Duben 2015

Unaveni z životních náhod

30. dubna 2015 v 23:26 | LeS |  Záhady a zázraky
Tak... a co s tím, když člověk zažije nějakou náhodu? Jentak, třeba zažijete kousek z toho, co se vám zdálo. Nebo na někoho myslíte a on vejde do dveří. Nebo si všichni v jeden den obléknou stejnou barvu oblečení. Všimnete si toho, nevšímáte? Usmějete se, naštve vás to? Já jsem dnes přišla domů a říkám dceři, že má dnes svátek Klaudie. Jsem asi otočila kalendář a myslela si, že je úterý 5.5. :-) Přijde mi to takové "čarodějnické jméno". Dnes má ve skutečnosti svátek Blahoslav. A dneska na čarodějnice si pustíme náhodně pohádku - myslím Bída a štěstí - a zrovna tam to jméno je (mimochodem krásná pohádka). Úsměvné, náhodné.
Nebo se mi zdálo jedno jméno. Martin. Proč ne. Jen jsem si to zapamatovala. A pak ho potkám. Nic. Prostě si povídáme. A jdu ráno do práce a na okně nějakého zaparkovaného auta moje a jeho iniciály a srdíčko. Chodím pořád stejnou cestou, nikdy tam takové auto nebylo. A to je jako co? Náhoda. Ovšem. :-)
Nebo se tak dívám ven. Myslím na práci, jak mě šíleně nebaví... Nebo i baví, ale vadí mi lidé... Nebo nevadí, ale mohlo by být líp... Nebo... prostě se zamýšlím nad tím, jaká by to byla paráda, kdyby člověk mohl dělat něco, při čem by nemusel poslouchat rozkazy, a z pole se vznese bílý holub. Na normálním poli - ani vrabčák, ani šedivý holub, ale bílý holub.
Nebo se mi v noci zdál sen, že netekla voda. Trochu tekla, pak přestala. Přijdu do práce, jdu postavit vodu jako každé ráno. No jasně, voda trochu teče, pak přestane. Jen jsem se usmála.
Člověk prostě někdy chce nějaká znamení, aby věděl, co dál. Jenže i když je dostane, tak stejně neví - mám tomu věřit, nemám, a to jako znamená co? Prostě takové čarodějnické... tak už aby byl ten 1.máj :-)

Jak scházíš mi?Jako vzduch

30. dubna 2015 v 23:25 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Jako vzduch, co zhluboka dýchám,
jako bratr vítr, sestra vichřice.
Toužebně po tobě vzdychám,
a ty mnou procházíš, až do plíce.

Bez tebe nemůžu se nadechnouti,
bez tebe neslyším šepot stromů,
jen ty přineseš mi růže z pouti,
jen ty zaneseš mě zpátky domů.

Tvůj dech proniká do morku kostí,
laškovně rozcucháváš moje vlasy,
spadané staré podzimní listí,
odvěješ stejně - jako všechny hořké časy.

Škoda, že nejsi lásko vzduchem.
Však stejně jak on chybíš mi.
Vnímala bych tě více sluchem,
kdybys z mého srdce odvál sny.

Jak scházíš mi? Jako voda

29. dubna 2015 v 21:26 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Jako voda - čirá tekutina,
jak průzračný horský pramen.
Já v duhu bych se proměnila,
sílu čerpala z tvých ramen.
Bez tebe u srdce mě bolí
a s tebou je mi ještě hůř.
S proutkem po sadech a polích
hledám tě, abych smyla růž.
Ztracená v mlze a přece s tebou,
do louží schválně bych skákala.
Vločky sněhové hřejí, nezebou
a v rozloučení bych tě plakala.

Škoda, že nejsi lásko vodou,
však stejně jak ona chybíš mi.
Já chtěla bych býti nyní s tebou
nebo o tobě nechat si zdát sny.

Maminčin portrét

29. dubna 2015 v 21:18 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Až někdy budu malovat maminčinu tvář,
půjčím si křídla motýlí a sluníčkovu zář.

Pak se mi možná podaří mít černou jako noc,
pohladit vlasy maminky, co kouzelnou maj moc.
Ty ukrývají tajemství a zaženou vždy stesk,
to každý den s mou maminkou jim dodává svůj lesk.
A pro mě všechny princezny vždy měly tmavý vlas,
proč jen barvy zešednou? … To starosti a čas.

Pak se mi možná podaří si i s červenou hrát,
namíchat odstín na ústa, ať mohou se jen smát.
Pofoukají bolístku, zacelí mnoho z ran,
S úsměvem mi ukáží, kolik má život stran.
A i když někdy mračí se, víc řeknou milých vět,
vždyť ze všech slov mé maminky lze sestavit si svět.

Pak se mi možná podaří mít i upřímnou hněď,
osušit slzy mamince, očím dát zlatou měď.
A díky slunci v těch očích, duši jak rodná zem,
Rostou ty květy nejhezčí a dny jsou jako sen.
Vždyť v duši mojí maminky je pro mě vzácný chrám,
a já ti za vše děkuji, a nejvíc, že tě mám!


Mimořádný vílí sněm

28. dubna 2015 v 21:23 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
"Co se stalo?" ptaly se všechny víly jedna přes druhou. Pak náhle zmlkly, protože se tu objevil jim známý čmelák. Bzučel: "Víly, je to zlé. Je to moc zlé."
Víly byly opravdu vyděšené.
Čmelák bzučel: "Muškátová víla volala o pomoc, je v domě a nemůže ven."
"To je strašné, ach ty děti, to je hrozné!" volaly všechny víly. "Co budeme dělat? Co budeme dělat?" ptaly se všechny víly najednou. Mezi vílami zavládla panika. "Musíme se schovat, musíme se dobře ukrýt, děti utrhaly květiny, teď zajaly jednu z nás. Zjistily, že existujeme a nyní nás budou chytat a trápit. Dají si nás do krabiček, zavřou v domě, už nebudeme volné." Víly se zoufale rozhlížely na všechny strany, jako by se bály, že děti tu už někde jsou.
"Honem, rychle, musíme se schovat, musíme se ukrýt!" začala volat jedna z nich, a ostatní se k ní přidaly.
"A co bude s muškátovou vílou?" zkusil se zeptat vílák rozrazilu. Ale víly ho neslyšely.
"Honem, rychle, musíme se ukrýt!"

Vyber si možnost všichni se ukryjeme http://slunecnyden.blog.cz/1505/vsichni-se-ukryjeme nebo jdeme za muškátovou vílou http://slunecnyden.blog.cz/1505/jdeme-za-muskatovou-vilou.

Světlo na konci lednice

26. dubna 2015 v 16:13 | LeS |  Zamyšlení
Jídlo. Tolik času mu věnujeme. Nakupování, přípravě, mluvení o receptech na vynikající jídlo i o zaručených dietách... Jídlo je pro mě nutná a zároveň úžasně dobrá součást života. Diety jsou kazení si požitku z jídla. A přeplněná lednice - to je něco strašného, protože pak v ní nic nenajdete. Ani to světlo.
Hlad je nejlepší kuchař. Jez do polosyta, pij do polopita. Dobré jídlo, dobré pití, prodlužují živobytí. Láska prochází žaludkem.... Proč psát něco víc, když vše bylo už vymyšleno.

Stejně jako tento recept - nezdravý, ale rychlý a dobrý:
Vezmeme dva plátky toastového chleba, namažeme máslem, dáme mezi ně sýr (salám, marmeládu, co kdo má rád, klidně i kombinace), přiklopíme k sobě. Obalíme ve vajíčku, ve strouhance, opečeme na oleji. Podáváme nejlépe se zeleninou (abychom udělali trochu zdravou variantu), případně s kečupem, tatarkou... a hlavně příjemnou společností.
Dobrou chuť.

O smutku-5x jinak

26. dubna 2015 v 15:07 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Slzy jsou kapky, dopadající na okenní mříž.
Ztracená láska, co nevrátí se již.
Slzy jsou trpká rána probuzení.
Žal v srdci, který se v slanné moře změní.

Kolik je lásky za krejcárek?
A nesílí každého rána?
Otevřu si s ní stánek.
Když ještě dnes bude vyprodána.

Zvedla jsem oblohu,
v dlaních mi zůstaly
stříbrné kousky hvězd.
Jak cukr rozsypané,
to někdy se už stane,
však nesložím je zpět.

Srdce zesklovatělo
a ztuhlo jako led.
Můžeš se klouzat.
Ale je ti líto...
křišťálu.
Je vybroušen
z toho nej!
Drobounké kapky padaj na sklo,
drobounké kapky - sotva znát,
ztraceni v poli, moje lásko!
Ztraceni v poli krásných ztrát.

Slunečný den9

25. dubna 2015 v 10:19 | LeS |  Slunečný den-love story
Stála opět na své skále nad mořem. "Neschovávej se přede mnou pane Měsíci," šeptala Syndy s hlavou zakloněnou. "Dnes ne. Mé myšlenky jsou černější než tvé královstí. Mám strach, když se takto schováváš. A já potřebuji odvahu. Spoustu odvahy…abych přežila." Poslední slova byla jen jejím neslyšitelným vzdychem.
To, co následovalo po rozbití sklenic se seběhlo tak rychle, přesto si vše přesně vybavovala.
"Pojďte, nemusíte tu pracovat," řekl ten neznámý muž.
"Nemám kam jinam jít," pokrčila rameny Syndy.
Neznámý muž držel peníze od ožralého muže a díval se do peněženky na své. Syndy si sundala zástěru.
"Vše vám určitě vrátím," řekla.
"Rád jsem vám pomohl," vzal ji od ní: "Zaplatím škodu u baru," ukázal rukou.
"Děkuji, nashledanou."
Syndy ani nečekala, až se vrátí. Byla ráda, že nemusí mluvit s nikým s restaurace, že už nepotká Petra Cina. Že nemusí nic vysvětlovat. Odešla na pláž. Až pozdě si uvědomila, že neví nic ani o tom neznámém, který ji zachránil. Nezeptala se kdo je, kde ho najde... Jak mu tedy splatí dluh? To se jí honilo hlavou zde na skále. Proč jsem na něj nepočkala. Přemýšlela o muži, který ji "zachránil". To tajemství v jeho očích, jeho barva očí se jí vracela. Možná, že si vše jen namlouvala. Byl to jen stín, hra slunce. Stále se snažila vybavit barvu jeho očí. Hledala ji i zde ve ztemnělém nebi, ale... něco chybělo, nebylo to tak dokonalé. Věděla, že barvu očí si zapamatuje, i když ho už nikdy neuvidí.
Ty jsi se zamilovala? ptal se jí vnitřní hlas a zatřásla odmítavě hlavou. Netoužím po štěstí. Netoužím po lásce. Mít tak jen peníze… Jako by všechny dny byly stejné. Stejně smutné, a lhostejné. Stejný večerní pohled na moře. A další obrazy z minulosti.
Myslila na bohatství, které kdysi měla tak blízko. Vykoupaná, navoněná, s vlasy v drdolu oblečená v přiléhavé černé. Láska. Znova přímo cítila to napětí a vzrušení. Vklouzla nohama do střevíčků s otevřenou patou, poslední pohled do zrcadel, které byly po celé délce jedné stěny, a... otevřela dveře.… a téměř vykřikla.
Bolela ji hlava. Myšlenky. Popelaví raci, kteří křičí vesele do světa. Modré oči. Temné a černé moře pode mnou. Řev, který bolí v hlavě i u srdce.
Vlny narážející do skal se snažily podlomit její hrdost. Ne zuřivě, pouze vytrvale, jako by věděly, že jednou stejně zvítězí. Rozdrobí skálu na písek, prach... Rozdrobí srdce na prach.
Kolikrát se už přesvědčila, že vzpomínky stále bolí. Opět ve svém snění překročila hranici, za kterou se nikdy neměla dostat. Ve snění a už vůbec ne ve skutečnosti. Myslela, že utekla, ale od vzpomínek utéci nemohla.
Opakovala si, žij v realitě, netrap se tím, co bylo. Proč chci vlastně bohatství? Nic dobrého mi nepřineslo. A toužit po lásce a po přátelství - pouhé fráze. Nyní neskrývavě plakala. Kéž bych našla ztracený klid. Kéž bych mohla zapomenout. Kéž bych věděla, že ... je mrtev.
Smutné vzpomínky. A další muž. Jak zvláštní! Jak bych si přála uvidět ho ještě jednou! Prohlédnout si svaly na celém těle, pohlédnout do jeho veselých očí, plné jiskřiček, jak… Bílý okřídlený kůň v temné mysli, hvězda v tmavém nebi - ale i hvězda může spálit. Vidět? Raději nikdy nevidět. Trápit se? Být zklamaná? Zlomená?
Došla ke konci skály. Ještě krok a zapadla by do temných vod. Ukončila by svůj život na kamenech. Kolikrát to už chtěla udělat? Kolik lidí by plakalo, kdyby to udělala? Znovu upadla do své smutné nálady. Můj otec? Karla?
Zdálo se jí, že jí někdo pozoruje. Otočila se. Nikoho neviděla. Žít a přežít. Sotva viděla na rostlinku, ale věděla, že tam je. A já bych... Jak jsem mohla.
Najednou jí bylo hrozné horko.
Pěšinkou seběhla na pláž, svlékla si šaty a ponořila se do chladivé vody. Chvíli plavala, potápěla se, hrála si ve vlnách.
Nevěděla, že ji pozoruje muž, a když byla otočená, vzal její šaty. Asi po půl hodině se Syndy osvěžená vydala na břeh. Vyběhla z vody v záři měsíce ke svým šatům. V tom měsíc přikryly mraky a Syndy neviděla nic. Nic neviděl ani ten muž, co jí pozoroval. To co viděl, mu však stačilo. Tep se zrychlil, horká krev probíhala jeho tělem. Tu uslyšel v nočním tichu výkřik. Zasmál se: "A já si myslel, že ta žena nemá žádné city."
Syndy bylo hrozně. Byla si jista, že odložila ty šaty sem. Neměla nic víc, než to jedno tričko a kalhoty. Hlavou se jí honily různé myšlenky, ale nemohla nic vymyslet. Bez šatů se nemůže ani hnout. Zoufale šaty hledala. Lezla po studeném písku a snažila se šaty najít.
Slitoval by se nad ní každý. Slitoval se i ten záhadný muž. Tiše přistrčil šaty Syndy pod ruku. Syndy neváhala a celá šťastná si je oblékla. Muž seděl skrčen a toužil jen, aby vysvitl měsíc a on uviděl rozzářený obličej Syndy. Měsíc ho poslechl a zazářil mezi mraky. On spatřil ženu a ona jeho. Syndy proběhla hlavou myšlenka, to on mi schoval šaty, on mě viděl nahou. Poznala muže, kterého odpoledne nazvala zachráncem a princem... V duchu ho proklínala. Nebyla však schopna se na něj zlobit. Nechápala, proč ten muž se směje.
Muž byl zklamán. Na tváři dívky nebylo vidět nic. Ani veselost, ani zloba. Přesto, nebo snad právě proto neudržel smích. Ta žena se tvářila zcela lhostejně. Jako by se nic nestalo. Jako by to byla úplně normální situace, kterou zažívá běžně. Ona sedí na pláži s mokrými vlasy a mokrým tělem, takže jí vlhnou i šaty, které má na sobě a on proti ní velmi blízko.
"Jmenuji se William Perry," snažil se reagovat na její lhostejnost stejně. "A vy?" zeptal se. Syndy vstávala a oprašovala si písek z kolenou. Mechanicky odpověděla: "Syndy. Syndy…" zaváhala "Whytová" "Těší mě, že jsem se s vámi mohl seznámit při tak milé příležitosti." Syndy si nebyla jista, jakou situaci dnešního dne myslí, ale ani jedna se jí nezdála milá. Hádka s opilcem ani hledání šatů nebyla příhoda, při které si přála, aby ji někdo viděl, nebo se s ní poznával.
"Směl bych tě někam pozvat?" zeptal se a Syndy si ani nevšimla, že jí tyká. Jeho hlas a slova se jí vrývala do srdce. Jako omámená chtěla kývnout, ale včas se zarazila. Co je to za muže, že se jím nechám tak měnit? Vždyť už nejsem malá holka. Podívala se mu odvážně do očí.
"Nepospícháš snad a posezení v malé restauraci by mohlo být fajn. Mohli bychom spolu všechno probrat." Měla v sobě zlost na toho muže. Obrovskou zlost. Schoval mi šaty, nechal mě, abych je hledala.... Byla jsem jím okouzlená, přemýšlela o jeho barvě očí a teď se ukázal jako... Jak je možné, že nechápe, co mi provádí? Ale lhostejně řekla: "Já mám jen toto." A pohledem sklouzla na šaty. "A díky vám mokré." Myslela si. "To nevadí. Znám jednu malou restauraci, kde se můžeš najíst i takto oblečená a bez peněz, máš-li přítele." Jemně ji vzal za ruku... Nevytrhla se mu. Pořád jím byla okouzlená.... máš-li přítele... Chtěla ho mít.
Nesnažila se vytrhnout. Cítila se v bezpečí. Chtěla se cítit v bezpečí. Hledala oporu a chtěla věřit, že ji našla v tomto muži. Zapomněla, že ji před chvílí schoval šaty. Chtěla zapomenout. Nechtěla přemýšlet, jak se dostal na její pláž, o které si myslela, že je nepřístupná, nechtěla přemýšlet nad tím, že ji sledoval. A už vůbec nechtěla myslet na to proč. Přestala vnímat okolní svět a nechala se vést.

Vílák rozrazilu si balí na cestu

24. dubna 2015 v 18:12 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
"To jsou mi nápady," brblal si vílák bouřky. "Co si asi tak mám sbalit?" Ale za chvíli už uvažoval s radostí: "Co si mám sbalit, aby to potěšilo muškátovou vílu?"
Prášek neměl. Svoje květinky také ne. Co asi může potěšit vílu? Dumal. Měl se zeptat růžové víly, ta by mu určitě poradila. Nemá čas, aby sháněl šatičky, korále, prstýnek... Prstýnek? To by přece šlo. Kousek od něj bydlí vílák netřesku.
Vílák netřesku je takový vílí kovář. Tříská kladivem do kovadliny, roztaví železný kámen, formuje z hmoty malé i velké předměty. Pokladničku se zámkem pro vílu, která se bojí o své poklady, vidlici ke spojení kol pro víly, které chtějí převézt těžký náklad, zformuje různé kličky, kolečka, rámy, které ostatní víly potřebují pro svůj vlastní nápad.
Je šikovný a určitě by ukoval podkovy pro koně, kdyby víly nějaké koně měly. Netřesk. Protože i když tříská palicí a je velký silák, je hlavně velký dobrák a nikdy nikomu neublíží. A také se mu říká vílák hromu.
A toho vílák rozrazilu poprosil, aby mu udělal prstýnek. Za chvíli byl hotový. Najednou uslyšeli zvonek, vílí sněm, vílí sněm, svolával. Kam půjde vílák rozrazilu?

Dohlasováno. Vybrána možnost mimořádný vílí sněm.
Hlasuj pro to jít na mimořádný vílí sněm nebo na místo setkání.

Diskutujete se šéfy?

24. dubna 2015 v 17:59 | LeS |  Zamyšlení
Uklízela jsem staré věci a náhodou mi padl do ruky jeden názor psaný tužkou na papír z dob mých vysokoškolských studií. Zajímal by mě názor kohokoliv k tomuto tématu. Diskutujete se šéfy? A nechají si vaši šéfové něco říci?

"... jedná se o odlišný vztah k autoritám v rámci jednotlivých kultur. Tento rozdíl je dán historicky. Komunismus zanechal v lidech (Češích) tichý souhlas s nadřízenými, ale také nevyjádření nesouhlasu s rozhodnutím nadřízeného mezi méně mocnými zaměstnanci podniku - typická česká vlastnost - pomlouvání. Dále si myslíme, že Češi vnímají svého šéfa spíše jako autoritativní osobu s velkou mocí než jako člověka, kterému je možné poradit, jako kolegu. Jde o odlišné vnímání rozdílů moci."

Zkráceně. Šéfové jsou lidé, kterým se zaměstnanci bojí něco říci a raději je pomlouvají, protože to jinak prostě nejde.

Kdybych k tomu měla napsat svůj komentář, domnívám se, že i šéf je hlavně člověk. Některému lze říci názor, u některého je lepší se držet zpátky, některému řeknete názor, a stejně na něj nereaguje, některý vyslechne, dá si dohromady názory různých lidí a s odborností (nejlépe i lidskostí) zajistí vyřešení problému.
Myslím, že šéfové jsou lidé, kteří mají velkou moc, velkou zodpovědnost, vyšší finanční ohodnocení - a tak i když se nám to nezdá, je na ně kladen i větší tlak. Ať už je to strach, že přijdou o dobré místo, nebo strach, že podřízení udělají nějakou chybu. Určitě je tu i tlak časový - rychle a správně se rozhodnout. Protože každý šéf má obvykle svého šéfa.
Nezávidím šéfům a nezávidím ani podřízeným... mezi oběma se tvoří určitá hranice, propast nebo spojení, které vytváří obě strany. Takže si nemyslím, že platí výhradně - "máme špatného šéfa" nebo "mám hrozné podřízené". Je to na obou skupinách. Buď se vzájemně respektují nebo nespolupracují. A pokud máte opravdu tak hrozného šéfa, že se to nedá, zamyslete se, jestli ta skupinka podřízených tomu nepřispívá. A pokud si myslíte, že podřízení jsou blbci, nebude to náhodou i tím, že se na ně tak díváte?
Můj názor. Psáno z praxe.
A jinak hezký víkend a ať vám ho práce nekazí .-)
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík