Slunečný den18

19. září 2015 v 8:45 | LeS |  Slunečný den-love story
"Williame, tak jak?" Syndy se naklonila nad sedícího Williama. Ten ji vzal za ruce a hladil po pažích.
"Nevypadá to špatně."
William večer počítal tržbu, a psal si kolik vydělal, komu zaplatit z peněz jako prvnímu. Kdo mu ještě dá na dluh, ale kde už musí dluh uhradit. Syndy nezajímala přesná čísla. Jen chtěla vědět, jak na tom jsou. A William byl rád, že má někoho, komu může věřit. Komu může říct, dneska nic moc, nebo dneska se to povedlo.
Čím dál víc jí říkal o finančních problémech, a Syndy většinou jen mlčky poslouchala. A obdivovala ho. Byl na to sám. Měl velké starosti, a přesto když vyšel mezi zákazníky, usmíval se na ně, vtipkoval…
Přála si, aby věděl, že ho má ráda, a že s ním zůstane…. Měli pro sebe jen tyto krátké večery. Než William spočítal tržbu, ona douklízela, co bylo potřeba, a pak utahaní z celodenní dřiny šli spát. Syndy spala, William nedokázal usnout a přemýšlel. A ráno vstal dřív než Syndy. Byl jejich volný den. Tedy měl být. Ale restaurace nemohla zůstat zavřená.

Nové ráno.
Syndy vešla do restaurace. Ještě nepřevlečená, jen v tričku na spaní.
"Tak jak se cítíš, Syndy?"
Na polici s jídelními lístky stála láhev a v ní květiny. Syndy šla k ní.
"Nevypadají tak pěkně jako ve váze. Ale jsou pro tebe. Už jsem dlouho žádné nepřinesl. Dal jsem je do restaurace, ale jestli chceš… "
Syndy vzala květy jemně do dlaní a přičichla k nim.
"Děkuji, Williame. Jsou moc hezké. Je to stylové. A necháme je tu. Restaurace úplně prokoukla."
Usmál se.
"Jdu se převléct. Budeš chtít s něčím pomoct?"
"Se vším. Marry s Tomášem dneska nepřijdou."
"Vím."
"Nevím, jestli dělám dobře. Možná by mělo zůstat zavřeno."
"Určitě ne. Moc lidí to neví, že máš otevřeno. A tak to zvládnem i ve dvou. A každý, kdo přijde si něco dá a nám přibudou penízky."
Usmál se na ní.
"Jsem rád, že tě mám."
Syndy měla pravdu. Moc lidí nepřišlo, a tak byli i chvíle, kdy jen tak seděli a odpočívali a povídali si, nebo jen mlčeli.
Ten den utekl zas tak rychle. Už upozorňovali zákazníky, že se blíží konec zavírací doby, ale pořád ještě jim přinášeli pití. Nechtěli je vyhazovat. Byli rádi za každého hosta.
Do restaurace dopadaly poslední paprsky slunce. William stál vedle dveří do kuchyně. Sledoval Syndy, jak prochází s tácem. Slunce se jí odráželo ve vlasech i ve tváři. Přemýšlel nad tím, co se stane, až úplně zapadne, a bude tma.
Myslel na setkání na pláži, když jí schoval šaty.
Když šla kolem něj neudržel se a políbil ji jemně a dlouze na krk pod vlasy.
Syndy v tom polibku ucítila vroucnost i vášeň. Probudil všechny její smysly. "Williame!" vzdychla.
"Chci tě." "Teď to nejde. Jsou tu hosté."
"Kdo je šéf?" nedal se odradit.
"Ty. Ale parádně nezodpovědný." Otočila se od něj. Přejel jí prsty po ruce.
Sotva se ovládala: "Dobře. Skasíruj a zavřeme."
Druhou ruku jí položil na břicho. "Ale to nevydržím, Syndy." Viděla, že mluví pravdu. Musela položit tác se sklenicemi k nejbližšímu stolu. Stejně si už nepamatovala, komu patří.
To, co hosté říkali už ani jeden neslyšel. William vzal Syndy do náručí a odnášel do pokoje.
Zastřeným hlasem se zeptal: "Miluješ mě, Syndy?" S napětím očekával její odpověď. Hlavně neříkej ne, Syndy. Nedokázal bych se od tebe už odpoutat. "Miluji tě," zašeptala se zbytky sil Syndy. "Miluji tě, Syndy," byla odpověď, kterou ještě slyšela. Pak přestala vnímat všechno kromě něho. Jeho rukou, jeho úst. Něho v ní. Byla jeho součástí a on byl její. Vzájemně propletení spěchali k vyvrcholení.

Syndy ležela na Williamovi a odpočívala. Naslouchala tepu jeho srdce, který se zvolna uklidňoval. Hledala v duchu slova pro to, co se mezi nimi před chvilkou stalo. Ale nenacházela je. Bylo to tak krásné, jedinečné, vzrušující, prostě nepopsatelné.
Pak se zarazila, vzpomněla si na lidi v restauraci. "Williame?"
"Ano, drahoušku."
Snažila se rychle vstát a obléct. Restaurace byla prázdná a na stole ležely peníze.
Syndy bylo do breku z toho, že pořád jsou ještě lidé, kteří nejen ničí srdce a restaurace, ale i lidé, kteří nezištně dávají a poctivě platí.

Posbírala peníze, a šla je ukázat Williamovi. Ležel v posteli a odpočíval. Otevřel jí s údivem dlaň.
"Třeba se nám přece jen začne dařit," podíval se na ní, "jsi krásná."
Usmála se.
"Nebudeš už nikdy mít tu svou kamennou tvář, viď?"
Zavrtěla hlavou.
"A nebudeš už ani nikdy plakat nebo se mračit."
Usmála se.
"Tak pojď ještě ke mně."
A vzal ji pod přikrývku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra
www.kdyz-se-dvojcata-nudi.blog.cz