Říjen 2015

Mimozemšťané v rodině

31. října 2015 v 11:34 | LeS |  Pojď si hrát
Pro všechny děti i dospělé, kteří si rádi hrají. Já dělala se skupinkou dětí z prvního stupně.

K čemu je dobré:
Procvičení si hlasu, intonace, spolupráce. Děti zjistily, že se domluví jen tehdy, když se zklidní a budou naslouchat i druhým. Zjistily také, jak je těžké (nebo lehké) se domluvit, když neznají řeč toho druhého.

Připravit:
Jednu velkou čtvrtku, pastelky, menší čtvrtky a úzkou gumu

1. zastavení: Přílet návštěvníků
Děti se rozdělily na dvě skupinky. Jedna šla na chvíli za dveře, druhé bylo prozrazeno, že jsou mimozemšťané, kteří spadli se svou kosmickou lodí na zemi. Musejí se domluvit s lidmi, vysvětlit jim, kdo jsou, říci, že chtějí najíst, napít, opravit loď. Nesmějí ale mluvit tak, jak mluvíme my. Místo toho mohou používat jakoukoliv zástupnou řeč (padla, madla, kadla, bleble, huhu...) Pak přišly děti, které byly za dveřmi, mluvily normálně a měli za úkol zjistit, co se jim snaží říct druhá skupina. (dětem se líbilo tak, že jsme vyměnily a místo návštěvníků předváděly princezny, které přišly z minulosti).
Každé dítě si vytvořilo masku mimozemšťan podle svých představ. U masek jsem provlékla gumičku, vystřihli jsme oči, aby mohli masku nosit na obličeji.

2.zastavení: Návštěvníci v rodině
Děti si vytáhly kartičky - máma, táta, syn, dcera. Děti přemýšlely nad činnostmi, které jsou typické pro tyto členy rodiny. Poté se snažily tuto činnost "naučit" nějakého mimozemšťana. Mimozemšťan se skutečně tuto činnost chtěl naučit, ale protože nerozuměl, vždycky z toho vyšlo něco jiného (například jedl talíře, naboural s autem, pil vodu na mytí podlahy, zmaloval se při malování apod.) Mimozemšťan stále nemluví naší řečí, naopak člen rodiny může popisovat, co dělá i nemusí.

3.zastavení: Učení mluvení
Mimozemšťani se v rodině zabydleli a zjistili, že potřebují umět naši řeč, aby se domluvili. Učili se ji tak, že vše opakovali po někom z rodiny. Např. sledování fotbalového zápasu a fandění, příprava večeře, telefonování kamarádovi. Mluvil vždy jen jeden člověk a ostatní opakovali. Snažili se o správnou řeč i o správnou intonaci.

4.zastavení: Oprava lodi
Nakreslili jsme na velkou čtvrtku loď, v které bylo všechno možné i nemožné. Protože nikdo vlastně neví, jak tato loď mimozemšťanů vypadá. Mimozemšťanům ale několik věcí chybí, aby loď mohla vzlétnout. Potřebují nějaké věci, které mají lidé (např. vařečka, gumička do vlasů, telefon,...) Popisují ostatním, jaké věci potřebují a po uhádnutí je i nakreslí do lodi.

5.zastavení: Loučení
Děti ve skupinkách vymýšlí básničku nebo dopis, v kterém by se rozloučili jako mimozemšťani a odletěli zpět na svou planetu. Může v něm být poděkování, lítost, popis jejich planety, cokoliv.

Čas říct sbohem

30. října 2015 v 16:58 | LeS |  Zamyšlení
Přiznám se, že mám jednu úchylku. Sbírám matky. Když někde na cestě objevím matku, seberu ji a dám si ji na klíče. Každá z těchto matek má nějakou historii. Připomíná mi nějaký okamžik v mém životě. A tak když vyndám klíče, vzpomenu si i na nějakou příhodu.
Ta poslední matka, kterou jsem našla, mi padla do oka právě, když jsem říkala "sbohem".

Je to jak list, co opadá,
je to jak chmurná nálada,
je to jak šátek ve větru,
třeseš se zimou ve svetru.

Je to jak v čase ničení,
je to jak nikdo, nic není,
je to jak smutek bezedný,
je to jak věta poslední.


Je to jak zmar i únava,
je to jak trest nést bez práva,
je to jak smutek pod víčky,
je to jak plýtvat slovíčky.

Je to jak věřit ve snění,
je to jak konec - vše mění,
je to jak nový začátek,
nevede cesta nazpátek.

13.Den

28. října 2015 v 17:40 | LeS |  R 2112-román

Dýchám zhluboka. Naučíme stroje citům. To si pamatuji ze snu. Naučíme stroje citům. Na víc nemyslím. Jaké stroje? Jakým citům? Lásce? Nenávisti? Copak se dá naučit citům? Ty jsou nepřenosné. Stejně jako zkušenost. Jeden se může ve stejné situaci cítit dobře, druhý špatně. Jak ukázat radost a smích? Stroj přece bude... Stroj. Proč stroj? Začínám se bát. A proč se bojím potápění? Co bych mohla spatřit pod hladinou? Stroje? Musím se odtud dostat ven. Uzdravit se. Zvednout se a odejít. Jenže mě bolí celé tělo. Pokud ho vůbec cítím.

Pavel seděl u počítače a čekal na zprávu. Zatím nic, když tu se objevila. "Klárko, krok za krokem." Step by step. Usmál se. Třeba rady toho Christiana nebudou tak úplně na pytel. Třeba v nich něco je. I když radit člověku, který je upoutaný na lůžku, krok za krokem... Ale ona si to ségra nějak přebere. Myslel si a už se těšil, jak jí to půjde vyřídit.

Krok za krokem. Ano, nic nejde najednou. Všechno chce svůj čas. Učím se plavat, naučím se potápět. Nebudu příliš myslet na ty strašné sny. Teď se naučím zvedat ruce. Už se těším, až se na mojí ruku podívám. Nebudu řešit to, že nemám hlad, prostě to tak je. Zatím žiji. A krok za krokem se budu snažit, abych se odtud dostala. I ten klíč najdu. Vím, že jsem ho dřív měla. Teda rozluštění té hádanky. Zatím nevím. Přemýšlela jsem a zkoušela svaly na rukách. Už aby se daly do pohybu. Přemýšlela jsem, až jsem usnula.

13.-14.Noc
Ty znáš svět. Proto jsi byla vybrána. Proto jsi byla ochraňována. Ale teď musíš zachránit nás. Nehledej domov. Musíš vytvořit domov. V představách. Pak bude i ve skutečnosti. Vytvoř svět, jak si jej pamatuješ a stroje nám pomohou, aby takový svět byl. Musíš je naučit citům a skutečnému světu. Takovému, jaký si pamatuješ. A spi, spi, spi.


Jdeme za vílákem kaktusu

28. října 2015 v 12:19 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Růžová víla, vílák netřesku (hromu), dešťová víla a vílák rozrazilu (bouřky) se vydali za vílákem kaktusu. Věděli, že jeho rostlinka je na okně do zahrady. Nevěděli, jestli o nich ví nebo ne. Jestli bude na okně nebo někde schovaný. A nevěděli ani, jestli víla orchideje mluvila pravdu. Ještě tu stále byla možnost, že muškátovou vílu chytily děti a víla orchideje je obelhala, aby získala dary.
Šli tedy opatrně a potichu za sebou. Přímo rovně před sebou měli dveře, za kterými byl vílák kaktusu. Museli je otevřít, aby se dostali dovnitř.
"Jak jinak se dostat dovnitř než kouzlem?" povídal vílák bouřky.
"To je zajímavé, že zrovna ty žádný prášek na kouzlení nemáš, a po nás chceš, abychom náš použili," řekla na to růžová víla.
Dešťová víla se dívala na dveře: "Neznám kouzlo na otevření dveří."

Co si vybereš? Použít kouzlo nebo zkusit jiný způsob?

...nebýt sám

24. října 2015 v 21:22 | LeS |  Zamyšlení
1. Člověk o sebe dbá. Znáte ten pocit, kdy chodíte po bytě ve vytahaném tričku a pohodlných teplákách? Nenamalovaná, občas i nečesaná? Tak to zřejmě znáte i pocit samoty. Proč ne. Pro koho se strojit, když je člověk sám. Jakmile se ale objeví někdo další, vytahané tričko jde do koše a hned máme chuť udělat si radost. Kupováním nových věcí nebo návštěvou kadeřnice. Člověk na sebe má dbát vždy, pro svůj dobrý pocit. Ale být sám pro sebe sexy - na to určitě potřebujeme toho druhého.
2. Člověk se více směje. Někdo se umí smát sám sobě. Ale všichni se určitě rádi zasmějeme tomu druhému. Nejlépe nějakému vtipu, a možná objevíme i společný smysl pro humor. Alespoň někdy.
3. Člověk mluví. Mluvit sám pro sebe lze. Ve fázích samoty můžeme mluvit s domácím mazlíčkem, ke kytkám nebo do zrcadla. Jen málo z nás ale zvládá sám se sebou vést dialog.
4. Člověka někdo zachytí. Když se člověk topí, v něčem plácá, něco nezvládá, může zavolat na druhého, aby mu šel pomoci, z něčeho vytáh, chytl ho za nataženou ruku, nebo mu pomohl.
5. Člověk může udělat druhému radost. Někdy nás baví brát a jindy bychom rádi dávali. Dávat sám sobě a brát sám sobě je příliš uzavřený kolotoč. Mnohem lepší je, když se objeví v tom kolotoči někdo další. Jak úžasná je naše vlastní radost, když tu radost uděláme druhému.
6. Člověk má zpětnou reakci. Není nad to vidět, že to co děláme nějak působí na druhého. Někdy druhého naštveme, jindy rozesmějeme. Není nad to, když vidíme, co naše činnosti udělá s druhým člověkem.
7. Člověk si může nechat poradit. Vidět věc z více úhlů. Nechat si poradit od člověka, který ví k nějaké věci víc než my sami.
8. Dva jsou víc než jeden. Ať se jedná o společné bydlení nebo postavení se nepříteli, dva jsou víc než jeden. Na společném bydlení dva ušetří a jednoho nepřítele dva zastraší. Pokud dva táhnout za provaz stejným směrem, protivníka určitě přetáhnou.
9. Druhý může objevit naše silné stránky. Někdy je potřeba druhého, aby nám připomenul, že jsme skvělý. A někdo dokonce prostřednictvím druhého objeví, že je v něm něco víc.
10. Člověk může milovat. Nejnádhernější je, když člověk potká někoho, s kým má všech těch 9 důvodů, aby s ním byl.

12.-13.Noc

24. října 2015 v 13:50 | LeS |  R 2112-román
"Musíš nám pomoct, potřebujeme tě... Víš, v jakém jsi roce?" Ano, asi ano, nebo ne? Přemýšlím... Nezáleží na tom. Záleží na tom, abys nám pomohla. Musíš se pokusit. Bojujeme, ale už nemáme sílu. Jsme míň... Pozor na myšlenky. Dokáží číst myšlenky. Jen v noci... Jen v noci ne... získávají energii ze slunce. V noci ne, v noci je větší ticho. Pozor na ptáky. Poslouchej srdcem, jak zpívají. Co to je? Nerozumím ničemu. Žádné ptáky neslyším. Morseovka. Pozor na ptáky. Lež, ale mysli. Pozor na myšlenky. Jen v noci se s tebou můžeme spojit. Ve snu? Sen? A kde je ten, kdo se mnou mluvil? Jsem s tebou. Myslím na tebe. Uslyšíš mě vždy, když se zklidníš. Nádech a výdech... I ve dne? Ve dne to nejde. Musím chránit sebe. Musím chránit tebe. Neprozrazuj kde jsi. Neříkej jim, kde jsi. Ale vždyť já nevím, kde jsem... Musíš je zmást. Myšlenky. Jen neříkej, kde jsi. Neříkej, kde jsi. Lži, ale věř lžím. Jsem s tebou i ve dne. Jen se k tobě nesmím hlásit. Naučíme stroje citům.


Slunečný den22

24. října 2015 v 13:46 | LeS |  Slunečný den-love story
"Nechcete ukázat loď?"
Nechtěla. Chtěla uvažovat o minulosti, protože si myslela, že v ní najde něco, co jí pomůže, aby konečně byla minulost minulostí a nezasahovala jí do přítomnosti.
"Jdu se projít."
"Ano, tak si vemte něco teplejšího na sebe, je tam pořádná zima…"
Služebná vyjadřovala starost. Měli služebnou, která uklízela a vařila. Manžel říkal, že mu záleží na Syndiině pohodlí. A nechce, aby musela pracovat. Ani doma, ani jinde. Syndy se to líbilo. Byl k ní tak milý, hodný.
"Dobře, děkuji za upozornění…"
"A není vám špatně?"
"Ne, není, děkuji."
"Nu, zdáte se mi nějaká bledá…"
"Opravdu mi nic není…" ta starostlivost jí začínala vadit.
"Dobře, ale kdyby… v těhotenství se musíte šetřit?"
"Ach ne, nejsem těhotná…" smála se.
"Dobrá, dobrá…"
Syndy se usmála. Ta služebná byla divná. Ale nebyla zlá. A uměla výborně vařit, manžel s ní byl spokojený.
Syndy se těšila na schůzku se svými bývalými spolužáky. Už ji zas vzali mezi sebe, a už nebyla ta, kterou vyhodili ze školy, a s kterou se ostatní nechtěli vidět. Spousta jich byla i na svatbě.
Měla s nimi schůzku. Těšila se na setkání s nimi. Na novinky. Začala uvažovat, že by zkusila znova studovat. Nemusela se starat o domácnost, manžel se vracel domů pozdě a po dítěti zatím netoužila. Dny, kdy člověk nic nedělá, jsou nudné a dlouhé.
Seděla v hospůdce, dívala se na hodinky, a nikdo nepřicházel. Že by si spletla den nebo místo? Šla si zavolat: "Ahoj Syndy, tak jak se vede?"
"Díky, ale kde jste?"
"Jak kde jsme? Docela se mi hodilo, když jsi zrušila tu schůzku…"
"Zrušila?"
"Ano, říkala jsi, že nemůžeš přijít. Stalo se něco?"
"Ne, nic."
"Tak jindy, ahoj."
"Syndy, dobrý…"
"Ahoj."
"Tak ahoj."
Nechápala to. Zrušila? Nebyla si vědoma, že by něco rušila. Šla zamyšleně domů.
"Vy jste obvolávala moje spolužáky a rušila schůzku?" zeptala se služebné.
"Ne, to bych si nikdy nedovolila."
No jen aby, myslela si Syndy, a říkala si, že to zjistí.
Chtěla jít do pokoje.
Služebná se cítila uražená: "Možná jste si spletla den."
"Ano, možná."
"Nebo jste na ně čekala jinde."
"Myslím, že vám do toho nic není."
"Mám jen o vás starost."
"To nemusíte."
"Ochutnáte prosím omáčku?"
Syndy se naklonila nad hrnec.
"Nezatočila se vám hlava?" ptala se starostlivě služebná.
"Ne, je to v pořádku."
"Jistě na to chcete dohlídnout, váš manžel by si to přál, ale neměla byste si jít raději lehnout? Jste nějaká bledá. Chcete prášek?"
Syndy se stále krotila, ale už toho měla dost.
"Mohla byste se laskavě starat o sebe a mě nechat na pokoji."
"Nu, jak myslíte, vy jste tu paní..."
"Ovšem. Tak si to pamatujte!" a zavřela za sebou dveře.

"Syndy moje, teď jsem mluvil se služebnými. Prosím, snaž se před nimi ovládat. I když…"
"Já před nimi? Ta naše služebná je hrozná," odpovídala Syndy.
"Má ty nejlepší reference a já jsem s ní skutečně spokojený," odpovídal její manžel.
"Ale ty nevidíš, jak se chová ke mně," řekla Syndy.
"Mám si s ní tedy promluvit? Myslím ale, že jsi jen přecitlivělá."
"Nejsem přecitlivělá," odsekla Syndy.
"Syndy, ty víš, proč jsem si tě bral. Že jsi dokázala zachovat vždy klidnou hlavu. Teď se chováš jako hysterka. Právě takové ženy se mi nelíbí. Nikdo ti nic nedělá, aby ses musela chovat takovýmhle způsobem. Jestli se ti nelíbí služebná, můžeme ji vyměnit. Já jsem s ní spokojený, ale dobrá... Jestli je to tvé přání."
"Ne," odpověděla Syndy. Viděla, že nic nechápe.
"Dobře, nechám přinést na stůl jídlo."
"Co to je?" vytřeštila oči Syndy.
"Co myslíš? Hovězí omáčka… Máš chuť na něco jiného."
"A kde je křenová omáčka?"
"Křenová omáčka? Proč křenová omáčka?"
"Chutnala jsem jí."
"A už toho mám dost," zvedl se a zavolal si služebnou.
"Co jste dnes vařila?"
Služebná se tvářila nechápavě: "To, co máte na stole."
"A ochutnávala něco moje žena?"
"Ano, když se vrátila zvenku, tak jsem ji dávala ochutnat tuto omáčku, byla spokojená, tak jsem ji večer naservírovala. Stalo se něco? Není dobrá?"
"Ne!…" zakřičela Syndy a zvedla se od stolu.
Její manžel řekl kuchařce, aby odešla.
"Ta služebná se snaží ze mě udělat blbce," mluvila pak se svým mužem.
"Můžeme ji vyměnit, už jsem ti to jednou navrhl. Chceš?"
"Ano, prosím, vyměň ji. Nebo z ní opravdu zešílím."
"Dobře, abys viděla, že tě mám rád, zkusím najít někoho jiného. Byl jsem s ní spokojený, ale kvůli tobě to udělám."
"Děkuji," odpověděla Syndy.


12.Den

23. října 2015 v 17:04 | LeS |  R 2112-román

Jsem tu opět sama. Žádný hlas. Napjatě poslouchám, jestli neuslyším nějaký zvuk. Není tu nic. Moc bych si přála, aby někdo přišel a řekl mi... Co mi má říct? Třeba "ahoj, jak se máš?" Škoda, že nevím, jak vypadá. Ten, kdo si dřív se mnou povídal. Alespoň znám jeho jméno. Christian. Možná je vymyšlené, ale líbí se mi. Jak ráda bych mu odpovídala... Třeba, no, není to nic moc.... Tak nějak to stojí za... no, asi víš,... doma by bylo líp. Doma je nejlíp. Jen teď nevím, kde to je.... Jak ráda bych mu odpovídala... Jenže tu jenom tak ležím... Ale věřím, že se to zlepší. Už jsem udělala pokrok, můžu otáčet hlavou... Pro jistotu to znova zkouším... Moc bych si to přála. Mluvit s někým. Z celého srdce... Snad bude zase lépe...

Přemýšlím nad tím klíčem. Kde bych měla hledat klíč?

"Klárko, děda ti pomůže," četl Pavel vzkaz. Děda. Pamatoval si na dědu. Ten vyprávěl vždycky neskutečné příběhy a pohádky. Vymyšlené. Už dávno není. Zemřel, když byly ještě děti. Už si na něj dlouho nevzpomněl. Škoda, že ty své příběhy nesepisoval. Rád by si je přečetl. Byly tak praštěné... prostě dědovi.
Váhal, jestli číst tenhle vzkaz Klárce. A třeba jí děda opravdu pomůže. Třeba se tam někde zeshora dívá a pomůže jí vrátit se zpět do života. Vyřídil vzkaz. Tak, aby rodiče nevěděli.

"Děda ti pomůže," najednou se jí v mysli objevila tahle věta. A nedala jí pokoj. Děda ti pomůže. Jaký děda? S čím? Plavat? Najít klíč? Jasně, pomůže jí najít klíč. Klíč ke svobodě. Usmála se. Určitě se usmála. Rozšířily se jí koutky? Měla radost, a na těle jí nebolelo vůbec nic. Děda. A do mysli jí vplul hnědý kůň. Vznášel se v prostoru. Nádherný hnědý kůň s bílou lysinkou, upřímnýma velkýma očima. Co by sis tak přál? Rozvíjela svoji fantazii. Ano, pastvinu se svěží zelenou trávou. A studánku s čistou průzračnou vodou, z které by mohl pít. Pohodil hlavou. Teď je šťastný. Může běhat s volností. A když má strach, schová se do křoví. Jinak kluše, rozpustile pohazuje hlavou. Je volný, svobodný.

A dědo, co kdyby mu chtěl někdo ublížit? Ptávala se jako malá. Nemůžeš se k němu dostat, pokud on nechce. Je zamčený v té své krajině. Zamčený na devatero západů. A nikdo nemá ten klíč. Hledej, kde ten klíč je? Ve skříňce? Možná. Pod zemí? Možná. Schovaný? Možná. Tak dědo, prozraď mi to. Nene, na to musíš přijít sama. Proč se k němu nemůžeš dostat? Protože nemám klíč? A kde ten klíč je? Já to přece nevím...

Ano, někdo jí ten příběh vyprávěl. A s někým se takto dohadovala. Ale kdo? Děda? Možná. Neví. Je ztracená. Ale myšlenka na koníka, který je volný, šťastný a svobodný, ta myšlenka ji potěšila.


11.-12.Noc

21. října 2015 v 21:19 | LeS |  R 2112-román
"Klárko, Klárko," slyším volání. "Musíš nám pomoc, musíš pomoc všem lidem, potřebujeme tě." Co se mi to zdá? "Najdi ten klíč." Probudila jsem se. Koukám do světla. Nebo nekoukám na nic. Co se to děje? Bolí mě tělo. V noci i ve dne. Co se to děje? "Plav." V tomhle cizím světě. V nemocnici, nebo kde to jsem. Není tu voda a nemám kam plavat. Plav. Kam? Myslím na ty roury, o kterých se mi zdálo. Těmi jsem se dostala pod hladinu moře? To je nesmysl. "Nemysli na nic, nemysli na nic.... spi." Já přece spím. Nebo sním? Sama nevím.


Andělé

20. října 2015 v 20:32 | LeS |  Záhady a zázraky
Mám ráda zázraky. Zjednodušují a zpříjemňují život. A mám ráda lidi, kteří takové zázraky přináší. Děkuji všem těmto "andělům". Stačí se dívat kolem sebe, a uvidíte jich také spoustu.
Například jsme si jednou dělali výlet na kole s dcerou. Říkala jsem jí, že se zastavíme na zmrzlinu, ale nevěděla jsem, v kolik zavírají a ani jak dlouho nám cesta na kole bude vlastně trvat. Když jsme zastavili u cukrárny, zjistila jsem, že už je po zavírací době, ale vzala jsem za kliku. A zázrak - bylo otevřeno. Děkuji paní, že zrovna ten den zůstala v práci déle a dostali jsme skvělou zmrzlinu. Ten den mi s koly pomohli další andělé do vlaku. Neznámí lidé, kteří jeli zrovna ze stejné zastávky, ačkoliv většinou tam nikdo nenastupuje.
Další zázrak se stal, když jsme se potřebovali dostat v Praze na vlak. Kamarádka nám popsala cestu, ale byla výluka tramvají, začaly padat kroupy, lít jako z konve, tak jsme vlezli do prvního autobusu s tím, že něco vymyslím. Ale netušila jsem co. Najednou si přede mě přisedla blondýnka, a začala si se mnou povídat. Nebývá to zvykem, aby v pražských hromadných prostředcích se neznámí lidé dávali spolu do řeči, ale ona byla ten anděl, který mi přišel do cesty. Měla společnou cestu až k metru, a tam už jsem se neztratila.
Další anděl mi zaplatil lístek. Ne, že bych neměla peníze, ale měla jsem bohužel jen bankovky, a průvodčí zrovna neměl zpátky. Najednou se pán proti mně nabídl, že mi ty peníze daruje. Jedná se o pár korun, ale pan průvodčí mě zrovna tak mohl vysadit a čekej si na další vlak, až si rozměníš. Prostě zázrak. Děkuji.
Takto bych mohla pokračovat ještě dlouho. A opravdu ze srdce děkuji všem, kteří mi pomohli. A jako zázrakem mi vyřešili nějaký problém, který jsem měla. Těch andělů, kteří mi pomohli je opravdu hodně.
Jsou úžasné ty zázraky, kdy se druzí stávají anděli. A i když nemají křídla, nabídnou nám něco úžasného. Něco, co právě v daném okamžiku potřebujeme. Nebraňme se zázrakům a s vděčností je přijímejme. Třeba příště budeme právě my těmi anděli, kteří druhým přinesou zázrak.
PS: Tento článek má pokračování. Dnes jsem pomohla jedné paní s berlemi. Sama přišla, jestli bych jí nepomohla dát batůžek na záda. Ráda jsem pomohla. Jen mě zarazila, že se ptala, jestli mi to nevadí. Nevadí. I když ze stejné obavy, že by jí to vadilo, jsem se sama nenabídla. Jaké máte vy zkušenosti s pomocí? Pomáháte rádi? A nebojíte se požádat o pomoc?
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík