Slunečný den14

21. června 2015 v 22:15 | LeS |  Slunečný den-love story
"Syndy, jsi už vzhůru?" tiše se zeptal přes dveře William.
"Ano, počkej chvilku."
"Jdu nakoupit. Nechtěla bys se mnou?"
Syndy se rychle oblékla a vyšla ven: "Už jdu. A ráda."
Dnes byla restaurace zavřená. Jediný den, kdy měli volno, ale William musel obstarat jídlo do restaurace. Procházeli se spolu po městě. William nikam nespěchal. Pomalu šli turistickým centrem města i uličkami, které Syndy neznala. William jí vše ukazoval a Syndy pozorně naslouchala vyprávění o místech, ale hlavně o lidech, které William znal, u kterých nakupoval… Bylo krásné slunné dopoledne.
William vešel do několika obchodů, promluvil krátce a s úsměvem s majiteli, některé zboží si nechal připravit, že se pro ně zastaví později, někde domluvil, aby mu jídlo dovezli do restaurace. Rád chodil do města a rád si povídal se známými. A dnešní den ho těšil ještě o trochu víc. Měl vedle sebe Syndy.
V jednom malém obchůdku si koupili něco malého k obědu a pak zamířili k přístavu.
"Počkej," obrátil se William k Syndy a skočil na malou kolébající se loďku.
"Tak co, ty mořský vlku," zavolal směrem do kajuty, "pojď nás pohostit, starý námořníku."
Z kajuty za okamžik vyšel muž ve věku Williama, jestli se to dalo poznat. Byl celý zarostlý, vousy i vlasy slepené slannou mořskou vodou, oblečený ve starém námořnickém pruhovaném triku, které jeho tělu bylo těsné.
Chvíli se mračil, kdo mě to budí, ale pak mu zajiskřily oči. Pohlédl na Syndy, která stála na břehu a dívala se na něj s rozpaky: "Já hledám v moři... a ony jsou krásné panny na suchu. Nebo se mi to jen zdá?"
William se na něj smál. "Žádné mámení, žádné sny…Akorát, že tuhle krásnou mořskou pannu jsem objevil já jako první." A podával Syndy ruku, aby mohla k nim na vratkou loďku.
Ta se chvíli zdráhala, kvůli muži, který vypadal spíš jako mrož než člověk a kvůli loďce, která se kolébala a ona nedůvěřovala, že by unesla víc lidí.
"No, jen se nebojte, já vás neukousnu," smál se námořník.
"Pojď, Syndy," pobízel ji William. Ta se chytla ruky Williama a ten ji pevně podržel. Její ruku nepustil, ale nechal ji ve své dlani.
"To je Jim, nejlepší námořník, jakého znám, a to je Syndy," představoval je William, a Syndy stála před Williamem a byla moc ráda, že ho má za zády. A svoji ruku v jeho dlani a nemusí si proto potřásat s tím cizím mužem.
Ten ale nebyl na nějaké zdvořilostní představování, vrátil se zpět do kajuty a začal štrachat ve skříňkách.
Přitom se ozývalo: "No jo, hlavně že těch námořníků znáš tolik... jen abys nechtěl zas ryby zadarmo... tak kdepak je ta nejlepší láhev..."
William Syndy vybídl, aby šla za ním. Kdyby neměla Williama za zády, asi by ani nevstoupila dovnitř. "Sedni si," vybídl jí gestem William a ona se posadila na tvrdou lavici. William vedle ní a její ruku ve své si položil na svoje stehna.
Jim vítězně vytáhl jednu zazátkovanou láhev bez etikety.
"No, sklenice nemám," nabídl Jim Williamovi láhev. Ten se napil, a pak ji podával Syndy. Zavrtěla hlavou.
"Tak... a teď s pravdou ven. Kde jsi tu vílu našel?" zeptal se Jim přímo, když se také napil.
"To bys rád věděl, viď?" smál se William.
"No, že na moři to nebylo," odpověděl Jim.
"To jako že ho máš prozkoumané?" smál se William.
"Ne, to jako že se moře bojíš," rozesmál se Jim.
"No tak, Jime, to přece není pravda. Syndy, nevěř mu," odpovídal William.
"Jo, bojíš, a zvlášť jedné zátoky," odpovídal dál Jim.
"To tak není," odpovídal William a Syndy nerozuměla.
"Ne, tak ukaž," hecoval Jim.
"Jak ukaž?"
"No, tak ukaž, že se nebojíš." A Jim se zvedl.
"Ale Jime," zvedl se i William. Jim šel ven a vyskočil na břeh. Syndy se nechápavě dívala: "Co jako chce dělat?" zeptala se potichu.
"Asi nás poslat na moře," odpověděl klidně William.
"Proč?" hlesla Syndy, "Williame, já mám strach."
Jim skutečně chtěl odvázat provaz, ale William ho zadržel.
"Někdy jindy, Jime. Už půjdeme."
Ten hned ustal v činnosti.
"Syndy..." William mu chtěl něco říct, ale nedopověděl. Syndy stála za ním. Raději sama vystoupila na břeh než by zůstala na té vratké loďce. A ještě sama. Když oba muži jsou na pevné zemi.
"Počkej, dám ti ryby," vrátil se Jim zpět na loď a za chvíli podával Williamovi tašku. Pak poplácal Williama po zádech a Syndy nečekaně chytl oběma rukama za její ramena. Nedržel pevně, ale věděla, že kdyby chtěl, dokázal by jí bolestně sevřít. Ani se nehnula, podívala se mu do očí a v tom Jim tiše zašeptal: "Willi si tě vybral dobře. Ty mu srdce nezlomíš. Ty ho máš sama zlomené."
Syndy se zachvěla. Pustil ji. Slyšel to William? Nebo to bylo jen mezi nimi dvěma? Jak jí mohl vidět tak hluboko? Až do srdce. Jak to mohl vědět?
Syndy a William se vraceli domů městem. Syndy mlčela. Byla zaujata svými pocity. Zaskočena tím, co slyšela od Jima. Tím, co se stalo na lodi. Nedávalo jí to smysl, chtěla se zeptat Williama. Celá ta návštěva byla tak podivná.
Byl večer a v ulicích největší ruch. Ulice se probudily z ospalého dnu. Krámky a restaurace byly nasvícené, všude se procházeli turisté i místní. William občas hlasitě křikl pozdrav na nějakého známého. Syndy se usmála. Pomalu z ní opadávala ta divná nálada z Jima.
Když už vyzvedli všechno objednané zboží a vraceli se s taškami domů, zeptala se Williama:
"Jak to Jim myslel? S tím mořem?"
"To je dlouhá historie, nudila by tě."
"Naopak, zajímá mě," pobízela Syndy Williama, protože byla zvědavá.
"To máš tak, měl jsem být také námořníkem."
"Hmm," řekla Syndy, aby ho přiměla vyprávět dál.
"Jenže na moři mám mořskou nemoc," dopověděl William.
"A?" zeptala se Syndy. "To je ta dlouhá historie?" rozesmála se.
"Nesměj se, to je vážná věc. Člověk přece nemůže bydlet na Ostrovech, když má mořskou nemoc. Nemůžu jít nikam, nedokážu se odtud dostat. Jsem tu uvězněný..."
Syndy se nepřestávala smát.
"A ta zátoka?" zeptala se Syndy.
"To až jindy," odpověděl William.
"To je také dlouhá historie?" smála se Syndy.
Najednou si všimla, že procházejí kolem restaurace, kde pracovala a ve které poprvé potkala Williama. William jí tudy automaticky vedl, a Syndy si dřív nevšimla. Určitě by se jí vyhnula.
Zdálo se jí, že ji někdo pozoruje. Pátrala ve tvářích hostů, kteří seděli na zahrádce, ale nezdálo se jí, že by někoho znala. Ani nikdo nesklonil prudce hlavu, tak jak to člověk dělá, když se na někoho dívá a pak nechce, aby ho ten někdo poznal.
Přitiskla se k Williamovi, který šel vedle ní, a ten ji objal jednou rukou kolem pasu. Když byli za restaurací, s uvolněním si oddechla. "Děje se něco?" tiše se zeptal William. Zavrtěla jen hlavou.
Nechtěla se ohlédnout, ale opět jí to nedalo. A v dálce uviděla muže, který ji najímal. Aspoň se jí to zdálo. Stál v rohu, kam dopadal stín. A vedle něho stál jiný muž. Zamrazilo jí. Zdálo se jí, že ho zná, ale byli už příliš daleko, aby si byla jistá.
Zbytek cesty do restaurace šla mlčky, přesvědčovala se, že to není možné, ale nepomáhalo jí to. Ani Williamova bezstarostnost a pohodovost jí nepřiměla, aby se začala opět usmívat.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra