Únor 2016

Chvilkové známosti

29. února 2016 v 21:05 | LeS |  Zamyšlení
Znáte to také? S někým chvíli jste, perfektně si rozumíte, a pak to vyšumí do ztracena. Nemyslím tím teď vztahy na jednu noc, ale něco úplně jiného.
Jednou jsem jela na výlet. Sama se spoustou zamilovaných mladých párů, většinou studentů, do města lásky Benátek. Ani chvíli jsem si nepřipadala otráveně, naopak. Byla jsem nadšená. Splnil se mi můj sen. Moc jsem chtěla Benátky vidět a tak mě neodradilo nic od mého úmyslu pořádně si to užít. Jen jediná věc mě mohla mrzet, že nebudu mít klasickou fotku mě v Benátkách jako důkaz, že jsem tam skutečně byla. Tak jsem alespoň fotila ostošest památky. A možná kvůli tomu se na mě obrátila jedna holka, jestli bych ji také necvakla. Jo, jasně, a na oplátku ona vyfotila mě. (Dělat obě selfíčka, tak se ani neseznámíme). A pak jsme si začali povídat, také byla v Benátkách sama, také byla z Benátek nadšená, a když jsme si večer dávali kafe se zákuskem, byli jsme rozhodnuté, že se určitě, ale určitě musíme ještě někdy vidět. Vyměnili jsme si telefony a e-malové adresy, a... a tím to skončilo. Možná jsme si napsali jeden nebo dva e-maily, ale zůstalo jen u vzpomínek na nádherně prožitý den v Benátkách.
Nebo jiný případ. Jste v nemocnici, v léčebně, v lázních - na nějakých nepříjemných nebo příjemných procedurách. Je vám smutno, ale máte štěstí, že na vedlejší posteli, ve vedlejším pokoji, nebo na procházce potkáte někoho stejně smýšlejícího, nebo někoho, komu se můžete svěřit se vším tím trápením. A tak si povídáte, pořád máte nová a nová témata, a samozřejmě se těšíte na to, jak pojedete domů, a samozřejmě si dáte kontakty a pak... Jste doma, možná si zavoláte, ale jsou to čím dál kratší telefonní hovory. Do nemoci se nechcete pořád vracet, a už si nemáte co říct, a prostě to tak nějak vyšumí.
Jak často se nám stane, že někoho náhodně potkáme ve vlaku, v autobuse, s někým se dáme do řeči v metru, nebo ho potkáme na nějakém srazu, párty. Lístek s adresou putuje někam do kapsy, kde ho najdete před nebo po vyprání. Uložené číslo v mobilu za chvíli nevíte, komu patřilo - jo ten Kája, aha, a odkud ho vlastně znám.
Stalo se vám to také? Nemám teď na mysli ty známosti, od kterých si berete číslo s tím, ať mám teda pokoj, když mi ho tak vnucuje. Ale známosti, kdy je vám druhý sympatický, máte pocit, že by setkání mohlo pokračovat, ale už se s dotyčným nevidíte. Maximálně si ho dáte do přátel na facebook, ale probíhá mezi vámi minimum vzkazů a žádné další setkání.
Na závěr bych chtěla tímto pozdravit všechny lidičky, které jsem potkala, kteří doufali, že to telefonní číslo neztratím a určitě se ozvu. I ty, kteří se neozvali mě, protože jim to třeba přišlo trapný, nevhodný, nebo já sama nezábavná. Vím, že některá setkání tak končí. Možná proto, že bychom pak měli až příliš mnoho přátel :-) Ale někdy to člověku přijde líto.

Slunečný den31

28. února 2016 v 17:47 | LeS |  Slunečný den-love story
Následující ráno museli na policii.
"Syndy Derolová?" mluvil s ní jeden důstojník, "váš manžel zemřel. Nemůžeme po vás chtít, abyste ho identifikovala. Jeho tělo je ohořelé. Stejně jako všech dalších lidí na palubě. Byli tam bohužel i někteří zaměstnanci restaurace U Hroznu. Výbuch byl příliš rychlý a silný. Zatím to vypadá, že vše začalo ve strojovně. Cizí zavinění je vyloučeno."
Syndy myslela na Jima. Jak to mohl dokázat?
"A paní Derolová, omlouváme se, že jsme včera nezasáhli dřív. Jsme rádi, že se vám nic nestalo."
Syndy jen zavrtěla hlavou, asi to tak mělo být. Kdoví, jestli by jí policisté pomohli.
"Na druhou stranu ta nahrávka vám pomohla. Jinak byste byla hlavní podezřelá, že jste nechala vybuchnout loď svého muže."
"A ještě tu máme jednu nepříjemnou věc. Našli jsme včera jednoho mrtvého rybáře. Nemá to nějakou spojitost s včerejším výbuchem?"
Syndy mlčela. Má jim vyprávět, že Jim byl hrdina? Pro ní vždy bude. A pro ostatní... Vždyť policisté jí nechali ve všem. A vůbec je nezajímá, jak se dostala z manželovi lodi zpět na břeh. Proč čekali tak dlouho? Copak neměli dost důkazů?
William promluvil: "Myslím, že jsem toho rybáře znal. Mohl bych ho identifikovat."
Syndy zůstala sedět na židli a William odešel.
"Opravdu nevíte, co se stalo?" zeptali se ještě jednou Syndy. Jen zavrtěla hlavou.
Když se vrátil William, vyšli před policejní stanici. Syndy si oddechla. William byl smutný. Neobviňoval Syndy, že mohla za to, co se stalo. Neobviňoval ani sebe... Jen v něm přece jen zůstávalo, že to tak být nemuselo. Byl rád, že nepřišel i o Syndy.
"Williame, chtěla bych se vrátit domů," promluvila Syndy.
"Syndy, kam domů?" zeptal se William. Restaurace je zničená a to místo na pláži se dá jen stěží nazývat domovem.
"Já myslím skutečně domů. Tam, kde jsem vyrostla. Chtěla bych opět získat naše rodinné sídlo."
"Syndy, jak to chceš udělat?"
"Nevím ještě. Ale tady já doma nejsem. Je tady krásně. Moc krásně. Moře, mít písek pod nohami, vidět západy slunce… je to kouzelné, ale stýská se mi. Po místě, kde jsem vyrostla. Po koních. Chtěla bych tam opět být."
William mlčel.
"Williame, mám domov jen tam, kde jsi ty. Willi, pojeď se mnou."
"Já koním nerozumím."
"Williame, a já nerozumím vodě. Jak chceš nachytat ryby, aby nás to oba uživilo? Williame, mám tam přátele. Otevřeš si tam svou restauraci. Pojď se mnou."
"Já mám přátele tady… Syndy, já to nemůžu udělat. Můj domov je zde."
"Willi, přišel jsi kvůli mě o všechno. Svou restauraci. Svůj sen. Ale vím o jiném místě. Williame, chtěla bych žít tam, kde není jen slunce. Kde je také zima a mlha, ale kde jsou lidé upřímnější a více si pomáhají, právě kvůli tomu občasnému mrazu. Kde sice každý den nesvítí slunce, ale svítí v duších lidí. Williame, já tam mám ten skutečný domov. Já se tam chci vrátit. Ale chci jen s tebou. Prosím,…"
"Dej mi čas."

Anonym

23. února 2016 v 21:05 | LeS |  Zamyšlení
Dnes jsem se setkala s hodně nepříjemnou situací, kdy si říkám, že je neskutečné, čeho jsou někteří lidé schopni. A tak to opět ventiluji tady na blogu:

Máte zkaženou náladu? Sžírá vás závist? Nemůžete někomu něco odpustit? Mám pro vás návrh. Napište anonym. Pokud na to máte žaludek. A když už jste v tom psaní, a chcete se opravdu pomstít, pak vám doporučuji anonym adresovat na některé instituce, které můžou dotyčnému pořádně zavařit. Výběr máte hned z několika - sociálka, hygiena nebo finanční úřad. A pokud budete šikovní, určitě přijdete i na další. Je neuvěřitelně snadné někoho obvinit z toho, že hluk při jeho podnikání je přes míru, že porušuje bezpečnostní pravidla, že zanedbává děti nebo šidí, kde může. Nejzajímavější je, že všechny tyto instituce se budou tímto vaším hlášením zabývat. A vy se pak můžete jen dívat, jak jste druhému zavařili.
Ale pozor na poctivce. On šikovný řemeslník místo kontroly, která by ho potopila, získá další zakázku od úředníka, šikovná paní pozná písmo a upozorní ostatní, na koho si mají dát pozor nebo se vám dostane podle hesla oko za oko, zub za zub. On kdo s čím zachází...

Boj s vílákem

21. února 2016 v 14:28 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Růžová víla vytáhla trn - jehlu, kterou si nesla s sebou, pevně ji chytla do ruky. A zavolala nebojácně na víláka kaktusu.
"Víláku, propusť muškátovou vílu, nebo... "
Vílák kaktusu si uloupl trn z kaktusu a smál se: "Nebo co, růžová vílo?"
Vílák kaktusu a růžová víla spolu začali bojovat. Všichni ostatní zůstali překvapeně stát. Nečekali, že se růžová víla tak rychle vrhne do boje a honem nevěděli, co mají dělat.
Dešťová víla zakřičela: "Dělejte něco!"
Vílák bouřky a rozrazilu se konečně vzpamatovali a běželi jí na pomoc. Ale v tom růžová víla neuhla před kaktusovým trnem a ten ji rozerval paži. Růžová víla pustila jehlu a padla k zemi.
Vílák bouřky a rozrazilu ji rychle odtáhli z dosahu víláka kaktusu. Dešťová víla plakala: "Proč jste jí nepomohli?"
"Měla mnohem víc odvahy než my dva dohromady," řekl vílák netřesku a zoufale stál nad růžovou vílou, která měla zavřené oči.
V tom růžová víla oči otevřela. "Nedávej mi kouzelný prášek," řekla, "potřebujeme ho k vysvobození muškátové víly." A zas oči zavřela.

Vyber-Kouzelný prášek pro růžovou vílu nebo Víla bez prášku.

Slunečný den30

21. února 2016 v 10:35 | LeS |  Slunečný den-love story
Rozběhl se k ní. Syndy stála kousek od něho. Udýchaně vykřikl: "Syndy!!" a srdce se mu zastavilo. Otočila se přímo na něj. Hleděla na něj černýma očima. V jejích očích byla jen tma, a velký smutek. Takový, jaký ještě neviděl.
"Syndy," zašeptal a šel k ní blíž. Nevnímala ho, ale natáhla před sebe ruce, jako by se chtěla bránit a couvla o krok dozadu. William viděl, že stojí úplně na okraji a další krok by ji zabil. Chtěl ji obejmout, přitisknout k sobě. Chtěl ji zachránit. "Syndy," šeptal, "Syndy, drahoušku." Uvědomoval si její strach. "Syndy, promiň za všechno, co jsem ti řek."
Stála až na okraji a William neustále musel myslet na to, co by dělal, kdyby udělala ten osudný krok. Dal by za ni život. Sám by skočil, kdyby si to přála a kdyby ona žila. "Syndy, prosím, mám o tebe strach. Prosím." Hleděla na něj dál nechápavě. Možná, že ani nevěděla, kdo je.
Pak promluvila. Sotva slyšitelně.
"Jsem tím vším vinna. Je to moje chyba." Nevěděl, jak ji toho zbavit. A tak zakřičel: "Syndy, poslouchej mě. Syndy, není to tvoje vina." Nepřestával křičet: "Syndy, miluji tě."
A najednou se v Syndy něco zlomilo. On byl ten, komu mohla věřit. Komu chtěla věřit. Komu věřila a vždy věřit bude. "Syndy, to co jsem zažil s tebou, bylo to nejkrásnější v mém životě." William ucítil v sobě obrovskou něhu. Chtěl ji chránit. A musel jí to říct. "Syndy,… Syndy, miluji tě."
A Syndy popošla k němu: "také tě miluji, Williame," Pohladil ji po tváři, a Syndy se hlasitě rozplakala. Tím pláčem jako by ze sebe smývala všechnu minulost, všechnu bolest. Ta žena, která tolik skrývala před okolními své skutečné city. Rozplakala se opět u muže, kterého tolik milovala. Nemusela nic říkat. Už nemusela nic vysvětlovat. Jak kdyby vše vysvětleno už bylo.
"Syndy," hladil ji, teď byla už v bezpečí. V jeho náručí.

Semínko

17. února 2016 v 17:59 | LeS |  Pro Tebe-básničky

Co ukryto je v květině? Víš a smíš to vědět?!
V barevném kvítku vonícím, pod lístky sukýnky,
ukrývá sladké tajemství pestík a tyčinky.
Pak stane se to, co z každého snění,
semínko vzpomínky, radost a velký cit,
vykřičí do světa zasnoubení,
svou láskou chtějí se pochlubit.

Semínko - jejich dítě - v plodu se ještě vyvíjí,
ještě je chráněno, nepokoj se mu promíjí,
za pár dní změněno,
padá z mateřského lůna na tvrdou však pevnou zem.

Přijme ho hřejivá půda, volá synu můj ke mně sem.
Já nyní tě chránit budu, teplo a vláhu ti dám,
vepsáno máš v svém osudu, že nikdy nebudeš sám.
Však za všechny mé dary, i ty mi musíš něco dát.
Musíš vyrůst a být zdravý, s nepřízní života se rvát.
A jednou opět Tvoje syny (i dcery), do mé náruče já zvu.
I ty budeš jednou jiný, poznáš světlo i tmu.

A stane se tak, jak země praví,
Vše stane se tak, jak stát se má. ....
Semínko roste, se světem se zdraví,
slunce i vítr již poznává.
Nové nadechnutí a sladké ano, říká světu já chci žít,
po tmavé noci přichází vždy ráno
s kouzelnou hrou - světlo a stín.

Slunečný den29

14. února 2016 v 11:20 | LeS |  Slunečný den-love story
Syndy se probudila. Srdce jí prudce tlouklo. "Byl to jen sen," oddechla si. Ano, copak já bych dokázala uřídit loď. To hrozivé, to se mi jen zdálo. Podívala se na svoje špinavé šaty. Krev. Ne, nebyl to sen. Nebylo ráno. Byl večer. V jejím životě byl muž, který vždy dostane to, co chce. Představila si Williama, kterému zničila jeho sen, Jima, který kvůli ní umřel.
Tiše vstala, oblékla si tričko a vydala se po křupajícím písku nahoru na skálu nad mořem.
William dočetl Jimův deník. S každou další stránkou se toho dozvídal o Syndy víc. Víc a víc začínal chápat proč se chovala tak, jak se chovala. A k svému údivu a lítosti zjišťoval, že i on jí ublížil... že kdyby se zachoval jinak, kdyby na ni víc naléhal, aby mu řekla o ní samé, kdyby se dozvěděl dříve... Ta slůvka kdyby. Ale nyní věděl přesně, co udělá. Musí na pláž, na to místo, kde se poprvé setkali. Musí ji vyhledat a mluvit s ní. A byl si jist, že ona tam bude.
Včera ji od sebe odehnal pryč. Dnes ji musí vidět. Musí si vše vysvětlit.
Syndy nebyla na pláži. Stála na skále. William sledoval její siluetu. Znova k ní pocítil lásku. Touhu ochraňovat ji. I přesto, že se zdálo, že to nepotřebuje. Byla zahalena v zapadajícím slunci. Ve vlasech si pohrával větřík a třpytily se. Pomyslel si, že je bohyní této hodiny. Hodiny, kdy se o svou vládu dělí den s nocí. Tu ho něco na ní zarazilo. Její tělo bylo strnulé. Ruce měla křížem přes prsa a zdálo se, že s něčím bojuje.
Williamovi to došlo. Chce skočit. Ona chce skočit... Musí za ní. Musí ji zastavit. Musí to stihnout včas. Čas. Jak rychle ubíhají vteřiny. Každým úderem svého srdce se bál, že to nestihne. Že ji nezadrží. Jak moc. Že ten krásný sen, kdy měl restauraci a byl se Syndy, že ten celý sen zmizí. A jemu zůstanou jen výčitky z toho, co mohl udělat a neudělal.

Domov

13. února 2016 v 17:19 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Každý má své místo, které zná.
Kde se cítí doma a kam se vrací rád.
Každý má své místo, kde není sám,
které ve svém srdci uchovává
a o kterém sní ve svých snách.
Každý má své místo, a domov to místo nazývá.

Domov je procházka rozkvetlým sadem
Loukou plnou květin, které voní.
Domov jsou otevřené dveře a práh,
před kterým se poutník skloní.
A ty ho přijmeš vždy a nenecháš ho
před tím prahem stát.
Domov je procházka a máš ho rád.

Na procházku se vydáš kolem lip.
Znakem země, v níž ses narodil.
Na procházku se vydáš na místa, kdes prvně chodil,
které ve svém srdci stále máš
a kterým jsi složil svůj slib.
Na procházku se vydáš kolem lip.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík