Slunečný den15

5. července 2015 v 20:14 | LeS |  Slunečný den-love story
Spali každý zvlášť, ale Syndy měla noční můry. Strašila ji minulost. Šla do vedlejší místnosti, kde spal William. Nechtěla ho budit, ale bála se vrátit a být sama. Sedla si tiše vedle něho. Připadala si s ním v bezpečí. Dívala se na jeho tvář a přemýšlela. O minulosti.

"Tak prosím, nastupte si, slečno," nastoupila do auta, které ji vezlo ze známého hostince do neznámého města. Města, ve kterém nevěděla, co ji čeká.
"Nevadí, že pojedu rychleji? Pospíchám," zeptal se muž.
"Ne, klidně na to šlápněte," řekla Syndy a vystrčila ruku z otevřeného okna, aby cítila vzduch na své kůži.
"Milujete rychlou jízdu?"
"No, vlastně jezdím jen na koni," odpověděla Syndy.
"A nebezpečnou?"
"Myslím, že je dost nebezpečné, že jedu do města, nevím, jak se uživím..."
"A já si zas myslím, že je to hodně sebevědomé. Líbí se mi sebevědomé ženy."
Šlápl na rychlost. Tlačilo ji to do sedadla, ale místo aby něco řekla, jen se rozesmála. Copak ona je žena?
Brzy byli ve městě.
"Kde vám mám zastavit?" zeptal se.
Zarazila ji ta otázka. Řekla jméno nějakého hotelu, který si pamatovala. Neřešila, kde na něj vezme peníze.
"Vážně? Tam jsem právě také ubytovaný..."
Zastavil před budovou hotelu. Otevřel dveře auta a pomohl jí ven.
"Nemáte s sebou žádná zavazadla."
"Alespoň nemusím platit poslíčka," bezprostředně odpověděla.
"A nejspíše nemáte ani moc peněz..."
Jen zavrtěla hlavou.
"Co kdybych vám půjčil a vy jste napsala svému otci?"
"Tak to rozhodně ne. A vůbec, nedělejte si se mnou starosti. Nějak si to zařídím." A už se vydala k recepci.
"Hezký den, můžete mi prosím pomoci? Stala se mi taková nepříjemnost. Byla jsem okradena o všechny peníze a dokumenty, bohužel mi zůstalo jen to, co mám na sobě. Policie se mnou sepsala protokol, ale bohužel zatím zloděje nechytili. Volala jsem už domů, aby mi zaslali peníze, ale potřebuji adresu, na kterou by mi je mohli zaslat a..." až se Syndy sama divila, jak umí lhát.
"Tady ale asi zůstat nemůžete," odpověděl recepční.
"Prosím," prosila Syndy i očima. Nakonec se otočila, že odejde.
Muž, který ji vezl, stál opodál. Když se Syndy otočila, podíval se na ni překvapeně, jako by ji najednou poznával a ptal se udiveně. "Je to vůbec možné? Ty jsi tu také ubytovaná?"
Syndy porozuměla a odpovídala: "Ne, bohužel, okradli mě o všechny dokumenty a peníze a tady mě také vyhazují..."
"Počkej, tebe, že odtud vyhazují?" dál hrál.
Syndy by se nejraději začala smát, a tak si začala zakrývat obličej, a předstírala, že si otírá slzy.
Muž rychle zaplatil Syndy pokoj na týden dopředu a vzal si klíčky a vedl ji pryč. Když pak byli na pokoji, začala se Syndy bezstarostně smát.
"Děkuji vám," řekla.
"Nemáš zač. Líbí se mi ženy, které to nevzdávají v žádné situaci. Ale nevadí, když si budeme tykat? Já jsem Petr."
"Syndy, těší mě, Petře, udělala z legrace pukrle. Takové, jaké ji učili doma, když byla ještě malá.
Když se zas narovnala, políbil ji. Dlouze na ústa. Nebránila se. Až se jí zatočila hlava. Z celého toho bláznovství. Útěku, lží, pokoje, který získala na týden.
Bláznivý týden. Petr jí napsal na lístek adresu jednoho podniku. A dal peníze, aby si mohla koupit šaty na pohovor. Pohovor na sekretářku. Jaké bylo její překvapení, když ten, komu měla dělat sekretářku byl zas Petr.
Bezstarostná, sebevědomá, volná. Přes den pracovala u něj v podniku, večer se chodili bavit. Přesně tak si představovala svůj život. Měla dostatek všeho. Jak kdyby jí Petrovy peníze všude otevíraly dveře. Všude se k ní chovali s úctou.
Dva, tři měsíce. A Petr ji požádal o ruku. Byla jsem tak šťastná. Připadalo mi, že se nemůže stát nic, co by se nedalo zvládnout. Vzala jsem si muže, jakého jsem si přála. Velkolepá hostina. Nádherné šaty. A spousta lidí. Lidí, které dřív znala jen podle jmen, známé osobnosti. Gratulovali jim. Jemu k ní, jí k němu. Všichni říkali, jaký jsou krásný pár. Byli. Slušelo jim to. A Syndy byla tak šťastná, tak veselá, příjemná. Byla si jistá, že je na ní pyšný. Byl k ní tak milý, přívětivý, zdvořilý.
Milovala jsem ho od první chvíle? Líbil se mi? Začala jsem ho milovat, když jsem ho poznala?Milovat? Poznala? Byl krásný, i chytrý, nic pro něj nebyl problém, uměl si poradit se vším a získat si lidi... Ale proč jsme se tak rychle brali? Tehdy se tak neptala. Tehdy věřila, že získala úžasného muže. Že měla štěstí. Štěstí?
Myslela jsem, že ho znám… A pak… Věřila jsem mu…. Věřila, znala… Jak jsem mohla podlehnout takovému klamu? A teď? Co mám dělat?

Ach Williame…
Rozplakala se. William se probudil. Syndy otočila tvář, aby William neviděl její slzy. Chtěla se zvednout, ale William byl rychlejší. Pevně ji objal a ona zůstala bezvládná v jeho náručí. Snad v bezpečí. Přestala plakat. Uklidnila se. Povolil sevření a Syndy vstala. Odešla do vedlejší místnosti.
"Promiň."
"Syndy, co je?" šel za ní.
"Už je mi líp."
"Syndy, opravdu."
"Ano. Jdu spát."
"Syndy, jen mě tak napadlo. V té restauraci, kde jsem tě poprvé uviděl, nedělala jsi tam dlouho, viď?" zastavil se na odchodu.
"Týden, proč?"
"Víš, koupil ji před nedávnem nový majitel… Lidé z ostrova tam nechodí… Ne, že by tam nevařili dobře, ale…"
"Co ale?"
"Povídá se tu všechno možné… Jen jsem chtěl vědět, že k nim nepatříš… Zapomeň na to."
"Zůstaneš tu?" zeptala se Syndy, nechtěla být sama.
"Ano, dobře, než usneš."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 tinka77 tinka77 | Web | 6. července 2015 v 14:48 | Reagovat

veľmi pekne napísané...

2 slunecnyden slunecnyden | Web | 6. července 2015 v 19:52 | Reagovat

děkuji

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/