Listopad 2015

Cesta za Ježíškem

28. listopadu 2015 v 16:43 | LeS |  Pojď si hrát
Pro koho: pro všechny děti, které si rádi hrají a potřebují před vánoci trošku odčinit svoje zlobení. Pro dospělého, který se rád převlékne za pohádkové bytosti.

K čemu je dobré: procvičení čtení, mluvidel, hry, odčinění hříchů

Připravit: masku pro čerta, ježibabu, trpaslíka, anděla, papírky s básničkami, vystříhané klíče z papíru i s papírem, z kterého bylo stříháno (vznikne klíč a podkladový papír, každý klíč jde jen do jednoho podkladu) panenku miminko jako ježíška, velký šátek na pohoupání ježíška, lampičku, kotlík nebo jinou nádobu na hříchy

1. Zastavení: Anděl
Děti si nejdříve nakreslí na papír to, co by si přáli k vánocům. Bohužel tyto dárky nedostanou, protože přes rok trošku zlobily. Jdou spát. A jednoho z nich vzbudí anděl básničkou:
Zanech svého nářku,
než slzy uschnou na polštářku,
půjdeme do světa snění,
tam možné je, co tady není.

Vzbuď všechny, až je nás více,
leží tam dítě v kolíbce,
to splní všechna přání,
to všechny dobré chrání.

2. Zastavení: Ježibaba
Když jsou všichni vzhůru, anděl dá papír k přečtení (nebo řekne)
První úkol splníš hravě,
vezmi klíče ježibabě,
až odemkneš všechny zámky,
můžeš přečíst další řádky.
Ty ti řeknou kam jít dál,
abys dostal o cos stál.
Ježibaba chodí schrbeně a má klíče, děti se snaží lstí vzít papíry ježibabě. Ježibaba má ale kouzelnou hůlku. Když se jich dotkne hůlkou, zůstanou na pět (deset) vtěřit stát bez hnutí. Když děti získají klíče, ježibaba odejde. Na zemi jsou poházené papíry, z kterých klíče byly vystříhány. Děti se klíče snaží dát do vystříhaných papírů (do zámků). Jenže jakmile se ježibaba začne vracet, mluvit, musí přestat s činností a nehýbat se. Ježibaba špatně vidí, a kdyby se pohly, mohla by je zaklít hůlkou.

3. Zastavení: Trpaslík
Když dají klíče do zámků, dostanou další lístek. Musí uhádnout, koho mají zavolat
Zavolej toho, kdo má čepici,
a úsměv stále na líci.
Kdo pracuje tuze rád,
a je šesti bratrům kamarád.

S trpaslíkem pracují a přitom si říkají, nebo zpívají, nebo zpívají něco úplně jiného.
Krumpáč, hrábě, motyčka,
to je moje rozcvička.
Do kolečka hlínu dám,
při práci si zazpívám.

4. Zastavení: Čert
Pak dostanou další lístek
Pomohl jsi trpaslíku,
přijmi lampu místo díků,
dej se chodbou pod zemí,
teď není čas na snění.
Vydají se na cestu v podzemí. Musí jít za sebou a ten, kdo jde první varuje před sníženým stropem, vodou, která se musí přeskočit, lávkou, apod. (může je vést i trpaslík, který se v podzemí vyzná). V půli cesty je další lístek.
Kam to vede, kdopak to ví?
Každý někdy trochu zlobí.
Kdo se nechce v ... smažit,
ten se musí nyní ...
Není to žádný žert,
v... tě čeká ...
Musí uhádnout chybějící slova
(kotli, snažit, pekle, čert)
V pekle je čeká čert, který vymýšlí různé špatné vlastnosti, a děti se k nim přiznávají podle skutečnosti (např. líný, hádavý, naštvaný, nepůjčuje hračky...). Děti dostanou lístek se svojí špatnou vlastností. Čert je vezme do pekelné školy, kde se učí opakovat blebleble a hodnotí je podle toho, jak moc zlobí. Pak mu ale zazvoní telefon a on zjistí, že děti tam vůbec nepatří, že jsou až moc hodné, tak je pošle za andělem.

5.Zastavení: Anděl
Aby se děti dostali k Ježíškovi, musí odkouzlit svoje špatné vlastnosti a prohřešky. Hodí do kotlíku papírek a postupně se kouzlí pro každého. Když skončí kouzlení, změní se špatná vlastnost na dobrou (např. líný - pracovitý).
Jedna slza, jeden vlas,
kouzlení dej kluku (holko) čas.
Jojojo, lololo, jemine,
lektvar se brzy přelije,
jejeje, lelele, koleje,
za chvilku, za chvíli už to je.

6. Zastavení: Ježíšek
Děti jsou očištěny a dostanou se k Ježíškovi - panence. Pohoupou ho.
Houpy, houpy, houpání,
žádné pláče, plakání,
houpáme tě Ježíšku,
ať spíš aspoň chviličku.
Houpy, houpy, hou,
uspíme tě hrou.
Děti pak usnou také. A když se probudí, mají stromeček, a pod stromečkem papíry s výtvory, které nakreslily (pokud nedostanou skutečné), anebo jim můžete říci, že teď už určitě přijde Ježíšek a 24. jim přinese vysněné dárky .-)

Uzlíky

27. listopadu 2015 v 18:06 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Před skoro dvaceti lety jsem potkala jednoho úžasného muže. Zůstal jeden neodeslaný dopis, který jsem po rozchodu s ním sepsala. Všechno časem přebolí .-)

Nebolí mě tvé slzy, tvé řeči, tvůj dech.
Necítím k tobě lítost, vinu, obdiv.
Jsi ztraceným moudrem a troškou pohanění.

Pár vět, činů, které mi zůstaly v paměti,
"To Tys mi ublížila!" nikdy jsi neřekl.
A přece. Měl jsi. Místo, jsi fajn holka, najdeš muže...

Láska je silná a věčná...
Opravdová láska, která nebere a nechce.
Kolik je však takových lásek,
a kolik lidí je schopno takto cítit?
Milovala jsem Tě.
Asi sobecky.
Chtěla jsem Tě mít a chtěla být s Tebou.

Pak jsem Tě hledala.
Mnoho měsíců.
V myšlenkách.
Chtěla Tě pochopit.
Nenašla jsem Tě.
Nepoznala.
Přesto jsem Tě chtěla mít
a chtěla jsem být stále s Tebou.
Pro mě jsi byl ten pravý!

Jak málo stačí pro dívčí sny.
A kolik je toho nutného pro život!
A kolik vlastně?
Hodili jsme se k sobě, nehodili?

Láska. Čím kratší dobu trvá,
tím snadněji skončí.
Když se však podaří navázat,
je mnohem silnější a hlubší.
A uzlíky nezůstávají v lásce.
Ty jsou v nás.
Nerozvázané bolístky,
které nám ten druhý způsobil
a které nebyly vysvětleny a zapomenuty.
Víš, není dobré si v sobě udělat příliš mnoho uzlů.

Škoda, že jsem nevěděla to, co vím teď.
Neměl jsi to se mnou lehké.
A i teď dělám chyby...

Štěstí nejen v lásce

Brrr, zima

23. listopadu 2015 v 18:17 | LeS |  Zamyšlení
Důvody proč zrušit zimu
1. V zimě je zima.
2. Děláme od nevidím do nevidím.
3. Všechna normální zvířata spí nebo odcestovala jinam.
4. Je potřeba mnohem více oblečení.
5. Silničáři jsou vždycky překvapení.

Důvody proč nechat zimu
1. Rozzářené oči dětí - z poprašku sněhu, ze zamrzlé louže, z vánočního stromečku :-)

Slunečný den26

22. listopadu 2015 v 14:00 | LeS |  Slunečný den-love story
Syndy vystoupila z lodi. Tolikrát si přehrávala, co udělá, až se vrátí zpět. Nejdřív půjde vše vysvětlit Williamovi, a pak se postaví svému manželovi. Jak lehce se vše řekne, ale jak těžko udělá.
Vracela s k restauraci. Jak na ní William zareaguje? Vyslechne ji? Bude moci mu vše říci? A pochopí ji?
Šla k restauraci. Když se přiblížila na dohled k restauraci, zůstala stát. Jak se to mohlo stát? Restaurace byla zničena. Z budovy zbyly jen ohořelé stěny. Je to vůbec možné? Ta restaurace, to přívětivé místo, sen Williama, jeho život.... Je vůbec naživu? Nestalo se mu něco... Moc se o něj bála. Šla pomalu k restauraci. Pořád tomu nechtěla uvěřit. Přesto ji to tam táhlo. Jako by si myslela, že se vše změní a najde vše při starém.
Našla tam Williama. Seděl na kamenu a nepřítomně se díval.
Syndy šla blíž, ale nemohla ani promluvit.
Zastavila se před ním.
Viděl ji, jak přicházela. Ale nezvedl ani hlavu. Koukal do země. Neměl na to sílu. Vidět ji. Ani na rozhovor s ní. Přesto se zeptal: "Co tu děláš?"
"Je mi to líto." Ta věta jí dala velkou práci.
"To nemusí, Syndy," posměšně řekl. Zničila ho. Zničila v něm vše - lásku k ní i k restauraci.
"Williame,…"
"Syndy, prosím tě mlč." Co ještě do háje chceš? Měl chuť zakřičet.
Zvedl hlavu, aby ji uviděl. Viděl ji. Konečně ji viděl. Tolik si přál, aby se opět vrátila... Víc než cokoliv jiného. Kdysi... Bylo strašné být ve vězení. Bylo strašné nechat si zaplatit od cizích svoje dluhy. A srdce mu zlomilo, když našel svoji restauraci v troskách.
Ale opravdu nejhůř mu bylo, když zjistil, že mu Syndy lhala. To ho nejvíc zranilo. Žena, které věřil.
"Proč tu jsi?" díval se na ní tvrdě.
"Williame, miluji tě," nevěděla co říct. Nemohla nic říct. Musela říct jen ta dvě slova. V těch bylo všechno, co k němu cítila. Všechen žal, všechna láska.
"Opravdu?" zasmál se, "a to ti mám věřit? Když jsi mi celou dobu lhala?"
"Nelhala jsem ti," zašeptala Syndy.
"Ne? A jak se tedy jmenujete - paní Derolová? Dělá vám dobře, vidět mě zničeného? O jednu restauraci a jednoho člověka míň..."
Co měla říct? Že mu to chtěla říct? A kdy? Že se bála, že by ho ztratila? Neměla mu co vysvětlit, když on to nechtěl slyšet. Syndy zadržovala slzy. Vždyť dělala všechno kvůli němu. Vždyť ho chtěla uchránit, proto odešla. Nechtěla mu ublížit. Chtěla ho ochránit. Svěsila hlavu. Nedokázala říct ani slovo. Jak s ním má mluvit, když ji obviňuje? Kéž by ji vyslechl.
"Jdi už," řekl William a otočil se od ní. Už ti nevěřím. Už ti nikdy věřit nebudu. Sakra vypadni už, a neprodlužuj to... držel se, aby na ní nezačal mluvit sprostě. Držel v sobě všechno napětí.
Co má teď dělat? Kam má teď jít? Syndy se rozklepala. Věděla, co si William myslí. Věděla, že mu nemůže nic vysvětlit. Rozeběhla se pryč z toho místa. Pryč od Williama. Jak kdyby nohy samy běžely. Běžela pryč, nic nevnímala. Jen být pryč z tohoto místa. Od Williama, kterého tolik miluje a tolik zranila. Útěky. Copak se jich nikdy nezbaví? Musí se postavit minulosti.
William poslouchal ty rychlé kroky. Syndy, proč jsi mě tak zranila… Odháněl ji od sebe a jeho srdce říkalo: "Syndy, já tomu nerozumím. Co to je? Přišel jsem o tebe, pak jsem přišel o restauraci… Řekni mi aspoň jednou pravdu. Proč, Syndy? Řekni mi proč. Prosím, zasloužím si pravdu! Proč mi neřekneš pravdu? Vždyť já si tě chtěl vzít."
Vše bylo tak bezvýchodné.
"Syndy?" zašeptal William ale už jen pro sebe. Kéž by se ji pokusil ještě na chvíli zastavit.
Syndy se zastavila. Vydýchávala se. Byla to zas ona. Hrdá. Zoufalá, srdce zlomené, ale hrdá, nezlomná. A věděla, že jediná správná věc je skončit s útěky. Neměla už co ztratit. Jediná správná věc je jít za svým manželem a postavit se mu.

Slunečný den25

15. listopadu 2015 v 14:45 | LeS |  Slunečný den-love story
Syndy věděla, co udělá. Musí se vrátit k Williamovi. Musí jen za tím, kdo je pro ni tím nejdůležitějším. Znova prosila námořníky, aby ji vzali sebou zpátky. Dívali se na ní divně, ale neptali se, a Syndy znovu na palubu vzali. Musela jen počkat, než vyloží zboží a naloží nové. Ty dny, které trávila v přístavu byly dlouhé. Moc si přála, aby loď už vyjela a ona se mohla vrátit zpět k Williamovi. Aby byla alespoň na cestě.
Konečně. Dívala se do noci na moře. Dívala se, jak plyne, jak se ztrácí pod lodí. Jak kdyby posouvala loď, aby plula rychleji. Ani si nevšimla, že je všude tma.
"Pojďte dovnitř, je chladno a tma, klepete se už zimou," starali se o ni námořníci.
"Chtěla bych ještě zůstat chvíli venku. Ráda se dívám na moře," odpověděla jim. Chtěla nyní samotu.
"Vždyť už nic nemůžete vidět."
Neviděla. Tehdy neviděla.
A pak našla sílu.
Říci manželovi: "Ty prášky...nechci."
"Dobře, ale pomáhají ti. Cítíš se po nich líp."
"Co kdybychom… jeli?" nedokázala udržet hlavu nahoře a pozornost.
"Chceš jet na výlet? Pamatuješ na naší svatební cestu?" Nemohla odpovědět.
"Dobře. Možná by ti to udělalo dobře. A nebudeme se ptát radši ani doktora, ano? Mám Tě rád!"
"Ne, nepřeji si, aby moje žena brala dál tyto prášky," slyšela ho, jak říká do telefonu.
"Ano, vím, že její stav se po nich zlepšil, ale ona je nechce. Musí sama přijít na to, že jí pomáhají…"
"Budu tě mít na svědomí… Hrozný doktor…" hladil ji po vlasech. "Mám tě rád."

Kolik toho člověk musí zažít, aby si řekl dost?
Pro dnešek dost. Šla spát, ale minulost ji neopouštěla ani ve snách. A ona se neměla ke komu přitulit a neměla nikoho, s kým by se cítila v bezpečí.
Plakala: "Proč jsem neposlechla svého otce? Nezažila bych to, co jsem zažila. Třeba ten někdo, koho mi otec vybral, nebyl opravdu tak špatný....
Otec. Pokoušela se mu volat. I před svatbou. Nešlo nikdy spojení. Nikdy jí to nikdo nezvedl. Mrzelo jí to. Moc. Dopisy posílala po služebné a manželovi. Nikdy nedostala odpověď. Tak moc jí to bylo líto.
Můj otec. Stýskalo se jí po něm. Po rodném sídle. Po koních, i po služebnictvu, po vřesovišti. Po všem známém.
Co jí to chůva říkávala? Že jsem Syndy Colleyová. Syndy Colleyová. Vždy, když jsem neposlouchala, a měla svoji hlavu. "Ty jsi Syndy Colleyová. Tvrdohlavá. Máš v sobě hrdou modrou krev." Smávala se tomu jako malá. Modrou krev. A když byla starší, slýchávala: "Syndy, Colleyů, to jsou rváči. Pamatuj na to. Neschovávej hlavu mezi ramena. Jdi do boje. A nevzdávej se. Colleyů jsou rváči, kteří mají v sobě vnitřní sílu, díky které přežijí i situace, které by jiné zlomily. A ty jsi Colleyová."
Byla Colleyová? Vždyť se vzdala... Vždyť jí zlomila jen jedna láska k muži. Jeden jediný muž jí vzal jistotu. Co by asi řekla její chůva? "Víš, Syndy, tvoje maminka utekla z domova kvůli muži, který neměl ani titul, ani bohatství. Rozešla se s rodiči a rozhodla se s ním žít. Tys utekla, aby sis nemusela vzít muže, kterého ti otec vybral. Jsi Colleyová. A najdeš v sobě opět vnitřní sílu. Uvidíš."
Do kajuty svítilo sluníčko. Syndy ani nevěděla, že usnula. Vyšla na palubu mezi námořníky.
"Jak se vám líbí na lodi?" ptali se jí.
"Ach ano,"odpovídala.
"Nebudete s námi plout ještě jednou?"
"Ne, to už opravdu ne," usmála se. Už žádné útěky.

Šla se napít. Strašně jí vyschlo v krku. Přestala brát prášky. Bylo jí lépe. Nechodila ven, ale mohla se postavit na nohy.
Vedle v místnosti uslyšela hlas.
"Myslel jsem, že ses do ní zamiloval."
"Co, do Syndy? Ne," smál se. Její muž. Derol.
Přitiskla ucho na stěnu.
"Mě bys přesvědčil…"
"Milující muž, co neopouští ani svou zblázněnou ženskou, viď?"
Smích… "Jak si to tedy představuješ?"
"Musí to být jako přirozená smrt nebo sebevražda. Rozumíš? Nemůžu už čekat…"
Pomalu začala couvat ke dveřím… Ne, není cvok. Bože, její muž…
Vycouvala z kuchyně. Bože, její muž. Potichu otevřela venkovní dveře. Copak se to dá potichu? Rychle je za sebou zavřela a s botama a kabátem svého manžela, v ruce utíkala ulicí… Nevšímala si pohledů lidí. Měla pocit, že je za ní. Zahnula, ještě jednou, znova. V parku se zastavila. Schovaná za stromem, zhluboka dýchala, aby se uklidnila.
Ne, nejsem cvok. A jestli ano. Nechci zjišťovat, kde je pravda.
Obula si boty a oblékla kabát. Byl jí dlouhý, ale lepší, než noční košile, kterou měla na sobě. Schovala se do něho. V kapse kabátu našla peněženku s pár korunami a kreditní karty. Vydala se pomalu do protější ulice. Ani nedokázala jít rychleji.
Zdálo se jí, že jí všichni chtějí ublížit. Došla do obchodu a koupila si obyčejné ryfle, tričko, a bundu. Vrátila se ještě pro sluneční brýle. Zvláštní, že si v nich připadala méně nápadná. Jela na nádraží na opačné straně města. Snažila se ztratit v davu a vypadat co nejméně nápadně. Přesto měla pocit, že ji někdo pozoruje.
Zahodila kreditní karty. Měla strach, že by ji mohl podle nich najít. Věděla, že musí pryč z města. Koupila si jídlo. Došla na nádraží. Jela co nejdál. Nevěděla ani kam. Hodně spala. Ve vlacích. Ale získávala svoji jistotu. Peníze měla ve spodním prádle. Pak nastoupila na trajekt. A ještě na jeden. A pak na jednu menší loďku,…. A tak se dostala na Ostrovy. Tam se teprve cítila v bezpečí.
Tam začala nový život. Musela se o sebe postarat. Bylo to těžké. Ale jediná věc, která ji opravdu trápila, byla její minulost. To, že slyšela, že ji její muž chce zabít. Jako z nádherného romantického filmu s happy-endem jí připadala její svatba… Nechtěla zjišťovat, jak dopadne její hororový film. Tehdy chtěla žít. Jsou útěky, které zachraňují život.


Vesmírná láska

14. listopadu 2015 v 18:04 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Víte, že měsíc se slunci dvoří?
Víte, že slunce láskou hoří?
Víte, že měsíc serenády zpívá
a slunce se na zem stále dívá?

Víte, že všechno láska tvoří?
Že měsíc zvedá hladiny moří?
Že chvilka věčností často bývá
a z lásky nikdy neubývá?

Láska se občas smutkem smývá
a člověk nudou někdy zívá...
To jen před láskou se tělo brání,
tomu, co v srdci je největší přání.

14.Den

13. listopadu 2015 v 18:16 | LeS |  R 2112-román
Vzbudila jsem se. Co je to za nesmysly? Proč mám tak živé sny? Proč si je tak jasně pamatuji? Raději bych je zapomínala. Začíná se mi motat, co je den a co je noc. Potřebovala bych tmu v noci. V noci se má spát. V noci se spí. Vše je vypnuto. Stroje také. To je skutečnost. V noci se vypínají stroje. Proč si to musím říkat dokola? Zdá se mi, jak kdybych neovládala sama sebe. Jak kdyby mi někdo cizí říkal, co mám dělat. Na co mám myslet. Chci zpět můj normální život. Byla jsem normální holkou. Nadávala na školu. Měla kamarády. Kde jsou všichni. Proč se mi stále nevybavují detaily? A proč mluvím o strojích? Asi mi z toho všeho hrabe. Z té samoty, v které jsem. Proč jsem tu sama? A proč jsem sama nebyla? Ničemu nerozumím. Vůbec ničemu. Zkouším se zamyslet. Jestli neuslyším nějaký hlas v hlavě. Ale nic tam není... Chtěla bych alespoň obrazovku. Slyšet zpívat ptáky. Slyšet šum stromů... Proč jsem to měla první dny po probuzení? Proč to nemám teď? Proč mě tu nechávají samotnou? Moje tělo. Musím se snažit, abych odtud odešla. Někam mezi lidi. Někam pryč z této místnosti s bílými stěnami. Moje tělo. V duchu si představuji, jak se zvedám. Nejde to. Sedám. Nejde. Nemůžu vůbec nic. Ani pohnout rukou. A pohnout prstem? Jedním prstem...

"Nemůžu už být s tebou. Zakázali mi to," četl Pavel na skypu. Ale proč jí to píše na skype? Ví, že je Klárka v nemocnici? Vždyť jsem mu to psal. Tak mu zakázali chodit do nemocnice?
Máma žádného Christiana neznala. Jenže to nemusí být vůbec jméno, ale přezdívka. Což s největší pravděpodobností bude.
Anebo je to šílenec, kterému zakázali se stýkat s Klárkou. A píše odněkud z psychiatrie. Mají v léčebně přístup k internetu? Je to celé divné.
"Jsem Pavel, Klárka je v nemocnici, jak jsem psal. Co od ní chceš?" napsal.
Žádná odpověď. Třeba zítra. Zaklapl počítač a šel vyřídit vzkaz. Ani sám nevěděl proč.

Nemůžu už s tebou být, zakázali mi to. Myšlenka. Ano, jinak by s ní Christian přece byl. Jinak by jí nenechal samotnou. Už když byl tak roztržitý, možná to věděl, že nebude moci už přijít. Možná jen nevěděl, kdy. Doufal, že to nebude tak brzy. Proč mu to zakázali? Copak něco provedl? Nebo já? Nejdřív to vypadalo, že mi bude stále na blízku, že se mnou bude, dokud neodejdu z téhle nemocnice pryč, a pak se ztratí. Něco se stalo. Stroje mu to zakázali. Ne, copak žiji ve světě, kde vládnou stroje? A co když ano? Co když ty sny něco znamenají. A co když jsem tady v bezpečí ale jinde... A co když nejsem v bezpečí ani tady. Ne, bolest, strach... Jsem v bezpečí, určitě jsem v bezpečí. Myslím na koníka. Na koníka, který je pod zámkem a je také v bezpečí. Nikdo neví, kde je klíč. A já ten klíč najdu.

14.-15.Noc
Musíš stroje zmást. Jen ty to dokážeš. Jsi člověk s fantasií. Stroje neznají fantazii. Znají přesné rozvrhy. Přesné údaje. Přesné algoritmy, na základě kterých vybírají z více možností. Ale umí tě najít. Vymýšlej příběhy, vymýšlej hry, věř citům, jen tak nám pomůžeš. Jen tak se zachráníme. Jen tak budeš v pořádku. Pozor na myšlenky, pozor na stroje, jsou blízko.


Karel Gott

8. listopadu 2015 v 15:16 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
V létě jsem byla na koncertu Karla Gotta. Je to určitě profesionál každým coulem. Řekl jednu větu, která mi utkvěla v mysli "kdybych nedozpíval, měl sem vás rád." Napadly mě k tomu další sloky. Stejně jako všichni, přeji i já brzké uzdravení.


Kdybych nedozpíval, měl jsem to tu rád,
rád bych se vám přiznal, já vás miloval.

Každá byla karmen, každá měla styl,
byl jsem trochu sobec, pro fanynky žil.
Každé tajné přání bych vám vyplnil,
bylo vás však mnoho, a já jen sám byl.

Dál své srdce dávám s každou písní mou,
dokud nasloucháte, hity zůstanou.

Teď tu stojím opět, píseň zpívám vám,
rád bych se vám přiznal, já vás miloval.

Každý úspěch, potlesk, slza dojetí,
štěstí, a váš úsměv ke mně doletí.
Možná znova vstanu, budu zpívat dál,
jedno však vím jistě, já vás miloval.

Kdybych nedozpíval, měl jsem to tu rád,
rád bych se vám přiznal, já vás miloval.

Slunečný den24

8. listopadu 2015 v 12:42 | LeS |  Slunečný den-love story
Teď už věděla. Už jí to stačilo. Hned jak dorazí na pobřeží musí zavolat domů. Zeptat se svého otce, jak se má. Proč mu vlastně nevolala už dřív? Zkoušela to. Volat jemu i paní hostinské. Ale byly vždy přetížené linky, nešlo spojení,... A pak si už myslela, že jí nikdo z nich nechce slyšet, že s ní nikdo nechce mluvit. Ona odešla a oni se k ní obrátily zády. Teď věděla. To ona se otočila zády. Zkoušela volat vždy jen z domova. Ale teď teprve jí došlo, že chyba možná nebyla ve spojení, že byla v jejím manželovi a ve služebnictvu.
Loď zakotvila. Rychle se rozloučila a pospíchala k telefonu. Vyťukala známé číslo na Karlu a paní hostinskou. Srdce cítila až v krku.
"Prosím," uslyšela známý hlas.
"Syndy Chris von Colley," představila se celým jménem a čekala na odpověď.
"Syndy? Je to vůbec možné?"
"Ano, jsem to já," Syndy nevydržela a rozplakala se. "Jsem to já, paní hostinská, já..." slova jí uvázla v krku.
"Kde jsi? Odkud voláš?"
"Jsem v přístavu, kousek od vás, přijedu domů."
"Syndy, počkej, v jakém přístavu. Přijeď, ale..."
"Co se děje, co se stalo?"
Ticho. Syndy věděla, že jí paní hostinská nemůže odpustit útěk z domova. V jejich očích udělala něco, co nebylo správné a neodpustila jí ani za ty roky, co Syndy byla pryč. Nemohla se dostatečně omluvit za to, co udělala. Odjela z domova. Utekla z domova, kde jí všichni měli rádi.
"Udělala jsem hloupost," zkusila říct Syndy.
"Ach, Syndy, nech to být..."
"Ne, udělala jsem hloupost, neměla jsem odjíždět z domova. Přijedu, zavolám otci."
"Syndy, počkej, tvůj otec,..." a opět ticho.
"Nedovoláš se mu," pokračovala paní hostinská po chvíli. "Syndy, ty opravdu nic nevíš?" Byla v té otázce cítit výtka. Ano, Syndy se celé roky nezajímala o to, jak se její otec má.
"Je mrtvý?" zeptala se Syndy a čekala se zatajeným dechem na odpověď. Je mrtvý? Už jí nikdy neodpustí, co udělala? "Tak mě to mrzí, že jsem odtud odešla. Utekla..."
"Syndy, promiň. Nevím. Nikdo tu nic neví. Zmizel. Možná že není mrtvý. Nikdo neví, co se s ním stalo. Kde je..."
"Chtěla jsem, aby mi odpustil."
"Neplakej Syndy, určitě ti odpustil. Neplakej, všechno bude zas dobré..."
"A náš zámek? Koně?"
"Syndy, povíme si vše, až dorazíš," paní hostinská cítila, že je těch zlých překvapení až příliš. Ale Syndy byla neoblomná, a tak musela odpovědět.
"Patří někomu jinému."
"Jak patří? Jak můžou patřit někomu jinému? Komu?"
"Syndy, já nevím, povídá se po vesnici všechno možné. Nevím, kde je pravda. Snad ho tvůj otec prodal. Nevím, Syndy.... Povíme si, až přijedeš."
"Ano, dobře. Na shledanou."
"Na shledanou," odpověď a položené sluchátko.
Pípalo jí do ucha melodii.
Syndy jen stála. Bylo jí smutno. Smutno a zoufale bídně. Neuvidí už nikdy svého otce. Nevysvětlí mu nic. Neodpustí jí útěk. Tolik litovala svého rozhodnutí odjet. Jak nyní mohlo být všechno jinak....
Jediné, co jí zbylo, je William. A i ten... Odešla, aby on byl na tom líp. Doufala, že mu pošle nějaké otcovy peníze, aby se zbavil dluhů. A teď? Byla smutná, zoufalá, vyčerpaná. Nedokázala se už ani sama sebe ptát, co má nyní dělat? Jako by byla na konci cesty. Nebylo kam jít. Nic se nevyřešilo. Nenašla tu domov a bezpečí. Vsrdci měla stejně prázdno, jako když stávala na skále nad mořem.
Zoufale prázdno. Jako kdysi, kdy si myslela, že je už na dně, a hlouběji být nemůže. A pak z mlhy vystoupil William. William.
Vyndala z kapsy krabičku. Zatím ji nerozbalila. Nevěděla, co v ní je. Zatím to vědět nechtěla. Chvíli se na ni upřeně dívala. Od Williama. Aby ses nezapomněla vrátit a věděla kam. Tak nějak to povídal. Pomalu ji otevřela. Ukrýval šňůrku s přívěskem sluníčka. Takového, jakého měla vyšitého na kapse úboru restaurace. Usmála se na něj. Slunce z restaurace Slunečný den.
Četla lístek:
"Sluníčko moje, chci ti říct,
dokud ty dýcháš vedle mne,
tvé štěstí hřeje mě stále víc,
i já chci dýchat pro tebe."
Williame,... Tak krásné bylo vyznání. A přitom i bez těch slov věděla, že ji má rád. Toužila být s ním. A toužila mu to opět říct. "Miluji tě, Williame" promluvila. "A slibuji, že se vrátím."
Jak nesmyslné to bylo. Celá ta cesta. Cesta za jedním telefonním hovorem, který mohla udělat odkudkoliv. Nebo možná ta cesta byla potřeba, aby otevřela v sobě minulost. Aby se odvážila zavolat domů.
Přívěšek ve tvaru sluníčka. Ztratila otce. Ztratila svůj domov, svůj pocit bezpečí. Našla nový domov a pocit bezpečí s Williamem. A jeho teď musí ochránit. Utekla. Stejně jako kdysi od svého otce. Už nemůže utíkat. Pomalu v ní dozrávala myšlenka. Musí se vrátit. Musí se vypořádat s minulostí. Musí poprosit Williama, aby jí odpustil. Musí s ním mluvit. A to hned.
Znova vzala do ruky telefonní sluchátko. Věděla číslo do restaurace. Zas to nekonečně dlouhé vyzvánění.
"Prosím, prosím, zvedni to." Konečně.
Telefon zvedla Marry.
"Marry? Marry, tady Syndy."
"Syndy, proč jsi odešla? Neměla jsi odcházet…" Syndy se zdálo, že se Marry zlomil hlas.
"Marry, udělala jsem hloupost, chci se vrátit. Tedy, vrátím se, Marry…"
Na druhé straně bylo jen ticho.
"Marry, co se děje?"
"Syndy přijeď!"
A pak jen slyšela dohadování. "Kdo to je?" "Nikdo." "Ona." "Nemůže za to." "Zavěs… zavěs hergot." A ticho.
Marry a Tomáš. Neslyšela Tomáše nikdy tak naštvaného a Mary tak uplakanou.
Vytočila číslo znova, ale sotva řekla slovo, telefon položili. A pak už slyšela jen vyzvánění.
Položila telefon. Co se to stalo? Měla v hlavě tolik otázek. Ano, utekla, proto s ní nechtějí nyní mluvit. Stejně jako paní hostinská. Co dělat? Jet k paní hostinské? Jet za Williamem? Co když se Williamovi ale něco stalo? A Marry jí říkala, aby přijela.

"Proč jsi jí řekla, aby přijela," Tomáš byl rozhořčený.
"Ona za to nemůže," vzlykala Mary.
"Nikdy jsme se nehádali," byl Tomáš naštvaný.
"Nikdy jsi tak slepě netrval na svém," odpovídala Mary.
"Nikdy jsme se nehádali, dokud se tu neobjevila ona."
"Ona tím není vinna," povídala s pláčem Mary.
"Kdo jiný než ona... William by se nikdy nedostal do vězení, kdyby se tu neukázala. Pustil si jí moc k tělu,..."
"Jak můžeš něco takového říci? Syndy byla kamarádka," oponovala mu Mary.
"Ty jsi snad úplně blbá, byla ženou Petra Derola, to ona potopila podnik Williama. Jak se jí můžeš zastávat?"
"Tomu nevěřím," odpověděla Mary. "Je ubohé to na ní svádět."
"Skutečně? Vždyť je to jasné. William měl velké dluhy. Ale dlužil jen lidem ve městě. Známým. Kdyby se do toho nezačala míchat ona, tak by ho nezavřeli."
"Nemůžeš vědět, že za to mohla ona. Říká se, že ti lidé, kteří si na Williama stěžovali na policii byli podplacení."
"Ano, ale lidmi z restaurace U Hroznu."
"Ano, ale Syndy k nim nepatří...."
"A co ten lístek?"
"Nic neznamená..."
"Jsi jediná, kdo Syndy ještě teď věří..." řekl Tomáš
"Syndy přijede a vše vysvětlí," odpověděla Mary.
"Dobře, nechci se hádat," odpovídal Tomáš.
"Já také ne. Pojď pokračovat. Musíme teď hlavně sehnat peníze a dostat Williama z vězení. Nemůže tam zůstat."
"Máš pravdu, Mary, skoro bych zapomněl, proč tu jsme. Pojď vybrat, co se dá ještě prodat."
"Ale co bude William dělat, pokud mu vše z restaurace prodáme? Byl to jeho sen."
"Teď nezáleží na snu, ale na životě. Prodáme věci z restaurace, půjčené vrátíme, a to, co utržíme a nějaké naše úspory dáme na kauci, aby se dostal ven. Souhlasíš?"
"Ano," odpověděla Mary. Tomáš ji objal. Byl rád, že nakonec zas našli společnou řeč. Nerad se s Mary hádal. Většinou musel nakonec uznat, že měla pravdu.
Ale Syndy? Co se Syndy. Nejdůležitější je teď William.


Kartářka

3. listopadu 2015 v 17:49 | LeS |  Zamyšlení
Jednou jsem sledovala pořad volejte kartářce a nestačila jsem se divit. Dávala lidem diagnózy, klidným a nesmlouvavým hlasem je přesvědčovala, že tu nemoc určitě mají. Pokud nemají, tak se ještě neprojevila. A nedala jim žádnou šanci nebo naději, že by tu nemoc někdy v té budoucnosti mít nemuseli nebo se jí dokázali zbavit. Ať už změnou životního stylu, změnou myšlení nebo třeba s pomocí doktorů. A ještě doplnila, že nikdo nemůže pomoci sám sobě, nikdo nemůže vykládat karty sám sobě, atd. Nevím, proč tato kartářka tak strašila druhé lidi.
Je pravda, že kartářky (a kdokoliv) jiný, vám neřeknou nikdy nic, co byste nepotřebovali slyšet. Kartářce většinou chceme věřit, jinak bychom k ní ani nešli. A pokud nám tato kartářka řekne něco hodně negativního, tím spíš nad tím přemýšlíme. Měla pravdu, neměla... Může nám pomoci, aby naše sny a přání dostaly více energie a mohly se projevit, tím že jim začneme opravdově věřit. Ale může i zabolet, co slyšíme. Neberte tedy nic jako konečné a ptejte se dál, zda můžete změnit, co vidí ve vaší budoucnosti. Jen málokdy je v budoucím životě věc, která nejde za žádných okolností změnit.
Ještě jedna věc mě zaujala v jednom dokumentu. Víte, k čemu sloužilo vytváření hadrové loutky a zapichování špendlíku do ní? Aby se druhému ublížilo? Špatná odpověď. K tomu, aby se dotyčný člověk vyléčil. Něco jako akupunktura. Vše může sloužit zlu i dobru.
Chodíte ke kartářkám? A splnilo se vám někdy to, co vám kartářka předpověděla? Myslíte, že dobrá kartářka řekne i to zlé?
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík