Slunečný den2

16. března 2015 v 20:03 | LeS |  Slunečný den-love story
Hotel s mramorovou podlahou, křesly potaženými drahou látkou, stěny vyzdobeny obrazy, u bílého schodiště s kobercem a zlatým zábradlím slonovinové sochy, křišťálový lustr, recepce, a uprostřed toho mladá a krásná dívka. Hrdá nebo snad paličatá, ctižádostivá nebo tvrdohlavá, ale se sny, přáními, vášněmi. Dostává klíč od pokoje, jde nahoru, poslíček jí odemyká dveře a úslužně se uklání. Dává mu spropitné. Částku, s kterou by nyní dokázala hospodařit několik dnů. V přepychové koupelně si svlékne šaty, napustí si horkou vodu. Svěží vyjde z vody, zabalená jen v ručníku, hotelovým telefonem poručí přinést chlazené šampaňské a čerstvé jahody. Nebo si objedná nejvybranější pochoutky - škeble, kaviár, pstruhy na bylinkovém másle.
Slyšela, jak jí zakručelo v břiše. Sbíhaly se jí sliny. Být tak alespoň na chvilku opět tou sebevědomou mladou ženou… Ale lze být jí opět a prožít vše jinak?
Kde je ta dívka nebo spíš dítě, které se prohání na koni po vřesovišti, vlasy rozpuštěné, vlající ve větru. Dívka, která se mračí, ale usmívá očima při výtkách starostlivé chůvy a dítě, které otcovu přísnost vždy zmírní svou utahaností a hladem?
Poznala bych ji ještě ve svém obrazu? Věděla, co by uviděla, kdyby měla zrcadlo. Pohublou tvář i tělo, rty stažené k sobě, odhodláním i tichem a smutné unavené oči. Ne, nebylo jí smutno. Vždyť dnes jsem něco snědla - pár oliv, meloun, bagetu, uklidňovala sama sebe.
A vzpomínky? Opět začala spřádat jejich zlatou nit. Jako by nevěděla, že každá zlatá nit je vázána na jehlu bolesti a smutku. Jak daleko je však smutek, když je člověk mladý, má spoustu plánů, a dojem, že svět mu leží u nohou.

Tehdy přijela domů na prázdniny.
"Tam vám bylo tak krásně! Přestavte si, tolik různých lidí, každý jinak oblečený, každý někam pospíchal, a z toho deštivého počasí, co máme i u nás, si nikdo nic nedělal. Lidé seděli v restauracích, přestalo na chvilku pršet, zapomněli, že přišli s deštníkem, vyšli bez něho a když se pak znova rozpršelo… Měli byste vidět, jak pelášili zpátky. A restaurace by si mohly zařídit obchod s deštníky! Ale to ne. I když jsi do té restaurace přišel po pěti dnech, uviděli tě a řekli aaa pan Smíšek, přišel jste si pro deštníček? Tady ho máte. A opravdu mu dávali právě ten jeho deštník. A když pak opět náhodou - což byla opravdu náhoda - zase nepršelo, tys odešel bez deštníku, opět jsi do té restaurace přišel, zas ti dávali ten tvůj deštník. Ty už jsi měl přitom dávno jiný, protože bez deštníku se tam vydržet nedá! A to já myslela, že u nás prší…"
Syndy seděla na parapetu okna, na chvíli se odmlčela a podívala se ven. Na stáje, zelené louky a alej stromů. Její otec seděl za stolem a ani na chvíli neustal v listování a prohlížení si papírů. Syndy ani nevěděla, jestli ji poslouchá. Vždycky se jen sotva znatelně usmál. Ale Karlu a její maminku povídání Syndy zajímalo. Bydlely o několik kilometrů dál v malebné vesnici a dnes přijely, aby přivítaly Syndy.
"Syndy, a co restaurace? Jak tam vaří?" zvědavě se ptala maminka Karly, která byla paní hostinskou ve venkovské restauraci.
"Nu, jsou hospůdky, kde je to stejné nebo spíš hodně podobné jako tady, vaří se podobná jídla,"odpovídala ochotně Syndy, "tak dobrou kuchařku samozřejmě nemají," mrkala Syndy na paní hostinskou, "ale jinde dělají i jídla různých zvláštních chutí… Hmmm...."
"Syndy, a co divadla? Na čem jsi byla?" byla zvědavá Karla, která ani nenechala Syndy domluvit.
"Jééé, na moc věcech! Tam by se ti líbilo. Musíš někdy za mnou přijet a vyrazíme tam spolu. Je to úplně jiné než tady. Mnohem lépe sestavené, divadla vyzdobená, malované kulisy, krásné kostýmy, herci umějí svojí roli, a když se zapomenou nebo spletou, tak jsou všichni vážní a nikdo se nesměje. Vlastně u nás je to zábavnější! Vzpomínáš, jak přijel ten divadelní soubor dobrovolníků nebo amatérů nebo jak si říkali, a na jevišti v půli představení začal Romeo škytat, a jak škytal tak se všichni začali smát, a z tragédie byla komedie, zvlášť když škytal i když už se probodl a měl být mrtvý…"
Všichni si vzpomněli na představení a smáli se.
"Taky mu naše mamka nosila do zákulisí stále nějaké pití, aby se napil a škytat přestal, a pak si stěžoval, že to dohrál jen taktak, jak pak pospíchal…." popisovala příhodu dále Karla a smíchy jí tekly slzy.
"Tak Syndy, a teď povídej, co škola," promluvil otec Syndy, když se utišili.
"Myslím, tati, že je postavena ve stejném období, jako náš dům… Kdy přesně byl položen základní kámen našeho domu? Jsem hrozná, ale nepamatuji si to…"
"Opravdu, Syndy, je stejně stará jako váš dům? A kolik má místností? Jak vypadá?" ptala se hned zaujatě Karla.
"Víš, že jsem to nepočítala? Určitě má víc místností. Náš domek má vlastně obývanou jen jednu velkou budovu, ale škola mnoho různě vysokých budov… Uprostřed je také nádvoří, ale je tam spousta zeleně a stromů a fontána, a spousta laviček, kam si můžeš sednout a odpočívat anebo se učit, anebo si povídat s ostatními studenty…"
"Ale u vás je to také krásné," odpovídala Karla.
Syndy vyhlédla ven. Uprostřed nádvoří stál starý, košatý strom, kolem něho ze všech stran byly budovy. Byly to stáje, budovy s krmením, podestýlkou pro koně, uklizeným náčiním. Zaměstnanci - lidé starající se o koně, o úklid, o obyvatele domu, většinou dojížděli z blízké vesnice. A pokud ne, bydleli se Syndy a jejím otcem v hlavní budově. Blízko budov byly další nízké keře. Na prostranství rostla tráva a cesty byly vysypané bílým pískem.
Dohlédla až na pastviny, kde mohla spočítat koně, a na dostihové cvičiště, připravené pro trénování koní. Za budovou se objevili jezdci na koních. Syndy se vyklonila ještě víc. Některé z nich poznala a pamatovala si je, někteří byli najatí v době, kdy tu Syndy nebyla. Těm známým zamávala.
"Syndy, a co učitelé?" ptal se otec.
Klesla jí ruka: "Nu, jsou vzdělaní, odborníci... ale nic nám nedarují…"
"Nedarují…?" vyklouzlo paní hostinské z úst, které se to zdálo nějaké divné.
"Jak ti jde učení?" zeptal se otec Syndy přímo.
"Óó, to už je tolik hodin?" podívala se Karla na hodinky. "Strejdo," Karla už odmalinka říkala panu hraběti strejdo, a bylo jí to jako jediné dovoleno, "už musíme jít. Jsme moc rády, že jste pro nás poslal,... Pojď, mami," zvedala se Karla a s ní i její maminka: "Ano, Syndy má pořád o čem povídat, ale hosté by se divili, že máme dnes zavřeno."
"Jé, to je škoda. Co kdyby dneska přišli hosté na jídlo k nám?"
Všichni se zasmáli. Syndy seskočila z okna: "Půjdu vás vyprovodit."
Odvážel je šofér a když už seděla paní hostinská v autě, Syndy špitla Karle.
"Děkuji ti."
"Není zač. Ale stejně mu to budeš muset říct."
"Povím," odvětila Syndy, "ale pozvala jsem k nám pár přátel ze školy. Nechci, aby se to předtím dověděl. Přijedeš, až tu budou, viď?"
"Ano, i když… budu si s nimi mít co říct?"
"Jistě," mrkla Syndy na Karlu.
Rozloučili se.
A Syndy spěchala za otcem, aby mu pověděla o tom, že sem chce pozvat pár přátel a pořádně si to s nimi užít. Ten však na ní už neměl čas. Když otevřela dveře do jeho pokoje a uviděla ho zamyšleného nad papíry, jak nezvedl ani hlavu, odešla, aby ho nerušila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beatrice Beatrice | Web | 17. března 2015 v 22:19 | Reagovat

Zajímavý příběh: Hodně popisů a jen z nich se dozvídáme o postavách, aniž by pořádně něco dělaly. A dobře, čtivě psané. Máš to nějak dopředu promyšlené, nebo píšeš, co tě zrovna napadne?

2 slunecnyden slunecnyden | 18. března 2015 v 20:58 | Reagovat

Já vím, pocity, krajinky - to mě baví :-) Promyšlené to je, jen dlouhé... A děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra
www.kdyz-se-dvojcata-nudi.blog.cz