Červenec 2015

Zrada2

31. července 2015 v 17:53 | LeS |  Zamyšlení
Zrada... Napsala jsem tu o zradě... Že nejde odpustit druhému, pokud on nepřijde sám a neřekne o odpuštění... Je to divné, ale prošla jsem takovým obdobím a mluvila s tolika lidmi, kteří nedokázali odpustit druhému, že jsem dospěla k závěru - odpuštění je nutné. Jen odpuštění a poučení se z chyb je to, co nás posune dál do dalšího života. I když chceme hrabat se v minulosti, vrtat stále do těch starých ran, rozebírat situace a hledat chyby... Tak to ale nejde.
Poučit se, poplakat, vybít bolest do polštáře a jít dál... A když se znova objeví ta stará bolest, to "neodpuštění", znova to zvládnout. Znova si třeba poplakat, nebo se tomu zasmát (pokud to lze). Nebo si jít zaběhat, malovat, zazpívat... Dostat ze sebe to neodpuštění. Je to divné, ale jen tímto můžeme jít dál. A jen tehdy opravdu chybu najdeme - když ji vlastně nehledáme :-)
Příklad: Ženu jednou nechal nějaký muž (klidně si to obraťte na muže nechala žena), a zůstane viset v tom, že ji nechal a bude stále nadávat na všechny chlapy, a bude si říkat, že tamten jí to prostě udělat neměl, a říkat si, že ona je ta oběť, a že je vlastně všechno příšerné a že to nemá žádné řešení... atd.
Jenže řešení je. A je hned několik řešení. Řešení dalšího života. Jak dál? A to je ta správná otázka. A tak musíme občas zabrzdit a rozhlédnout se kolem sebe, abychom se nedostali do slepé uličky, z které cesta už nevede, a kde je jen ta zeď, kterou se snažíme bořit. Ono je totiž neuvěřitelně vysilující bořit zdi. Snažší je podívat se, jestli některá jiná cesta nevede dál.
Lze odpustit i nevěru (a řekla bych, že je to nutné), i když ten druhý nepřijde a nepožádá o odpuštění... Odpustit pro nás znamená, že víme, že se stalo něco, co jsme si nepřáli, ale že tento partner to má takto nastavené, a my si odpustíme, že jsme si ho vybrali. A odpustíme "náhodě", že jsme se potkali, a odpustíme jemu, že prostě se chce chovat tak, jak se chová... Ale my chceme jít jinam (s někým jiným).
Ale jdeme dál. A dál víme, že chceme věrného partnera. A možná najdeme i odpověď (časem, uvnitř sebe) "vždyť já jsem sám nevěřil v ten vztah", nebo "vždyť já jsem si přál takového partnera, protože mě zajímalo, jak to bude"... Prostě a jednoduše, neutápět se ve starých křivdách a jít dál.
A chtěla bych poděkovat příteli. Nevím, jak ten přítel bere naše přátelství. Nevím, jestli by se nezlobil, že to sem píši, ale stejně mu děkuji! Protože mě učí vidět věci jednoduše. A ukazuje mi cestu z těch slepých uliček, do kterých se občas dostanu .-)


Nepiš, žij!

31. července 2015 v 17:21 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Když člověk má v sobě pocit snění,
když v sobě má pocit naděje,
tak věci, které už nezmění,
tak těm se prostě zasměje.

Když člověk má v sobě utrpení,
když neví už prostě další krok,
tak ze všech snů šíleně sleví,
a slovíčka dává do krátkých slok.

Když život nemá probuzení,
když prostě běží kolem nás,
i když v něm po mém vždycky není,
stále se těším z jeho krás.

Uprchlíci

11. července 2015 v 16:17 | LeS |  Zamyšlení
Pořád se řeší otázka uprchlíků. Přijmout, nepřijmout, chceme je, nechceme. Jsou to chudáci, kteří musí utíkat? Nebo je to úplně jinak? A přicházejí, protože si myslí, že jinde nebudou muset dělat nic a dostávat všechno?
Myslím, že se stačí inspirovat našimi pohádkami, abychom tuto (pro nás složitou otázku dokázali vyřešit). Například princezna se Zlatou hvězdou na čele. Princezna chtěla pracovat. Třeba i v kuchyni u prince Radoslava. Přitom mohla jít za princem a říct, hele, ty princi, já jsem princezna a ty mě musíš teď poslouchat, a dát mi všechno, na co jsem jako princezna zvyklá. Neřekla. A proto v zemi mohla i zůstat a všichni ji měli rádi.
Naopak takový hloupý Honza. Ten si myslel, že létají pečení holubi přímo do pusy. A tak si lebedil na peci a vymýšlel si toho stále víc a víc... Ale jednou i on z té pece slezl a šel něco dělat.
Takže, myslím, že každý z nás tyhle pohádky zná. A buď budeme dávat uprchlíkům čím dál víc a oni si budou vymýšlet toho čím dál víc, nebo prostě jim řekneme, hele, slez z té pece, a jdi taky něco dělat. Ono se samo nic neudělá.
Myslím, že pohádkám rozumíme všichni.
A ještě jeden dovětek - on i ten Kazimír byl nakonec vypráskán i těmi, kdo se ho báli .-)

Být nevěrný(á)

8. července 2015 v 22:49 | LeS |  Zamyšlení
"Do háje, jak jsi to mohla udělat! Vypadni, už tě nechci ani vidět!"
Za pár dní: "Crrr"... "Promiň." Ticho. Hlasitěji. "Promiň."
"Pojď dovnitř a zavři."
"Omlouvám se, já jsem neměla. Byla to blbost, a..."
"Už jsem ti odpustil."
"Ne, já prostě nechtěla, to byla jen..."
"Chceš čaj?"
Ticho. Pár dní.
"Mám tě ráda."
"Ztratila jsi moji důvěru."
"Ale jak ji mám získat? Jak to mám udělat?" Pláč.
"Chce to čas..."
"Ale jak dlouho chceš čekat? Den, měsíc, rok? Kolik životů?"
"Nevím..."
"Ale z nedůvěry nebude nikdy důvěra. Důvěra musí vzniknout. Okamžikem... chci to udělat teď... prosím o důvěru... uděláme nějaký slib, jako pokrevní bratři... třeba se vzdáme něčeho, na čem nám záleží..."
"Jak chceš... sice nevím, proč bych se měl něčeho vzdávat, ale jak chceš..."
"Tak třeba mobil, nebo... ne, nic není to pravé... chci se milovat..."
"?"
"Ne, to není milování jako milování - s co nejlepší technikou. To je milování, kdy se odevzdám jen tobě, milování s co největší láskou... To je to jediné, čím ti můžu dokázat, že mi na tobě opravdu záleží."
...

O nešťastných láskách

8. července 2015 v 17:58 | LeS |  Zamyšlení
Podtitulek: Proč je Tajemství tajemstvím aneb O znásilňování duší
Rozhodla jsem se napsat zamyšlení pro osamělé, hledající, tápající, nešťastně zamilované, anebo jen pro to zamyšlení (ať moje nebo tvoje .-)
Líbí se mi síla myšlenek. Představíte si jablko a dostanete ho. Skutečně. Pokud uděláte ovšem nějaký krok - například si o jablko řeknete, zatřesete stromem, apod. Nikdo nedostane nic bez toho, aniž by se snažil. Musí projevit zájem a věřit, že je úplně přirozené něco získat (dostat jablko). Snadné je získat jablko, na těch větších věcech je to "náročnější", ale příšerné je přitahovat si tímto způsobem partnery.
Abyste mi rozuměli. Představte si, co by měl umět váš ideální partner. Tak například by měl být výborný řemeslník. A vy skutečně potkáte muže, který je řemeslníkem. Bingo. Funguje. Žádný problém. Ne, tak třeba ten řemeslník tráví většinu času v hospodě. Anebo třeba v dílně. Anebo třeba ani ne, ale vůbec si s ním nerozumíte a nemáte o čem s ním mluvit. Pokud vám stačí to, že je řemeslník, tak dobré. Pokud vám začnou vadit další věci, budete zřejmě zkoušet znova. Věřte mi, ani společné zájmy nejsou tím nejdůležitějším.
Také jsem to "nevědomky" tak vyzkoušela. A pak jsem měla toho hledání dost a začala vzpomínat - ta moje první láska. To bylo úžasné. Úplně skvělé. To bych chtěla znova. Jen jsem si snila, aniž bych věděla, že tím něco způsobím. Ale stalo se. Dejme tomu, že si také tak sníte. Připustíte i, že to nepůjde s tím stejným partnerem, protože je třeba už zadaný,... a tak se vám připlete do cesty někdo podobný. Možná to ani netušíte. Jenže pak narazíte na to, že se k němu chováte vy hodně podobným způsobem. A najednou zjistíte, že to začne ztroskotávat na nějaké věci - a ať žijí náhody - tak na úplně stejné věci, jako s tou první láskou. Jenže to člověk hned nevidí. Buď si řeknete, že je to blbost, že jste starší a dokážete se přes to přenést, dokážete se poučit, vyřešit (ono to ani jinak v partnerství nejde), nebo půjdete hledat dál, protože zjistíte, že bylo skutečně dobře, že jste se s tou "perfektní" první láskou rozešli.
Neuvěřitelně těžké nám připadají neopětované lásky. Ztrácíme spoustu dní (měsíců, roků) trápením se. Vy ho milujete, je podle vás báječný, on vás nechce. Nebo jste spolu chodili, podle toho druhého to skončilo, vy se v tom pořád plácáte a pořád ho tak strááášně milujete, a nemůžete přece mít někoho jiného, to přece nejde, to by byla zrada, a on se jednou vrátí, on pochopí, atd. Tak a začnete si představovat, jak spolu zas jste. Nevzdáte to. Haha. Jste spolu. Může být, že dosáhnete svého (pokud se neutrápíte). Jenže pokud nevyřešíte, proč vlastně k rozchodu došlo, zas k němu dojde... A zas to bude tak bolestné... Proč? Protože on měl pochopit? Ne, to vy jste měli pochopit. To nebyl jeho problém, že s vámi není. To je váš problém, že po něm stále toužíte. On nemusí nic chápat. On je samostatná bytost, která se může rozhodnout jakkoliv. Ale co vy? Proč vy, proč já nemám partnera, který se mnou skutečně chce být? To nejsem dost dobrá? Nebo jsem hloupá? Nebo ošklivá? Nebo mám velké nároky? Nebo...? Nic z toho. Stačí jen pochopit. Já můžu být s tím, kdo se mnou být chce .-)
A proč jsem psala v titulku o znásilňování duší a proč je tajemství tajemstvím? Protože jsem chtěla říct, že není skutečně důležité, za každou cenu dosáhnout svého. A není důležité to, jak si představíme toho druhého partnera (kolik bude mít peněz, jak bude vypadat), ale je důležité, jak vnímáme sami sebe. Jaké jsou naše postoje k druhým, k penězům, dětem, životu... jak si stojíme za sebou a za láskou. Jak chceme ten budoucí vztah zvládnout. Jestli očekáváme, že nám partner bude nevěrný, nebo jestli si myslíme, že nám splní každé naše přání. A pokud si nějaké ty svoje chybky nechceme přiznat, to si pište, že na ně přijde partner. A pak dochází k tomu známému "měla/měl by ses změnit", kdy se navzájem obviňujeme, aniž bychom přiznali svoji vlastní chybu.
Někteří z nás si možná myslí, že samotu nezvládnou. Že je to příšerné. Nebo naopak, že už chtějí být pořád sami a nikdy se nezamilovat. Nebo že si zas vyberou blbého partnera... Já po všech těch zkušenostech si myslím, že partnerství je úžasná věc. Ale že se mu člověk musí učit. Samota je výborná na urovnání si myšlenek. Ale jen s někým zjistíte, jestli dokážete být tím správným partnerem .-)

Trochu se přehřál zdroj,
nedokážu vrátit se zpátky,
copak jsem jenom stroj,
co v hlavě má (z)matky?

Zkouším tu restart dokola,
program se zhroutil znova,
láska je jasná potvora,
však z jedniček svléká slova.
(a co teprve dokáže s dvojkami,
tj. dvojicí, neboli párem) .-) :-)

Čtu myšlenky .-)

7. července 2015 v 21:21 | LeS |  Zamyšlení
Dnes mi zazvonil telefon, zvedla jsem sluchátko a ozval se automat:
"XY vám zanechal vzkaz. Poslechnout si ho můžete po pípnutí. Píp. Pro zopakování stiskněte hvězdičku."
Kroutila jsem nad tím hlavou. Co to jako mělo být? Jaký vzkaz? Vždyť tam žádný není... Za chvíli mi dotyčný zavolal a vynadal mi. A mě se ulevilo. Konečně jsem věděla, na čem jsem.

Možná to někdo zná. "Jsem naštvaná. Jsem na tebe strašně naštvaná. A nepromluvím s tebou už ani slovo..." "Ale já vůbec nevím proč."
Nebo - "On mě nemá rád, on mi nenosí kytky a ten minulý mi je kupoval..." "A požádala jsi ho někdy o kytku? Ví o tom, že by ti to udělalo radost?" "Co? To přece musí vědět!"
Nebo se šéfem. "On je hrozný, dal mi dělat tak blbou práci. To přece musel poznat, že jsem na to levá. To mu přece mělo dojít, že mě to nebude bavit. Vždyť jsem to všude říkala, že na to já nejsem..." Jo, nepoznal. Nečet myšlenky.

Závěrem chci napsat, že to celé zamyšlení bylo o mě. A pokud se někdo v příkladech náhodou poznal - vážně nečtu myšlenky :-)
A můžeš přijet na třešně .-)

Vysněný princ

6. července 2015 v 19:46 | LeS |  S nadhledem
Dnes jsem si naordinovala den bez... tedy bez blogu. Jenže jsem už taková, že když mě něco chytne, nevydržím a poruším (proto jsem nikdy nevyzkoušela kouřit, pít a mluvit sprostě - vím, že bych se těch neřestí hned chytla a už nezbavila).
Vydala jsem se na procházku. A jak se tak procházím, tak jsem uviděla v lese metr. Skutečně dřevěný metr. Když jsem se změřila, zjistila jsem, že mám velikost jelena. To mi udělalo radost.
Šla jsem dál, všude pusto a prázdno, a pak najednou, prekérní situace - objevil se cyklista na kole - uhnula jsem na stranu, ale kde se vzali, tu se vzali - za mnou dva cyklisté. Tak jsem uskočila zas zpátky... Nebudu napínat, dobře to dopadlo, ale možná z horka, možná ze šoku, začala jsem si představovat, že mám vedle sebe vysněného prince.
Probíhající rozhovor:
Já: Podívej, támhle ten strom vypadá jako harfa.
On: Prosím tě.
Já: No, kdyby to mělo struny...
On: Copak by se daly sehnat tak dlouhé struny?
Já: Nu jo, a je to vysoko, na to by nikdo zahrát nemohl.
On: Jo, ale v těch tvých vysněných příbězích by tam někdo vyšplhal a zahrál pro svoji dívku...
Já: (smutně) - hmm
On: Nebudeš to chtít po mě?
Já: Ne,... i když... víš, jaký jsem romantik... ale stejně větší radost by mi udělalo, kdybys mi přines borůvku.
On: A proč mi ji nepřineseš ty?
Já: (utrhnu si borůvku a dám si jí do pusy)... už nejsou...
A pak jsem šla hledat další borůvky pro prince, uviděla v lese nějaké plastové láhve, vytáhla igelitku (princ neprinc), s odporem a nadáváním na ta čuňata, co to sem vyhodí, jsem to holt posbírala a vracela se z lesa jak z nákupu...
Prostě normální horký den .-)

Opravdová láska

6. července 2015 v 19:27 | LeS |  Zamyšlení
Opravdová láska začíná tam, kde končí sebeláska.
Spousta z nás zná tento citát. Mě se dneska vybavil, když jsem pomáhala rodičům s něčím, co mi přišla jako naprostá hloupost. Jako proč to dělat, vždyť to stejně nemá cenu... Ale odpustila jsem si poznámky a snažila se na to podívat jejich očima. Pro ně je to důležité. A najednou jsem se k tomu postavila i já jinak.
Pomohla jsem. Ne protože jsem musela, ale protože se mi chtělo. Pomoci s něčím, co je důležité pro druhého. Bez ohledu na to, jaký postoj k tomu mám já.
A vybavily se mi další příklady opravdové lásky. Třeba povolit klukovi balet, i když bychom z něho raději měli fotbalistu. Nebo jít s partnerem do kina na film, který nás moc nebere. Nebo zavolat rodičům, i když víme, že si dělají zbytečné starosti a je to vopruz. Nebo uvařit pro druhé jídlo s masem, i když jsem vegetarián.
Těch příkladů by bylo hodně. Ale stačí opravdu i maličkosti - třeba udělat druhému kafe, přikrýt dítě, nebo i jen pozdravit, poděkovat...
Opravdová láska začíná tam, kde končí sebeláska.
A když si to uvědomíme, možná nám dojde, kolik toho pro nás druzí dělají... A že je fajn, když jim to můžeme oplatit .-)

Slunečný den15

5. července 2015 v 20:14 | LeS |  Slunečný den-love story
Spali každý zvlášť, ale Syndy měla noční můry. Strašila ji minulost. Šla do vedlejší místnosti, kde spal William. Nechtěla ho budit, ale bála se vrátit a být sama. Sedla si tiše vedle něho. Připadala si s ním v bezpečí. Dívala se na jeho tvář a přemýšlela. O minulosti.

"Tak prosím, nastupte si, slečno," nastoupila do auta, které ji vezlo ze známého hostince do neznámého města. Města, ve kterém nevěděla, co ji čeká.
"Nevadí, že pojedu rychleji? Pospíchám," zeptal se muž.
"Ne, klidně na to šlápněte," řekla Syndy a vystrčila ruku z otevřeného okna, aby cítila vzduch na své kůži.
"Milujete rychlou jízdu?"
"No, vlastně jezdím jen na koni," odpověděla Syndy.
"A nebezpečnou?"
"Myslím, že je dost nebezpečné, že jedu do města, nevím, jak se uživím..."
"A já si zas myslím, že je to hodně sebevědomé. Líbí se mi sebevědomé ženy."
Šlápl na rychlost. Tlačilo ji to do sedadla, ale místo aby něco řekla, jen se rozesmála. Copak ona je žena?
Brzy byli ve městě.
"Kde vám mám zastavit?" zeptal se.
Zarazila ji ta otázka. Řekla jméno nějakého hotelu, který si pamatovala. Neřešila, kde na něj vezme peníze.
"Vážně? Tam jsem právě také ubytovaný..."
Zastavil před budovou hotelu. Otevřel dveře auta a pomohl jí ven.
"Nemáte s sebou žádná zavazadla."
"Alespoň nemusím platit poslíčka," bezprostředně odpověděla.
"A nejspíše nemáte ani moc peněz..."
Jen zavrtěla hlavou.
"Co kdybych vám půjčil a vy jste napsala svému otci?"
"Tak to rozhodně ne. A vůbec, nedělejte si se mnou starosti. Nějak si to zařídím." A už se vydala k recepci.
"Hezký den, můžete mi prosím pomoci? Stala se mi taková nepříjemnost. Byla jsem okradena o všechny peníze a dokumenty, bohužel mi zůstalo jen to, co mám na sobě. Policie se mnou sepsala protokol, ale bohužel zatím zloděje nechytili. Volala jsem už domů, aby mi zaslali peníze, ale potřebuji adresu, na kterou by mi je mohli zaslat a..." až se Syndy sama divila, jak umí lhát.
"Tady ale asi zůstat nemůžete," odpověděl recepční.
"Prosím," prosila Syndy i očima. Nakonec se otočila, že odejde.
Muž, který ji vezl, stál opodál. Když se Syndy otočila, podíval se na ni překvapeně, jako by ji najednou poznával a ptal se udiveně. "Je to vůbec možné? Ty jsi tu také ubytovaná?"
Syndy porozuměla a odpovídala: "Ne, bohužel, okradli mě o všechny dokumenty a peníze a tady mě také vyhazují..."
"Počkej, tebe, že odtud vyhazují?" dál hrál.
Syndy by se nejraději začala smát, a tak si začala zakrývat obličej, a předstírala, že si otírá slzy.
Muž rychle zaplatil Syndy pokoj na týden dopředu a vzal si klíčky a vedl ji pryč. Když pak byli na pokoji, začala se Syndy bezstarostně smát.
"Děkuji vám," řekla.
"Nemáš zač. Líbí se mi ženy, které to nevzdávají v žádné situaci. Ale nevadí, když si budeme tykat? Já jsem Petr."
"Syndy, těší mě, Petře, udělala z legrace pukrle. Takové, jaké ji učili doma, když byla ještě malá.
Když se zas narovnala, políbil ji. Dlouze na ústa. Nebránila se. Až se jí zatočila hlava. Z celého toho bláznovství. Útěku, lží, pokoje, který získala na týden.
Bláznivý týden. Petr jí napsal na lístek adresu jednoho podniku. A dal peníze, aby si mohla koupit šaty na pohovor. Pohovor na sekretářku. Jaké bylo její překvapení, když ten, komu měla dělat sekretářku byl zas Petr.
Bezstarostná, sebevědomá, volná. Přes den pracovala u něj v podniku, večer se chodili bavit. Přesně tak si představovala svůj život. Měla dostatek všeho. Jak kdyby jí Petrovy peníze všude otevíraly dveře. Všude se k ní chovali s úctou.
Dva, tři měsíce. A Petr ji požádal o ruku. Byla jsem tak šťastná. Připadalo mi, že se nemůže stát nic, co by se nedalo zvládnout. Vzala jsem si muže, jakého jsem si přála. Velkolepá hostina. Nádherné šaty. A spousta lidí. Lidí, které dřív znala jen podle jmen, známé osobnosti. Gratulovali jim. Jemu k ní, jí k němu. Všichni říkali, jaký jsou krásný pár. Byli. Slušelo jim to. A Syndy byla tak šťastná, tak veselá, příjemná. Byla si jistá, že je na ní pyšný. Byl k ní tak milý, přívětivý, zdvořilý.
Milovala jsem ho od první chvíle? Líbil se mi? Začala jsem ho milovat, když jsem ho poznala?Milovat? Poznala? Byl krásný, i chytrý, nic pro něj nebyl problém, uměl si poradit se vším a získat si lidi... Ale proč jsme se tak rychle brali? Tehdy se tak neptala. Tehdy věřila, že získala úžasného muže. Že měla štěstí. Štěstí?
Myslela jsem, že ho znám… A pak… Věřila jsem mu…. Věřila, znala… Jak jsem mohla podlehnout takovému klamu? A teď? Co mám dělat?

Ach Williame…
Rozplakala se. William se probudil. Syndy otočila tvář, aby William neviděl její slzy. Chtěla se zvednout, ale William byl rychlejší. Pevně ji objal a ona zůstala bezvládná v jeho náručí. Snad v bezpečí. Přestala plakat. Uklidnila se. Povolil sevření a Syndy vstala. Odešla do vedlejší místnosti.
"Promiň."
"Syndy, co je?" šel za ní.
"Už je mi líp."
"Syndy, opravdu."
"Ano. Jdu spát."
"Syndy, jen mě tak napadlo. V té restauraci, kde jsem tě poprvé uviděl, nedělala jsi tam dlouho, viď?" zastavil se na odchodu.
"Týden, proč?"
"Víš, koupil ji před nedávnem nový majitel… Lidé z ostrova tam nechodí… Ne, že by tam nevařili dobře, ale…"
"Co ale?"
"Povídá se tu všechno možné… Jen jsem chtěl vědět, že k nim nepatříš… Zapomeň na to."
"Zůstaneš tu?" zeptala se Syndy, nechtěla být sama.
"Ano, dobře, než usneš."


Prostě jen pršelo...

5. července 2015 v 16:31 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Jak bouřka dává
jiskření uvnitř očí,
někdy se stává,
že se už neotočíš.

Dívám se na déšť,
kapičky smývaj řasy,
klidně si pryč běž,
poslouchám cizí hlasy.

Jak kdyby přišlo
krátké osvěžení,
najednou víš to,
že se zas všechno změní.

Šaty mi moknou,
jsem stále bez deštníku,
zkoušíš svou rukou,
jak moc je mi to k smíchu.

Čistý je zas vzduch,
smyté jsou horké chvíle,
záchranný náš kruh,
plave tu po hladině...

Spojená s tebou,
po vodě s rukávkami,
chodíme ve dvou,
než umíme to - sami.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík