Květen 2015

Čtení cedulky

31. května 2015 v 19:14 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Víla orchideje se dívala na cedulku, která byla připevněná u květináče. Bylo na ní, jak se o květinu orchideje starat, a tak ji to nikdy nezajímalo. Starali se o ni lidé. Teď ji začala zkoumat.
Ale protože nikdy nečetla a neznala všechna písmena, ptala se svázaných víl.
"Co je to za písmenko, co vypadá jako B, ale nemá spodní bříško?"
"To je P," odpovídala růžová víla.
"A to, jak je jako dva šlahouny květiny a mezi nimi houpačka?"
"To je H... Kdybys nás pustila, tak bychom ti tvoje druhé jméno přečetli," zkusila to dešťová víla.
"Pche," řekla víla orchideje a zkoumala nápis: "A-znám... Co je sedátko na zemi s opěradlem?"
"L"
"Nebojte se, vílák netřesku nás v tom nenechá," šeptal vílák bouřky ostatním vílám.
"Nenechám," špitl vílák netřesku, který se k nim mezitím přiblížil. Ale nemusel se bát. Víla orchideje byla tak zaujata čtením, že si vůbec nevšimla ani jeho, ani jak sype prášek na trní a říká:
"Netřesku, prosím o pomoc,
odkovej pouta, zlom zlou moc."
Víly byly volné.
"A to písmenko, co je jako tyčka?" víla orchideje si ani nevšimla, že už víly nedrží růžové větve.
"To je I," povídá dešťová víla. A už byly všechny venku.
"To by mě zajímalo, co bylo na té cedulce napsané," smála se růžová víla.
"Její jméno," odpověděl vážně vílák netřesku, "PHALEONOPSIS"
"Tak to asi jentak nepřelouská," smála se dál růžová víla.
"Ale stejně jsme se dovnitř nedostali," řekl vílák rozrazilu, "a to jsme byli tak blízko. Mohli jsme projít kolem ní, místo ven..."
"Tobě nestačí, co se stalo?" zlobil se vílák netřesku.

Teď už nám zbývá jen: Na vílu orchideje po dobrém


Zavolání na víláka netřesku

28. května 2015 v 7:00 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
"Víláku netřesku!" zavolala růžová víla.
Víla orchideje zpozorněla. "Koho voláš?" ptala se zvědavě.
"Mě volá," lhal vílák bouřky.
"Ty jsi vílák netřesku?" ptala se víla orchideje zvědavě. "Myslela jsem, že za muškátovou vílou chodí vílák bouřky. A to jsi ty."
"Ano, jsem vílák bouřky i rozrazilu i netřesku," mám několik jmen. "Růžová víla je zároveň vílou růžového květu, dešťová vílou zlatého deště,... máme víc jmen. To ty nemáš?"
"Ano, taková vzácná víla a máš jedno jméno?" došlo konečně růžové víle, že vílák bouřky se snaží neprozradit jejich kamaráda a blafuje.
Víle orchideje to vrtalo hlavou. Tak ona, nejkrásnější víla a má jen jedno jméno. A obyčejné víly zahradní mají tolik jmen?
"Ale ano, podívej se, u tvojí květiny je cedulka," viděla růžová víla. "Tam bude tvoje jméno."


Moravský kras-1.část

27. května 2015 v 23:23 | LeS |  Výlety
V České republice je spousta krásných míst. A to nejen na povrchu. A tak jsme si jeden deštivý a studený jarní víkend vzali zimní bundy a vydali se pod povrch do jeskyní, mezi krápníky a skřítky, dýchali čistý vzduch bez alergenů, poslouchali výklad průvodců a za 40,- Kč na jeskyni i něco nafotili.
Asi všem něco říká Macocha. Většina z nás ji zařadí na Moravu. Hodně z nás napadne, že je největší propastí v České Republice i ve Střední Evropě. A ti s dobrou pamětí si vzpomenou i na hloubku - 138 m. Některým se vybaví řeka Punkva, jiným pověst o zlé maceše. Ti, kdo ji navštívili ví, že se tam jezdí na lodičkách, a ti depresivní, že by tam šlo "bezpečně a navždy" skočit dolů.
Nikdy mě nelákalo navštívit Macochu, jeskyně pod zemí, ale protože děti a muže tahle dobrodružství lákají, vydala jsem se s nimi.
Nejprve pár technických informací. Macocha leží v Moravském krasu. Moravský kras se nachází severně od Brna a jako výchozí bod hledejte na mapě Blansko. Pokud se vydáte z Prahy a nechce se vám po opravované a zasekané D1, do Blanska jezdí i vlaky, autobusy (dokonce můžete i přímo z Prahy do Blanska bez přestupů), a pak se svezete z Blanska autobusem do Skalního Mlýna a jste na místě.
Tedy skoro. Další technická poznámka. V punkevních jeskyních se upravuje nový vchod (nevadí vstupu a neomezuje návštěvníky), je zavřená cesta mezi propastí Macocha a Skalním Mlýnem (nejezdí vláček pro děti a pokud jste autem, musíte objíždět). My měli vstupenky zamluvené předem, myslím, že je to lepší, než být pak zklamaný, že se člověk nedostane dovnitř. A poslední věc - hlavně pro ženy - všude je dostatek WC :-)

Fotografie z podzemí si nechám na příště.
Nyní zvu na procházku po povrchu.
Vstup do Kateřinské jeskyně. Kousek od Skalního Mlýna.
Pokud jste s dětmi, musíte sehnat alespoň jednoho netopýra. Lepší jsou ale dva, aby si mohli spolu hrát.
Z Kateřinské jeskyně na Macochu vede zkratka lesem. Jen dva km, ale do kopce. Pokud nevystačíte s dechem, můžete udělat strategické zastávky na focení, svačinu, nebo kochání se přírodou.

A konečně - ta macecha - Macocha. Dejte si něco dobrého k snědku, dětem kupte za 10,- Kč štěstí (naproti mají za 9,-) a zkuste si vyfotit hloubku Macochy. Moje pokusy:
Prostě se to nedá. Tak alespoň zazoomovat kytičku:


Lanovkou jedeme dolů do propasti k Punkevním jeskyním. Myslím, že jela dvě minuty a stála nás celkem dost peněz (10,- Kč vám tady stačit nebude) :-) Napadlo mě přirovnání, že každá sekunda lidského života něco stojí (nebo za to stojí) .-)

A protože je před prohlídkou čas, tak jdeme cestou pořád dolů po silnici. Objevujeme lodičky, na které se tak těšíme, pyramidu v lese, Punkvu ztrácící se v jeskyni...


... a na konec - muže a ženu.



Upřímnost

26. května 2015 v 17:51 | LeS |  Zamyšlení
Co je to vlastně upřímnost? Někteří z nás si myslí, že to znamená, že druhým dokážeme říci úplně všechno. A přímo. Do očí. Jsi tlustý. Pokazil jsi to. Udělal jsi to špatně. Nesluší ti to...
Já si myslím, že ta pravá upřímnost začíná u nás samých. Upřímnost k sobě. Sami sobě si pojmenovat správnými slovy, co se stalo.
Jednoduchý příklad. Zakopneme. Chceme říci. Ty pitomé boty, ten blbý chodník, ten praštěný kámen, kterej blbec ho tam dal... Když budeme upřímný, dáme stranou všechno naštvání, vztek, pláč, a zhodnotíme situaci - zakopl jsem. Nekoukal jsem pod sebe. Nezvedl jsem nohu. Tak fajn, příště si dám pozor.
Nebo jiný příklad. Výčitky rodičům. Proč jste mě nevedli víc k učení. Kde já mohla dnes být. Upřímnost? Nebo jen říkáme - pořád opakuji stejnou chybu a nejsem schopna se z ní poučit. Kdyby byl člověk upřímný, tak si řekne. Měl jsem rodiče, kteří mi dávali volnost. Možná mi věřili, že toho nezneužiji. Možná měli jiné dětství a snažili se mi to vynahradit. Ať to bylo jakkoliv, teď jsem já tím, kdo převzal zodpovědnost za svůj život. Chci to někam dotáhnout? Tak se prostě budu učit. Dnes. Protože nikdy není pozdě.
Obviňovat donekonečna druhé mi přijde jen zveličování své vlastní chyby, kterou si prostě nechceme přiznat.
Upřímnost v citech... Já tě tak miluji, já tě nenávidím... Skutečně? Jak moc? Moc, ale v tomto okamžiku! A jak moc to může druhého překvapit, rozhodit, zabolet... Ani netušíme. Protože pocity a zkušenosti jsou nepřenosné.
Já sama jsem člověk, který reaguje impulzivně - dávám výpověď, odcházím, obviňuji druhé. Ale čím jsem starší, tím spíš si uvědomuji, že po tom prvotním šoku ze situace a chuti všechno zničit a od všeho odejít, přijde i to prozření. To já jsem ten hlupák, který stále dělá stejnou chybu.
Také jsem vyčítala rodičům. Kdybyste si se mnou povídali, nemusela jsem dělat v životě takové ptákoviny... Musela. Protože se se mnou povídat nedalo. A protože i kdyby si povídali, tak jim nevěřím a prostě si to zkusím na vlastní kůži.
Vyčítala a obviňovala jsem druhé, protože je to to nejjednodušší. A dělám to někdy i dnes. On se tomu člověk někdy neubrání. Ale už to nenazývám upřímností, když druhému řeknu něco od plic. Už si myslím - někde jsem dělala chybu, že to došlo až do takové fáze, že chci všechno zabalit, utýct anebo druhému pořádně vynadat. Kdybych ji totiž neudělala, ten druhý by si ke mně netroufl tolik nebo bych problém dokázala vyřešit dříve.
Upřímnost pro mě znamená jediné - upřímnost k sobě. Lze být upřímný a zároveň ohleduplný k druhým. Stačí si uvědomit, že za své chyby si můžu sama. A že druzí jsou na tom podobně.

Vílák netřesku schovaný

25. května 2015 v 17:04 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Víla orchideje o nich věděla, a slyšela je. A měla také svoje kouzlo. Záleželo nyní na tom, kdo rychleji kouzlo řekne.
Víly si stouply před vílu orchideje a pustily se do boje.
Růžová víla začala sypat prášek:
"Růže, omotej svými větvemi..."
"Ty tři víly, které stojí na zemi." dořekla kouzlo víla orchideje a pro jistotu ještě vzlétla, aby se jí kouzlo nedotklo.
A bylo po boji.
Všechny víly byly chyceny v růžových provazech a nemohly se ani hnout. Jinak by se poškrábaly o trny.
Teď můžeme jen čekat, až přejde kouzlo.
Anebo zavolat na kamaráda víláka netřesku.
Můžeš hlasovat pro možnosti: Čekání, až kouzlo vyprchá nebo zavolání víláka netřesku? Dohlasováno. Vybrána možnost zavolání na víláka netřesku.

Na vílu orchideje po zlém

21. května 2015 v 7:09 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
"Já si myslím, že bychom jí neměli ustupovat," povídal vílák bouřky.
"A my si to myslíme taky," souhlasily ostatní víly. Takhle si bude pořád myslet, že je něco víc. A už vzlétly, aby se pořádně popraly s vílou orchideje.
"Když chcete plýtvat práškem," myslel si vílák netřesku. A nepřidal se ke kamarádům, ale zůstal schovaný.
"Jsi zbabělec," povídala mu růžová víla.
"Nejsem zbabělec, jsem jen chytrý, a poučený," povídal vílák netřesku. Ale stejně přemýšlel, jestli se k vílám nepřidá.
Víly vzlétly nahoru k oknu, za kterým byla víla orchideje. Viděly, že se nebudou moci kolem ní proplížit, aby se dostaly dovnitř. Musely bojovat.
Budou tři nebo čtyři? Vílák netřesku schovaný nebo vílák netřesku se přidá ke kamarádům? Dohlasováno. Vybráno vílák netřesku zůstal schovaný.

Mám tě ráda...

20. května 2015 v 22:45 | LeS |  Zamyšlení
Mám tě ráda... Jak často to potřebujeme slyšet. Jak často to potřebujeme cítit.
Dnes byl divný den. Každý s kým jsem mluvila se s někým pohádal. Nějak to šlo mimo mě. Nechápala jsem proč. Dokonce i babička s mojí dcerou. Snažila jsem se to uklidnit přes dceru, i když jsem nerozuměla, proč jsou vlastně obě tak rozčílené, když o nic nejde... Ale na konci dne jsem už vybouchla i já.
A najednou mi došlo, co je v té výchově nejdůležitější. A co je nejdůležitější ve vztazích mezi lidmi. On to člověk ví, možná i dělá, jen prostě někdy si to musí připomenout rozumem. Prostě mi došlo, že nejdůležitější je mít druhého rád.
Ne kvůli tomu, že ten druhý má hezké oči, že umí dobře hrát hokej nebo že má hodně peněz. Ale mít druhého rád kvůli němu... Ne pro ty jednotlivé maličkosti, pro to, co udělá, ale pro ten celek. Některé věci se nám na druhém nelíbí a s některým jednáním nesouhlasíme, ale to nebrání tomu, abychom necítili lásku k tomu druhému člověku, který prostě dělá věci tak, jak se naučil.
Snažila jsem se vychovat dceru co nejlépe (možná to někdo zná). A tak jsem se zařekla, že nebudu dělat to, co mi dělali moji rodiče. A udělala jsem to přesně naopak a tím pádem samozřejmě zas ne moc dobře. Ona je totiž vždy nejlepší ta zlatá střední cesta. Ale zamyslela jsem se, jestli jsem jí také dokázala předat, že jí mám ráda. Kvůli ní. Jestli jsem jí dávala najevo radost, že s ní můžu být - a ne jen dokola říkat - "pospěš si, mysli, neudělala jsi". Jestli jsem dokázala někdy nehodnotit, nerozebírat její jednání, ale prostě být s ní. A mít jí ráda. Kvůli ní samé.
I s tím vším, co se mi jako matce nelíbí. Protože je to součástí jí. Ona se tím brání. Ona tak reaguje.
A jestli jsem to dokázala ukázat i mým rodičům. I přes to všechno, že nesouhlasím s některými jejich názory. Jestli jsem jim dokázala ukázat, že být s nimi není jen povinnost a nutnost, ale že ten čas s nimi ráda strávím...
A jestli jsem to dokázala i u jiných lidí, kteří nebyli těmi nejbližšími, nebo to bylo jen o tom přetahování "já mám pravdu".
Jestli totiž ano, (tak jak se zpívá), nežila jsem nadarmo. A ty vztahy nejsou o vypočítavosti a o povinnosti, ale o lásce a radosti. I když se občas na sebe navzájem rozzlobíme.

Poznáš, že má tě druhý rád?
Čím o lásce tě přesvědčí?
Umíte se spolu smát?
A hledíš mu rád(a) do očí?

Poznám to jistě každý den
a nemusím mít slova,
řeknem si jedním pohledem,
že chcem být spolu znova.


4.Den

19. května 2015 v 23:06 | LeS |  R 2112-román
Nehýbala jsem se. Byla jsem vzhůru a čekala, jestli uslyším známý hlas. Jak kdybych zkoušela - zareaguje dřív než otevřu oči? Pozná, že jsem vzhůru? A bude tu? "Nádech, výdech, zapomněla jsi? Zadržela jsi dech," úsměv v hlase. Nebyl ani tak tichý a pomalý jako dřív. "Vyspala ses? Jen mrkni na ano. Když budeš chtít říct ne, nech oči zavřené déle. Rozumíš?" Mrkla jsem a nechala oči otevřené. "Dobře. Tak teď si můžeme i povídat. Líbí se ti zelené listy nad tebou?" Mrkla jsem. "Máš ráda přírodu?" Mrk. "A co takhle jiný program?" Mrk. Nejlepší by byly Přátelé. "Tak zkusíme změnit. Když se ti to bude líbit, tak mrkni." Měnil se nade mnou obraz. Tekoucí potok, moře, barevní ptáci, obloha,... pomalu jsem si začala říkat, že ty listy byly nejlepší. Neměla jsem sílu dívat se na něco hodně barevného nebo hodně pohyblivého. Kupodivu mě zaujalo pole obilí. Trochu se vlnilo jako ve větru. Mrk. A měla jsem ho tam na stálo. Na mrknutí oka ovládat televizi. To by šlo. "Tak, a teď se budeme věnovat tobě. Nemusíš se bát, jen poslouchat." Pomlka. Tak jsem mrkla. "Budeš se muset učit. Nádech a výdech už znáš. A tak to bude i s dalšími věcmi. Znáš je, jen si je připomeneš. Čím rychleji, tím dříve budeš moci odtud odejít." Rodiče, rodiče, rodiče... "Jmenuješ se Klára, je to tak?" Mrk. Nemohla jsem ani brečet. "Můžeme se učit, pokud budeš v klidu. Nádech, výdech." Cítila jsem bolest, uvnitř sebe. "Nádech, výdech," jeho hlas se zpomalil. "Všechno se dozvíš. Na vše si vzpomeneš. Všechno již víš. Jen tomu dej čas." Teplo na hrudi. Nevím, jestli to byla hypnoza nebo co, ale uklidňovalo mě to. "Budeme pokračovat zítra. Nyní se jen dívej. Na obrázek, který sis vybrala. Cvičíš si oči. To je také důležité. Každý den jsi lepší. Vydržíš být déle vzhůru...." Usnula jsem. Zdálo se mi, že jsem v tom poli schoulená do klubíčka.


Naschvály

19. května 2015 v 22:30 | LeS |  Zamyšlení
Já ti to udělám naschvál. Ty mě prostě tak strašně štveš, neposloucháš mě, kybicuješ, a já toho mám plný zuby, a udělám to schválně takhle.
Třeba nám mamka řekne, abychom nakrájeli zeleninu. A my jí rádi pomůžeme. Ale za chvíli slyšíme. To musíš takhle a ne takto. A víme, že mrkev se musí krájet podle naší mamky na hranolky, ale přijde nám to jako blbost, a nakrájíme ji na kolečka. Takže si něco vyslechneme. V duchu se culíme, že to je přece absolutní blbost, jak se mrkev nakrájí, a mamka zuří.
Nebo máme jít vyhodit odpad. A už slyšíme, a nezapomeň to roztřídit, ať to neuděláš blbě. A tak stojíme u té popelnice, a naschvál hodíme plast do papíru. Naschvál. V duchu se culíme. Já na vás vyzrál. Jenže ve skutečnosti schytáme pohlavek, pokud nás táta vidí, a naštveme toho, kdo papír třídí.
Možná si vymyslíte lepší příklady. Chci ukázat. Nikomu to nepomohlo. Možná jste si chvilku mysleli, že jste na druhé vyzráli, ale v konečném důsledku to rozhodně nepřineslo ten pokoj a pochopení, po kterém jste od druhých toužili. A určitě ne, aby nás brali jako dospělé a aby nás poslouchali. A příště se můžeme připravit už zas na to, jak nám řeknou, že to děláme blbě, a my budeme mít chuť udělat něco naschvál...
U těchto příkladů si uvědomujeme, že to děláme naschvál. Ale co když je to v nás tak zakořeněno a děláme to tak automaticky, že si to ani neuvědomíme.
Třeba se učíme plavat. Necítíme se moc jisti. Jenže ostatní říkají, to zvládneš, to nic není... A my se snažíme říci, já to fakt neumím, fakt nechci. A stejně nás hodí do té vody, ať plaveme. Někdo dokáže udělat takový "naschvál", že se začne topit. A někdo si ten "naschvál" přenese a už nikdy do vody nepůjde, protože oni mu kdysi udělali něco hrozného. Udělali. Ale kdo si neužívá vody? Jen ten dotyčný. Ten, kdo ho do tý vody hodil ani nemusí trpět nějakými výčitky.
Nebo máme třeba problémy. A pocit, že nám druzí nerozumí. A nikdo nás neposlouchá. No, co uděláme? Třeba se totálně ožereme na mejdanu a je nám úplně blbě. Naschvál vůči druhým. Aby si nás začali všímat. A komu je blbě? Nám.
Ony ty naschvály nemusí končit dětstvím a pubertou. Ono to může pokračovat i tím, že vám mistr v práci řekne, že ten díl je špatný a máte ho opravit. Jo, tak praštíte s nářadím a jdete od toho. Nebo schválně zkazíte i další díly. Naschvál. Ať si to udělá sám, když je tak chytrý.
Nebo řídíte auto a někdo před vás udělá kličku. Jak zareagujete? Schválně se ho budete snažit předjet a vybržďovat. Naschvál.
Když půjdu do důsledků, tak spoustu věcí v mém životě jsem už udělala naschvál. Nepřemýšlím a jednám. Místo abych situaci uklidnila, tak ji vyhrotím. A občas jsem byla obviněna, že něco dělám schválně, i když jsem si toho nebyla vědoma. Nemusíme být úplně dokonalí, jen si stačí uvědomit, že ty naschvály, které provádíme, ve skutečnosti neštvou druhé, ale ztrpčují život nám.
Bylo by asi dobré se zamyslet. Dělám to, protože cítím, že je to tak správné, se všemi důsledky, které to pro mě může mít, nebo to prostě jen dělám naschvál?

Vílák netřesku radí

19. května 2015 v 7:00 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Vílák netřesku přemýšlel: "Víla orchideje nás dovnitř nepustí, bude nám dělat zle. Moc dobře si hlídá svoje okno."
"A jak to tedy uděláme?" ptaly se víly.
"Budeme muset na ni něco vymyslet, možná bych věděl, co by na ní platilo, ale museli bychom mít něco na výměnu," povídal vílák netřesku.
"A nejde s ní bojovat?" ptal se vílák bouřky.
"Šetři síly, víláku, víla orchideje má hodně prášku a je mazaná. Na tu musíme jinak."
"A proč je tak zlá?" ptala se víla zlatého deště.
"Není zlá," povídal vílák netřesku. "Je pyšná a nafoukaná, nemá žádné kamarády. Dívá se jen na sebe. A to pokud možno jen do zrcátka. Má všechno od lidí - vláhu, živiny pro kytičku, nás ostatní víly nepotřebuje. A myslí si, že je něco víc než my," vysvětloval vílák netřesku.
"Možná jsem si to taky myslela," povídá si pro sebe růžová víla.
"Ty? Ale ne," ujišťovali ji kamarádi, "ty jsi úplně jiná."
Růžová víla se usmála: "Jak tedy na vílu orchideje?"
Můžeš hlasovat pro možnost na vílu orchideje po dobrém nebo na vílu orchideje po zlém. Dohlasováno. Vybráno na vílu orchideje po zlém.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík