10.Den

12. října 2015 v 16:16 | LeS |  R 2112-román
Probuzení. Klidně dýchám. Vzpomínám na sny. Zkouším otočit hlavou. Jen trochu. Jde to. Ale nevidím nic. Jen bílé stěny. Jen světlo. Kde to jsem. A proč jsem tu sama? Kde je ten známý hlas. Začal mi chybět. Otáčím hlavou pomalu na druhou stranu. Opět nic. Mám v rukách hadičky? Jak to zjistit? A za hlavou přístroje? Nic tu nepípá. A někdo se o mě musí přece starat. Nemůžu ležet tak dlouho. Musím jíst, chodit na záchod. Dělat ty normální věci, které dělají normální lidé. A jaktože nemám proleženiny? Musím se na to zeptat. Ale koho? A jak? Umím mluvit? Zkusit v duchu a říct nahlas? Zkouším to. V duchu si říkám abecedu. Ne, nejde to. Aspoň že jsem otočila hlavou. To budu cvičit. A plavání. A potápění. Ne, bojím se. Pořád plavu. Dokud jsem vzhůru, tak plavu.

"Co to tu je?" Pavel seděl na židli v pokoji.
Máma utírala prach. Ohlédla se: "Prosím tě, zavři její notebook."
"Přišla jí zpráva," pokračoval Pavel.
"Neměl bys to číst," ještě mírně upozornila máma.
"Ty znáš nějakého Christiana?" byl Pavel zvědavý.
"Ne. Zavři to." Mamce docházela trpělivost.
"Píše - pamatuj, Klárko, nádech a výdech - tomu nerozumím," četl Pavel nahlas.
A už vyťukával na počítači zprávu: "Ahoj, já jsem Pavel, Klárka je v nemocnici."
Chvíli nedočkavě čekal: "Je online, ale nepíše."
"Tak to už zavři."
Zaklapl noťas.

Později v nemocnici.
"Ségra, přišel ti vzkaz na skype."
"Přestaň s tím," zakazovala mu máma.
"Náhodou myslím, že by jí to mohlo zajímat."
"Nehádejte se před ní," spustil táta.
"Proč jí říkáš před ní, je to pořád naše dcera..." mamka byla rozrušená. Bylo to příliš dlouho.
"Před Klárkou," opravil se táta.
"Přišel ti vzkaz od Christiana, pamatuj Klárko, nádech a výdech," dokončil myšlenku Pavel.
"Ona se pohla..." zašeptala máma, "pohla se, určitě se pohla," začala volat.
Táta jí stiskl ruku: "Ne, spí."
Máma se rozplakala.

Najednou jak kdyby mě uhodila myšlenka. Tak intenzívní to bylo, když mě napadla: "Nádech a výdech." A jedno jméno. Christian. Proč mě napadlo právě tohle? Nádech a výdech, to byly jeho první slova. Ale proč zrovna jméno Christian. Může se tak jmenovat? Nevadí, budu mu tak říkat. A budu na něj myslet. Jediný člověk, kterého znám. Jediný člověk, na kterého si pamatuji. Jinak nevím nic. Jen tuším, že mám někde rodinu. Ale nevím kde. Nevím nic. Znova se zkouším potopit. Ale mám z potápění strašný strach. Nepředstavitelný. Usínám.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra
www.kdyz-se-dvojcata-nudi.blog.cz