"Do háje, jak jsi to mohla udělat! Vypadni, už tě nechci ani vidět!"
Za pár dní: "Crrr"... "Promiň." Ticho. Hlasitěji. "Promiň."
"Pojď dovnitř a zavři."
"Omlouvám se, já jsem neměla. Byla to blbost, a..."
"Už jsem ti odpustil."
"Ne, já prostě nechtěla, to byla jen..."
"Chceš čaj?"
Ticho. Pár dní.
"Mám tě ráda."
"Ztratila jsi moji důvěru."
"Ale jak ji mám získat? Jak to mám udělat?" Pláč.
"Chce to čas..."
"Ale jak dlouho chceš čekat? Den, měsíc, rok? Kolik životů?"
"Nevím..."
"Ale z nedůvěry nebude nikdy důvěra. Důvěra musí vzniknout. Okamžikem... chci to udělat teď... prosím o důvěru... uděláme nějaký slib, jako pokrevní bratři... třeba se vzdáme něčeho, na čem nám záleží..."
"Jak chceš... sice nevím, proč bych se měl něčeho vzdávat, ale jak chceš..."
"Tak třeba mobil, nebo... ne, nic není to pravé... chci se milovat..."
"?"
"Ne, to není milování jako milování - s co nejlepší technikou. To je milování, kdy se odevzdám jen tobě, milování s co největší láskou... To je to jediné, čím ti můžu dokázat, že mi na tobě opravdu záleží."
...
Zita | 
slunecnyden | 9. července 2015 v 19:43 | 
chlapi jsou ješitové.
Moc hezké, líbí se mě vyznění....