Slunečný den25

15. listopadu 2015 v 14:45 | LeS |  Slunečný den-love story
Syndy věděla, co udělá. Musí se vrátit k Williamovi. Musí jen za tím, kdo je pro ni tím nejdůležitějším. Znova prosila námořníky, aby ji vzali sebou zpátky. Dívali se na ní divně, ale neptali se, a Syndy znovu na palubu vzali. Musela jen počkat, než vyloží zboží a naloží nové. Ty dny, které trávila v přístavu byly dlouhé. Moc si přála, aby loď už vyjela a ona se mohla vrátit zpět k Williamovi. Aby byla alespoň na cestě.
Konečně. Dívala se do noci na moře. Dívala se, jak plyne, jak se ztrácí pod lodí. Jak kdyby posouvala loď, aby plula rychleji. Ani si nevšimla, že je všude tma.
"Pojďte dovnitř, je chladno a tma, klepete se už zimou," starali se o ni námořníci.
"Chtěla bych ještě zůstat chvíli venku. Ráda se dívám na moře," odpověděla jim. Chtěla nyní samotu.
"Vždyť už nic nemůžete vidět."
Neviděla. Tehdy neviděla.
A pak našla sílu.
Říci manželovi: "Ty prášky...nechci."
"Dobře, ale pomáhají ti. Cítíš se po nich líp."
"Co kdybychom… jeli?" nedokázala udržet hlavu nahoře a pozornost.
"Chceš jet na výlet? Pamatuješ na naší svatební cestu?" Nemohla odpovědět.
"Dobře. Možná by ti to udělalo dobře. A nebudeme se ptát radši ani doktora, ano? Mám Tě rád!"
"Ne, nepřeji si, aby moje žena brala dál tyto prášky," slyšela ho, jak říká do telefonu.
"Ano, vím, že její stav se po nich zlepšil, ale ona je nechce. Musí sama přijít na to, že jí pomáhají…"
"Budu tě mít na svědomí… Hrozný doktor…" hladil ji po vlasech. "Mám tě rád."

Kolik toho člověk musí zažít, aby si řekl dost?
Pro dnešek dost. Šla spát, ale minulost ji neopouštěla ani ve snách. A ona se neměla ke komu přitulit a neměla nikoho, s kým by se cítila v bezpečí.
Plakala: "Proč jsem neposlechla svého otce? Nezažila bych to, co jsem zažila. Třeba ten někdo, koho mi otec vybral, nebyl opravdu tak špatný....
Otec. Pokoušela se mu volat. I před svatbou. Nešlo nikdy spojení. Nikdy jí to nikdo nezvedl. Mrzelo jí to. Moc. Dopisy posílala po služebné a manželovi. Nikdy nedostala odpověď. Tak moc jí to bylo líto.
Můj otec. Stýskalo se jí po něm. Po rodném sídle. Po koních, i po služebnictvu, po vřesovišti. Po všem známém.
Co jí to chůva říkávala? Že jsem Syndy Colleyová. Syndy Colleyová. Vždy, když jsem neposlouchala, a měla svoji hlavu. "Ty jsi Syndy Colleyová. Tvrdohlavá. Máš v sobě hrdou modrou krev." Smávala se tomu jako malá. Modrou krev. A když byla starší, slýchávala: "Syndy, Colleyů, to jsou rváči. Pamatuj na to. Neschovávej hlavu mezi ramena. Jdi do boje. A nevzdávej se. Colleyů jsou rváči, kteří mají v sobě vnitřní sílu, díky které přežijí i situace, které by jiné zlomily. A ty jsi Colleyová."
Byla Colleyová? Vždyť se vzdala... Vždyť jí zlomila jen jedna láska k muži. Jeden jediný muž jí vzal jistotu. Co by asi řekla její chůva? "Víš, Syndy, tvoje maminka utekla z domova kvůli muži, který neměl ani titul, ani bohatství. Rozešla se s rodiči a rozhodla se s ním žít. Tys utekla, aby sis nemusela vzít muže, kterého ti otec vybral. Jsi Colleyová. A najdeš v sobě opět vnitřní sílu. Uvidíš."
Do kajuty svítilo sluníčko. Syndy ani nevěděla, že usnula. Vyšla na palubu mezi námořníky.
"Jak se vám líbí na lodi?" ptali se jí.
"Ach ano,"odpovídala.
"Nebudete s námi plout ještě jednou?"
"Ne, to už opravdu ne," usmála se. Už žádné útěky.

Šla se napít. Strašně jí vyschlo v krku. Přestala brát prášky. Bylo jí lépe. Nechodila ven, ale mohla se postavit na nohy.
Vedle v místnosti uslyšela hlas.
"Myslel jsem, že ses do ní zamiloval."
"Co, do Syndy? Ne," smál se. Její muž. Derol.
Přitiskla ucho na stěnu.
"Mě bys přesvědčil…"
"Milující muž, co neopouští ani svou zblázněnou ženskou, viď?"
Smích… "Jak si to tedy představuješ?"
"Musí to být jako přirozená smrt nebo sebevražda. Rozumíš? Nemůžu už čekat…"
Pomalu začala couvat ke dveřím… Ne, není cvok. Bože, její muž…
Vycouvala z kuchyně. Bože, její muž. Potichu otevřela venkovní dveře. Copak se to dá potichu? Rychle je za sebou zavřela a s botama a kabátem svého manžela, v ruce utíkala ulicí… Nevšímala si pohledů lidí. Měla pocit, že je za ní. Zahnula, ještě jednou, znova. V parku se zastavila. Schovaná za stromem, zhluboka dýchala, aby se uklidnila.
Ne, nejsem cvok. A jestli ano. Nechci zjišťovat, kde je pravda.
Obula si boty a oblékla kabát. Byl jí dlouhý, ale lepší, než noční košile, kterou měla na sobě. Schovala se do něho. V kapse kabátu našla peněženku s pár korunami a kreditní karty. Vydala se pomalu do protější ulice. Ani nedokázala jít rychleji.
Zdálo se jí, že jí všichni chtějí ublížit. Došla do obchodu a koupila si obyčejné ryfle, tričko, a bundu. Vrátila se ještě pro sluneční brýle. Zvláštní, že si v nich připadala méně nápadná. Jela na nádraží na opačné straně města. Snažila se ztratit v davu a vypadat co nejméně nápadně. Přesto měla pocit, že ji někdo pozoruje.
Zahodila kreditní karty. Měla strach, že by ji mohl podle nich najít. Věděla, že musí pryč z města. Koupila si jídlo. Došla na nádraží. Jela co nejdál. Nevěděla ani kam. Hodně spala. Ve vlacích. Ale získávala svoji jistotu. Peníze měla ve spodním prádle. Pak nastoupila na trajekt. A ještě na jeden. A pak na jednu menší loďku,…. A tak se dostala na Ostrovy. Tam se teprve cítila v bezpečí.
Tam začala nový život. Musela se o sebe postarat. Bylo to těžké. Ale jediná věc, která ji opravdu trápila, byla její minulost. To, že slyšela, že ji její muž chce zabít. Jako z nádherného romantického filmu s happy-endem jí připadala její svatba… Nechtěla zjišťovat, jak dopadne její hororový film. Tehdy chtěla žít. Jsou útěky, které zachraňují život.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík