5.Den

2. června 2015 v 22:44 | LeS |  R 2112-román
Smutek. Probudila jsem se se smutkem. Zoufalství. Zklamání. A žádný hlas. Pole obilí nade mnou. Zdálky ptáci. A šeptání. Udělalo mi radost. "A, dnes ses vzbudila dřív," slyšela jsem v hlase zadýchání. "Nebo jsem se já možná opozdil," pomlka. "Dobře tedy, omlouvám se," pomlka. "Ne, nečtu ti myšlenky, snažím se jen do tebe vcítit," pomlka. "Je to těžké." Připadal mi dnes roztržitý. Jindy měl vše pod kontrolou. Jak kdyby přesně věděl, co mi říkat. Věděl, jak mě uklidnit. Dnes zřejmě sám byl myšlenkami jinde. A mě zajímalo kde. Ticho. Nevěděl, jak pokračovat a já se nemohla ptát. Jen mrkat. "Dobře," jeho slova na moje mrknutí, aniž bych udělala cokoliv. "Co ráda děláš, Klárko?" Dá se na ten dotaz odpovědět mrknutím? "Chodíš ven?" Nehnula jsem se. "Díváš se na obrázky? Mluvíš s lidmi? Sportuješ?" Všechny dotazy mi přišly divné. Snažila jsem se nemrknout. A když jsem mrkla, rozkmitala jsem víčka víckrát nebo oči úplně zavřela. Myslím, že ze mě byl zmatený. Asi neměl dobrý den. Jako já. Už 5. den jsem nevěděla, kde jsem a co je se mnou. "Plaveš?" Vědomé jedno mrknutí. "Fajn," asi se mu ulevilo. "Jakmile budeš vzhůru a já tady nebudu, budeš si představovat, že plaveš." Nechápala jsem. Nechápala jsem smysl. Chtěla jsem vědět, kde jsem. Chtěla jsem mluvit, chtěla jsem, aby mě nebolelo tělo. Abych ho měla takové jako dřív. "Řekl jsem ti, že budeme pomalu cvičit. Nádech, výdech. Tohle je další cvičení, aby ses dostala odtud pryč. Je důležité. Baví tě plavání?" Čekal, dokud jsem nemrkla. "Představ si, že se nadechuješ a potápíš se. Vyplouváš nad hladinu. Necháš se kolébat..." "Chceš změnit obrazovku na vodu, moře?" Zavřela jsem rychle oči. To tedy rozhodně ne. Přesto mi jí tam dal. Zamrkala jsem nesouhlasně. Jestli se tak dá mrkat. A zavřela oči. Znovu je otevřela. Moře. Nechci moře. Nevím, jestli mě chtěl naštvat, nebo dělal nechápavého. "Mysli na plavání. Mysli na vodu, jak tě nadnáší. Mysli na to, jak plaveš, jak se nadechuješ... Obrázek změním. Příště, až toho dost uplaveš." Kdybych mohla, tak po něm něco hodím. Vysmíval se mi? Jenže jakmile jsem se chtěla vzteky pohnout, vše mě rozbolelo. Tak dobrá, když už tu musím ležet... dívala jsem se na moře nade mnou... tak budu plavat.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zita Zita | Web | 3. června 2015 v 6:59 | Reagovat

Je to čím dál napínavější.. :-)

2 slunecnyden slunecnyden | 3. června 2015 v 18:03 | Reagovat

Zito, nejlepší je, že já sama nevím, jak se to bude vyvíjet. Prostě sednu a píšu a co napíši sem dám... Tak jsem sama zvědavá :-)

3 Zita Zita | Web | 8. června 2015 v 17:25 | Reagovat

To je zajímavé, jelikož psát pohádky, ani povídky neumím, tohle by mě nenapadlo. Myslela jsem, že člověk začne psát, až když to má sesumírované. :-)

4 slunecnyden slunecnyden | 8. června 2015 v 19:37 | Reagovat

Někdy píši tak, že to mám promyšlené, ale častěji sednu a píši, a tak nějak "cítím", když je to to "správné". Dám prostě jen na pocity. Polibek muzy :-) A správné myslím podle mě - někdo jiný to může cítit úplně jinak. Ale povídky a básničky jsou jednodušší v tom, že jsou kratší - z tohohle opravdu nevím, co bude :-) Pokus :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra