Slunečný den9

25. dubna 2015 v 10:19 | LeS |  Slunečný den-love story
Stála opět na své skále nad mořem. "Neschovávej se přede mnou pane Měsíci," šeptala Syndy s hlavou zakloněnou. "Dnes ne. Mé myšlenky jsou černější než tvé královstí. Mám strach, když se takto schováváš. A já potřebuji odvahu. Spoustu odvahy…abych přežila." Poslední slova byla jen jejím neslyšitelným vzdychem.
To, co následovalo po rozbití sklenic se seběhlo tak rychle, přesto si vše přesně vybavovala.
"Pojďte, nemusíte tu pracovat," řekl ten neznámý muž.
"Nemám kam jinam jít," pokrčila rameny Syndy.
Neznámý muž držel peníze od ožralého muže a díval se do peněženky na své. Syndy si sundala zástěru.
"Vše vám určitě vrátím," řekla.
"Rád jsem vám pomohl," vzal ji od ní: "Zaplatím škodu u baru," ukázal rukou.
"Děkuji, nashledanou."
Syndy ani nečekala, až se vrátí. Byla ráda, že nemusí mluvit s nikým s restaurace, že už nepotká Petra Cina. Že nemusí nic vysvětlovat. Odešla na pláž. Až pozdě si uvědomila, že neví nic ani o tom neznámém, který ji zachránil. Nezeptala se kdo je, kde ho najde... Jak mu tedy splatí dluh? To se jí honilo hlavou zde na skále. Proč jsem na něj nepočkala. Přemýšlela o muži, který ji "zachránil". To tajemství v jeho očích, jeho barva očí se jí vracela. Možná, že si vše jen namlouvala. Byl to jen stín, hra slunce. Stále se snažila vybavit barvu jeho očí. Hledala ji i zde ve ztemnělém nebi, ale... něco chybělo, nebylo to tak dokonalé. Věděla, že barvu očí si zapamatuje, i když ho už nikdy neuvidí.
Ty jsi se zamilovala? ptal se jí vnitřní hlas a zatřásla odmítavě hlavou. Netoužím po štěstí. Netoužím po lásce. Mít tak jen peníze… Jako by všechny dny byly stejné. Stejně smutné, a lhostejné. Stejný večerní pohled na moře. A další obrazy z minulosti.
Myslila na bohatství, které kdysi měla tak blízko. Vykoupaná, navoněná, s vlasy v drdolu oblečená v přiléhavé černé. Láska. Znova přímo cítila to napětí a vzrušení. Vklouzla nohama do střevíčků s otevřenou patou, poslední pohled do zrcadel, které byly po celé délce jedné stěny, a... otevřela dveře.… a téměř vykřikla.
Bolela ji hlava. Myšlenky. Popelaví raci, kteří křičí vesele do světa. Modré oči. Temné a černé moře pode mnou. Řev, který bolí v hlavě i u srdce.
Vlny narážející do skal se snažily podlomit její hrdost. Ne zuřivě, pouze vytrvale, jako by věděly, že jednou stejně zvítězí. Rozdrobí skálu na písek, prach... Rozdrobí srdce na prach.
Kolikrát se už přesvědčila, že vzpomínky stále bolí. Opět ve svém snění překročila hranici, za kterou se nikdy neměla dostat. Ve snění a už vůbec ne ve skutečnosti. Myslela, že utekla, ale od vzpomínek utéci nemohla.
Opakovala si, žij v realitě, netrap se tím, co bylo. Proč chci vlastně bohatství? Nic dobrého mi nepřineslo. A toužit po lásce a po přátelství - pouhé fráze. Nyní neskrývavě plakala. Kéž bych našla ztracený klid. Kéž bych mohla zapomenout. Kéž bych věděla, že ... je mrtev.
Smutné vzpomínky. A další muž. Jak zvláštní! Jak bych si přála uvidět ho ještě jednou! Prohlédnout si svaly na celém těle, pohlédnout do jeho veselých očí, plné jiskřiček, jak… Bílý okřídlený kůň v temné mysli, hvězda v tmavém nebi - ale i hvězda může spálit. Vidět? Raději nikdy nevidět. Trápit se? Být zklamaná? Zlomená?
Došla ke konci skály. Ještě krok a zapadla by do temných vod. Ukončila by svůj život na kamenech. Kolikrát to už chtěla udělat? Kolik lidí by plakalo, kdyby to udělala? Znovu upadla do své smutné nálady. Můj otec? Karla?
Zdálo se jí, že jí někdo pozoruje. Otočila se. Nikoho neviděla. Žít a přežít. Sotva viděla na rostlinku, ale věděla, že tam je. A já bych... Jak jsem mohla.
Najednou jí bylo hrozné horko.
Pěšinkou seběhla na pláž, svlékla si šaty a ponořila se do chladivé vody. Chvíli plavala, potápěla se, hrála si ve vlnách.
Nevěděla, že ji pozoruje muž, a když byla otočená, vzal její šaty. Asi po půl hodině se Syndy osvěžená vydala na břeh. Vyběhla z vody v záři měsíce ke svým šatům. V tom měsíc přikryly mraky a Syndy neviděla nic. Nic neviděl ani ten muž, co jí pozoroval. To co viděl, mu však stačilo. Tep se zrychlil, horká krev probíhala jeho tělem. Tu uslyšel v nočním tichu výkřik. Zasmál se: "A já si myslel, že ta žena nemá žádné city."
Syndy bylo hrozně. Byla si jista, že odložila ty šaty sem. Neměla nic víc, než to jedno tričko a kalhoty. Hlavou se jí honily různé myšlenky, ale nemohla nic vymyslet. Bez šatů se nemůže ani hnout. Zoufale šaty hledala. Lezla po studeném písku a snažila se šaty najít.
Slitoval by se nad ní každý. Slitoval se i ten záhadný muž. Tiše přistrčil šaty Syndy pod ruku. Syndy neváhala a celá šťastná si je oblékla. Muž seděl skrčen a toužil jen, aby vysvitl měsíc a on uviděl rozzářený obličej Syndy. Měsíc ho poslechl a zazářil mezi mraky. On spatřil ženu a ona jeho. Syndy proběhla hlavou myšlenka, to on mi schoval šaty, on mě viděl nahou. Poznala muže, kterého odpoledne nazvala zachráncem a princem... V duchu ho proklínala. Nebyla však schopna se na něj zlobit. Nechápala, proč ten muž se směje.
Muž byl zklamán. Na tváři dívky nebylo vidět nic. Ani veselost, ani zloba. Přesto, nebo snad právě proto neudržel smích. Ta žena se tvářila zcela lhostejně. Jako by se nic nestalo. Jako by to byla úplně normální situace, kterou zažívá běžně. Ona sedí na pláži s mokrými vlasy a mokrým tělem, takže jí vlhnou i šaty, které má na sobě a on proti ní velmi blízko.
"Jmenuji se William Perry," snažil se reagovat na její lhostejnost stejně. "A vy?" zeptal se. Syndy vstávala a oprašovala si písek z kolenou. Mechanicky odpověděla: "Syndy. Syndy…" zaváhala "Whytová" "Těší mě, že jsem se s vámi mohl seznámit při tak milé příležitosti." Syndy si nebyla jista, jakou situaci dnešního dne myslí, ale ani jedna se jí nezdála milá. Hádka s opilcem ani hledání šatů nebyla příhoda, při které si přála, aby ji někdo viděl, nebo se s ní poznával.
"Směl bych tě někam pozvat?" zeptal se a Syndy si ani nevšimla, že jí tyká. Jeho hlas a slova se jí vrývala do srdce. Jako omámená chtěla kývnout, ale včas se zarazila. Co je to za muže, že se jím nechám tak měnit? Vždyť už nejsem malá holka. Podívala se mu odvážně do očí.
"Nepospícháš snad a posezení v malé restauraci by mohlo být fajn. Mohli bychom spolu všechno probrat." Měla v sobě zlost na toho muže. Obrovskou zlost. Schoval mi šaty, nechal mě, abych je hledala.... Byla jsem jím okouzlená, přemýšlela o jeho barvě očí a teď se ukázal jako... Jak je možné, že nechápe, co mi provádí? Ale lhostejně řekla: "Já mám jen toto." A pohledem sklouzla na šaty. "A díky vám mokré." Myslela si. "To nevadí. Znám jednu malou restauraci, kde se můžeš najíst i takto oblečená a bez peněz, máš-li přítele." Jemně ji vzal za ruku... Nevytrhla se mu. Pořád jím byla okouzlená.... máš-li přítele... Chtěla ho mít.
Nesnažila se vytrhnout. Cítila se v bezpečí. Chtěla se cítit v bezpečí. Hledala oporu a chtěla věřit, že ji našla v tomto muži. Zapomněla, že ji před chvílí schoval šaty. Chtěla zapomenout. Nechtěla přemýšlet, jak se dostal na její pláž, o které si myslela, že je nepřístupná, nechtěla přemýšlet nad tím, že ji sledoval. A už vůbec nechtěla myslet na to proč. Přestala vnímat okolní svět a nechala se vést.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra
www.kdyz-se-dvojcata-nudi.blog.cz