Slunečný den8

9. dubna 2015 v 23:59 | LeS |  Slunečný den-love story
Syndy sklonila hlavu nad prací. Pryč se vzpomínkami. Teď ji čekaly další kastroly. Pár dní stejná práce. Pár dní bez konfliktů, pár dní s nadějí. Řečí kolem sebe si nevšímala. Večer se vracela na svou pláž, ráno brzy pracovala. Uběhlo několik dní.
Ze šestého na sedmého pršelo. Ochladilo se. Syndy přišla do práce prokřehlá. Dnes měla dostat peníze. Pořád ještě nevěděla, jak velká bude její odměna. Přesto se jí nemohla dočkat. Petr Cino jí řekl, aby roznášela nápoje, venku v předzahrádce. A Syndy to potěšilo. Práci na place brala jako povýšení. Navíc byla ráda, že se dostane na čerstvý vzduch z horké kuchyně. Zeptala se na plat, a jen odvětil, "ano, až po osmé skončíte."
Syndy si sundala zástěru, uvázala si čistou zástěrku pro číšnice, chvilku postála ve venkovních dveřích, aby se zorientovala, pak se vrátila dovnitř k baru. Ze začátku nevěděla, kde začít, brala prázdné lahve, začala se ptát nových příchozích, co si dají, u barmana objednala, nechala si vše nalít, a zas zpátky. Brzy pochopila. Práce nebyla těžká. Ale musela se pozorně soustředit na objednávky. Byla unavená a začala jí třeštit hlava.
Všimla si také, že ji Peter Cino sleduje. Kasíroval lidi, kteří odcházeli. A jako by byl Syndy stále v patách. Dávala si velký pozor na to, aby neudělala chybu. I proto se brzy cítila vyčerpaná. Přála si, aby už byl konec směny a ona si mohla jít pro zaslouženou mzdu.
Zákazníci stále přibývali a tác s nápoji jí každou minutou připadal těžší. Slunce spěchalo na své pouti po obloze. Konečně. Blížil se konec směny. Ale Syndy měla už nervy napnuté k prasknutí a únavou jí přestávaly poslouchat nohy i ruce. A stále na sobě cítila pohled Petra Cina. Těch pár dnů, co zde pracovala, si jí ani nevšiml a dnes to bylo úplně jiné. Copak to "povýšení" v roznášení nápojů bylo jen proto, aby mě měl víc na očích? Ne, určitě ne, jsem jen paranoidní. Musím to vydržet, musím! Za chvíli bude konec a sednu si, dostanu plat, zvládnu to. Opakovala si Syndy stále dokola jako zaklínadlo.
Chybělo jen pár minut do konce její směny. Ke stolku se přikolébal muž. Usedl a objednával si hlasitě pití. Podle jeho vrávoravé chůze a nekontrolovaných pohybů Syndy poznala, že by mu neměla nalévat. Neměl tu co dělat. Hledala pohledem Petra Cina, ale i když ji celé odpoledne sledoval, nyní ho nikde neviděla. A ona bude muset projít kolem ožralého muže. Mám ho ignorovat? Mám mu něco říci? Nebyla schopna přemýšlet. Najednou zde nebyl vůbec nikdo z personálu. Jen ona… a ten muž. A zákazníci, kteří jí nepomohou, ale chtějí obsloužit. Na tácku měla víno a džusy. Musela je roznést. Musela projít kolem ožralého muže. Ten na ni pokřikoval, kde je, a hosté se pohoršeně po sobě dívali. Litovali ji, nebo si mysleli, že s ním má něco společného, když ji důvěrně oslovoval?
Ať to mám tedy za sebou. Pár minut a půjdu si pro mzdu... Nadechla se a vykročila. První stolek. Úsměv, "prosím, ještě něco jiného?" Druhý stolek nevidět, přistoupit k dalšímu. Procházela kolem ožralého muže, když se vrávoravě zvedl před ní. Chtěl jí z tácku vzít víno, ale nemohl ho zachytit. Jeho ruka před ní zuřivě šátrala. Syndy se udělalo zle. Ustoupila vedle a dozadu, ale narazila na další stolek. Nečekala to.
Jen udržet rovnováhu, krok dopředu, židle,… Sklenice spadly z tácku na stůl, židle, podlahu. Rozbily se v střepy. Víno polilo ženu, která seděla pod ní. Když ožralý muž viděl, co se stalo, snažil se dostat co nejrychleji pryč.
Muž ženy, která měla zničené šaty, si ho nevšímal a obořil se na Syndy: "Ty krávo, co to děláš? Nejsi slepá? Ty šaty nám zaplatíš." A začal neuměle utírat víno z šatů jeho ženy. "Z čeho?" myslela si Syndy. Nemůžu uhradit ani škodu, která vznikla podniku. Copak si nevšiml, že to nebyla její vina? Proč jí nepomohl dřív? Proč ji obviňuje z toho, co se stalo? Muž si znovu všiml Syndy, která zůstala stát bez hnutí. To ho ještě víc vyprovokovalo. "Bůhví, kde tě sebrali a co jsi zač, ty…" odmlčel se, jako kdyby hledal to správné slovo: "…couro!"
Jeho lamentování neskončilo, ale Syndy je už nevnímala. Nebylo to poprvé, kdy se jí hrnuly slzy do očí, a protože nemohly ven, usadily se na její duši. Na obzoru se objevily černí ptáci, aby vyklovaly všechno, co v ní ještě zbylo z hrdosti. Její mysl zakryla mlha. Mlha, která přichází v podzimních dnech od pobřeží a zakrývá i zlatý kotouč slunce. Všechny tváře, hlasy lidí, křik, vše splynulo v jedno a pokrylo se mlhou. Tichým, mlčenlivým, neprostupným bílým závojem. A Syndy stála pod ním. Ztracená.
Veškeré její naděje, plány, vše se ztratilo v bílé mlze. Bez naděje, bez budoucnosti, bez šatů, bez přátel, s minulostí, která se jednoho dne zlomila ve špatný sen, a ona se z něho stále nemohla probudit.
Tu se mlha začala rozestupovat a spolu se sluncem k ní přicházel muž. Nádherné světlé kadeře, azurové oči. Přišel nečekaně ohřát její duši. "Přestaňte té ženě nadávat," zněl hlas muže, "neviděl jste, že to nebyla její chyba?" Nevnímala, jakou dostal odpověď. Vnímala jen jeho měkký a hřejivý hlas, který zněl stejně něžně jako neústupně.
Neznámý příchozí chytl za ruku ožralého muže, který neodešel tak rychle, jak by chtěl, a přinutil ho vyndat peníze na úhradu alespoň části škody. Muž polité ženy ale dál nadával Syndy: "Co si myslíš, ty krávo, to nám zaplatíš, neumíš si ani představit, jak ty šaty byly drahé. Do poslední..." Příchozí zachránce si vzal sklenici s pitím dámy u zadního stolku: "Dovolíte?" Pak uchopil sklenici a pomalu ji vylil vztekajícímu se muži na hlavu. Sklenici dal na tácek, usmál se a ženě, která měla polité šaty, položil na stůl peníze: "Na nové šaty. Snad v nich budete ještě krásnější než v těchto a najdete si rozumnějšího muže."
Vše dělal takovými sebevědomými pohyby, nenucenými gesty. Zdálo se, že každý den pomáhá podobným způsobem někomu z maléru. Bylo to tak směšné a zároveň normální. Ze Syndy spadlo všechno napětí, které se v ní nahromadilo během dne. Během týdne. Ze vzpomínek z minulosti. Chtěla se smát. Nečekaně se rozesmála na celé tělo. Nemohla ten smích zastavit. Rozesmála se osvobozujícím smíchem.
Vzpomněla si, co ji čeká. Vrátila se opět ke své kamenné tváři. Podívala se na muže. Oči mu zářily. "Děkuji, vrátím vám to." Chtěla, aby uvěřil, že opravdu děkuje a že mu peníze vrátí. Určitě ano. Musí. Dívala se do jeho modrých očích. Měl je dobrácké, srdečné, laskavé. Ale i tajemné.
V jeho očích byla upřímnost, v jeho pohybech sebevědomost, v úsměvu radost. Ale nedokázala v nich přečíst, co je za jejich modří opravdu ukryto. Když do nich poprvé pohlédla, měl je čistě modré. Jako obloha. Obloha prosluněná sluncem.
Pak jeho oči zmodřely ještě víc. Už to nebylo nebe. Snad odraz nebe v moři. Měly barvu těch nejkrásnějších pomněnek. Ne, byly tmavší. Snad nebe předtím, než ulehne spát za obzor. Moře klidné, hladké, skrývající v sobě bouři i nesmírné bohatství. Byla to jen chvíle. Podíval se na ni, ona na něj. Jeho barva očí ji tak ohromila. Snažila si znovu ji vybavit. Ano. Tajemství v moři. Květy modrých bouřek. Skrytá vášeň. Potřásla hlavou, jako by chtěla zahnat myšlenky. Ne. Ta barva.
A pak se jeho oči opět změnily. To, když prolomila ticho svým děkuji, vrátím vám to. Prolomila i kouzlo, které mezi nimi bylo. Sklonila hlavu. Nikdo si ničeho nevšiml. Jen ona viděla jeho oči. A jeho oči ztemněly ještě víc. Nebe před bouří? Zlobil se na ni?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra