho jsme potkali, tak pozdravil. Udělala jsem si své vlastní vysvětlení. Když někoho pozdravíte, ten druhý si vás všimne. A to je na tůrách důležité. Kdyby se něco stalo, vzpomene si spíš, kde vás potkal a že vás vůbec potkal. A kdybyste potřebovali pomoc, pomůže člověk, s kterým jste se již pozdravili. Když jsme sjížděli řeku, také jsme na sebe křičeli "ahoj".
A tak jsem si dnes řekla, že zdravit budu. Každého, koho potkám. Nejdřív oční kontakt, pak úsměv a dobrý den. Tři lidé odpověděli. V obchodě mi odpověděli na dobrý den, ale zapomněli odpovědět na nashledanou. Babička na lavičce zřejmě neslyšela, pán se příliš zaobíral svojí prací, paní asi byla zamyšlená nad svými problémy... Výsledek padesát na padesát - tak to je úspěch.
A jedna paní překvapila místo "dobrý den" řekla "ahoj". Asi se známe :-) Občas si hned nevybavím, s kým si vykám a s kým tykám. Nepřistupuji na tykání tak často. Vykám lidem, kterých si vážím nebo u kterých potřebuji odstup. Dnes je trend každému tykat. V práci si lidé tykají a oslovují se jménem, na blogu si lidé tykají...
Já raději nadřízeným vykám. Jednou jsem měla za nadřízeného mladého muže. Měla jsem pocit, že při tykání bych rychle zklouzla do toho "Nazdar, kámo." Právě tak, když najdu nějaký blog některých lidí mám tendenci vykat. Vykáním i vyjadřuji, že si druhých vážím.
A co vy? Zdravíte i neznámé? A odpovídají vám ti známí? A raději vykáte nebo tykáte?
A píšete v e-malech Váš a Ty velkými počátečními písmeny? Všimli jste si, že v angličtině je velké Já - I a žádné vykání? Ale my máme velké Tebe a Vy? Němci naopak mají velké Sie - vy - nebo spíše oni, oni král :-) Líbí se mi, že my můžeme vyjadřovat druhým úctu velkým písmenem. I když to již velice málo používáme v e-mailech nebo dokonce v SMS.
Někdy je ale hezké se vrátit k této možnosti, jak vyjádřit zdvořilost velkým písmenem.
Snad to nebude znít jako klišé, když Vám nyní popřeji krásný zbytek víkendu a úspěšný pracovní týden.
 


Země

19. května 2017 v 15:23 | LeS |  Výlety
Takto se země probouzí z dlouhého spánku
a zasypává nás květy.
Někde je vyprahlá a žízní,
jinde je vody přespříliš.
Lze vidět lidskou činnost
anebo prohlédnout skrz vodu do stromů i do oblak
pokud není zkalená.
Přes louže, po hlíně i kamení
tudy vedla naše cesta.

Mák

17. května 2017 v 9:41 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Být mákem v poli
vědět, že láska bolí,
vidět, jak lístky vadnou,
to nebaví ženu žádnou.

Třeba mé lístky voní,
pro toho, kdo se skloní,
třeba mé lístky rudnou,
skrývají touhu cudnou.

Proč chodit světem s holí,
když srdce láska hojí,
nečekej, květy zchudnou,
teď máš tu jednu svůdnou.

Hranice normálnosti

14. května 2017 v 18:24 | LeS |  Zamyšlení
Toto téma se mě dotýká, protože ačkoliv já si připadám normální, pro ostatní nejsem. Skončila jsem zas pod dohledem lékařů v psychiatrické léčebně.
Mám tedy jednu definici. Normální je to, co většina lidí v tvém okolí přijímá. To, co je ještě vyhovující. To, co nepohoršuje, neznepokojuje, neohrožuje. Ovšem jen tu určitou skupinku lidí. Protože normální tady v tomto okamžiku nemusí být normální jinde nebo v jiný čas.
Možná bych v jiných kulturách byla brána za šamana. Anebo by mě upálili. Musím tedy říci, že jsem ráda ve společnosti, ve které žiji. A dostala jsem jen prášky.
Přitom se snažím dodržovat veškeré zásady této společnosti. Děkuji za některé normální věci, které dříve normální nebyly. To, že jsem mohla chodit do školy, dokonce i vysoké, že mám volební právo, že chodím do práce a nesedím jen doma u vaření a šití. Pravda, někdy bych chtěla být raději vydržovaná manželem a nechodit do práce. A právě tak bych s klidem přenechala práci nějakému muži, ale to bych byla asi nenormální, protože muži od mojí práce utíkají jinam.
Nosím kalhoty, které nám Coco Chanel a spoustu jiných žen vybojovalo. Je pravda, že v sukni se cítím více žensky, ale kalhoty přesněji ukazují nohy a jsou občas praktičtější (třeba při jízdě na kole). Tak proč ne. Děkuji, že máme na výběr ze dvou normálních možností.
Možná trochu nenormální jsem. Řídím se heslem normální je nekouřit. Ovšem když většina lidí z mého okolí zmizí do kuřáckého koutku a zůstanu sama, připadám si skutečně nenormální. Nenormálně i jezdím hromadnými dopravními prostředky tam, kde většina využívá vlastní auto. Nenormálně neodhazuju odpadky, kam se mi zachce, i když spoustu lidí to tak dělá a je to pro ně normální.
Líbí se mi neagresivní muži. V jiných kulturách nebo v jiné době je(byl) muž stále vůdce a bojovník. Ve správné normální tlupě ženy sbírají kořínky a udržují oheň domova, muži loví a rodinu ochraňují. To se nám v naší společnosti drobek pomotalo a potlačená agrese je občas vidět (ne)normálním chováním na silnicích nebo (ne)normálním rozbitím huby někomu. Proto si myslím, že agresi bychom měli umět zkrotit a ukázat třeba ve sportu (nejen v boxu, vybít se může člověk i během). Jenže pro spoustu lidí je normální se jít někam porvat (např. fotbalový zápas), a bohužel nachází i mnoho nenormálních lidí, kterým to přijde úplně normální.
Rozumím tomu, že ne všichni se mnou budou souhlasit. Ale vzhledem k mému postavení blázna si můžu dovolit být malinko nenormální. Hezký den všem normálním i těm, kteří se občas z dobré vůle chovají nenormálně.

Líbáš jako Bůh a Ďábel

12. května 2017 v 15:27 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Líbáš jako Bůh je psáno jako deník dvou hlavních žen v příběhu. Helena je klidná, Bohunka rázná. Ale obě mají společný objekt lásky - Františka. Pro Helenu je romantickým milencem a váhavcem, pro Bohunku je Bambulka manžel a jistota.
Nejde o klasický trojúhelník, protože i Helena má ex-manžela Karla, který i přes rozvod rád přijímá služby, které stále dostává od své bývalé ženy. Ať je to večeře, vyžehlené košile nebo korektura knihy, kterou píše. Karel je vždy nad věcí a románek své ženy dokáže skvěle využít pro své pobavení i v další své knize.
Bonusem v tomto příběhu je rozvětvená rodina Heleny. Babička Aba, která začíná svůj život s novým partnerem Arnoštem, sestra Kristýna se třemi dětmi, syn Adam se snachou Belou a dvěma malými dětmi. Helena tak neřeší jen své starosti a radosti, ale celé své rodiny.
Přestože je Helena babičkou, zamiluje se hlubokou, strhující láskou a jediné, co jí vadí, že tento svůdník jí láme srdce občasnými náhernými schůzkami a následným odmlčením.

Líbáš jako ďábel je volným pokračováním předchozí knížky. Jedna část děje se odhrává v Maroku. Měl to být krásný, odpočinkový výlet Františka a Heleny. Shodou okolností se z toho stal výlet dobrodružný víc než oba dva chtěli. Když přijdou o peníze a kufr, volají oba dva o pomoc svým bývalým partnerům. Bohunka i Karel věc vyřeší po svém. To znamená, že přijedou. Zatímco si Karel většinu času užívá, Bohunce jde o život.
Dál se v této knížce dočítáme o Kristýně a jejích peripetiích s láskou přes inzerát. Opět i zde nechybí humor a šťastný konec.

Obě knihy se četly jedním dechem a s úsměvem. Některé hlášky jsou nezapomenutelné ("Na to ti sere Bílej tesák." "Na téhle rodině miluji rozmanitost, každý den mě naštve někdo jiný!"). Nevím, jestli jsem fandila Heleně nebo Bohunce, víc se mi líbil glosař Karel nebo milý František. Všechny charaktery byly perfektně a s humorem vykresleny. Ve filmu byly role obsazeny výbornými herci, a tak jsem si i při čtení knížky tyto herce představovala. V knize jsou ostatně i fotografie.
Vychutnávala jsem si obě knížky víc než film, k některým příhodám jsem se vracela a nasmála jsem se stejně jako při filmu... Také mi přečtení trvalo déle než zlédnutí filmu (nejsem rychločtenář), a tak jsem se vždy těšila, že si ke knížce sednu.
A nakonec knížka mě navnadila na to znova si film pustit. Takže za mě jednička pro film i knížku :-)

Lásko

2. května 2017 v 15:54 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Lásko,
poznávám tě ve zpěvu ptáků,
ve výšce mraků,
ve slunci třpytu,
ve slovech díků.

Lásko,
potkávám tě v lesním tichu,
v lidském nitru,
v něžném objetí,
v upřímném dojetí.

Přicházíš ke mně skrz nadšení,
všechno se v radost promění,
přicházíš ke mně skrz touhu
že lásku dát mohu.

Co mi blog dal?

19. března 2017 v 10:52 | LeS |  Záhady a zázraky
Už jsou to dva roky, co jsem začala psát ne do šuplíku, ale na blog. Když jsem si vytvořila blog, měla jsem představu, že budu mít stovky návštěv denně a desítky komentářů u článku. Trošku namyšlená, možná si řeknete. Nebojte, brzy jsem spadla zas na zem, objevila články od skutečně dobrých blogerů a byla vděčná za každý komentář.
A jak to tak bývá, když se člověk spokojí s tím, co má, objeví něco, co je skutečně důležité. Něco, co mi opravdu chybělo. Po čem jsem skutečně toužila. A co jsem si myslela, že nikdy mít nebudu. Našla jsem tu něco úžasného. Někoho. Našla jsem tu babičky.
Tedy, abych uvedla na pravou míru, jsou to ženy, které by mohly věkově být mými matkami a některá dokonce sestrou. Toto označení jsem vybrala, protože již mají vnoučata. A protože pro mě babička bylo něco snového. Babičce se může říct vše, ne jako rodičům. Babička pochopí, s babičkou je zábava, babička rozmazluje, babička je moudrá, babička má zkušenosti... Jako dítě jsem si takovou babičku představovala. Jen představovala, moje vlastní babičky o mě zájem projevit neuměly a já si je získat neuměla.
A tak to, co se mi nesplnilo v dětství, splnilo se mi teď. A hned v několika verzích. Jedna babička je praštěná, jiná tvůrčí, další citlivá, jedna je cestovatelka a jiná všestranná. Každá z nich je jiná. S některou jsme si bližší, její komentář se mě mile dotýká, jiná je ta babička zdálky, co se objeví jednou za čas, vychrlí novinky a zas zmizí. Každá je osobnost. K některé bych jela na prázdniny radši, k jiné trošku míň, ale s každou bych určitě zažila něco jedinečného, a s každou bych si to užila.
Všechny jsou to akční ženy. A možná se některá z nich bude bránit. Ale žádná z nich není tou babičkou, co svěsila ruce do klína. Každá z nich dokáže obsluhovat PC a založila si blog. A i když ve škole žádné hodiny informatiky asi neměli, umí toho s blogem víc než já a kolikrát se mi od některé z nich dostane dobré rady.
Ukazují na blogu kousek ze sebe, jsou čtené, jejich blogy jsou pozitivní, a jejich článků i příznivců přibývá. A to i přesto, že mají svoje starosti, svoje denní činnosti, vnoučata, i trápení. Z žádného jejich článku se nedovíte to, co tady píšou mladé holky, je to na houby, nikdo mi už nepomůže. Možná je to o těch zkušenostech. Když už zvládly tolik věcí v životě, získaly i sílu.
Nevím, ale mám je ráda. Každá mě trošku změnila. Temperamentní předala energii, tvůrčí nápady, ta s otevřeným srdcem otevřela i to moje... Babičky, které vyslechnou a poradí. Mám ráda jejich komentáře. Mám ráda jejich blogy. Mám ráda jejich odvahu, s kterou předstupují veřejně před ostatní. Mám ráda jejich povzbuzení, komentář k zamyšlení, pobavení, ze života.
A tak vím, i kdyby mi blog nedal nic víc. I kdybych nebyla v autorském klubu (což byla další věc, která se mi tu splnila, děkuji), to, že jsem potkala tyto ženy, ta krátká setkání na našich blozích,... získala jsem mnoho.
Děkuji všem těmto ženám, které si určitě zaslouží to označení babička .-) A vím, že je to neurazí, protože jsou moudré .-) Děkuji a těším se na vaše další články i komentáře.

Poslouchej své srdce

10. března 2017 v 19:36 | LeS |  Zamyšlení
Tak podobného sdělení se mi dostalo od jedné osoby (která se přihlásí sama, pokud bude chtít, a tak nebudu jmenovat). Je to krásné sdělení. Ale bylo mi řečeno způsobem, že jsem asi nereagovala tak, jak by si dotyčná osoba představovala.
Nakonec mi bylo z celé diskuse trochu líto, že dvě osoby, které se snaží pomáhat druhým, se nedokáží domluvit.
Mám pocit, že někdy chceme mít věci pod kontrolou, chceme, aby lidé reagovali tak, jak si přejeme a divíme se, že se to tak neděje. Chceme ukázat druhým to, co jsme sami nalezli a "myslíme to s nimi dobře".
Ptala jsem se jí, proč všechny ty věci, které mi píše, znám, dělám, a stejně onemocním a některé věci v mém životě nevyjdou. Psala jsem, že mám o sebe strach,... já bych nedokázala na takové sdělení odpovědět jsi beznadějný případ, nazdar.
Psala, že je na konci cesty, pro mě je život cesta neustálá. A jsem za to ráda. Vše v životě se mění a plyne. Proč bychom se nemohli měnit i my a situace, do kterých se dostáváme...
Mám ráda rozmanitost. Ve vzhledu lidí, v názorech. Pokud to jsou názory, které druhým neubližují. Mám ráda i lidské chyby, které vedou k pochopení. Přistupuji k životu tak, že jsme vzájemní učitelé. Není někdo, kdo by věděl víc. Jen ví kousek do té mozaiky. Moc se mi to líbí. Protože pokud najdete člověka, který je upřímný, chce objevovat a dívá se na sebe i na druhé s láskou, pak je takové setkání obohacující.
Prošla jsem si mnoha věcma. Ale zároveň vím, že to, co se mi stalo, bylo nutné, a vše do sebe pomalu zapadá.
A tak jsem si i z této nepříjemné diskuse něco odnesla. Díky tomu celému vzájemnému nepochopení, jsem já pochopila, že mi ve spoustě věcí brání jedna věc. Strach. Strach, že zklamu, že neudělám správou věc, že ublížím... Zjistila jsem, že se toho strachu nechci úplně zbavit. Dává mi pokoru. Ale nechci jím být svázaná. A nehodlám kvůli strachu nepostavit se sama za sebe .-)
Ta diskuse nebyla příjemná, i když jsme obě byli upřímné a měli ty nejlepší úmysly. Nedokázali jsme se ani na konci usmát, ani přistoupit k sobě s respektem. A mě jen napadá, jak se pak mají domluvit lidé, kteří v sobě mají zlobu...
Abych se přiznala, ani o té osobě slyšet nechci, i když jí přeji to dobré, a vím, že bude nacházet lidi, které ona potřebuje. Vím, že ji budou vyhledávat lidé, kteří potřebují ji. I já jsem potřebovala tuto životní lekci.
A když rekapituluji poslední dny, znovuobjevila jsem jednoho skvělého muže a našla další báječnou kamarádku, dostala jsem se konečně ke kadeřnici, nachlazení pominulo,... .-)
Vše je na dobré cestě. :-)
Vše plyne... I přes kameny :-)

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík