Slunečný den11

10. května 2015 v 22:10 | LeS |  Slunečný den-love story
Teprve po chvilce se zeptal: "Syndy, mohla bys mě milovat?" Chtěl jí říct, že na tu večeři ji přeci pozval nebo položit jinou otázku, nějakou veselou nebo třeba Kdo tě zranil? nebo Nemilovala by ses se mnou… Jeho touha byla příliš silná, on nedočkavý, a přesto věděl, že ji nezíská dříve, než ho bude milovat. Řekl to, co měl právě v té chvíli v hlavě: "Syndy, mohla bys mě milovat?"
"Co? Ach ne!" rychle odpověděla Syndy. Ale těžko říci, co opravdu v ní otázka muže vyvolala. Pohoršení? Touhu? Touhu po lásce, po objetích, po důvěře?
A on jako by vytušil sympatie, které k němu Syndy chovala, nezačal se smát, nepřevedl to do legrace, mohl všechno vzít zpět, a neudělal to: "Syndy, prosím, rozmysli si to. Když řekneš ne, nikdy se nepokusím o to, tě získat. Budu tě chránit, budeš moci kdykoliv přijít a já ti dám najíst, ale nikdy se tě nedotknu. Nikdy nebudu vyžadovat tvoji lásku a nikdy ti nedám ani mou. Budu přítel s kamenným srdcem. Když řekneš ano, když mi dovolíš, abych tě miloval. Když mi dáš naději,…" Povídal a povídal.... Měl pocit, že ze sebe dělá absolutního blázna, ale on byl blázen. Byl blázen do ní.
Syndy odvrátila hlavu, ale on zahlédl to, co měla v očích: "Špatné divadlo, pane. Jestli si myslíte, že vám skočím na takové řečičky. Proč já musím mít takovou smůlu a potkat vždy takové cvoky?" Sám si připadal jako herec. Chová se jako puberťák, co chce získat svojí první lásku a dokázal by jí nalhat cokoliv...
Zarazil se. Bylo mu smutno. Jsem hlupák. Zvedl se. Syndy, proč mě tak mateš? Kéž bys mi pomohla...
Syndy si myslela - zkusím hrát tvoji hru. Co se může stát? "Dáš mi čas na rozmyšlenou?"
Chtěl ji za ta slova obejmout. Znovu poznal, jak se v ní nevyzná a zatoužil objevit všechna její tajemství. "Dobře. Máš ho tolik, kolik chceš… "
Pak ho napadlo: "Máš dneska, kde spát? Vzadu mám malý pokojík a dvě postele. Kdyby ti to nevadilo…"
"Myslím, že to není dobrý nápad," odpověděla Syndy a zvedla se.
"Já si myslím, že to není zas tak špatný nápad. Jednou by ses vyspala na posteli místo na písku. A jestli ti tak vadím, vyspím se klidně tady na lehátku."
"Nechci tě už víc obtěžovat."
"Syndy, nemáš kde spát a já ti nabízím postel. To vždycky odmítneš všechno, co ti kdo nabídne?"
"Já mám kde spát."
"Po kom jsi tak tvrdohlavá?" Chytil ji za ruku.
"Pusť mě, slyšíš. Nedělej to," Syndy ho kousla do ruky, aby povolil sevření.
"Dračice," sykl. Pak se na ni podíval a musel se opravit. Nevypadala vůbec jako dračice. Spíš jako zvíře lapené do pasti. Věděl, že nyní udělal velkou chybu. Příliš na ni naléhal. Příliš se nechal unést.
"Promiň, Syndy."
Nekonečnou dobu bylo ticho. Pak Syndy tiše řekla: "Ne, ty promiň. Já jen…"
"Měla jsi strach, viď?" chtěl říct William, chtěl ji obejmout a zachránit od všeho zlého. Schovat do své náruče. Chtěl dokázat, aby se na něj Syndy usmála a zatím tady před ním stojí se skrývanými slzami a strachem v očích. Ano, viděl od ní nějakou reakci, ale nebyl na sebe vůbec hrdý.
"Pustíš mě ven, prosím tě," její hlas byl tichý a trochu zoufalý. Hledala ztracenou odvahu, hrdost…
Teď teprve si William uvědomil, že zamkl dveře. Nadával si. Nechtěl ji chytit do klece. Ale ona mu nyní uletí a on ji už nikdy neuvidí.
Přemýšlel, jak zařídit, aby ji ještě někdy viděl. A aby směl napravit svou chybu. Aby jí dokázal, že mu může důvěřovat. Syndy vyšla ze dveří a obrátila se na něj. Už zase měla hlavu hrdě vztyčenou a v jejích očích se nedala číst ani bolest ani radost: "Tu večeři ti samozřejmě zaplatím."
"Syndy, já… kdybys chtěla," přemýšlel, jak to říci nejlépe, "vím, že jsi nyní bez práce. Já mám zase nedostatek personálu. Potřebuji kuchařku, servírku, pomocnou sílu, prostě cokoliv. Jde jen o práci." Zoufale se snažil, aby uvěřila tomu, že jde jen o práci. "Zaplatím ti, i když tady budeš dělat jen jeden den. A pak mi můžeš peníze vrátit a odejít. Klidně si to promysli a kdykoliv se zastav. Pochybuji, že bych někoho sehnal…." Prosím tě, ale hlavně přijď, myslel si William.
"Nashle," odcházela Syndy se rty pevně semknutými.
"Ahoj Syndy," díval se za ní ještě dlouho William.

"Teda Willi, dneska s tebou není žádná řeč."
"Co říkáš, Marry?"
"Jsi jako vyměněný. Žádná zábava, žádná legrace, žádný úsměv…"
"Snad to není kvůli mně?" přitočila se k nim Lucka v rukou špinavé talíře, "já vím, že je to narychlo, říkala jsem to tomu mýmu, ale když on nedal jinak."
"Ne, holky moje, kvůli ani jedné z vás," přitiskl si je obě William k sobě.
"Hele, kámo, v tomhle ohledu neznám bratra ani šéfa," zahudroval od plotny hlavní a jediný kuchař Tomáš. Marry se vysmýkla Williamovi zpod ramen a běžela dát Tomášovi pusu.
"Hele, Willi, vážně, kdyby bylo nejhůř, můžu tady zůstat ještě…"
"Ne, Lucko, ty odjedeš dneska. Kdybychom čekali, než někoho najdu, zůstala bys tu do konce života. A tvému muži by přestalo bavit na tebe čekat. A jednou by přišel a rozbil by mi hubu. Divím se, že to ještě neudělal. A restaurace se dá vést i ve třech lidech. Pokud ty dvě hrdličky se nerozhodnout odjet na svatební cestu a nenechají mě tu samotného, jsem na tom ještě dobře." William se závistivě díval po Tomášovi a Marry. Marry mezi hubičkami a úklidem talířů ujistila Williama: "My vás neopustíme, pane šéfe. Jen doufáme, že z nás nesedřete kůži za živa."
William na ní mrkl. Jindy by se možná pustil do roztomilé hádky. Ale dnes se necítil dvakrát nejlíp.
Musel pořád myslet na Syndy. Na to, že se neukázala, že nepřišla. Chtěl, aby už byl konec, mohl zavřít restauraci a jít na pláž. "Snad ji tam najdu," myslel jen na to.
"Tak, a jsme hotovi." Konečně mohl pronést tu větu. Měli po směně a po úklidu.
Zbývalo jen pořádně zapít odchod Lucky.
"Měli bychom se s tebou řádně rozloučit," řekl William směrem k Lucce a sáhl po láhvi vína. Nalil ho do skleniček a přiťukli si. Všechny mrzelo, že Lucka odchází. Byli utahaní, věděli, že bez ní to budou zvládat ještě hůře. A William, který většinou dodával všem humor a zásoboval je dobrou náladou, neměl na legrácky ani pomyšlení. Ztrácel pracovní sílu, ale i kamarádku a v duchu se loučil i s ženou z pláže.
William je šel vyprovodit. Tomáš s Marry šli domů. Lucka ke svému manželovi a s ním zítra do jiného města. William podal Lucce obálku. Byla v ní nejen výplata, ale i peníze navíc.
"Williame, to si nemůžu vzít. Vždyť na tom restaurace není příliš dobře, a když mi dáš ještě tolik peněz," odmítala Lucka, když si balíček rychle prohlédla.
"Ber když dávám, i kdybych neměl co jíst, tohle si vem. Není to zas tolik a tobě se to do začátku určitě bude hodit."
"Jen si je vem, však on ušetří zase na nás," naoko hněvivě řekla Marry a všichni se rozesmáli. Ze smíchu přešli do pláče. Pak přišly polibky, objímání, poslední rozloučení.
William se pomalu vracel do své restaurace a svého domova. Myslel na spoustu věcí. Na Lucku, na její další život, na uštěpačnou Marry a jejího kuchaře Tomáše, na to, jak nyní poběží restaurace. I teď měli dost práce a museli se otáčet. Večer se sotva hnuli a když přišlo víc hostů, nestíhali. Byli čtyři, a teď budou jen tři. Dva a jeden. Do duše se mu začala vtírat samota: "Lucka se vdala, Marry má Tomáše. Ke mně do restaurace chodí tolik párů, jen já zůstávám stále sám."

Šel na pláž pod skálou.
Pozorně se rozhlížel, ale pláž byla prázdná. "Jak jsem si mohl myslet, že tady bude?" ptal se sám sebe. Tolik toužil znova ji uvidět. Svou touhu běžel zchladit do ledových vln oceánu. Plaval v černých vodách, dokud se neunavil a pak se nechal unášet ke břehu.
Jenže se mýlil. Syndy na pláži byla. Schovaná mezi stromy. Vyčkávala jako kočka na svou oběť. Spala, dokud ji neprobudil skřípot písku. Poznala Williama, a proto se skryla mezi keři. Když pak William odložil šaty a rozběhl se do vody, napadlo ji, že by mu mohla oplatit stejně. Připlížila se, vzala mu šaty a zase potichu zmizela za stromy.
Byl večer, ale slunce ještě nezapadlo a tak mohla zřetelně vidět Williamovu reakci. Vyběhl z vody a mířil přímo k místu, kde měl šaty. Chvilku se rozhlížel, ale rychle mu to došlo a začal se smát. Smál se hlasitým smíchem. "Jedna - jedna, Syndy," zvolal William a zadíval se pozorně do křoví. Syndy měla pocit, že se dívá na ni. A když se k ní vydal, vystoupila ze křoví, aby neprozradila svůj úkryt.William stál kousek od ní. Přestal se smát a zvážněl. Byla to stejná dívka. Stejné tmavé vlasy, stejné ošoupané rifle a stejné seprané tričko.
Ale nebyla to ta stará Syndy. Tahle se usmívala. Syndy mu podala věci. Ale radši by mu řekla: "Neoblíkej si je." Po celém těle se mu třpytily malinké kapičky vody. Měl svalnaté opálené tělo, široká ramena a hrudník.
Když si bral od ní své věci, jejich ruce se dotknuly. Zasaženi bleskem a přece neuskočili. Oba se chtěli přiblížit, ale jejich rozum říkal ne. Williamův neuspěchej to, a Syndiin nenaleť mu. Jejich ruce se dotýkaly o vteřinku, o dvě déle.
"Syndy, přijdeš zítra?" musel se zeptat.
Ještě jako potopená v krásném snu odpověděla: "Ano."
Zmizela mu. Nehledal ji. Věděl, že ji zítra zase uvidí.
Zatím zůstali oba sami.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra