Leden 2016

Slunečný den28

31. ledna 2016 v 17:37 | LeS |  Slunečný den-love story
"Ach Syndy, proč tak trápíš sama sebe? Jako tenkrát?"
Stála na přídi lodi. Ruce i nohy svázané.
"Jak mě chceš zabít?"
"Jak myslíš? Dřív jsem myslel, že se předávkuješ práškama, teď nevím… Měl jsem to udělat dřív rychleji."
"Proč jsi vlastně tolik stál o svatbu se mnou?"
"Ach Syndy, bral jsem si tě, abych učinil konec různým pomluvám."
"Ale já neměla taky nejlepší pověst."
"Nu, ta tvoje se mi docela hodila. Lehce se z tebe dala udělat žena závislá na alkoholu a prášcích a trpící depresí… Ale neboj se, budu nad tebou plakat."
"A kdo ti uvěří, že je to upřímné?"
"Myslíš, že by někdo uvěřil tobě?"
Smál se.
"Ty ses při tom všem ještě bavil! Jak jsem tě mohla milovat?"
"Milovala jsi mě? Dobře dám ti ještě šanci. Odvažte ji."
"Co chceš dělat?" Byla vystrašená.
"Vzal ji na konec lodi. A teď ukaž, jak umíš plavat, miláčku." A shodil ji do vody.
Syndy věděla, že to nemůže zvládnout. Že nemůže doplavat. Ale plavala. Pud sebezáchovy ji nedovolil, aby zůstala na místě.
Po delší chvíli uviděla na nebi ostré světlo. A vzápětí výstřely, a ohlušující ránu, další světlo, a pak ticho.
A kousek o ní byl člun. Ze všech sil se snažila k němu doplavat, ale odnášel ji proud. Když k němu doplavala, zjistila, že je to Jimův člun. Ale nedařilo se jí vyškrábat dovnitř, byla už příliš unavená. Snažila se zavolat, ale měla stažené hrdlo. Konečně se jí povedlo dostat se na loď. Hledala Jima.
Ležel na zemi na druhé straně. Zakrvácený.
"Syndy, motor, rychle"
"Bože, ale jak? Syndy se snažila přes slzy nastartovat. Když se jí to povedlo, sedla si k Jimimu, a podpírala mu hlavu. Nevěděla, co dělat.
"Požár, ve strojovně, rychle pryč," blouznil Jim.
"Jime, dojdu pro lékárničku. Zavolám vysílačkou pomoc…"
"Ne, deník, vem deník, zmiz."
"Jime, Jime…" Ale neodpovídal.
"Všechno bude v pořádku," říkala mu. Ale pak musela ke kormidlu, protože se blížili do přístavu, a bylo nebezpečí, že narazí do jiné lodě.
Když zastavili, vyskočila na břeh a přivázala loď. Vzápětí se ale vrátila zpátky, vzala lodní deník, sklonila se k Jimimu, ale když viděla, že je mrtvý, jen zašeptala "Promiň".
Uplakaná běžela na první místo, které ji napadlo. Na svou pláž. Deník ještě hodila do schránky k Marry.

Uzlíky

24. ledna 2016 v 17:46 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Rozplétám uzlíky na niti života,
už vím jak zabolí nechtěná samota.

Jeden je za lásku chycenou v úžasu,
jeden je za snění, další je za krásu.

Rozplétám uzlíky, nežádám soucitu,
jeden je žalostný, o naděj prosí tu.

Další je bolestný, trpí a nedá se,
nebývá poslední, leží tu ve spáse.

Jeden je ztracený, hledá si přítele,
možná se usmívá, trošičku nesměle.

Další je pohádka, vzpomínka na děti,
kolik je ukryto tajemství v poupěti.

Každý z těch uzlíků nese mě do víry,
splacený odpustek stává se bez viny.

Největší chyby

21. ledna 2016 v 21:48 | LeS
Největší chybou je myslet si, že člověk něco nezvládne. Protože osud na nás nenaloží nikdy nic tak velkého, co by se nedalo zvládnout... Může se stát neskutečně moc věcí. Můžete přijít o své blízké. Můžete přijít o finance. Můžete trpět nějakou chorobou... A můžete mít pocit, že už dál nemůžete jít. Že to chcete zabalit. Že už o nic nestojíte, protože život je jen jedna velká bolest.
Jenže to je ta chyba. Nevidět v dálce to světýlko. Myslet, že jste udělali největší chybu v životě a ničím ji už neodčiníte.
Naopak. Každá naše chyba je tím hybným manévrem. Každou chybou, z které se poučíme, říkáme, já chci jít dál. Udělal jsem botu, ale chci tu dál být. Chci dál bojovat.
A největší chybou je myslet si, že to dál nejde. A zabalit to.
To je podle mě ta největší chyba... A i když v životě těch chyb dělám velké množství, tuhle jedinou chybu bych udělat nechtěla...
Odpouštějte si chyby, protože chybovat je lidské. Odpouštějte druhým chyby, protože nikdo z nás není dokonalý. A radujte se ze života. Protože to je to, co můžeme, i když chybujeme.

Použít kouzlo

21. ledna 2016 v 18:14 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Vílák netřesku se díval na zavřené dveře. Věděl kouzlo, kterým by dveře otevřel, ale váhal. Co když jeho prášek budou potřebovat.
Dešťová víla nevěděla a vílák bouřky prášek neměl.
Růžová víla si povzdechla: "Takže je to zas na mě."
Vyletěla na kliku, stoupla si na ní a začala sypat prášek.
"Ať tyhle dveře zavřené,
kouzelný prášek otevře."
A dveře se před nimi otevřely.
Uviděli okno bez záclon. Na parapetu byla rostlinka kaktusu, vedle vílák kaktusu a u víláka svázaná muškátová víla.

Boj s vílákem nebo se víly pokusí přemluvit víláka? Vybrán boj s vílákem.

Slunečný den27

10. ledna 2016 v 18:23 | LeS |  Slunečný den-love story
Jim stál ukrytý v přístavu a sledoval loď. Stával tak každý večer a sledoval lidi, kteří přicházeli na loď. Z toho, co slyšel od Syndy a z toho, co viděl, si postupně skládal obrázek o lidech na lodi. I o lidech, kteří vedli restauraci U Hroznu. Nelíbila se mu ta skupinka. Přinášela strach, boj o moc a o peníze do tohoto poklidného ostrovního městečka. Jen zatím nevěděl, jak by jim v tom zabránil. Bylo jich přece jen víc a on potřeboval plán. I na žraloka nejde jít s holýma rukama. Potřeboval harpunu. A dostatek informací. A zkušenosti. A on s těmito lidmi zkušenost neměl. Věděl jen, že je nutná rychlost. Jen zatím neměl tu harpunu. I když přece jen...
Na loď šli lidé z restaurace U Hroznu. Ale tentokrát jich bylo víc. Šla s nimi i jedna žena.
Příliš pozdě poznal, o koho jde. Nemohl ji už zastavit. Syndy vstoupila na loď.
Nadával: "Kam ta holka leze? To ji omrzel život?" Všechno se tím tak zkomplikovalo. William byl jeho přítel a Syndy dívka, která toho špatného zažila už ažaž. Neměl na vybranou. Nebyl čas dál přemýšlet a plánovat. Musel začít jednat. Hned.

"Tak jsi tady."
"Musela jsem přijít."
Přivítali se na palubě jako známí. Syndy až překvapilo jak snadno se na loď dostala. Bušilo ji srdce, ale snažila se být pevná. Pozval ji do podpalubí.
"Tak co ode mě chceš?"
"Myslela jsem, že tys mě hledal."
"Já? Ach ty myslíš ten lístek… Ale to už je dávno… Chtěl jsem ti dát ještě jednu šanci."
"Šanci?"
"Ach Syndy, nevidíš, jak jsem zoufalý? Moje manželka, navíc psychicky trošku labilní, najednou odejde z domova. Ano, udělala to prý už jednou, když utekla od svého otce... Všude ji hledám, a když ji konečně najdu," naklonil se k ní a zuřivě zašeptal: "Tak se už peleší s jiným mužem."
Syndy nereagovala. Odstoupil a zas mírně pokračoval: "Zoufalý muž dělá zoufalé věci… Jestli jsem někdy něco udělal… Třeba ti motorkáři… Nebo ten tvůj William ve vězení… Ale Syndy, uvědom si, že jsi vdaná. Pořád jsi moje žena!"
"Proč o mě tak stojíš?"
Otevřel drahé víno, nalil jí do sklenek. Zavrtěla hlavou.
"Od tebe už pít nic nebudu."
"Myslíš, že je otrávené? Vždyť by se na to přišlo pitvou a já byl hlavní podezřelý."
"Ne, to jsem říct nechtěla," nesmí si myslet, že ho z něčeho podezírá. Nesmí ho k ničemu vyprovokovat. Potřebovala jen jeho přiznání. A stále doufala, že se z lodi dostane živá.
"Chceš mě zabít?" zeptala se na to.
"Ach Syndy, drahoušku, proč bych to dělal?"
"... kdysi jsi to udělat chtěl."
"Možná."
"Chtěl jsi, abych se předávkovala práškami."
"Myslíš?" přistoupil k ní opět blíž. "Copak si můžeš něco takového pamatovat? Byla jsi úplně mimo!"
Syndy to stačilo. Srdce cítila až v krku, jak se bála toho muže.
Zvedla se: "Půjdu." Nezadržel ji. Jen jí řekl: "Dobře, ale tohle by sis měla poslechnout."

Pustil kazetu, a Syndy poslouchala jeho hlas:
"Tak jak, máte na splátku?"
A druhý hlas, Syndy se zastavilo srdce, druhý hlas patřil jejímu otci:
"Bože, kde bych na ni vzal, vždyť jste viděl, že náš kůň prohrál."
"Tak to je mi opravdu líto. A nějakého dalšího koně?"
"Vždyť víte, že máte všechny…"
"Tak co můžete nabídnout?"
"Koně i pole jsou už vaše." V tom hlase byl tak obrovský smutek a ta zpráva byla tak strašná - Syndy se zastavilo srdce.
"A dům?"
"Ten nedám!"
"Dobrá, ale já vám nemůžu stále čekat se splátkama… Přece jen jste také tak trochu obchodník, tak mě snad chápete…"

Vypl kazetu a koukal vítězně na Syndy.
"Ty jsi mého otce vydíral!"
"Ale no tak, Syndy. Měla bys být ráda, že jsem tvému otci pomohl v obtížné situaci. Představ si, že by si peníze půjčil od nějakých lichvářů a ne ode mě. Přišli byste i o střechu nad hlavou. Pan hrabě neuměl zrovna hospodařit."
"Lžeš!"
"Tak poslouchej, za kolik prodal svoje poslední hříbátko - nebo snad klisničku?" smál se a Syndy byl ten smích ještě protivnější než jeho nadřazenost.

"Mám pro vás ale ještě jeden návrh," ozýval se jeho hlas z přehrávače, "všechny papíry, co spolu máme sepsané, roztrhám. Všechny dluhy rázem zmizí, a všechny koně i další majetek bude zas váš. Co vy na to? …… Dobrá, přidám vám ještě nějaké peníze navíc. Kolik byste potřeboval na další hospodaření?"
"Za co?"
"Za vaši dceru."
"Zbláznil jste se? To ji mám prodat."
"Proč prodat? Zřejmě jste mě špatně pochopil, chci si ji vzít. A peníze, které byste ode mě dostal, to by byla jen malá pomoc tchánovi. Nezdálo by se vám to takto lepší?"
"Ať se Syndy sama rozhodne."
"Vy asi pořád nerozumíte. Viděl jsem vaši Syndy na jednom dostihu. Vím, že jí to ve škole zrovna moc nejde, ročník bude opakovat a nevypadá to, že by školu dodělala… Jste překvapen? Chcete ukázat papíry? K vám se nedostali? Máte tam i posudek, doporučují jí skončit."
Ticho. Věděl to, její táta to věděl dřív než mu to řekla. A dozvěděl se to takovýmto způsobem.
"Poslouchejte. Mohu Syndy zabezpečit, oba víme, že je zvyklá na určitý luxus a obyčejný život bez peněz by jí dělal potíže. Není jako ostatní. Je vychovávána jinak. A právě takovou ženu já hledám. Vy už nemáte téměř nic. U mě se bude mít dobře, nemyslíte? Vy asi myslíte, že ji chci na jednu noc… Ne, chci si ji vzít. Podělím se s ní o všechno co mám. A vy víte, že to není málo. Znáte mě a víte, že se o ni dokážu postarat."
Ticho.
"Vidím, že potřebujete čas na rozmyšlenou. Ozvěte se hned, jakmile se rozhodnete. Chtěl jsem vám ale pomoct...."
Syndy teprve teď všechno pochopila. Nemohla si vzít někoho jiného. Ale jak se mohl její otec tak zadlužit? Proč trochu neposlouchala jeho starosti, třeba by spolu našli nějaké řešení. Chápala svého otce, nechtěl, aby jeho jméno bylo spojováno se zánikem starodávného sídla. A jeho jediná dcera neměla kam jít.
A věřil, že v tom muži naproti ní je kousek dobrého srdce. Že uchrání svoji dceru od špatného a zajistí ji život v blahobytu. Copak se ona v tomto muži nezklamala?

"Jsi ten nejhorší muž, jakého jsem kdy potkala!" neudržela se a vykřikla.
"Syndy, miláčku, myslel jsem, že tou kazetou pochopíš, že můj zájem o tebe byl opravdový."
Syndy mlčela, věděla už, že to tak nebylo. Že jí chtěl jen ukázat jejího otce jako slabocha a neschopného.
"Syndy, vím, co si myslíš. Jak tě mohl prodat za dům a koně? Jestli ho obviňuješ nebo snad mě… Nezapomínáš, že to bylo tvoje svobodné rozhodnutí vzít si mě?"
"Ano, osud," povzdechla si Syndy. A chtělo se jí křičet i brečet zároveň.
"Osud? Ty mi říkáš osud? Ale máš pravdu, přijel jsem ten den do vesnice, protože jsme byli s tvým otcem domluveni. Ale ještě jsem nevěděl, jak se rozhodl - jestli se vzdá domu nebo dcery. Ale skončilo to pro mě ještě o trochu líp. Nemusel jsem mu nakonec vracet nic. Karla mi řekla, kdo jsi. A já tě ani nemusel přemlouvat, abys odjela se mnou. To víš, mám v životě štěstí."
"Proč sis mě teda vzal? Kvůli penězům to nebylo, z lásky už vůbec ne…"
"Kvůli hraběcímu titulu? Ne, Syndy, zakoukal jsem se do tebe opravdu. Líbila ses mi. Byla jsi tak nezkrotná, sebejistá,... Ty sama sis vybrala moje zacházení k tobě. Nechala ses až příliš rychle zkrotit a přestala jsi mě zajímat... Copak, není ti moc dobře?" starostlivě se k ní sklonil.
Syndy už to nevydržela a navíc to viděla jako možnost. Vytáhla nůž, který měla schovaný, a chtěla ho říznout do krku. Ale neměla takovou mrštnost, ani sílu. Její manžel měl dobrý postřeh. Rychle ji chytl ruku a zakroutil ji. Až bolestí nůž pustila.
Cinkl o zem jako její poslední naděje, že vše dopadne nakonec dobře. Rázem byli vevnitř dva muži, kteří ji drželi pevně za ruce. "Vy jste ji neprohledali?" Derol byl naštvaný. "No, my, je to vaše žena…" snažili se vymluvit dva bodyguardi. Derol mezitím Sydny spoutal ruce. "Děte, vyřídíme to později… Vypadněte!" zakřičel, když chvíli otáleli.
Obrátil se na Syndy, a zas se usmíval a zdál se něžný: "Posaď se."
Chtěla ho uškrtit, vydrápat mu oči… Ale nemohla.
"A ještě než dokončíme tenhle rozhovor - začal ji přejíždět rukama po těle. Syndy strnula. Věděla o co mu jde. A taky to za chvíli našel. Štenici. A ona na něj ve skutečnosti neměla nic.
Všechno pro ni skončilo. Má toho policie dost, aby mohla začít jednat?

Poslední den mého života

8. ledna 2016 v 19:30 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Čárám si tužkou na papír,
podivné klikyháky.
Jak víš že tebe miluju
a ty mě taky...
Možná se míjíme dokola,
jak draví ptáci,
možná jsem vzácná potvora
a tobě pro legraci.
Každý den takto sedíme,
na gauči v obýváku,
někdy se jenom modlíme,
a jindy dáme páku.
Dívám se jak dny ubíhaj,
neřeším hlavolamy,
Každý je ze dne poslední,
a ty jsi stále tady.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík