Slunečný den4

19. března 2015 v 21:25 | LeS |  Slunečný den-love story
Jak je možné, že mi nikdo nerozumí? Ptala se Syndy sama sebe. Jak je možné, že se tu cítím tak sama a ztraceně? Vyndala schované album. Plakala nad fotkami. Krásné ženy s havranními vlasy, kterou si pamatovala jen z fotografií. Nad fotkami své maminky.
Utřela slzy a šla za otcem, ale ani tam ji neopustila špatná nálada.
"Bude zas pršet," začal rozhovor její otec.
"Ano?" zeptala se se zkrabaceným obočím. Ty věčné hovory o počasí…
"Mělo by už přestat…"
"Vždyť je to fuk!" vyjekla Syndy.
"No tak, Syndy," řekl spíš unaveně než přísně její otec. Neměl rád hádky a nechtěl okřikovat Syndy. Věřil, že jeho dcera ví, jak se má chovat. Klidně pokračoval: "Na cvičišti se už teď koně boří do bláta, jak mají trénovat,… a bude po úrodě."
Syndy mohlo zlepšit její náladu už jen jedno: "Tati, můžu sem pozvat nějaké svoje spolužáky?"
"Jistě… Můžou nám pomoct, něco nového se přiučí,… Určitě to pro ně bude zajímavé…"
"Myslela jsem udělat pro ně zábavu, ne je zvát na letní byt s prací," odpověděla naštvaně Syndy.
"Syndy, teď na to není vhodná doba," začal její otec, když však viděl, že se chystá opět něco říct, jen dodal: "Dobře tedy. A už jdi, mám práci."
Syndy se pustila hned do obvolání spolužákům. Ale byla zklamaná. "Víš, moji rodiče už nechtějí, abych s tebou mluvila, když… vždyť víš. Že bys na mě mohla mít špatný vliv." "Jo, ahoj, Syndy, právě se balím. Jedem pryč." "Syndy, přijede i Bill? Ne? Tak se nezlob, ale mě ti tvoji podkoní nezajímají." Nejlepší odpověď, kterou dostala bylo "uvidím." Byla zklamaná. Co jsem jim udělala? Chtělo se jí křičet i plakat.
Musela si rychle utřít slzy, její otec si ji pozval do své pracovny.
Seděl v křesle. Když uslyšel skřípot dveří, otevřel oči.
"Pojď ke mně," vyzval ji.
Nikdy se se Syndy nemazlil, asi ani nevěděl, jak na to. Ale měl ji rád. Vždy se snažil, aby měla to nejlepší. Neuměl v ní číst. Viděl jen její základní emoce - smutek, smích… Neuměl ji pochopit, ani jí pomoci. Byla to pro něj pořád malá holčička, které by splnil všechno - kdyby mohl. Bohužel…
"Syndy, volala jsi spolužákům?"
"Jo, nepřijedou."
"Nechce se jim na venkov?"
"Tati, nechci o tom mluvit."
"A o škole taky ne? Nechtěla jsi mi předtím ještě něco říct?"
Syndy se na něj podívala a zdálo se jí, že je starší, než si ho pamatuje. Měl smutné a unavené oči. Nebo to dělaly jen ty vrásky, které mu přibyly. Nebo si jich nikdy dřív nevšimla?
"Ano, tati," cítila, že je vhodný okamžik říct mu pravdu. Už to dál nedokázala skrývat. Po všech těch zklamáních dnešního dne.
"Syndy, povídej." Kéž by to bylo něco jiného. Kéž by to byla nějaká dobrá zpráva, myslel si. Ale co může tato moje malá holčička vědět o mých starostech a o dobrých a zlých zprávách? Těžko se stane zázrak. Je to moje vina, že jsem ji dostal do takovéto situace.
"Já nevím jak... prostě, tati..."
"Co se stalo?" zeptal se jí. Měl tak zvláštní pohled, který Syndy neznala, pomyslela si, že něco ví. Přiznala se.
"Neudělala jsem zkoušky. Budu opakovat."
Představovala si to jinak. Že se otec bude zlobit. Vždyť má také důvod se zlobit, a ona by to chápala a přetrpěla. Ale pak by mu vysvětlila, že za to nemůže. Učila se. Ano, mohla se učit i víc,… ale přece vždycky uměla aspoň něco, aby prošla. Dokud si na ni nezasedl jeden učitel…
Její otec si ale jen vzdychl. Zvedl se pomalu z křesla, popošel k oknu, a postavil se tak, že Syndy viděla jen jeho záda.
"Tati, ale oni si na mě zasedli…" Syndy zarazil v řeči pohled otce. Nezlobil se, nemračil.
"Chceš tu školu dodělat?"
"Ale ano, ovšem že chci," odpovídala Syndy, ale ve skutečnosti by řekla, jak ji všechno učení štve, jak ji vadí učitelé, teď už i splolužáci, "ale je to strašně těžké…"
"Syndy, já tě nebudu nutit. Možná bude nejlepší skončit," řekl sotva slyšitelně.
V hlavě Syndy se mlelo tolik myšlenek. Nenadává mi, nezlobí se, nevadilo by mu, kdybych skončila.... Asi to věděl už dlouho a asi se už vyzuřil a odpustil mi. Ale proč celou tu dobu nic neřekl? Dozvěděl se to už ze školy? Jeho podpis na oznámení jsem psala já. Telefonicky? Ano, ví to už dlouho. Ale vždy mi vynadal, když jsem něco provedla. Zakázal jízdu na koních, návštěvu Karly, nařídil učení, ... Teď neříká nic...
Po chvíli se zase obrátil. Stejně smutný a unavený, ve tváři ani náznak zamračení, rozčilení. Ty chvíle ticha byly nekonečné, ale Syndy nedokázala něco říct a nedovolila si ani odejít. Otcova reakce Syndy mátla a znervózňovala....
Netušila, že sbírá odvahu k tomu, aby řekl:
"Syndy, budeš se vdávat."
Syndy myslela, že se jí jen zdálo, co řekl.
"Tati?"
Hleděl na ní klidně ale i trošku smutně a zoufale: "Syndy, je mi to líto, ale musíš. Budeš s ním šťastná. Jsem si tím jist."
"Tati, to je trest za tu školu?" Že by si otec dělal legraci bylo zvláštní, ale že to myslí vážně bylo ještě divnější, "Já tomu nerozumím. Budeš s ním šťastná? Tati, s kým?"
"Je mladý, vzdělaný… a budeš s ním zajištěná."
"Proč tak touží po tom si mě vzít? Proč teda nepřišel za mnou?"
"Syndy, nemůžu ti to teď říct, ale věř mi, že v tuto chvíli ani jeden z nás nemáme jinou možnost."
"Nemáme jinou možnost? My? Ty se musíš ženit a já vdávat? Všichni mají nařízeno vdát se a ženit? Já tomu nerozumím…" Syndy nerozuměla vůbec ničemu, ale zdálo se jí, že se otec asi pomátl.
"Syndy, poslouchej mě…"
"Ne, nevím, proč to říkáš. Nemůžu si vzít někoho, koho neznám, koho nemiluju. Můžeš mi přikázat cokoliv, ale nemůžeš mi přikázat, abych si někoho vzala." Syndy se obrátila k odchodu.
"Syndy, později poznáš, že láska není to nejdůležitější," řekl smutně otec.
A ona řekla něco, co ji mrzí dodnes. To, co kolovalo po vesnici, ale ona tomu nikdy nevěřila. Najednou si nebyla jistá. Nebyla si jistá svým otcem a nerozuměla mu. Nerozuměla v této chvíli ničemu. Otočila se a klidným hlasem pronesla.
"Já vím, pro tebe láska není důležitá. Ty sis bral maminku kvůli penězům. A pak jsi ji utrápil."
"Syndy, mlč."
"Proč?" posměšně odpověděla Syndy, která už měla v očích slzy. Viděla v něm krutost.
Nedokázala se na něj už ani podívat.
Běžela dolů po schodech. Na chodbě potkala kuchařku, která nesla na stůl jídlo.
"Nu, ty jsi ale nedočkavá!" usmála se na Syndy, "také se nám to dneska povedlo, vždyť jsi nám pomáhala...."
Syndy zabouchla dveřmi, aniž by nějak reagovala.
To děvče je čím dál horší, vyprávěla příhodu tato kuchařka v kuchyni, ale já to říkala, že se ještě budeme divit, co z ní jednou vyroste a jak se odplatí svému otci, že je na ní tak mírný. Vždyť to Syndy nemá taky jednoduché, bez matky, zastávala se jí ta druhá. A kdo to má jednoduché? Nedala na slova obrany ta první.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra
www.kdyz-se-dvojcata-nudi.blog.cz