Slunečný den24

8. listopadu 2015 v 12:42 | LeS |  Slunečný den-love story
Teď už věděla. Už jí to stačilo. Hned jak dorazí na pobřeží musí zavolat domů. Zeptat se svého otce, jak se má. Proč mu vlastně nevolala už dřív? Zkoušela to. Volat jemu i paní hostinské. Ale byly vždy přetížené linky, nešlo spojení,... A pak si už myslela, že jí nikdo z nich nechce slyšet, že s ní nikdo nechce mluvit. Ona odešla a oni se k ní obrátily zády. Teď věděla. To ona se otočila zády. Zkoušela volat vždy jen z domova. Ale teď teprve jí došlo, že chyba možná nebyla ve spojení, že byla v jejím manželovi a ve služebnictvu.
Loď zakotvila. Rychle se rozloučila a pospíchala k telefonu. Vyťukala známé číslo na Karlu a paní hostinskou. Srdce cítila až v krku.
"Prosím," uslyšela známý hlas.
"Syndy Chris von Colley," představila se celým jménem a čekala na odpověď.
"Syndy? Je to vůbec možné?"
"Ano, jsem to já," Syndy nevydržela a rozplakala se. "Jsem to já, paní hostinská, já..." slova jí uvázla v krku.
"Kde jsi? Odkud voláš?"
"Jsem v přístavu, kousek od vás, přijedu domů."
"Syndy, počkej, v jakém přístavu. Přijeď, ale..."
"Co se děje, co se stalo?"
Ticho. Syndy věděla, že jí paní hostinská nemůže odpustit útěk z domova. V jejich očích udělala něco, co nebylo správné a neodpustila jí ani za ty roky, co Syndy byla pryč. Nemohla se dostatečně omluvit za to, co udělala. Odjela z domova. Utekla z domova, kde jí všichni měli rádi.
"Udělala jsem hloupost," zkusila říct Syndy.
"Ach, Syndy, nech to být..."
"Ne, udělala jsem hloupost, neměla jsem odjíždět z domova. Přijedu, zavolám otci."
"Syndy, počkej, tvůj otec,..." a opět ticho.
"Nedovoláš se mu," pokračovala paní hostinská po chvíli. "Syndy, ty opravdu nic nevíš?" Byla v té otázce cítit výtka. Ano, Syndy se celé roky nezajímala o to, jak se její otec má.
"Je mrtvý?" zeptala se Syndy a čekala se zatajeným dechem na odpověď. Je mrtvý? Už jí nikdy neodpustí, co udělala? "Tak mě to mrzí, že jsem odtud odešla. Utekla..."
"Syndy, promiň. Nevím. Nikdo tu nic neví. Zmizel. Možná že není mrtvý. Nikdo neví, co se s ním stalo. Kde je..."
"Chtěla jsem, aby mi odpustil."
"Neplakej Syndy, určitě ti odpustil. Neplakej, všechno bude zas dobré..."
"A náš zámek? Koně?"
"Syndy, povíme si vše, až dorazíš," paní hostinská cítila, že je těch zlých překvapení až příliš. Ale Syndy byla neoblomná, a tak musela odpovědět.
"Patří někomu jinému."
"Jak patří? Jak můžou patřit někomu jinému? Komu?"
"Syndy, já nevím, povídá se po vesnici všechno možné. Nevím, kde je pravda. Snad ho tvůj otec prodal. Nevím, Syndy.... Povíme si, až přijedeš."
"Ano, dobře. Na shledanou."
"Na shledanou," odpověď a položené sluchátko.
Pípalo jí do ucha melodii.
Syndy jen stála. Bylo jí smutno. Smutno a zoufale bídně. Neuvidí už nikdy svého otce. Nevysvětlí mu nic. Neodpustí jí útěk. Tolik litovala svého rozhodnutí odjet. Jak nyní mohlo být všechno jinak....
Jediné, co jí zbylo, je William. A i ten... Odešla, aby on byl na tom líp. Doufala, že mu pošle nějaké otcovy peníze, aby se zbavil dluhů. A teď? Byla smutná, zoufalá, vyčerpaná. Nedokázala se už ani sama sebe ptát, co má nyní dělat? Jako by byla na konci cesty. Nebylo kam jít. Nic se nevyřešilo. Nenašla tu domov a bezpečí. Vsrdci měla stejně prázdno, jako když stávala na skále nad mořem.
Zoufale prázdno. Jako kdysi, kdy si myslela, že je už na dně, a hlouběji být nemůže. A pak z mlhy vystoupil William. William.
Vyndala z kapsy krabičku. Zatím ji nerozbalila. Nevěděla, co v ní je. Zatím to vědět nechtěla. Chvíli se na ni upřeně dívala. Od Williama. Aby ses nezapomněla vrátit a věděla kam. Tak nějak to povídal. Pomalu ji otevřela. Ukrýval šňůrku s přívěskem sluníčka. Takového, jakého měla vyšitého na kapse úboru restaurace. Usmála se na něj. Slunce z restaurace Slunečný den.
Četla lístek:
"Sluníčko moje, chci ti říct,
dokud ty dýcháš vedle mne,
tvé štěstí hřeje mě stále víc,
i já chci dýchat pro tebe."
Williame,... Tak krásné bylo vyznání. A přitom i bez těch slov věděla, že ji má rád. Toužila být s ním. A toužila mu to opět říct. "Miluji tě, Williame" promluvila. "A slibuji, že se vrátím."
Jak nesmyslné to bylo. Celá ta cesta. Cesta za jedním telefonním hovorem, který mohla udělat odkudkoliv. Nebo možná ta cesta byla potřeba, aby otevřela v sobě minulost. Aby se odvážila zavolat domů.
Přívěšek ve tvaru sluníčka. Ztratila otce. Ztratila svůj domov, svůj pocit bezpečí. Našla nový domov a pocit bezpečí s Williamem. A jeho teď musí ochránit. Utekla. Stejně jako kdysi od svého otce. Už nemůže utíkat. Pomalu v ní dozrávala myšlenka. Musí se vrátit. Musí se vypořádat s minulostí. Musí poprosit Williama, aby jí odpustil. Musí s ním mluvit. A to hned.
Znova vzala do ruky telefonní sluchátko. Věděla číslo do restaurace. Zas to nekonečně dlouhé vyzvánění.
"Prosím, prosím, zvedni to." Konečně.
Telefon zvedla Marry.
"Marry? Marry, tady Syndy."
"Syndy, proč jsi odešla? Neměla jsi odcházet…" Syndy se zdálo, že se Marry zlomil hlas.
"Marry, udělala jsem hloupost, chci se vrátit. Tedy, vrátím se, Marry…"
Na druhé straně bylo jen ticho.
"Marry, co se děje?"
"Syndy přijeď!"
A pak jen slyšela dohadování. "Kdo to je?" "Nikdo." "Ona." "Nemůže za to." "Zavěs… zavěs hergot." A ticho.
Marry a Tomáš. Neslyšela Tomáše nikdy tak naštvaného a Mary tak uplakanou.
Vytočila číslo znova, ale sotva řekla slovo, telefon položili. A pak už slyšela jen vyzvánění.
Položila telefon. Co se to stalo? Měla v hlavě tolik otázek. Ano, utekla, proto s ní nechtějí nyní mluvit. Stejně jako paní hostinská. Co dělat? Jet k paní hostinské? Jet za Williamem? Co když se Williamovi ale něco stalo? A Marry jí říkala, aby přijela.

"Proč jsi jí řekla, aby přijela," Tomáš byl rozhořčený.
"Ona za to nemůže," vzlykala Mary.
"Nikdy jsme se nehádali," byl Tomáš naštvaný.
"Nikdy jsi tak slepě netrval na svém," odpovídala Mary.
"Nikdy jsme se nehádali, dokud se tu neobjevila ona."
"Ona tím není vinna," povídala s pláčem Mary.
"Kdo jiný než ona... William by se nikdy nedostal do vězení, kdyby se tu neukázala. Pustil si jí moc k tělu,..."
"Jak můžeš něco takového říci? Syndy byla kamarádka," oponovala mu Mary.
"Ty jsi snad úplně blbá, byla ženou Petra Derola, to ona potopila podnik Williama. Jak se jí můžeš zastávat?"
"Tomu nevěřím," odpověděla Mary. "Je ubohé to na ní svádět."
"Skutečně? Vždyť je to jasné. William měl velké dluhy. Ale dlužil jen lidem ve městě. Známým. Kdyby se do toho nezačala míchat ona, tak by ho nezavřeli."
"Nemůžeš vědět, že za to mohla ona. Říká se, že ti lidé, kteří si na Williama stěžovali na policii byli podplacení."
"Ano, ale lidmi z restaurace U Hroznu."
"Ano, ale Syndy k nim nepatří...."
"A co ten lístek?"
"Nic neznamená..."
"Jsi jediná, kdo Syndy ještě teď věří..." řekl Tomáš
"Syndy přijede a vše vysvětlí," odpověděla Mary.
"Dobře, nechci se hádat," odpovídal Tomáš.
"Já také ne. Pojď pokračovat. Musíme teď hlavně sehnat peníze a dostat Williama z vězení. Nemůže tam zůstat."
"Máš pravdu, Mary, skoro bych zapomněl, proč tu jsme. Pojď vybrat, co se dá ještě prodat."
"Ale co bude William dělat, pokud mu vše z restaurace prodáme? Byl to jeho sen."
"Teď nezáleží na snu, ale na životě. Prodáme věci z restaurace, půjčené vrátíme, a to, co utržíme a nějaké naše úspory dáme na kauci, aby se dostal ven. Souhlasíš?"
"Ano," odpověděla Mary. Tomáš ji objal. Byl rád, že nakonec zas našli společnou řeč. Nerad se s Mary hádal. Většinou musel nakonec uznat, že měla pravdu.
Ale Syndy? Co se Syndy. Nejdůležitější je teď William.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík