Toulání

13. června 2018 v 18:15 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Touláme se spolu dnem i nocí,
ruku v ruce, na rtech políbení.
Důvěra, láska v našich krocích.
Všechno, co si v nás život cení.

Někdy se zdá, že svět barvy mění,
černé skutky, vztek, mlhavý plášť.
Semílá nás každodenní dění,
v srdci se choulí zloba a zášť.

Vzájemná přítomnost nás pak pálí,
tišeji nám šeptá než spadlý sníh
utíkat před sebou, ztraceni v dáli,
návraty vítá zas upřímný smích.

Kráčíme spolu, dva co se znají,
společné kroky souhrou znějí,
milovat tolik, až dech se tají,
pro lásku i zázraky se dějí.

 

V zámku a podzámčí-B.Němcová

10. června 2018 v 16:58 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Tuto povídku jsem si vybrala kvůli dceři. Byly jsme v Ratibořicích, podívat se na Viktorčin splav, zámek paní kněžny a dům spisovatelky Boženy Němcové. A já si uvědomila, že ačkoliv jsem přečetla povídek od spisovatelky Němcové spoustu, žádnou si nepamatuji. Tak jsem to napravila a pak jsem mohla vyprávět:
V zámku vystupuje paní Skočdopolová ze Springenfeldu s manželem, její komorná mamzel Sára, pes Joli, písař Kalina a služebná Klárka se svou matkou klíčnicí.
V podzámčí je vykreslen příběh paní Karáskové s Vojtěchem, rodina Sýkorovic.
A ještě nesmíme zapomínat na moudrého pana doktora.
Zatímco na zámku se hoduje a přijímají hosté, v podzámčí je matka Karásková s Vojtěchem a dalším malým synkem, kteří nemají kde bydlet a co jíst. Vojtěch jde vyžebrat jídlo do zámku, kde potká hodnou služebnou Klárku. Ale jídlo, které dostane a drobný peníz už nepomůžou jeho bráškovi, který umře.
Vojtěch se svou matkou najdou útočiště u rodiny Sýkorovic. Tak se také dovídáme, že Vojtěch ztratil svého otce - zedníka, když na něj spadlo lešení. Zanedlouho umírá jeho matka na choleru a Vojtěch se stane sirotkem, který zůstane u Sýkorovic.
Na zámku se povídání točí kolem psa Joliho, který je rozmazlován chutnými sousty masa, které je mu prostíráno na talířku. O psa Joliho se stará komorná Sára. Jednou ale má Sára u sebe v pokoji na návštěvě sloužícího Jacques, kterému slibuje, že se za něj přimluví u svojí paní, aby u nich sloužil. Zatímco se spolu baví, Joli uteče z pokoje. Mezitím se objeví v zahradě u zámku zlý pes.
Vojtěch, který šel na zámek za Klárkou, vidí Joliho a uchrání ho před zlým psem. Bojí se ale jít na zámek a psa vrátit. S tím mu pomůže písař Kalina, který šel zlého psa zastřelit a potkal Vojtěcha. Písař Kalina touží po místě pojezdného a tato příhoda mu k němu také dopomůže. Vojtěch zůstane na zámku a dostane na starost Joliho.
Když se jednou panstvo vydá na výlet, zůstane doma Sára a komorník Jacques. Zatímco se oba baví a hodují, vrátí se paní domů a vyslechne část rozhovoru. Pozná, že komorná Sára je zlá a vypočítavá, a vyžene ji z domu. Paní se ale roznemůže cholerou. U její postele sedává klíčnice a služebná Klárka. Paní se uzdraví a tráví čas mluvením s panem doktorem, který jí vypráví o chudobě lidí a co by bylo nutné obstarat, aby se jim ulevilo.
Je vystaven siročinec i nemocnice, Vojtěch se bude moci učit na doktora, Klárka si vezme pojezdného Kalinu a pan a paní Skočdopolovi přijmou za vlastního Emila, který je s nimi příbuzný. Skočdopolovi odjedou do Itálie a vše skončí v dobrém.
Povídka je psána starou češtinou, ze začátku se mi špatně četla, než jsem si na to zvykla. Ale příběh je hezký, i když smutný smrtí Vojtěchovy rodiny, povídka je napínavá a skončí v dobrém jako pohádka.
Babička s dětmi v Ratibořicích

Jedna láska...

4. června 2018 v 17:46 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Není to tak dlouho, co jsme stáli na náměstí,
slova se zadrhávala a nešla vyslovit.
Přáli jsme si navzájem hodně štěstí,
jako by to mohlo ledy v nás prolomit.

Možná bylo příliš horkosti a ohně,
spáleni žárem nekončících nocí,
kolikrát vzrušený vstupoval jsi do mě
oba pohybujíce se v bocích.

Dva cizinci stojící na náměstí v davu,
své tělo znali jsme to všech tajných míst,
kolikrát ztratila jsem kvůli tobě hlavu,
kolikrát chtěla v tobě tenkrát číst.

Nikdy jsi nedal mi ani jednu stránku,
zato jsi měl spoustu slovních obratů,
čechral jsi myšlenky v mírném vánku,
teď už jsou marná všechna slova tu.

Naše těla žily z těch krásných chvil,
hltaly jsme tyhle chvíle zaslíbení.
prohřešek z našich tužeb zbyl,
pravdivost v lásce už v nás není.

Není to tak dávno, naše rozloučení,
trhané kvítí časem vždy uvadá,
už nepláču, není proč, vše se mění,
tak proč dnes tak teskná nálada?
 


Pevnost Dobrošov-Náchod

28. května 2018 v 16:36 | LeS |  Výlety
Přemýšlela jsem, jestli se mám vůbec do tohoto výletu pouštět. Tedy ne v realitě, chtěla jsem vidět bunkr, zajímalo mě, jak asi vevnitř může vypadat. Ale jestli mám o něm na blogu psát. Dva důvody. Jeden je, že je možné, že sem napíši nějaké nepřesnosti, nezajímám se o vojenství. A druhý důvod, že se bunkr v brzké době bude zavírat (možná červenec). Ale i přesto se pokusím zprostředkovat návštěvu pevnosti Dobrošov.
Bunkr kam se podíváš... Šli jsme zezadu od Náchoda a cestou viděli několik bunkrů. Ten, ke kterému jsme směřovali, ve vesnici Dobrošov, nebyl příliš dobře z našeho směru značený a tak jsme ho minuli. Na další fotografii pochopíte proč.
Je opravdu ukrytý. Proč je kolem Náchoda tolik bunkrů? Protože právě tudy nás v minulosti napadali nepřátelé. Abychom se jim ubránili, vystavělo se zde několik bunkrů. Ten, který lze navštívit, vybetonovali za 14 dní (tedy tu viditelnou část), podzemí trvalo mnohem déle.
Bunkr nebyl nikdy dokončen. Například v něm chybí "dohladit" podlahy (vybetonované jsou, ale je potřeba je uhladit). Nebo v něm chybí výtah. Výtahová šachta je také hotová. Nebo zde nikdy nebyly zbraně. Byly zadané ve výrobě ve Škodovce, ale než se stihly vyrobit, přišel Protektorát a bunkr tak byl nuceně opuštěn. Tato zbraň je replikou. Byla použita ve filmu (myslím, že režiséra Vávry).

Žumpa pro prázdné nábojnice. Nábojnice měly být znova plněné.
Na druhém obrázku je schodiště. Přes 100 schodů vedlo dolů. A mnohem víc nahoru. (Logicky to moc možné není, ale pochopíte na konci :-)
Postele by byly ve spodním patře bunkru. Bylo naplánováno, že jich tu bude polovina ze všech vojáků. Polovina brání, polovina spí. Zásoby tu měli být na 14 dní obléhání.
V bunkru byly tématicky laděné výstavy. Když jsme se dostatečně poučili, zamířili jsme podzemní chodbou. Musím říci, že mi přišlo, že jdeme hodně daleko, ale když jsme vylezli napovrch (do dalšího bunkru), viděla jsem, že cesta byla krátká.
A to už je pohled z druhého bunkru.
Jak jsem napsala, pevnost Dobrošov bude uzavřena, aby se v ní dodělali nějaké úpravy, takže s návštěvou neváhejte. Na druhou stranu, pokud si počkáte, možná nebudete muset jít po schodech, ale svezete se už výtahem pro VIP hosty :-)

Adršpach-Teplické skály

20. května 2018 v 16:23 | LeS |  Výlety
Pokud máte rádi skály, pokud rádi slézáte, máte představivost a máte rádi rodinné výlety, tak doporučuji Teplické skály a Adršpach. V těchto skalách je možné strávit několik hodin, neboť existují různé cesty.
My jsme si vybrali tu nejkratší, abychom viděli něco z Teplických skal i kousek z Adršpachu, a i tak to bylo na jednodenní výlet. Je ale pravda, že jsme se všude zastavovali a kochali :-)
Vstupenka, kterou jsme zakoupili na začátku v Teplicích nad Metujích nám platila i v Adršpachu. A zpátky jsme se vraceli vlakem, který staví kousek od vstupu do Adršpachu a vstupu do Teplických skal.
Můžete jít po schůdkách, cestou plnou kořenů, ale existuje i část cesty, kterou projedete s kočárkem.
Zvu vás na krátkou prohlídku. Bylo pod mrakem, ale naštěstí nám nepršelo.
Je obdivuhodné, kde všude rostou stromy. Jsou vidět obrovské skalní bloky. Tento se odlomil.
Schodů je na trase nepočítaně.
Někde skály tvořily úzkou uličku.
Všechny branky byly otevřené.
Všude kolem rostlo borůvčí.
Tady v kamenech je vidět hlava slona. Na to jsem nepřišla sama, ale podle ukazatele (a podobných ukazatelů bylo na cestě několik).
Tady je cesta už z Teplických skal do Adršpachu.
Rašeliniště ve Vlčí rokli.
Opět schody a schůdky. Jednou nahoru, pak zas dolů...
Tak obrovské byly skály.
A na konci (nebo na začátku, když se jde z druhé strany) nás čekalo úžasné jezero. I kolem tohoto jezera se dá projít dokola.
Cesta se všem líbila, i školním dětem. Určitě doporučuji. A nejlépe před sezonou, kdy potkáte jen pár osamělých turistů a školní výlety. Teplické skály jsou stejně úchvatné jako Adršpach, ale turistů je v nich o poznání méně. Ještě bych mohla prozradit, že je důležité si vzít s sebou bundu. Určitě ji v části cesty využijete. V Teplických skalách žijí bezobratlí živočichové, kteří žijí třeba v tundře. Opravdu, na teploměru bylo 5 stupňů a na zemi byl sníh a led.
Hezké cestování, ať se vydáte kamkoliv :-)
https://adrspach.cz/

Pětilístek

8. května 2018 v 13:12 | LeS |  Zahrada
Zahradu mám dva roky. Ale zatím se pořád nějak okoukáváme. Je to zamilovanost, kdy já jsem z ní nadšená a ona mě překvapuje. Zároveň i hledám, co by jí sedlo. Kterým rostlinám by se tam nejlépe dařilo. Zatím tam mám "louku" a kousek na zeleninu. Protože nejlépe chutná to, co si člověk vypěstuje. Co musí zalévat (škoda toho sucha, co je nyní), plít a pak sklízet.
Moje představa byla, že na většině plochy budu mít louku. S lučními kytičkami, tak, aby se sekalo tak dvakrát do roka. Tedy málo práce a hodně krásy. Koupila jsem si odpovídající směs a nasela. Kvetla - opravdu krásně - ale jen první rok. (http://slunecnyden.blog.cz/1608/rozkvetle-leto) A to jsem běhala s rýčem a plevel se snažila vyrývat. Kytičky se vysemenili jen na některých místech a loni už moc nekvetly. Letos to vypadá, že zvítězí jetelíček a tráva. A sekat se musí častěji, protože vysokou trávu sekačka nevezme a sekat strunovkou, to je příšerná práce.
Na jaře mi dělají radost narcisky a tulipány, které jsme tam ten první rok zasázeli. Zatím se v trávníku drží. Tulipány jsou všechny červené, ale narcisky mají různé tvary i barvu.








Jedna z prvních rostlinek byl petrklíč a srdcovka. Jsou to vděčné kytičky, které kvetou od časného jara. Srdcovku jsem viděla na obrázku u pihované vopice, a moc se mi líbila. Teď už mám svojí. A když se řádně zalévá, nasazuje nové květy a stále kvete.
Objevila jsem, že zahrada učí dvěma věcem. Trpělivosti a odevzdání. Zahradník musí být opravdu trpělivý, neboť nic není hned. Každá rostlina potřebuje svůj čas. Některá klíčí rychleji, jiným to trvá déle. A ten čas, který uplyne do sklizně. Často je to i několik měsíců. A přitom se může stát cokoliv.
Člověk se stará o rostliny, zalévá, pleje, a může přijít pozdní mrazík, slimáci, ptáci, sucho, škůdci a má po úrodě. To je pro mě opravdu škola, protože často chci mít všechno pod kontrolou. Teď jen doufám, že opravdu rostlinky vyrostou a budu sklízet. Tady je ta hlavní práce na půdě, slunci a dešti, a já jen čekám, jestli se zadaří. (I když s tou konví samozřejmě chodím).









Když jsem vytrhávala plevel, našla jsem snad poprvé v životě pětilístek. Měla jsem z něj ohromnou radost a doufám, že přináší štěstí stejně jako čtyřlístek. Tak ho posílám všem zahradníkům.

Franz Kafka-Obří krtek

2. května 2018 v 16:49 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
K přečtení Franze Kafky mě postrčila Leri Goodness, která namalovala úžasné obrázky k novele Proměna. K tomuto autorovi jsem si dřív nenašla cestu a ani teď nebude patřit mezi vyhledávané autory :-)
Půjčila jsem si knížku Obří krtek. První povídka - Popis jednoho zápasu - se mi zdálo, že je to jen jakési "blouznění" člověka, který se pořádně opije. Když už si člověk myslí, že něčemu rozumí, autor udělá další vsuvku a vypravuje tu například představa (moje dedukce), která si představuje někoho dalšího a ten představovaný začne také vyprávět. Nevím, jestli jsem se ztrácela, a možná to bylo i účelem, děj jsem neobjevila a číst znova, abych pochopila, k tomu se asi neodhodlám :-)
V povídce Obří krtek jsem si říkala, ať už dají pokoj s tím obřím krtkem do té doby, než jsem se nad tou absurditou začala bavit. Obří krtek nevystupuje v povídce ani jednou, i když je o něm hovořeno ze všech stran. Povídka se jmenuje Vesnický učitel a ten je hlavní postavou spolu s vypravěčem. Probíhá zde dlouhý monolog vypravěče, ve kterém se ospravedlňuje, proč se vůbec pouštěl do zkoumání obřího krtka a zároveň proč ve skutečnosti ten objev krtka nechává na panu učiteli. Dále je zde rozmluva učitele a vypravěče, kde učitel doufá, že získá slávu a zároveň zjišťuje, že získá v nejlepším případě výsměch, pokud si vůbec někdo tohoto objevu všimne.
I přesto, že mě povídka úplně nezaujala, objevovala jsem v ní "perly" k zamyšlení i pobavení. Například toto:
Pokuste se konečně pochopit, že jste sice učinil objev, avšak že tento objev nepřevyšuje snad všecko ostatní, a proto i bezpráví, které se vám děje, nepřevyšuje všechno ostatní bezpráví.
Nejvíc se mi líbila povídka Blumfeld, starší mládenec. Je z nich cítit příběh. Blumfeld se vrací domů, přemítá o tom, že by si pořídil psa, a doma na něj najednou čekají dva malé hopsavé míčky, které se stále drží za ním. Ráno se rozhodne tyto míčky darovat klukovi služebné, ale kluk si musí pro ně sám dojít. Pak přijde do práce, kde se později objeví jeho dva pomocníci. Důležité opět v tomto příběhu není ani tak děj, jako to, o čem přemýšlí hlavní postava. O míčkách, o nedoceněnosti v práci, o svém smutném životě, který vlastně ani měnit nechce.
Další jednostránková povídka je Most. V mostě je autor mostem, a čeká na svého prvního turistu. Ten také přijde, ale most se zřítí. Autor má ruce, má hlavu, má nohy, má šosy kabátu, a je napnutý jako most přes potok. Když přijde turista, má radost, ale pak se na něj chce podívat, chce se obrátit, a proto se zřítí, neboť most se obrátit nemůže. Zdá se to až idylicky vykreslené, most chce nosit druhé lidi, most má pocity člověka, ale končí to pádem.
Napni se moste, ukaž, co dokážeš, tráme bez zábradlí, podrž toho, jenž je ti svěřen.
V poslední povídce Doupě Kafka čtenáře napne (tak, jak to opravdu umí), aby nechal konec otevřený. Hlavní postavou je jakési blíže nespecifikované zvíře, které si hloupí své doupě. Je se svým doupětem přímo srostlé, celý svůj život nedělá nic jiného, než se snaží udělat bezpečné, tiché místo k životu. Nejdříve řeší vchod do doupětě, pak labyrint, místo, kde má uloženu potravu, a s ničím není úplně spokojen, všechno má své trhliny, které se nedaří zvířeti vyřešit a odstranit, protože prostě lepší řešení neexistuje. Ani když vyjde ven z doupěte, nepřestává na doupě myslet, kontroluje a hlídá vchod do doupěte. Když se pak vrátí do doupětě, uslyší tichý zvuk, pískání, nemůže přijít na to, odkud jde, nebo co ho způsobuje a ve své bojácnosti si představuje velké zvíře. Podniká různé kroky k tomu, aby to, co dělá zvuk objevilo, ale bez valného úspěchu, a tichý zvuk nepřestává.
Ale všechno zůstává beze změny.
Kafka mě překvapil dlouhými souvětími, bohatým vnitřním životem a myšlenkami svých postav, absurditou některých příběhů i nadsázkou.

Stopy zvířat

29. dubna 2018 v 18:14 | LeS |  Zamyšlení
Za tento článek může beallara se svou výzvou. I když jsem se snažila, nevymyslela jsem žádnou básničku ani báchorku, zato jsem si celý týden všímala zvířat. A to, co jsem zjistila pozorným zkoumáním vám předkládám.
Jak jinak začít, než jízdou vlakem. Člověk nenuceně kouká z okna a za sklem se odvíjí krajina, domy, lesy, louky, pole... a spoustu těch obrázků doprovází zvířata. Děti by byly nadšené. Nejdříve se objeví bílé kozy s malými kůzlátky, pak huňaté ovečky s jehňátky, a nakonec dva koníci. A za vesnicí zajíci, bažanti, srnky a tento týden z houštiny u trati vylezla i liška. To že na nádraží vítají vtíraví holubi ani nezmiňuji.
Jsem zahrádkář. Sice začínající, zato se těším z každého překvapení, které mi zahrada přichystá. A ne vždy jsou to jen kytičky. Tento týden se mi ukázali dva slepýši - asi máma s dítětem (řekla by dcera) a přiběhla zrzavá veverka obhlídnout, jestli nemám na zahradě nějaké oříšky. Nemám.
Jako každý zahrádkář, bojuji i já s plevelem. I když někdy tím plevelem jsou třeba zářivě žlutá sluníčka - pampelišky. Jednu z pampelišek si oblíbila včelka. Nic divného, kdyby to nebyla zrovna pampeliška, kterou jsem se chystala vyrýpnout. Dobrá, naber si pyl, já počkám, říkala jsem si. Jenže včelka si lebedila v pampelišce a nehodlala ulétnout. Tak dlouho, až jsem to vzdala. Téhle pampelišce prodloužila včelka život.
Když jsem sázela gladioly, tak se z hlíny začala soukat žížala. Být rybář, tak na tuhle žížalu chytím velrybu. A po rybářsku, byl to macek, měřila snad metr. Pořád se soukala ven a nebrala konce. Až jsem ji podezírala, jestli není náhodou kanadskou žížalou, jak víte, v Kanadě mají větší zimu, borůvky i žížaly...
Pak jsem šla se psem na procházku. Smutně kňučeli dva psi sousedů. Pročpak asi? Že by jim chyběla taky procházka? Vyndala jsem pamlsky, které jsem měla připravené pro našeho psa a ty dva jsem řádně podělila (našemu jsem samozřejmě také něco nechala).
Na rybníce je také živo. Spousta kačen, lysek i labutí. Viděla jsem přistávat jednu labuť, a že to bylo dlouhé přistání, kdy nohama za letu čeřila vodu. Pak jsem uviděla druhou labuť u hráze. První labuť načechrala peří, křídla od sebe a chystala se na druhou labuť. Druhá labuť nečekala a vyšla na hráz do sucha. Buď to bylo namlouvání labutí a jejich "dá mi nedá mi", nebo sok, kterého chtěla druhá labuť vypudit z rybníka. Jindy na rybníku člověk napočítá téměř dvacet labutí, které si nevadí a žijí spolu. Teď jedna labuť nebyla vítaná. Jak se to vyvíjelo nevím, bála jsem se kousnutí, první labuť byla dost nabroušená a pes byl bez vodítka. Šli jsme dál, ale když jsme se vraceli, byla na rybníce už jen jedna labuť. Ale snad se najde druhá do páru a podaří se mi stejná fotografie jako loni v létě.
Když tu píši o zvířatech, nesmím zapomenout na ptáky, kteří mi zpříjemňují den svým zpěvem. A přitom ani nevědí, že mě potěší, když nejspíše chtějí zaujmout své partnerky. Je jaro.

Potřebuji pomoc

17. dubna 2018 v 15:35 | LeS |  Zamyšlení
Nejsem škrt, co se týká přispívání na dobrou věc. Baví mě přispívat tam, kde pomoc posune obdarované dál a ukáže jim cestu, jak lépe žít. Nevadí mi přispět na nákup kozy, slepice nebo tkalcovského stavu do rozvojových zemích. Pomoc lidem, kterým zlepší jejich život. Nebo přispět dítěti na vzdělání, které usnadní jeho budoucnost. V tomto duchu občas přispěji na Děti ulice. Koupím si ručně smontovanou propisku nebo ozdobenou voskovou svíčku.
Jenže když nad tím tak přemýšlím, tak i přispění na nákup invalidního vozíku, na vycvičení vodícího psa nebo finanční pomoc při léčbě onkologicky nemocných zlepší těmto obdarovaným jejich život. A co teprve Zdravotní klaun, který rozesmává děti v nemocnicích i babičky a dědečky v domovech důchodců. Také to potřebují. A copak jde odmítnout podvyživené a nemocné děti v rozvojových a často válkou zbídačených zemích?
Přispěla jsem už na různé věci. Na návrat koně převalského do přírody a když jsem pak byla na besedě s tímto tématem byla jsem ráda, že jsem přispěla na dobrou věc. Přispěla jsem na lokomotivu. A v útulku na psy a kočky. Přispěla jsem s Bílou pastelkou, s Dobrým andělem i s Kuřetem.
Jenže když vám v jeden den přijdou do schránky tři dopisy, na ulici vás zastaví další člověk se stejnou prosbou, pak si začnete říkat, jestli je v našem světě vše v pořádku. Jak je možné, že je tolik lidí, kteří potřebují pomoc. Jak je možné, že jim nedokáže pomoci stát a zaplatit potřebným z daní. Jak je možné, že i když je tolik lidí, kteří přispívají, stále je to málo. Tolik organizací je závislých na pomoci od druhých lidí a tolik věcí by se neuskutečnilo, kdyby právě druzí nepřispěli. I když si třeba někdy - stejně jako já - říkají, že těch natažených rukou mají už plné zuby.
A také se ptám, jestli bych já osobně šla někdy někoho prosit o finanční pomoc. A protože si říkám, že může nastat taková situace, tak i přispěju. Jednou já tobě, jednou ty mě. I když doufám, že si jen vylepšuji karmu a finanční pomoc druhých potřebovat nebudu.

Proč jsem se neoběsila-Halina Pawlowská

13. dubna 2018 v 17:46 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Když jsem byla malá, chtěla jsem přečíst všechny knížky ve vesnické knihovně. Knihovna nebyla velká, ale i když jsem se opravdu snažila, stále hodně knížek zbývalo. Když byla dcera malá, bydleli jsme v Praze. Neměli jsme moc peněz a tak jsem si udělala průkazku do knihovny. Půjčovali jsme si knížky, četli je a zas vraceli. Na tohle období půjčování knížek jsem pomalu zapomněla.
Jsem závislá na hromadné dopravě, a protože ne vždy jezdí tak, jak bych potřebovala a protože byla zima, trávila jsem čas v cukrárně pojídáním dortíků a zevlováním. Brzy mi to začalo lézt do peněz a navíc se to projevilo i na postavě. Byla jsem nucena vymyslet něco jiného. A tak jsem si udělala průkazku do městské knihovny. Překvapilo mě, že přibylo prostoru a přibylo knížek, přibylo příjemné posezení v křesílkách a přibylo i časopisů.
Když jsem tak procházela regály, přemýšlela jsem, jakou knížku si pro začátek půjčím. A u P jsem objevila Halinu Pawlowskou. Její knížky jsou akorát tak do kabelky, a tak jsem zkusila Proč jsem se neoběsila. Je pravda, že knížečka je to tak útlá, že jsem ji přečetla za dva večery, a to jsem se ještě krotila. Zasmála jsem se příběhům, zafilozofovala jsem si u feminismu. Připomínalo mi to čtení některých blogů. Také blogeři a blogerky jdou s kůží na trh a také píší víceméně pravdivé příběhy. I když Halina píše většinou o korpulentních dámách, nezapomíná dodat, že příběhy jsou vymyšlené a shoda s její postavou je víceméně náhodná. A tak se člověk dozví toho spoustu o ní samotné, o přátelích a přátelích přátel, o jejích názorech, a nikdy si vlastně není jist, kdy se jedná o skutečnost a kdy o vymyšlené historky. Důležité je, že se člověk zasměje, pobaví, ale i zklidní. Určitě doporučuji před spaním. A ještě jednu věc mají příběhy společné - pocit, že někdo je na tom hůř a dokáže to brát s nadhledem, a tak opravdu není důvod se věšet :-)

Kam dál

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík