Slunečný den5

22. března 2015 v 23:33 | LeS |  Slunečný den-love story
Syndy mlčky strojila svoji Princeznu.
"Pojedeš na projížďku?" přišel k ní jeden z podkoních.
Syndy neodpovídala.
"Ty se na mě zlobíš kvůli tomu ránu, viď?"
Syndy pokračovala v činnosti.
"Že jsem ti řekl, že tloustneš? Vždyť sama víš, že to není pravda. A Princezna? Má nejraději tebe. Je krásná, viď?" pohladil po šíji koně s bílou lysinkou.
Rozhlédl se stájemi, ale všichni šli už na oběd a tak tu nikdo kromě nich dvou a koní nebyl.
Syndy držela opratě a chtěla vyjít s koněm ven. Pohlédla na něj.
"Syndy,.... ty brečíš? Kvůli tomu? Přece..." nevěděl, co má říct... Nikdy ji brečet neviděl. Ani když spadla z koně, ani když se jí smáli. Nikdy nefňukala, a teď ji viděl, jak jí stékají po tvářích slzy.
Syndy zavrtěla hlavou. Nedokázala promluvit.
Vyšla ven, a jeho nechala stát uvnitř zaraženého. Vyhoupla se do sedla svojí Princezny a pobídla ji ke klusu. Snažila se myslet jen na ni a na cestu. Přesto byla rozrušená. Čím dál víc si umiňovala - už se sem nikdy nevrátím.
Syndy hleděla na ztemnělé moře. Kolik je to let? Proč jsem byla tak umanutá? Proč jsem tehdy neudělala něco jinak? Kdybych zůstala, promluvila si s otcem, určitě to šlo řešit jinak... Všechno.
Ne. Nesmíš se trápit, nesmíš plakat. Otřela mokré oči rukou. To, co se stalo, nevrátíš. Musíš žít tím, co je nyní.
V duchu všechny vzpomínky nahnala zpět do kouta černé místnosti mysli. Kéž bych nezačala s tím sněním… Zamkla třináctou komnatu vzpomínek a zahodila klíč do moře. Věděla ale, že ho nikdy doopravdy nezahodí. Vždy se její dveře před ní otevřou. Vždy, když si bude myslet, že minulost už má za sebou. Že se s ní vyrovnala.
Smutně sklopila mokré oči. A její pohled padl na malou rostlinku, která se zachytila svými kořeny ve skále.
"My se nedáme, viď," usmála se na ni. Někdy si Syndy připadala stejně. Bičovaná větrem, zkrápěná slannou vodou, téměř žádná půda, z které by mohla čerpat svou sílu. A přesto se stále držela a dokonce rostla. Jen pár lístků, ale rostla.
"Obě živoříme, viď. Ale dokud žijeme a smíme žít, nesmíme to vzdát," tiše promlouvala k zelené rostlince, ale hovořila spíše k sobě. To sobě si dodávala odvahy. "To, že ty rosteš, znamená, že i já můžu růst. Můžu žít. Snad nebude tak zle. Zítra se jistě vyčasí."
Pohlédla na ztemnělou oblohu pokrytou mraky. Slunce dávno zapadlo a zmizely i červánky. Měsíc nastoupil svou dráhu. Ale nebyl vidět. Dnes zřejmě bude celou noc ukryt za mraky. Jen výjimečně problesklo tmou světélko hvězdy.
Vzala batoh, který ležel u jejich nohou a sestoupila na pláž. V této době zde bylo prázdno. Za tmy si sem nikdo netroufl. Dokonce by se dalo říct, že to byla Syndiina soukromá pláž. Z moře i ze silnice nahoře nad skalami se zdála pláž být jinak než na lodi nedostupná. Pokud tuto pláž objevili někteří turisté, rádi se sem vraceli na malých lodích a člunech, a užívali si soukromí. Ale Syndy si našla sotva znatelnou strmou pěšinku ve skále. Věděla, jak klást nohy a kde se chytit rukou, aby se nezřítila do propasti pěnící vody, nebo její tělo neskončilo na bílém písku. Mohla tudy jít i poslepu a tak i za dnešní tmavé noci si byla jista svými kroky.
Dole vytáhla z batohu deku, a lehla si na písek na svoji pláži. Malá plocha písku mezi skalami, úplně vzadu pár keřů, které zůstávaly suché i při přílivu. Syndy tu trávila většinu nocí. Jen málokdy se jí podařilo sehnat práci a zároveň nocleh. A nemohla si dovolit platit si nějaký pokoj.
Těžko sháněla nějakou lepší práci bez dostatečného vzdělání. Ano, měla vzdělání - sice neukončené - usmála se, ale tady by jí nepomohlo ani vysokoškolské. Co bylo potřeba, aby získala práci v turistické oblasti na pobřeží ostrovů? Lovit ryby neuměla, nevlastnila hotel ani restauraci a dokonce ani kousek země, na které by mohla pěstovat olivy.
Ale za pár týdnů, kdy tady byla, už pochopila nejnutnější. Existovala tu sezóna oliv a sezóna turistů. Spousta hoteliérů i zemědělců potřebovala chvilkové výpomoci. Hledali mezi lidmi, kteří byli ochotni pracovat za minimum peněz.
A tak se Syndy zařadila do této skupiny sezónních pracovníků. Nebála se žádné práce. Zkusila si už práci při sklizni i úklid hotelových pokojů, a dokonce dělala chvilku i servírku. Ale konkurence byla veliká a tak víc dní, kdy tu byla, nepracovala, než pracovala. Nejčastěji jedla kradené ovoce a schovávala se před deštěm pod keři na pláži nebo pod prodlouženou střechou některého z domků ve městečku.
Dnes usnula pohledem na temné nebe, a s myšlenkou, jen aby nepršelo.
Časně ráno vstala. Byla ještě tma, ale už teplo, a Syndy věděla, že dnes bude velmi horko. Procházela se uličkami ztichlého města, když tu uviděla inzerát na skle restaurace. Potřebovala práci a hlavně peníze s ní spojené, a tak ani neuvažovala, jestli by tu práci zvládla. Když viděla, že mají za chvíli otevírat, neváhala. Alespoň mě nikdo nepředběhne.
Pomocí odrazu ve skle okna si zapletla černé vlasy, několikrát zkousla jemně rty, aby se do nich nahrnula krev. Oči měla velké, tmavé, téměř černé jako její vlasy. Nepotřebovaly žádné vylepšení řasenky a stínů. Litovala však, že je nemá.
Pohledem smutně zhodnotila své seprané tričko a kalhoty. S tím nic neudělám, smutně si Syndy říkala. Ale když tuto práci dostanu, usmála se sama pro sebe, určitě ušetřím na nové šaty.
Nevědomky se zachvěla. Dostanu tu práci, přesvědčovala se a dodávala si odvahu. Možná, že dostanu jídlo a snad mi dají i pokoj. Opájela se tou představou, aby zahnala rozrušení a trému. Zhluboka se nadechla a zaklepala na dveře, protože restaurace i bar byl ještě zavřený. Jednou potichu. Chvíli počkala, ale když nikdo neotvíral, zabušila pořádně. Až se sama lekla toho zvuku, který v ranní ulici byl až příliš hlasitý.
Čekání než ji přišli otevřít ji připadalo hrozivě dlouhé, ale znovu zaklepat se jí nechtělo. Konečně se ve dveřích objevila mladá žena: "Co chcete? Máme ještě zavřeno."
"Dobrý den," nutila se Syndy k přívětivosti, "měla bych zájem o místo servírky," ukázala na lístek na dveřích.
"Hm, ...nějaká netrpělivá,…tak pojďte dovnitř, ať můžu zamknout."
Syndy vstoupila dovnitř a pomalu přivykala šeru. Za chvíli rozeznala před sebou bar a u něj seděl muž na barové židli a živě se bavil s dívkou před ním.
"Vidíte toho muže?" Promluvila na ní žena, která zatím zamkla.
"Toho s černými vlasy?" Byla to zbytečná otázka, protože žádný jiný muž v místnosti nebyl. "Jo. Tak mu řekněte. Třeba vás vezme." Syndy nevěděla proč, ale vyznělo to tak, že jí tu práci žena moc nepřeje. Syndy se v duchu usmála. Není to první nepřátelství, které zažila. "Díky," přikývla ženě a vykročila k barovému pultu.
Když došla až k dvojici, která si jí doteď nevšimla, nebo dělala, že si jí nevšímá, Syndy pozdravila. Muž se na ní podíval. Byl to mladý muž s černými vlasy, tmavýma očima, orlím nosem. S širokým úsměvem. Na svalnatém a urostlém těle tmavé kalhoty a bílou košili rozepnutou, takže odhalovala jeho hruď. Byl to pěkný muž a zdál se přátelský.
Proto Syndy zarazil první pocit, který měla z jeho pohledu. Nedůvěřovala lidem, ale vůči němu cítila něco víc než nedůvěru. Strach. Syndy rychle řekla, proč přišla.
Muž si ji pozorně prohlížel. Její tělo ztuhlo. Nevědomky si ruce v obranném mechanismu zkřížila přes prsa a ustoupila o krok zpět. I když muž se ani nepohnul. Znovu mu opakovala, že by měla zájem o místo servírky. Muž na ní pozorně hleděl.
"Máte nějaké zkušenosti?"
"Ano, jistě," odpověděla Syndy. Zkušenost měla. Ale bohužel žádný papír, kde by měla černé na bílém napsáno, kde pracovala. A vlastně si nebyla jista, že může říci, kde. Všude pracovala bez smlouvy. A tak se zarazila. "Pracovala jsem..."
Muže naproti ní to však naštěstí moc nezajímalo a tak ji přerušil. "Vlastně je to jedno, kde jste pracovala. U nás je nejdůležitější co umíte. Ne, jaké máte doporučení." mluvil nenuceně. Ale Syndy na něm něco nehrálo. Přesto další úvahy o něm se snažila potlačit, jsem jen zbytečně podezíravá. Teď je nejdůležitější, abych získala místo.
Muž měl úplně jiný pocit. Jako by tu ženu, která před ním stojí, někde viděl. Jen nevěděl kdy a kde. Probíral v duchu místa, kde ji mohl potkat, ale nikam mu nezapadala. Vyšší černovláska, nevalně oblečená... Nevěděl. Přejel ji ještě jednou od hlavy k patě.
"Vezmeme vás na zkušební dobu, když nebudete vyhovovat, odcházíte, jasné?" mluvil přísně, ale na konci se usmál.
"Smlouvu zatím sepisovat nebudeme, až jak se osvědčíte. Plat dostanete po týdnu."
Syndy kývla hlavou, to bylo stejné jako všude jinde. Práce bez dokladů, bez smlouvy. Obvykle ovšem dodrželi výplatní termín i mzdu, a nemohla si příliš vybírat, a tak se zeptala: "Kdy mohu nastoupit?"
"Hned dnes. Můžete?"
"Ano," radostně odpověděla.
"Fajn. Vezmete si dnes dopolední směnu. Na rozpisu na další dny se postupně domluvíme. Projděte támhletěmi dveřmi a ptejte se na Hanku. Ona vás zaučí. A kdybyste něco potřebovala, jmenuji se Petr." Při těch slovech se usmál na plavovlásku stojící za pultem a ta se zahihňala.
Od ženy jménem Hanka se Syndy dozvěděla, co bude dělat. Její práce byla mýt nádobí, utírat stoly, pomocné práce v kuchyni. Na inzerátu byla sice servírka, ale Syndy byla raději. Netoužila po tom hned první den chodit mezi lidmi, pamatovat si objednávky a ještě se usmívat na zákazníky, když ani nevěděla, jak to tam chodí. Navíc jako servírka příliš zkušeností neměla
A při umývání nádobí nemusela tolik přemýšlet a mohla se trochu rozkoukat. Dívka, která pomáhala hlavní kuchařce, se se Syndy snažila navázat rozhovor, ale když Syndy odpověděla vždy vyhýbavě, přestala si jí dívka všímat.
"Kam zas koukáš?" Jen jsem si na chvilku narovnala záda, chtělo se Syndy odpovědět, ale místo toho začala opět kartáčem drhnout plech. Nestála teď o otevřené souboje. Chtěla si udržet tuto práci. V kuchyni se objevil Petr, a Syndy ho po očku pozorovala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík