Slunečný den6

25. března 2015 v 22:07 | LeS |  Slunečný den-love story
"Máte to hotové? Mělo to být dávno na stole," řekl Petr pevně ale s úsměvem jen tyto dvě věty, a všichni viditelně zrychlili.
Jen jedna dívka se usmála, "Když to bude rychle udělané, nebude nikdo spokojený," ukousla kousek pečiva ve tvaru rohlíku a podávala ho Petrovi: "Ochutnej... Nepřipomíná ti to něco?" Petr k ní přišel blízko, řek jí něco, co ostatní neslyšeli. Ona se zachichotala. On měl stále stejný úsměv.
"Do večeře daleko. A postarejte se, aby spokojení byli všichni."
Tmavé kalhoty, bílá košile zapnutá, až na poslední knoflík.
"Ta by mu nejraději vlezla někam," slyšela pak Syndy dvě servírky. A za chvíli: "To by mě zajímalo, kde ji našli," a to už platilo Syndy. Ta nepřemýšlela ani nad jedním jejich názorem. Přemýšlela, kolik dostane asi peněz za práci.
Do večeře bylo daleko. Bolely ji nohy, měla rozmáčené ruce od vody a rozedřené od drátěnky, jak drhla velké kastroly. Musela zůstat do večera a pak sotva došla na svou pláž.
V noci nespala dobře. Na příští den měla opět přijít brzo ráno. Polední přestávka byla opět krátká a nemohla se dočkat, až konečně bude moci odejít.
Příliš nevnímala věci kolem sebe, víc se toulala myšlenkami v minulosti.

Pobízela koně k rychlejšímu klusu. Utíkala od všeho. Od otce. Od všech lidí, které znala. Zbavit se tak minulosti! A co měla tehdy za sebou? Jednu prohru ve škole. A nyní? Sklonila ještě víc hlavu nad nádobím, jako by někdo mohl vytušit, na co myslí.
Když dojela tehdy do vesnice a vešla do kuchyně v hostinci, měla už provětranou hlavu a zdálo se že i srovnané myšlenky. Paní hostinské upřímně oplácela úsměvem její milé přivítání. "Syndy, dívenko moje, tak jak se vede?" ptala se paní silnější postavy. A aniž by čekala na odpověď hned dodávala: "Pojď ke mně, ať si tě můžu pořádně prohlédnout." A Syndy šla, a nechala se obejmout. Poslušně poděkovala za to, jak zkrásněla, i kývla na její, jak jí ten venkovský vzduch svědčí mnohem víc než ten ve městě. Žádné špičkování a projevy nepřátelství. Jak to tady měla Syndy ráda, a jak dobře se tu cítila. Po tomto přivítání následovalo mateřské vynadání: "Už jsi u nás dlouho nebyla. A to už jsi skoro měsíc doma. Proč se nezastavíš? Já vím, nebyl čas, viď? Nu ju, u vás je spousta práce. Však u nás také. A co pan hrabě? Představ si, že jsme zrovna o tobě mluvili s Karlou. A ona plánovala, že za tebou zítra pojede. Ta bude ráda, že jsi přijela."
V tom nahlídla do dveří Karla. "Syndy," vykřikla překvapením. A už se Syndy opět dostala do dalšího obětí. Ještě smluvený pozdrav. Podání ruky, ale jako by si to na poslední chvíli rozmyslely, a sotva se rukama dotkly. A smích.
"Pojď si sednout, Syndy," usmála se Karla, "a povídej, co je nového. Dáš si něco k pití? A k jídlu? Určitě také, viď?" Syndy se usmívala. Tady jí bylo dobře. Zašeptala ale, jestli by se nemohla předtím osprchovat. Karla půjčila Syndy šaty, a když pak Syndy přišla opět dolů, měla už na stole přichystanou večeři. "Hmmm, voní to krásně, to bude určitě dobrota," poděkovala Syndy za velkou porci guláše, který před ní postavila Karlina matka. "To víš, jako od vašich kuchařek to nebude, kdybych věděla, že přijedeš, udělám něco lepšího," s úsměvem odpověděla Karliina matka. A Syndy jí opět opakovala poklonu: "Jak můžete něco takového říci. Děláte ta nejlepší jídla, kam se na vás hrabou naše kuchařky" Syndy se pustila do jídla s chutí, kterou rozhodně nepředstírala. Guláš od paní hostinské byl opravdu vynikající, a Syndy měla velký hlad.
"Nepovídej a jez," smála se paní hostinská na poklonu k jejímu kuchařskému umění.
Ale Karla nabádala opačně: "Syndy, povídej, hořím nedočkavostí." A chtěla nejvíc vědět, jaká byla reakce Syndyina otce na její zprávu o propadnutí ve škole, a další plány Syndy. Tady však nemohly všechno probrat.
A tak Syndy s plnými ústy povídala, tak jak vždy byla zvyklá: "Vždyť to znáš. Pořád to samé. U nás se neděje vůbec nic. Můj otec je pořád stejnej blázen do koní, Marek - náš podkoní - je nejdůležitější člověk na světě. Jo, máme nová hříbata. Jedno je hnědý s bílou lysinkou a nádherný. Bude to velký silák, a otec si už plánuje, kolik na něm vydělá při dostizích. Má ty své koně mnohem raději než mě. Pořád je jen nad papíry a plánuje, kolik vydělá. Ještě, že mám vás. Nikdo mi nerozumí. To naše sídlo je tak studené a temné, otec všechnu lásku věnuje jen koním,…" Karla si myslela, že si Syndy dělá legraci a tak se jen smála. A Syndy s ní. Ten smích byl osvobozující, a vše, co ještě zůstávalo v Syndy po projížďce ze smutku, jako by úplně pominulo.
"Povídej teď ty, Karlo, jak se vede?" vybízela Syndy kamarádku.
"No, Syndy, jednu novinku pro tebe mám," začala Karla pomalu.
"Jsem napnutá."
"Syndy sedíš?"
"Copak nevidíš? To bude až taková novinka?" teď byla Syndy opravdu zvědavá.
Karla se podívala na mamku: "Budu se vdávat." Syndy zaskočilo a rozkašlala se.
"Ne! To myslíš vážně?!" vypravila ze sebe Syndy, když se pořádně napila.
"Počkej, jak to myslíš?"
"Karlo, gratuluji ti. To je ohromný," vzpamatovala se Syndy a už Karlu objímala, "A já ti tady vyprávím o nějakých koních. Ale vždyť já ani nevím, že jsi s někým chodila. Jaktože jsi mi to neřekla? Vždyť ty bys mi zamlčela i tu svatbu."
Karla se jen usmívala.
"Řekni, kdo to je?" žadonila Syndy. A pořád přemýšlela, jak je možné, že se takovou důležitou věc nedověděla dřív.
"John."
"Ne, opravdu… Vždyť jsi říkala…"
"Na vánoční zábavě - že toho nikdy… taky si to pamatuju. Asi proto jsem ti to ani neřekla."
"Ale ne, vždyť není tak špatný. Vlastně je…"
"…hodný."
"Ano, hodný. Ale vždyť pro tebe stále chodil a tys ho stále odmítala a... "
"…a smáli jsme se mu a pomlouvali ho, viď?"
"A když jsi s ním šla, pošlapal ti nohy."
"Ano. Ale pomáhal naší mamce s úklidem… A ani nevíš, omluvil se za ty pošlapané nohy, políbili jsme se pod jmelím, a od té doby k nám chodí, pomáhá mě a mojí mamince. Sám má hodně práce, ale když může, tak přijde…škoda, že ho dneska neuvidíš." Karla se usmívala.
Pak se zvedla, aby šla pomoct roznášet. Hostinec se začínal plnit. Obvyklí hosté, kteří se navzájem znali. Pozdravili svou paní hostinskou, objednali si oblíbený guláš a k tomu pivo. Vyměňovali si poznatky o počasí, o sílící urbanizaci, o úrodě, …
Ale celá ta rušná hospoda téměř ztichla, když dovnitř vešel muž, který byl v tomto kraji neznámý. Vysoká štíhlá postava, černé vlasy. Byl oblečen - v této hospodě dost nezvykle - v černých kalhotech a černé košili. Nepatřil sem, a jeho příchod všechny umlčel. Všichni ho sledovali, než usedl za stůl a až poté začala opět rušná debata.
Karla nezamířila k němu, aby si mohl objednat, ale k Syndy: "Syndy, co myslíš?"
"Jak co?"
"Kdo to je, kde se tu vzal, proč sem přijel."
Syndy si v duchu představila Johna a toho neznámého vedle sebe. Jak byli rozdílní. John byl silnější, menší, světlé vlasy, modré oči. Neznámého si důkladně a "nenápadně" prohlížela.
"Podívej, mamka si s ním povídá - a nějak dlouho. Snad od něj vyzví, odkud je… Třeba by ses mohla vdát taky," špitala jí.
"Karlo, nech toho, nebo se rozzlobím," hrozila Syndy, pak se ale tiše rozesmála. "A mohly bychom se vdávat ve stejný den, viď?"
Karla se toho hned chytla: "To je nápad. Svatba v jeden den s mojí nejlepší kamarádkou. A mohly bychom spolu vychovávat naše děti, a ty by se pak mohly vzít a my bychom byly příbuzné…"
"Jasně. Ale já chci holčičku," řekla zvesela Syndy, která dnes odpoledne ještě tolik brečela, protože si nechtěla vzít toho, koho jí dával její otec.
"Mami," udělala neslyšný povel Karla na mamku, když se obrátila na obě dívky.
A jen co k nim přišla blíž, Karla na ni nedočkavě vyhrkla :"Tak povídej."
"A co mám povídat? Chutnalo ti Syndy?" brala si hostinská od Syndy talíř.
"Děkuji, bylo to moc dobré," povídá Syndy, která ale byla také velmi napnutá, aby se dozvěděla cokoliv na toho neznámého muže.
"Přece o tom muži. Takovou dobu jsi si s ním povídala…"
"Když ty jsi ho obsloužit nešla…"
"Přece si takovou dobu nevybíral jídlo, když máme jen jedno," obě dívky byly netrpělivé.
"Ne, ptal se, jestli nemáme volný pokoj."
"Pane jo, on u nás bude spát?" žasla obě děvčata. A ani si nevšimly rozmrzení hostinské.
"Nevím, co se tak divíte. Host jako host. Karlo, jdi mu připravit pokoj v prvním patře," řekla hostinská své dceři. A pak jakoby pro sebe dodala: "Moc se mi nelíbí, ale tu jednu noc ho tu snad snesu."
"Proč se ti nelíbí?" zeptala se Syndy.
"Nevím proč, má zvláštní hlas a jemný ruce."
"Pro mamku jsou divný všichni mužští, kteří jsou z města. Pokud to není venkovský sedlák, a pokud nemá pořádně mozolnaté ruce, nesmí jí do domu," rozčilovala se Karla.
A tehdy Syndy napadlo, že John je sedlák v pravém slova smyslu. Svalnatý, mozolnaté ruce, jeho rodině patřilo několik pozemků zde v okolí. A hospodařili na nich po několik generací a vždy vydělávali. A snad kvůli rozhovoru s otcem ji napadlo, že svatba Johna s Karlou je přáním paní hostinské. Ale nahlas neřekla nic. Jen ji to utvrdilo ještě víc v jejím rozhodnutí utéct od budoucího ženicha. Chtěla mít život ve svých rukou a od nikoho si nechtěla nechat poroučet ani radit.
"Syndy, ptám se tě už po několikáté. Půjdeš mi pomoct připravit pokoj?"
"Ano, už jdu," probrala se konečně Syndy a už pospíchala nahoru po schodech za Karlou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík