Slunečný den10

3. května 2015 v 20:14 | LeS |  Slunečný den-love story
"Tak jsme tady," vytrhl ji ze sladkého útlumu usměvavý hlas. William pustil její ruku a zašátral rukou v kapse kalhot. Za chvíli vytáhl klíčky a odemkl. Syndy se probrala: "Kam to jdeme?"
"Neboj se, slíbil jsem ti jen večeři," William mluvil tak, jak byl zvyklý. Dělat si legrácky bylo jeho přirozeností. Na Syndy to nepůsobilo ani legračně, ani ji to neuklidnilo. Než se však vzpamatovala, zatáhl ji William dovnitř a opět zamknul dveře. Zmocnil se jí strach. Přesto nebo snad právě protože se bála, aby ji William neublížil, posadila se podle jeho pokynů na židli a nahmatala stolek před sebou. William s ujištěním, že se hned vrátí, zmizel ve vedlejší místnosti. Světlo z otevřených dveří osvětlilo i tuto místnost. Syndy se pomalu rozhlížela kolem. Prohlížela si veselé malby na zdi, zarámované obrázky, velký kalendář, police s jídelními lístky, všimla si i vyvýšeného pódia.
Začala se cítit volněji.
Stůl, čistý ubrus, váza čekající na květiny... Na všem bylo vidět, že ten, kdo tuto restauraci vede, dává do ní svůj styl, ale tak nenuceně, aby všichni návštěvníci se v ní cítili dobře. Najednou, jako by zmizela všechna bolest, zlost i starosti. Jestliže ten muž byl čaroděj, s kterým zapomněla na své stezky a obavy, pak tato restaurace byla přesně to místo, které by vykouzlil, aby v Syndy zůstával příjemný pocit štěstí.
Začala si restauraci představovat za denního světla. Velká okna propouští dostatek světla i přes lehounké světlé závěsy, které odtažené jsou svázané květinovou stuhou. Zamilované mladé páry, partneři středního věku i usměvaví penzisté sem přichází z horkého dne osvěžit se a ochladit. Všude se ozývá veselý hlas, hukot lidí, servírky procházejí mezi stoly a rozdávají jídelní lístky, roznášejí nápoje a jídla, a spokojený majitel se směje svým milým úsměvem.

Z jejího snění ji vytrhl hlas muže, který v jejím příběhu byl majitelem: "Co si dáš Syndy? Kolu, džus, víno…"
"Ne, díky, stačí mi voda."
"Dobře, počkej chvilku, doběhnu pro ni na pobřeží."
Koutky Syndiiných úst se mírně zvedly, vzal to jako povzbuzení.
A už před ni postavil láhev vína, dvě skleničky a dva talíře těstovin. Sedl si naproti k ní. Otevřel víno, nalil do skleniček. A tím jeho činnost ohledně jídla skončila. Seděl za stolem a nemohl pohled odtrhnout od Syndy. Jedla tak neuvěřitelně způsobně, důstojně, hledal slova pro to, aby vyjádřil pocity, které v něm vzbuzovala. Byla krásná? Neuměl odpovědět. Spíš nepřehlédnutelná. Výjimečná a obdivuhodná žena. Vzpomněl na první setkání. Pohybovala se mezi stoly s hrdě vztyčenou hlavou, hladce, ale ne nějak vyzývavě. Hubená a přesto s ženskou chůzí a ladností. Když se na něj podívala, jejich pohledy se sotva střetly, něco ho zarazilo, a on musel zůstat stát u restaurace, kam jinak nechodil…
Podíval se na Syndy.
Podal jednu ze sklenek s vínem Syndy: "Na co si připijeme?"
Syndy se chtělo říci, na šťastnější život, jak ráda by řekla na lásku ale zarazila se. "To je tvoje restaurace, nebo ses sem vloupal?"
"Co by ti bylo milejší? Vyber si, a já ti na to kývnu," smál se s ohníčky v očích. "Ale ptal jsem se tě, na co se napijeme." Zvedl sklenku, ale Syndy neodpovídala a tak začal: "Na naše setkání, na krásnou dívku,.." Syndy stiskla zuby: "A na jednoho drzého chlapa," ale nahlas řekla: "A na muže, který mě dnes odpoledne bránil a zastal se mě," a v mysli dodala, "a který mi schoval šaty a měl radost z mého strachu."
William zvedl obočí, jako by chtěl říci, ty si na to opravdu pamatuješ?
Přiťukli si. S pohledem z očí do očí, když se dotkly s cinkotem jejich sklenky.
William se pustil do jídla, ale nepřestával povídal.
Zeptal: "Chutná ti?" Jen přikývla.
"A usměješ se také někdy?"
Syndy odpověděla: "Ano."
"A proč ne nyní?" vyzvídal William. Ale pak si uvědomil, že to byla hloupá otázka.
Na Syndy působila přesně obráceně: "Co budeš za to chtít?"
William nechápal: "Za co?"
"Za večeři - za jídlo, víno."
William dostal nápad: "Odpověď na otázku."
"Na jakou otázku?"
"Tu ti povím až po jídle."
Syndy byla zvědavá. "O jakou otázku jde? "
"Nejdřív se najíme."
Po chvilce se zeptal: "Kde vlastně máš domov?"
"Nikde," odpověděla Syndy a dodala: "To byla ta otázka?"
"Ne, ta přijde až po jídle," řekl William. "A kde spíš, Syndy?"
"Na pláži."
"Sama?" všiml si jejích očí a tak suše řekl: "To byl jen vtip… Jen projíždíš nebo tady chceš zůstat?"
"Víš, to je složité…"
"Jestli chceš, nemusíš odpovídat." William ustupoval. Stále nevěděl, jak se k Syndy chovat a nechtěl, aby se v jeho přítomnosti bála nebo cítila nejistě. "Nebo se můžeš na oplátku ptát ty mě."
"A řekneš mi pravdu?" Syndy byla zvědavá.
"Nemám co skrývat. Jen se zeptej na vše, co tě zajímá. Můžu ti vyprávět o celém mém životě. Chceš-li. Narodil jsem se…"
Syndy ho zarazila. Chtěla se dozvědět o tomto muži co nejvíce. Ale po pořádku, nejvíc ji zajímalo... "Pro začátek by mi stačilo, kdybys mi pověděl něco o této restauraci."
"Jmenuje se Slunečný den a je opravdu moje. Před nějakým časem jsem se rozhodl, že si splním svůj sen. Otevřel jsem si svou restauraci a postupně ji opravil a vyzdobil do této krásy. Měla bys ji vidět za dne. Myslím, že sem lidé chodí rádi. Je tu pořád plno. Asi je to zvláštní, ale jsem na ni opravdu pyšný a nevyměnil bych ji za nic na světě. Občas se spolu neshodneme, občas jí vyhrožuji, že ji zavřu, když jsem ztahaný, vydělané peníze padnou na splátky... ale vždyť to znáš. Vždy po špatných dnech vyjde slunce. A copak bych se mohl vzdát svého snu a jen proto, že se mi někdy nevede, zavřít restauraci?" mluvil s nadšením, "Jo, je to má láska. A je mi věrná." Syndy nevěděla, jak reagovat.
Vlastně už od začátku nevěděla, co si má o tom muži myslet. Říká vše vážně, nebo si jen stále dělá legraci? Rozhodně má v sobě ohromné množství energie, ohromné nadšení, elán. A nevěděla proč, ale zdálo se jí, že mu opravdu může věřit. Že s ní nehraje žádnou falešnou hru a vše říká narovinu. A to ji naplňovalo klidem.
"Syndy, víš že jsi jediná žena, která se mi nezačne smát, když začnu mluvit o své lásce k restauraci?" Pověstné ohníčky v očích zářily.
Syndy mu chtěla odpovědět také úsměvem. Sklonila hlavu. Uviděla prázdný talíř, dopité sklenky a zeptala se: "Williame," poprvé ho oslovila a on zatoužil po té dívce. Od první chvíle v ní toužil probudit city, poznat ji lépe a toužil i po milování s ní.
Když vše vyřídil u baru a vyšel ven, překvapilo ho, že Syndy byla pryč. Měl ale štěstí, že se vydal správným směrem, a za chvíli ji uviděl před sebou. Nesnažil se ji doběhnout, ale dával si pozor, aby se mu neztratila. Byl zvědavý, kam jde. Nerozuměl, proč stála tak dlouho nahoře nad skále. Ale i on tu ukrytou pláž znal, i když poslední dobou tam nechodil. Věděl, jak se na ní dostat, když pak Syndy šla dolů a rozhodla se vykoupat.
Ani nedoufal, že s ní bude sedět zde a sám. Stačilo, aby se naklonil a políbil ji na rty. Věděl ale, že tím by vše zkazil. "Pro začátek bude stačit, když ji rozesměji," slíbil si v duchu William.
"Williame, na co jsi se mě chtěl zeptat?"
Nekonečnou chvíli bylo ticho.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra
www.kdyz-se-dvojcata-nudi.blog.cz