Slunečný den7

2. dubna 2015 v 21:53 | LeS |  Slunečný den-love story
Když dívky povlíkaly čistým bílým prostěradlem postel, opět začaly hovořit o muži, který seděl dole u stolu.
"Víš, co by nebylo špatné?" začala Karla.
"Jestli mi zase řekneš, kdybychom se braly ve stejný den, tak uvidíš," Syndy zamávala výhružně polštářem.
"To taky. Ale kdybychom mu napsaly třeba milostný dopis."
Syndy, která měla špatný den, rozhodně nepřišlo nějak legrační psát milostný dopis neznámému muži "Tak to tedy nevím, proč bychom to dělaly."
"Syndy, a to sis nevšimla, jak se po nás díval?"
"Ne. To jsem si tedy nevšimla. Já jsem si všimla, jak jsme se po něm dívaly my. A jestli zase začneš s něčím takovým, tak si mě nepřej. Ty jsi už skoro vdaná, a já se tedy rozhodně vdávat nechci."
"Copak tady jde o svatbu?" řekla Karla, ale když viděla, že to Syndy přestala brát z legrace, tak jen na její zakaboněný obličej odvětila: "Vždyť jsem tolik neřekla? Pojď, a teď připravíme tvoji postel. Budeš u nás spát, viď?"
"Děkuji, že mě nevyženete ven," usmála se Syndy.
"No, já bych tě i vyhnala. Ale bojím se mojí mamky."
"Tedy ty jsi," a Syndy hodila polštářem, který měla v ruce.
Když urovnaly opět postel, a povlékly i Syndiinu postel v pokoji Karly, vyšly ven. Syndy se chtěla jít podívat ještě na koně. Poděkovat muži, u kterého si koně nechávala a poprosit ho, aby zítra koně odvedl domů. Byla si ale jistá, že její Princezna trefí domů i sama. Také musela zjistit, v kolik jí zítra jede vlak do města. Karla šla s ní.
Než se vrátily opět domů, bylo už hodně pozdě. Snažily se jít potichu po schodech, ale ty občas zavrzaly. Když byly v prvním patře, otevřely se před nimi dveře, a z nich vyšel mladý muž.
"Promiňte, že jsme vás vzbudily," zašeptaly obě dvě.
"Ale ne. Ještě jsem nespal. Slyšel jsem kroky na schodech, tak jsem vyšel ven. Vy jste návštěvnice, nebo tady bydlíte?"
"Jedno i druhé," usmály se. "Potřeboval jste něco?" zeptala se Karla.
"Ano. Přineste mi prosím sklenici vody. Moc se omlouvám, že vás takto obtěžuji, ale nemám čím zapít prášek." Byl tak zdvořilý a milý a měl tak krásné tmavé oči. Nedokázaly by nesplnit, co si přál.
Karla potichu šla pro sklenici vody a Syndy zůstala s ním sama nahoře. Když Karla odcházela stiskla významně Syndy ruku. Ta se usmála a muž si jejího úsměvu všiml i ve špatném světle, které sem dopadalo z otevřených dveří mužova pokoje, kde svítila lampička.
"Ještě jednou se omlouvám. Jsem směšný, viďte?" Měl oblečeny jen kalhoty, ale rozhodně nevypadal směšně. Spíš mužně.
"Ne, proč byste měl být? " zavrtěla Syndy hlavou. "Ten úsměv patřil Karle."
"A, tak. Ale pak je to škoda."
"Proč?"
"Je škoda, že se tak krásná dívka nesměje na mě," usmál se muž.
Syndy si myslela, kéž by se už Karla vrátila. Neměla náladu na flirtování.
"Vy tady nebydlíte, viďte?" zeptal se muž.
"Já ne. Jsem tady u kamarádky."
"Často k ní chodíte?"
"Ne, ani ne…"
"Pak mám štěstí, že jsem vás tu dneska potkal. Už dlouho jsem nepotkal tak hezkou a sympatickou dívku."
Syndy sledovala schodiště. "Už je tu Karla," oddechla si.
Muž poděkoval a vzal si od Karly sklenici minerálky: "Omlouvám se, že jsem vás vyrušil, ale bez prášku na spaní prostě neusnu."
"Jestli chcete, udělám vám ještě čaj z jedněch bylinek, nebo skočím pro polštářek," Karla se mohla přetrhnout a Syndy jen chtěla už být v posteli.
"Ano, jsem unavený a přepracovaný. Myslel jsem, že mi výlet udělá dobře a přitom jsem zabloudil. Možná by mi pomohlo, kdybyste mi chvíli dělali společnost."
V přízemí vrzly dveře.
"Chtěl bych si na zítra naplánovat cestu, abych mohl brzy ráno vyjet, ale neznám to tu. Byl bych vám vděčný, kdybyste mi poradily," zašeptal.
Syndy zavrtěla hlavou. "Jdeme taky spát." Karla ale k Syndiinýmu překvapení už vstoupila do dveří pokoje muže a k Syndy jen řekla, že přijde později. "Mohl by tady zabloudit. Silnice nejsou příliš dobře značené."
Syndy pokrčila rameny a vydala se do pokoje Karly, kde měla připravenou postel. Trápilo ji stále tolik věcí a chtěla je s Karlou probrat. Byla rozhodnutá vrátit se zpět do města. Ale nevěděla, co pak. Nepřipouštěla si strach a obavy, jak se sama uživí, kde bude bydlet a pracovat. S pomocí od svého otce nemohla počítat. To věděla. Ale nebyla z těch, které se vzdávají snadno, ani z těch, které se bojí. Snad proto, že téměř vždy dostala to, co si přála, že neznala odříkání, že byla chráněna a neznala strach. Věřila si. A nebylo nic, na co by si netroufla a předem vzdala. Byla hrdá a pyšná. Ani prohry se nedotkly její osobnosti. Byla dcerou šlechtice. A i když dávno šlechtický titul nebyl tím nejdůležitějším a tím, co by hýbalo okolním světem, ona patřila do rodiny, kde se opatrovaly podobizny předků a vyprávěly se jejich příběhy.
Každý, kdo pocházel z rodu Colleů se snažil neučinit nic, co by pošpinilo tento rod. Drobné aférky se vyřizovaly u domácího krbu a nikdy neměly přijít na přetřes lidem z vesnice. Bohužel často se stával opak, ale přesto, každý, kdo pocházel z tohoto rodu, každý byl hrdý, že nesl toto jméno Colley, a dřív nebo později chránil toto jméno od špíny. Byli jedni z mála, kteří si zakládali na své cti. A z ní pramenila i hrdost a nezlomnost. A Syndy Colleyová byla právě taková pokračovatelka svého rodu. I když svou matku nepoznala, otec se více věnoval koním než Syndy, a dávní předci i sláva rodu byla mrtvá, Syndy si uvědomovala, odkud pochází. A v žilách měla studentskou, bezstarostnou, rozpustilou a prudkou krev, ale zároveň i odvážnou, hrdou, nezlomnou i čestnou.
Syndy byla unavená. Brzy usnula.
Když se probudila, Karla nebyla v posteli. Syndy vstala, umyla se a sešla dolů. Tam ji uvítala paní hostinská a podala jí hrnek mléka a namazaný chleba. Hospoda byla prázdná, bylo zavřeno. Jen u okna seděl muž, který včera přijel a v hospodě přespal.
Kývl na Syndy. Ta mu oplatila úsměvem. Ráda by si přisedla k němu, ale když viděla nepřátelský pohled paní hostinské, který mu patřil, zastavila se Syndy u vedlejšího stolu. Když pak paní hostinská odešla ven, Syndy se zeptala:
"Už víte, kudy pojedete? Poradila vám, Karla?"
"Ano. Dobře to tady zná. Ale probírali jsme i jiné věci. Mluvili jsme i o vás."
"O mě?"
Muž se zvedl a přisedl si k ní.
"O vašem odchodu z domova."
"Co vám Karla řekla?"
"Že dnes půjdete nejspíš na vlak a odjedete…"
"Nu, ano…" Syndy vlastně už ani nevěděla, jestli chce skutečně takto utéct. Přece jen se jí to přes noc rozleželo v hlavě a připadalo jí to všechno tak nějak zvláštní. Otec ji přece nemůže chtít jen tak za někoho provdat. Měla by se nejspíše vrátit a všechno probrat a vyřešit.
"Víte, napadlo mě, jestli byste se neurazila, nechtěla byste místo vlakem jet se mnou?"
Jenže dostala tuto nabídku...
"A mohla byste mi poradit, kdybych tu někde zas špatně odbočil. Není to krásná náhoda, že jsem vás tu tak potkal, že chcete jet do města, a já vám můžu pomoci? Navíc se můžeme během cesty i lépe seznámit."
"Já nevím…"
"Vy už si nestojíte za tím, co chcete udělat? To tak často měníte názory a rozhodnutí? Nu, jak chcete. Já dopiji kafe a odjíždím. Sám, nebo s vámi. Ale byl bych raději, kdyby to bylo to druhé."
Syndy se musela rychle rozhodnout. Ráda by to s někým probrala, ale Karla se neukázala a když muž zaplatil a zvedl se, řekla "ano" .

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra
www.kdyz-se-dvojcata-nudi.blog.cz