Červen 2015

Prázdniny

30. června 2015 v 19:32 | LeS |  Výlety
Možná se vám během školního roku zdálo, že jste tááákle malinký...
možná, jste naopak byli hodně vidět a nikde nikdo jiný, kdo by mohl být vyvolaný...
snažili jste se schovat, ale moc to nepomohlo...
možná vám někdy připadalo, že ve všem plavete...
a se vším jste se museli porvat...
dejte si leháro - začaly prázdniny!!!

foceno v ZOO Praha .-)

Svoboda

28. června 2015 v 10:22 | LeS |  Zamyšlení
Hurá, máme svobodu! Ach jo, máme zodpovědnost.
Těžko to na první pohled vidíme, ale čím větší svobodu máme, tím větší je i naše zodpovědnost. A svobodu by člověk přijal rád. Ale té zodpovědnosti se brání.
Představte si nějakého puberťáka: "Už se konečně přestaňte o mě starat. Chci dělat to, co chci. Dejte mi svobodu."
Rodiče: "Máš svobodu. Dělej si, co chceš. Najdi si bydlení, najdi si práci, postarej se o sebe sám. My s tebou končíme."
Puberťák: "No jo, ale co mám dělat? Jak to mám dělat?"
Rodiče: "Krást - chytnou tě a přijdeš o svobodu. Chytnout se partičky - budeš dělat, co chtějí oni, abys u nich vydržel, přijdeš o svobodu. Drogy - přijdeš o všechnu svobodu, protože vše budeš dávat jim."
Puberťák: "Když půjdu pracovat, tak přijdu taky o svobodu."
Rodiče: "Máš svobodu výběru. Můžeš najít, co tě bude bavit. Můžeš měnit zaměstnání."
Puberťák: "Když budu mít rodinu, přijdu o svobodu."
Rodiče: "Máš svobodu výběru. Můžeš mít partnera, s kterým se budete podporovat. Děti, které budeš vzdělávat. Nebo mít rodinu nemusíš. Máš svobodu výběru."
Puberťák: "Je to moc složité. Musím si rozmyslet, co chci. Kdo se o mě bude starat?"
Rodiče: "Ty!"
Je to strašně těžké. Moc rádi bychom svoje děti uchránili, aby nedělaly naše chyby. Jenže jim musíme dát svobodu. My sami ji chceme.
Stávkující: "My chceme svobodu! Chceme říkat, co si myslíme. Chceme dělat, co chceme."
Protistrana: "Říkejte. Dělejte."
Stávkující: "Takže teď konečně mohu všem říct, co si myslím, můžu je urážet, můžu je okrádat."
Protistrana: "Můžeš, ale druzí mají stejnou svobodu. Mají svobodu rozbít ti nos. Mají svobodu držet zbraně, a i tě zastřelit."
Stávkující: "Nebudu ve velkém podniku, budu dělat sám na sebe."
Protistrana: "Tak dělej, sháněj si zakázky, hledej si zákazníky, plať dodavatelům, nastav si ceny, a odváděj dobrou práci."
Stávkující: "A nebudu odvádět žádné daně, protože jsou to moje vydělané peníze."
Protistrana: "Dobře, pak si ale budeš platit zdravotnictví, školství, policii, používání silnice..."
Stávkující: "A kdo se o mě postará?"
Protistana: "Ty."
Voláme po svobodě. Ale jsme na ni opravdu připraveni? Jsme ochotni převzít zodpovědnost za všechny naše činy a myšlenky? Dokážeme všichni řídit sami sebe tak dobře, aby nepotřeboval nikdo z nás žádnou ochranu? Jsme ochotni pykat za všechny naše chyby, každé špatné rozhodnutí? Máme vždy svobodu volby. Ale také odpovědnost za každé naše rozhodnutí...

Vzpomínky na Tunisko

27. června 2015 v 17:44 | LeS |  Výlety
Tento článek bude bohužel bez fotografií a nebude aktuální, protože v Tunisku jsem byla před 10 lety. Přesto se pokusím zavzpomínat, protože to byla zajímavá dovolená. Zajímavá. Bez ohledu na to, že už tehdy jsem návštěvu Tuniska brala jako "zemi na vlastní nebezpečí" a po její návštěvě mě to jen utvrdilo. A učinila jsem závěr, že do Afriky bych neletěla s dětmi. I když je to levná dovolené, i když je tam hezké moře, i když se k vám chovají slušně... Dospělý člověk se může rozhodnout, zvážit pro a proti, zariskovat a pak si i říct, byl jsem úplně blbej, ale dítě tu možnost nemá.

1. Půda je červená. To první mě zaujalo, když jsme v letadle přeletěli Evropu a dostali se nad Afriku. Zblízka u hotelových komplexů si ten rozdíl asi neuvědomíte. Trávníky jsou zelené, všude rostou květiny, palmy, ale je nutné umělé zavlažování. A to jste ještě nebyli na jihu...
2. Lidé jsou jiní. Tohle zjištění je třeba akceptovat, protože my jsme hosté v jejich zemi. Věří v jiné náboženství, jsou zvyklí smlouvat, odhalená žena je pro ně vyzývavá žena, a s dětmi se mazlí.
3. Jiný je život v hotelech a jiný za nimi. Hodně jsme cestovali, většinou v organizovaných menších skupinkách. Nikdy jsme se nesetkali s nepřátelstvím. Spíš s temperamentem mužů - nevím, jak jinak to nazvat. To, že mimo hotelové komplexy je bída, špína, odtažitost žen, které jsou většinou zahaleny, myslím nikoho nepřekvapí. (Píši to jen jako informaci, a i my máme odpadky podél silnic a rozpadající se domy)
4. V poušti je oáza i fata morgána. Jeden den jsme nocovali v poušti. Na okraji pouště. V hotelu s klimatizací. Jeli jsme na velbloudech do pouště v typickém oděvu. Na okraj pouště. Přejížděli jsme duny terénním autem. Turistická atrakce. Písek, duny, horko,.. Člověk si neumí představit, že by tam zůstal sám, a přežil třeba jediný den. Naopak oáza je příjemná. Voda, zeleň. Viděli jsme třístupňové pěstování. Dole zelenina, výš banány, nahoře fíky. Vodu rozvedenou malými kanály. Náš průvodce nám tvrdil, že vidíme fatu morgánu v poušti - viděli jsme moře, ačkoliv v dálce prý žádné moře není - nevím.
5. Faraónova pomsta. Já jsem okusila výbornou placku z tržiště, několikrát přijala nabídnutý sladký mátový čaj... Jinak jsem se snažila pít jen balenou vodu a dávala jsem si večer štamprli, i když jinak nepiji. Neměla jsem žádné problémy. Někteří lidé měli zkažený den, někteří bohužel celou dovolenou. I to je riziko.
6. Výlety. Navštívili jsme poušť, solné jezero, berberskou vesnici, domky podzemí (nevím, jak se jmenují), ostrov Džerbu, muzeum, plavili se lodí a shlédli báječné představení o turistech v několika jazycích... V Tunisku je co vidět. Už jen obyčejná návštěva tržiště a cesta zpět na hotel taxíkem je zážitek. Nebo jít pěšky podél pobřeží a vidět rybáře v kulichách, když je 30 stupňů, nebo kluky kopající do míče... Jenže být tam jako žena sama, na žádný z těchto výletů bych si netroufla. Jednou k nám přišel i jeden muž, který nabízel jízdu na koni. Kývli jsme. Vyzvedl u hotelu, naložil do auta, odvezl kus dál, provezl nás hodinu na koni podél pobřeží a "olivovým sadem", a vrátil zpět na hotel. Dodržel vše.
7. Řemesla a cetky. Láhev v podobě velblouda, ručně dělané koberce, parfém, šátek, zlatý řetízek. To vše si můžete z Tuniska odvézt. Samozřejmě koření, olivový olej, apod. Zaujala mě návštěva keramické dílny, kde věci vznikaly přímo před našima očima, a za pusu bych získala cokoliv z uvedené keramiky. Dále "výrobna" koberců - tolik uzlíků za tak málo peněz pro ty ženy... Také vzpomínám na nákup šafránu. Ani nevím, jak jsem ukázala zájem o koření u jednoho obchodníka, protože než jsem se nadála, už jsem měla pytlíček s kořením v ruce. Celý ochod se seběhl rychle. Smlouvali jsme, smlouvali, ale nevím, jestli jsem získala ten skutečně pravý šafrán. Vzhledem k ceně a množství šafránu jsem ho pak dávala do každého jídla.

Jsem ráda, že jsem Tunis navštívila. Jakákoliv zkušenost s cizí zemí je pro člověka obohacující. A lepší mít skutečné zážitky než ty zprostředkované. Ale kdyby mi někdo dal dnes na výběr, jestli jet do zahraničí, nebo navštívit třeba Kokořínsko, vybrala bych si Kokořín.

Deník dopředu

25. června 2015 v 18:46 | LeS |  Zamyšlení
Chci vám napsat o jedné supr věci. Nikdy bych nevěřila, že to funguje, ale jde to. Začala jsem si psát deník dopředu. Co se kdy stane. Například jsem měla pocit, že toho musím zařídit v jeden den hodně, a tak jsem si napsala, jak jsem všechno ten den stihla a všechno se vydařilo. Skutečně se mi to splnilo. Obávaný den proběhl v klidu, zařídila jsem hodně věcí a ještě jsem měla radost, jak jsem do dobře udělala.
To, že mi tento způsob "plánování" věcí funguje, mě ale přesvědčilo, když jsem si určila přesný datum, do kterého dopíši jednu knížku. Musím přiznat, že jsem nikdy nic nedopsala. Všechno jen rozepíši, ale mám problém, že se začnu věnovat něčemu novému a nedodělám to, co jsem začala. Tak jsem si k jednomu datumu napsala: Dopsána knížka. A skutečně jsem ji ten den dopsala. Makala jsem na tom, abych to tak dokázala a stihla to.
A dnes jsem učinila závazek, a k článků Moje přání-splněno - jsem si napsala termíny u věcí, které jsou pro mě důležité, a skutečně by bylo moc fajn, kdybych je tento rok stihla... Tak uvidím. Budu na tom pracovat .-)
A co vy? Máte podobnou zkušenost? Nebo si myslíte, že je to hloupost? Funguje, nefunguje? To si povíme! :-)
Až uzraje šiška... :-)

Vítáme Slováky! :-)

23. června 2015 v 18:44 | LeS |  Zamyšlení
Když jsem si přečetla téma tohoto týdne, vybavil se mi transparent s nápisem "Vítáme Slováky!" Ale myslím, že by byl lepší "Díky, že tu jste!" Přiznám se, že tohle téma týdne jsem nějak nepochopila. Čtu tu články ve slovenštině, v češtině, občas narazím na nějaký anglický...
Slovenštinu si přečtu ráda. Neumím slovensky psát, ale snad rozumím, a moc se mi tento jazyk líbí. Také si myslím, že máme k sobě blízko... A to nejen kvůli řeči. Přece jen jsme spolu nějaký čas pobyli ve společném státě.
Vzpomínám, jak jsme byli loni na dovolené v Řecku. Bylo tam spoustu různých národností - Němci, Poláci, Italové, Češi... Prostě normálka. Spolu se občas pozdravili, narazili do sebe při vodním pólu, ale zachovávali jsme si všichni takový nějaký odstup od sebe navzájem. Ale jednoho dne přiletěli Slováci. To byste nevěřili, co to udělalo s hotelem. Všude byli hloučky Čechoslováků (nebo chcete-li Slovákočechů) :-) Obě řeči byly slyšet v bazénu, na terase, u stolků. Najednou jsme si vyměňovali, jak žijeme a co je nového... jako staří známí. A musím přiznat, že většinou Slováci toho o vývoji té České republiky věděli více než my o té jejich. Prostě jsme porovnávali, nadávali, litovali,... Vždyť jsme si tak podobní! :-)
Nejvíc se mi líbilo, jak jsem tvrdila jedné Slovence, že slovenština je nádherný jazyk, že mi zní měkce a mile, a ona zas říkala, jak jí se líbí ta čeština, že slovenština nicmoc.
Takže jestli je něco na blogu plusové, tak je to to, že tu můžeme být společně. A protože jsem si teď přečetla článek jedné blogerky, která je tu od roku 2008, a já jsem si založila blog teprve letos, tak bych dodala, a že nás sem ti Slováci vůbec pustí :-)
Zdravím Slováky a Slovenky, a moc se těším na komentář ve slovenštině .-) I když někdy čtu tak automaticky, že nevím, jestli mi vůbec dojde, že se jedná o jinou řeč než mojí rodnou :-)

Vysvědčení :-(

23. června 2015 v 6:50 | LeS |  Zamyšlení
Možná to znáte. Něco se nepovede ve škole. Nebo zvořete něco na tréninku. Nebo na nějakém vystoupení. I když se snažíte. I když se pokoušíte do toho dát všechno. Prostě se to nepovede. Jo, jasně, doma bez trémy, to je snadné, ale v té škole nebo před lidmi,... nebo zrovna den-blbec, nebo blbé otázky, nebo... Prostě se to nevydaří. Zvořete to.
Je vám mizerně. Cítíte se blbě. Posmívají se vám možná spolužáci, nebo vám ostatní říkají, jak jste jim to zkazil... A přijdete domů a doma zas slyšíte: "Ty ses neučil! Jak jsi to moh zvorat! Proč ses na to vykašlal! Já ti zakážu... A ty uvidíš..." A možná přijde i někde facka. A zákaz něčeho, co máte rádi. A vezme vám to všechno sílu do čehokoliv. Už vás prostě nebaví nic. Já se ale snažil. A nikdo to nevidí!
Od těch dospěláků to není správné. Měli by být vám menším oporou a vzorem. Jenže člověk dělá chyby. A třeba jich pak i lituje... A ti dospělí dělají tu chybu, že si myslí, že vám tím pomohou. Že nadáváním a zákazy pomůžou tomu, abyste se lépe učili, podávali lepší výkony... A hodně z nich to s vámi myslí vlastně dobře... Abyste měli lepší život... Abyste to někam dotáhli...
Ne, neobhajuji dospělé. Možná jste to od nich slyšeli mockrát. Ani nechci, abyste je chápali, když oni nechápou vás (na to máte ještě celý život).
Jen až zas něco zvořete, zkuste si pro sebe říct, dal jsem do toho vše. Udělal jsem, co jsem moh. Příště to bude lepší. A i když se vám bude zdát, že je vše v háji... Není... Zažila jsem to mockrát, kdy jsem si myslela, že jsem něco zvorala, že nepůjdu už do školy, nemůžu se ukázat na ulici... a na vše se vždy zapomnělo.
A zkažené vysvědčení nezkazí celé prázdniny... I když si myslíte v tu chvíli, kdy dostanete do rukou ten papír se známkami, že ano. Pokud věříte svým rodičům, že vás mají rádi, odpustí vám i ty špatné známky. I když možná schytáte nějaký ten zákaz... A pokud si myslíte, že to bude hodně velký průšvih, lepší je zavolat na linku bezpečí než něco řešit sám: telefon
116111
A pro vtipálky, kteří tohle číslo chtějí jen "vyzkoušet" - víte, že zrovna když vy si budete dělat legraci, může být někde holka nebo kluk, kteří tu pomoc opravdu potřebují, a nedovolají se?

Slunečný den14

21. června 2015 v 22:15 | LeS |  Slunečný den-love story
"Syndy, jsi už vzhůru?" tiše se zeptal přes dveře William.
"Ano, počkej chvilku."
"Jdu nakoupit. Nechtěla bys se mnou?"
Syndy se rychle oblékla a vyšla ven: "Už jdu. A ráda."
Dnes byla restaurace zavřená. Jediný den, kdy měli volno, ale William musel obstarat jídlo do restaurace. Procházeli se spolu po městě. William nikam nespěchal. Pomalu šli turistickým centrem města i uličkami, které Syndy neznala. William jí vše ukazoval a Syndy pozorně naslouchala vyprávění o místech, ale hlavně o lidech, které William znal, u kterých nakupoval… Bylo krásné slunné dopoledne.
William vešel do několika obchodů, promluvil krátce a s úsměvem s majiteli, některé zboží si nechal připravit, že se pro ně zastaví později, někde domluvil, aby mu jídlo dovezli do restaurace. Rád chodil do města a rád si povídal se známými. A dnešní den ho těšil ještě o trochu víc. Měl vedle sebe Syndy.
V jednom malém obchůdku si koupili něco malého k obědu a pak zamířili k přístavu.
"Počkej," obrátil se William k Syndy a skočil na malou kolébající se loďku.
"Tak co, ty mořský vlku," zavolal směrem do kajuty, "pojď nás pohostit, starý námořníku."
Z kajuty za okamžik vyšel muž ve věku Williama, jestli se to dalo poznat. Byl celý zarostlý, vousy i vlasy slepené slannou mořskou vodou, oblečený ve starém námořnickém pruhovaném triku, které jeho tělu bylo těsné.
Chvíli se mračil, kdo mě to budí, ale pak mu zajiskřily oči. Pohlédl na Syndy, která stála na břehu a dívala se na něj s rozpaky: "Já hledám v moři... a ony jsou krásné panny na suchu. Nebo se mi to jen zdá?"
William se na něj smál. "Žádné mámení, žádné sny…Akorát, že tuhle krásnou mořskou pannu jsem objevil já jako první." A podával Syndy ruku, aby mohla k nim na vratkou loďku.
Ta se chvíli zdráhala, kvůli muži, který vypadal spíš jako mrož než člověk a kvůli loďce, která se kolébala a ona nedůvěřovala, že by unesla víc lidí.
"No, jen se nebojte, já vás neukousnu," smál se námořník.
"Pojď, Syndy," pobízel ji William. Ta se chytla ruky Williama a ten ji pevně podržel. Její ruku nepustil, ale nechal ji ve své dlani.
"To je Jim, nejlepší námořník, jakého znám, a to je Syndy," představoval je William, a Syndy stála před Williamem a byla moc ráda, že ho má za zády. A svoji ruku v jeho dlani a nemusí si proto potřásat s tím cizím mužem.
Ten ale nebyl na nějaké zdvořilostní představování, vrátil se zpět do kajuty a začal štrachat ve skříňkách.
Přitom se ozývalo: "No jo, hlavně že těch námořníků znáš tolik... jen abys nechtěl zas ryby zadarmo... tak kdepak je ta nejlepší láhev..."
William Syndy vybídl, aby šla za ním. Kdyby neměla Williama za zády, asi by ani nevstoupila dovnitř. "Sedni si," vybídl jí gestem William a ona se posadila na tvrdou lavici. William vedle ní a její ruku ve své si položil na svoje stehna.
Jim vítězně vytáhl jednu zazátkovanou láhev bez etikety.
"No, sklenice nemám," nabídl Jim Williamovi láhev. Ten se napil, a pak ji podával Syndy. Zavrtěla hlavou.
"Tak... a teď s pravdou ven. Kde jsi tu vílu našel?" zeptal se Jim přímo, když se také napil.
"To bys rád věděl, viď?" smál se William.
"No, že na moři to nebylo," odpověděl Jim.
"To jako že ho máš prozkoumané?" smál se William.
"Ne, to jako že se moře bojíš," rozesmál se Jim.
"No tak, Jime, to přece není pravda. Syndy, nevěř mu," odpovídal William.
"Jo, bojíš, a zvlášť jedné zátoky," odpovídal dál Jim.
"To tak není," odpovídal William a Syndy nerozuměla.
"Ne, tak ukaž," hecoval Jim.
"Jak ukaž?"
"No, tak ukaž, že se nebojíš." A Jim se zvedl.
"Ale Jime," zvedl se i William. Jim šel ven a vyskočil na břeh. Syndy se nechápavě dívala: "Co jako chce dělat?" zeptala se potichu.
"Asi nás poslat na moře," odpověděl klidně William.
"Proč?" hlesla Syndy, "Williame, já mám strach."
Jim skutečně chtěl odvázat provaz, ale William ho zadržel.
"Někdy jindy, Jime. Už půjdeme."
Ten hned ustal v činnosti.
"Syndy..." William mu chtěl něco říct, ale nedopověděl. Syndy stála za ním. Raději sama vystoupila na břeh než by zůstala na té vratké loďce. A ještě sama. Když oba muži jsou na pevné zemi.
"Počkej, dám ti ryby," vrátil se Jim zpět na loď a za chvíli podával Williamovi tašku. Pak poplácal Williama po zádech a Syndy nečekaně chytl oběma rukama za její ramena. Nedržel pevně, ale věděla, že kdyby chtěl, dokázal by jí bolestně sevřít. Ani se nehnula, podívala se mu do očí a v tom Jim tiše zašeptal: "Willi si tě vybral dobře. Ty mu srdce nezlomíš. Ty ho máš sama zlomené."
Syndy se zachvěla. Pustil ji. Slyšel to William? Nebo to bylo jen mezi nimi dvěma? Jak jí mohl vidět tak hluboko? Až do srdce. Jak to mohl vědět?
Syndy a William se vraceli domů městem. Syndy mlčela. Byla zaujata svými pocity. Zaskočena tím, co slyšela od Jima. Tím, co se stalo na lodi. Nedávalo jí to smysl, chtěla se zeptat Williama. Celá ta návštěva byla tak podivná.
Byl večer a v ulicích největší ruch. Ulice se probudily z ospalého dnu. Krámky a restaurace byly nasvícené, všude se procházeli turisté i místní. William občas hlasitě křikl pozdrav na nějakého známého. Syndy se usmála. Pomalu z ní opadávala ta divná nálada z Jima.
Když už vyzvedli všechno objednané zboží a vraceli se s taškami domů, zeptala se Williama:
"Jak to Jim myslel? S tím mořem?"
"To je dlouhá historie, nudila by tě."
"Naopak, zajímá mě," pobízela Syndy Williama, protože byla zvědavá.
"To máš tak, měl jsem být také námořníkem."
"Hmm," řekla Syndy, aby ho přiměla vyprávět dál.
"Jenže na moři mám mořskou nemoc," dopověděl William.
"A?" zeptala se Syndy. "To je ta dlouhá historie?" rozesmála se.
"Nesměj se, to je vážná věc. Člověk přece nemůže bydlet na Ostrovech, když má mořskou nemoc. Nemůžu jít nikam, nedokážu se odtud dostat. Jsem tu uvězněný..."
Syndy se nepřestávala smát.
"A ta zátoka?" zeptala se Syndy.
"To až jindy," odpověděl William.
"To je také dlouhá historie?" smála se Syndy.
Najednou si všimla, že procházejí kolem restaurace, kde pracovala a ve které poprvé potkala Williama. William jí tudy automaticky vedl, a Syndy si dřív nevšimla. Určitě by se jí vyhnula.
Zdálo se jí, že ji někdo pozoruje. Pátrala ve tvářích hostů, kteří seděli na zahrádce, ale nezdálo se jí, že by někoho znala. Ani nikdo nesklonil prudce hlavu, tak jak to člověk dělá, když se na někoho dívá a pak nechce, aby ho ten někdo poznal.
Přitiskla se k Williamovi, který šel vedle ní, a ten ji objal jednou rukou kolem pasu. Když byli za restaurací, s uvolněním si oddechla. "Děje se něco?" tiše se zeptal William. Zavrtěla jen hlavou.
Nechtěla se ohlédnout, ale opět jí to nedalo. A v dálce uviděla muže, který ji najímal. Aspoň se jí to zdálo. Stál v rohu, kam dopadal stín. A vedle něho stál jiný muž. Zamrazilo jí. Zdálo se jí, že ho zná, ale byli už příliš daleko, aby si byla jistá.
Zbytek cesty do restaurace šla mlčky, přesvědčovala se, že to není možné, ale nepomáhalo jí to. Ani Williamova bezstarostnost a pohodovost jí nepřiměla, aby se začala opět usmívat.


Malé zázraky II

21. června 2015 v 16:00 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Knížka Malé zázraky II obsahuje příběhy ztravotních klaunů. Psána s klaunovským veselím, nadhledem, legrací, a přesto citlivě, něžně a mile. Zve nás na návštěvu nemocnice, do dětských pokojů, a přesto se budete usmívat, a na některých místech knížky i řehtat. Určitě doporučuji jako čtivo kamkoliv. A obzvlášť na taková smutná místa jako jsou nemocniční pokoje. Pokud vás nenavštíví ti opravdoví zdravotní klauni .-)
Dávám citaci, a doufám, že vás tím navnadím k přečtení knížky nebo poslání penízků, anebo možná k nalezení vašeho životního poslání .-)


Součástí vizity v kyjovské nemocnici je i návštěva tzv. dětského centra. Místa, které bylo dříve známé pod názvem kojenecký ústav. Asi desetičlenná skupinka dětí ve věku okolo tří let nás pravidelně očekává ve své útulné herničce
....
Když v tom jeden chlapeček omylem kopl do vedle sedícího chlapce. A nastal pláč. A pláč, jak víme, se ve skupině dětí často šíří světelnou rychlostí. Hra byla ve vteřině zapomenuta a vypadalo to na sborový nářek. Bohunka instinktivně přiskočila k Edovi a začala emotivně vyprávět:
"To se nám stalo dneska ráno, viď, Edi. Děcka, já jsem mu šlápla na nohu. Ale vůbec jsem nechtěla! Edi, promiiiň."
A přitom mu s lítostí foukala na nohu, hladila ho po rameni a dala mu pusinku na tvář. Děti zbystřily. Bohunka s Edou zbystřili. Dotkli se něčeho důležitého. Tak to Bohunka rozjela a začala se omlouvat ve velkém:
"Edovo nožičko, promiiiň. Taky jsem Edovi tuhle skřípla ruku. Edovo ručičko, promiiiň."
Velké omlouvání přináší velké emoce, takže při něm Bohunka omylem různě otloukala různé části Eduardova těla. Omluvy tudíž nebraly konce, nabývaly na absurditě a děti se začaly pomalu usmívat.
"Edův klobouku, promiiiň. Edovo očičko, promiiiň. Edovy kalhoty, promiiiň."
Najednou se zvedl původně brečící chlapec a nastrčil před Bohunku svou omylem nakopnutou nohu.
"Nožičko, promiiiň."
Chlapec se pousmál. A ukázal na svou ruku.
"Ručičko, promiiiň."
Na bačkůrku.
"Bačkůrko, promiiiň."
Najednou se něco stalo. Skoro všechny děti si stouply vedle sebe a bez hnutí čekaly na Bohunčino a Edovo promiiiň. Pak si jen ukazovaly na místa, kterým je potřeba se omluvit. Někdy to byla hlavička, někdy ouška, někdy kolínko. Nejzvláštnější byl ten klid. Blažený klid, který z nich sálal, když se nechaly jako proudem vody omývat omluvami a malými pusinkami...

Kdo z nás je normální?

21. června 2015 v 13:57 | LeS |  Zamyšlení
Četla jsem názor, že genialita a psychické choroby mají k sobě blízko. Myslím si to samé. O kolika geniálních umělcích se dá říci, že jsou opravdu normální? A co je to vlastně normální? A je to špatné být nenormální?
Litujeme lidi, kteří jsou nemocní, obdivujeme lidi, kteří dokážou navázat spojení s duchy a anděly, ale bojíme se lidí, kteří mají nějakou psychickou poruchu. Bojíme se, že nám ublíží, že si sobě ublíží, přitom jsou úplně stejně bezbranní jako kdokoliv jiný, mají v sobě zmatek a jejich choroba je podporována naším strachem - místo důvěrou - to zvládneš, pomůžeme ti se z toho dostat.
Tvrdím, že spoustu z nás, kdyby prošlo rukama odborníka, by bylo zařazeno (v některé části svého života) jako duševně nenormální - deprese, nespavost, mánie, nějaká forma nutkavého chování... Myslím, že chodit do práce, o tu práci se bát, vychovávat děti, o ty děti se bát, poslouchat všechny možné věci okolo - od stěžování si druhých, jak něco nefunguje, přes televizní zprávy, nátlak okolních lidí, není zrovna tou správnou půdou pro duševní zdraví.
Na druhé straně podporuje společnost tzv. "sebevědomé" lidi, kteří jsou ochotni se hádat a rvát jen aby dostali to, co k životu potřebují. Takovým pro jistotu ustoupíme, protože víme, že nemáme dostatek sil se jim postavit. A jejich "sebevědomí" dále roste. Ale jsou oni skutečně ti normální?
Chci tím říct, zamysleme se nad tím, co je normální. Je normální nemoc, ale nenormální vzít si dovolenou? Je normální agresivita? A za jakých podmínek? Je normální brát dávky od státu, když jsem schopen pracovat? Je normální být duševně nemocný? Je normální sedět u internetu a psát tento blog nebo je normální pít alkohol s přáteli v hospodě?
Normální je to, co společnost toleruje?
Jsem proto, aby psychicky nemocní lidé měli možnost najít opět sami sebe, ale nejsem si jistá, že pokud se jim to podaří v podmínkách izolace od všedních skutečností, že se jim pak podaří opět zařadit do společnosti. Jestli ta společnost je skutečně ta normální a zdravá...

Fidlovačka-Rok na vsi

20. června 2015 v 20:38 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
"Od koho je to kafe?" "Od žida". Jak jinak začít než touto už téměř lidovou hláškou z jiného díla bratří Mrštíků. Maryša. Jak jinak vás uvést do atmosféry. Jak jinak vás uvést do divadla Fidlovačka. Jak jinak vás uvést na představení Rok na vsi. A to přímo na scénu.
Představte si stůl, ponurou atmosféru, nasvícenou tvář herce, a tichou tklivou hudbu. Kříž na konci jeviště, a provazy, které visí nad jevištěm. Hádáte? Nevíte? Podzim. Začínáme.
A ještě než se rozkoukáte, objeví se herci, kteří jdou přímo proti vám. V hledišti v tom malém divadýlku se cítíte vtaženi mezi ně. Posloucháte řeč, která není hovorovou ani spisovnou češtinou, a přesto dobře rozumíte. Díváte se na obrazy ze života lidí před více než sty lety. A možná vás občas i napadne, jak současné to je. To když milenka Vrbčena (Barbora Mošnová) zničí život bohatému chytrému Rybáři (Romanu Zachovi).
Osudů lidí a provázaných příběhů je zde mnoho. A všechny jsou bravurně zahrány. Každému z herců věříte, že je skutečně takový, jaká je jeho role. V tomto představení není kladen důraz na nádherné kulisy. O to více vás upoutá stylové oblečení herců, a soustředíte se na jejich hru - mimika, gesta, pohyby, řeč. A i přes jednoduchost kulis, které herci sami přestavují, víte, kde se děj odehrává. Zavedou vás během roku do hospody, kostela i na hřbitov.
Dozvíte se o zvycích, o způsobu života, ale i o lžích, vypočítavosti, i o lásce. A možná vás napadne, jak stále opakujeme jedno a to samé. Stále se necháváme strhnout touhami, city, a věříme v naději. I když kulisi kolem nás a roční období se mění.


Už je to asi měsíc, co jsme byli na tomto představení. Tři generace a všechny jsme si našly v tomto představení "něco svého". Babička zvyky a obdivovala hru herců, já přemýšlela nad touhami a kam až postavy dovedly, dcera byla zaujata příběhem, z kterého si vybrala pro sebe to hezké a dotvořila si svůj vlastní happy-end - příští rok. Návštěvu tedy doporučuji všem. A to nejen protože se jedná o dílo české literatury, ale i pro výborné ztvárnění postav herci divadla na Fidlovačce, dramatizace režisérem Miroslavem Krobotem.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/