Březen 2016

Slepota

31. března 2016 v 20:33 | LeS |  Zamyšlení
Zrovna dnes jsem si vzpomněla na jednu slepou paní, kterou jsem měla možnost poznat. Byly jsme na jednom pokoji v nemocnici, tak jsem se snažila chovat ohleduplně. Zakrátko mi došlo, že jí vadí, když neví, kdo je v místnosti. Naučila jsem se říkat "to jsem já", když jsem vstupovala dovnitř a hlásit, když jsem odcházela. Snažila jsem se s ní povídat, předčítat, zabavit jí i sebe a dělat drobné úkony, které by ona sama nezvládla, například ostříhat nehty. Na jídlo jsem jí pouštěla před sebe, aby nemusela čekat dlouho ve frontě a i jinak jsem se snažila jí pomáhat.
Jenže ono má všechno svůj rub i líc. Dozvěděla jsem se od doktora, že paní by mohla jít na operaci a opět vidět. Ale že se tomu brání zuby nehty. Prostě znovu vidět nechce. Vyhovovalo jí postavení slepce, kterému druzí pomáhají. Bylo to pro mě nepochopitelné. Nevím, jestli se tak bála operace, každopádně na ní nešla. A raději dál žila ve svém tmavém světě plném jen zvuků a hlasů.
Jednou jsem se i zamilovala do kluka, který měl poškozený zrak. A to byla možná moje slepota. Naivně jsem si myslela, že pokud je slepý a zvládá normálně žít v tomto světě, bude mít i další klady. Poslouchal knížky na cd, vím, že psal na počítači, normálně jezdil tramvají, chodil do školy, venčil psa a dělal věci, které děláme my ostatní, kteří vidíme. Pane jo, to je frája. Myslela jsem si. Nakonec jsem zjistila, že mi v některých věcech opakovaně lže.
Být slepý se nerovná být chudák. Být slepý je handikep, s kterým se člověk musí naučit žít. Jenže to, jaký ten člověk bude, o tom nerozhoduje slepota. Určitě bych neodmítla pomoc člověku s bílou hůlkou. Ale už bych nebyla tak naivní. Můj obdiv mají lidé, kteří mají handikap a přitom se snaží pracovat nebo se nějakým způsobem zapojovat do života. Ano, tito lidé to mají určitě těžší než to máme my. Ale po mých zkušenostech si myslím, že někdy nepomoci je ta pravá pomoc. Pomoc člověku, aby se začal sám o sebe starat.

Slunečný den35

28. března 2016 v 16:40 | LeS |  Slunečný den-love story
Syndy se nemohla dočkat večeře. Věděla, že by nedokázala jíst, dokud to všem neřekne a tak když všichni seděli kolem stolu nevydržela a začala otázkou.
"Jestlipak víte, co se povídá po vesnici?"
"No, všechno možné, co máš na mysli, Syndy."
"A nenajíme se nejdříve?" paní hostinská začala nandavat jídlo na talíř.
"Paní hostinská, měla jste pravdu," odpověděla Syndy.
"Ale s čím? Ach tak..." došlo paní hostinské. "Tak to určitě nepočká po večeři. Zvlášť, když vidím, jakou máš radost."
"Ano," odpověděla jen Syndy.
"Syndy, jsme napnutí. O co jde?" odpovídala Karla.
"Nemám rád tajemství," přidal se William.
"Ale tohle tajemství se ti bude líbit," mrkla na něj Syndy.
Všem ukázala pár papíru, které dostala dnes do ruky.
"Co to je?" ptal se William. Od jisté doby neměl rád úřední razítka.
"To jsou papíry na můj staronový domov. A nejen to. Zdědila jsem vše, co patřilo mému manželovi, který před časem tragicky zahynul. A byl opravdu hodně, hodně, bohatý."
"Co budeš dělat s tím vším majetkem?" ptali se všichni a prohlíželi si papíry.
"Je potřeba ještě pár věcí doladit, ale přemluvila jsem pana právníka, aby můj dům patřil mě už nyní... takže se budeme brzy stěhovat... už se nemůžu dočkat Williame, až ti ukážu můj domov."
Nikdo nejedl a jen poslouchal nadšenou Syndy. Pak se všichni objímali, gratulovali, a až po delší době zasedli opět k jídlu.
Syndy byla jediná dědička celého majetku svého muže. Najednou byl ze Syndy boháč.
"Asi to bude ještě chvíli trvat než si na to zvyknu..." pokračovala Syndy.
"A nebude ti, Syndy, líto, že budeš mít majetek? Myslím, že jsi byla přesvědčená, že z majetku pochází zlo a bohatým lidem se nemá věřit," ptal se William.
"To sis, Syndy, opravdu myslela?" ptala se Karla.
"Tak trochu, proto jsem si našla zadluženého majitele restaurace Slunečný den. A teď konečně mu můžu vše vrátit."
"To je pravda, dluží mi toho opravdu hodně, sklenice, pizzu," začal vyjmenovávat William, ale všichni se jen smáli.

"Williame, chceš tu skutečně žít?" zeptala se Syndy, když byli sami.
"Začínám si tu pomalu zvykat," odpověděl William.
"Já jen že s tím majetkem, který máme bychom mohli bydlet kdekoliv."
"A co chceš ty, Syndy? Jaké máš ty sny?" ptal se William.
"Mít zpět můj domov. Chovat koně. Chci zpřístupnit můj domov druhým lidem. Představovala bych si hotel, nebo něco takového..."
"Vidíš, a já chci mít restauraci. Dobře se doplňujeme. Já budu těm lidem vařit. A když přestanou mít chuť na naše jídla, pošleme je do vesnice k paní hostinské, ať jí udělají také nějaký kšeft," usmál se William.
"Jen se musíme obklopit dobrými lidmi."
"Tak to už nech na mě, Williame. Myslím, že na lidi mám po všech těch zkušenostech čuch."

Začínalo nové ráno. Slunečné ráno. Paprsky slunce dopadaly do pokoje, kde spal William se Syndy. Předchozí dny byly naplněny prací. Utekly jim, ani nevěděli jak. Oba měli spoustu plánů a nyní i dostatek peněz, aby své sny uskutečnili.
První událost, která se v nově otevřeném penzionu a restauraci konala, byla svatba Mary a Jirky. Samozřejmě na náklady šéfů - Syndy a Williama. Mary a Jirka rádi přijali nabídku na novou práci. Ani je nemusela Syndy přemlouvat. A jak teprve byli překvapení, když se dověděli, že konečně bude skutečně dobře placená.
Rádi přijeli a jako dárek přivezli Syndy jednu věc. Její rostlinku. Tu, na kterou se dívala. Vydloubli ji a převezli v květináči, který si Syndy postavila do okna. Aby jí stále připomínala, že nemá nic vzdávat. I kdyby se věci zdály bezvýchodné. Že když může ona růst, může žít i Syndy.
"Jsi můj talisman," zašeptala... a v tom okamžiku i uvěřila.
Paprsky slunce se dotýkaly přikrývky, pod kterou spal William se Syndy. Dva štastní lidé. Williamovi se odráželo světlo ve tváři a Syndy v očích. Nový slunečný den.
William promluvil: "Musíme otvírat." A Syndy se rozesmála: "Nikdy nezapomeneš na svou restauraci." William ji opravil: "Na náš hotel, Syndy." Dlouze se políbili.
Paprsky slunce dopadaly na jejich nahá těla. Slunce, které osuší všechny slzy.
Vítali nový slunečný den. Sladkou budoucnost. Nastával den jejich štěstí.

KONEC

Jak mít úspěšné dítě-Paul Tough

26. března 2016 v 19:26 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Ameriku jsem chápala jako zemi možností. Můžete se z ničeho vypracovat v někoho úspěšného svou vlastní pílí. Zároveň jsem ji viděla i jako zemi, kde nefunguje sociální systém. Na jedné straně drahé a prestižní vysoké školy, na druhé nedostatek řádného vzdělání ve čtvrtích, kde bují gangy a kriminalita.
Tato knížka mi otevřela oči v tom, že pro Ameriku jsou chudinské čtvrti problémem, který se snaží řešit. Knížka je nabitá výzkumy, příklady, skutečnými osudy. Lidí, kteří spadli do chudoby, lidí, kteří mají problém dostudovat, i lidmi, kteří se jim snaží pomoci. Jsou to vědci, učitelé, lékaři i politici.
Ti všichni si začali uvědomovat, že způsob, jak se vymanit z chudoby, je dát lidem vzdělání. A nejen to, naučit je, aby se dokázali soustředit, nevyrušovat, dotahovat věci do konce. Ano, nejdůležitější není násobilka a gramatika, nejdůležitější jsou lidské vlastnosti. Jenže jak změnit charakter dítěte? Jak v něm probudit ty lepší stránky? Jak mu ukázat tu správnou cestu, která vede k vyššímu vzdělání a k úspěšnějšímu životu?
To jsou otázky, na které se snaží kniha najít odpovědi. Autor si uvědomuje, že tato cesta není snadná. Na spoustě příkladů však ukazuje, že je možná. Díky podpůrným skupinám u škol, díky novým nápadům, novým vhledům, kvalitním učitelům. I díky tomu, že najdeme a pojmenujeme skutečný problém. Který není nekvalitní školství, ale chudinské čvrti. Pokud bojujete o holý život, jste svědky násilí, rodiče mají problémy s drogami i vaší výchovou, jen těžko budete mít ve škole dobré výsledky.
I z tohoto prostředí však můžou vyjít děti, kteří mají cílevědomost, odhodlání, výdrž a optimismus. Vlastnosti, které by měli zajistit úspěch. V knize je několikrát ukázáno, že tím hlavním, čím se odlišují děti z chudinských čtvrtí od bohatých není inteligence. Tím hlavním jsou horší možnosti dětí. Ale dobrý učitel dokáže v dětech objevit nadšení i inteligenci, jak je ukázáno na výsledcích šachových turnajů jedné školy.
Hodně se zde zmiňuje o školách KIPP, kde se učí kromě kognitivních znalostí i charakter. Charakter prostupuje všechny oblasti - od nápisů na chodbách po rozebírání charakterových vlastností ve výuce. Děti dostávají i charakterové vysvědčení. Zjištění svých silných, ale hlavně slabých stránek charakteru, na kterých je potřeba zapracovat, by jim mělo pomoci, aby později zvládli vysokou školu.
A jak mít úspěšné dítě? Možná vás to zarazí, ale tím nejdůležitějším nejsou učitelé, kteří jsou zapálení pro věc. I když samozřejmě dítěti pomohou. Tím nejdůležitějším je rodič, který bude své dítě milovat a svým citilivým chováním zmírňovat to, co se děje v okolí dítěte. Tím bude chránit jeho mozek od negativních vlivů stresu. Rodič, který dítěti dovolí i prohry a selhání a naučí ho toto selhání zvládnout a z neúspěchů se poučit. Tím v dítěti probudí přirozenou zvídavost, odhodlání, vytrvalost i optimismus, které se hodí nejen do školních lavic, ale i do života.

Temnota ve světle

25. března 2016 v 16:52 | LeS |  Zamyšlení
Život zalitý světlem, z kterého člověk vystoupí a vstoupí do tmy. Možná máte všechno, nebo si alespoň druzí myslí, že máte všechno, a pak najednou se svět zhoupne a světlo se zatáhne a nastoupí temnota. Jako by ti dva nikdy nechodili odděleně. Jako by ti dva nikdy nechodili zvlášť.
Míša. Pro mě je tou hrdinkou. Ne, je to dobrý. Sice si pár chvilek z minulého života nepamatuji, ale pomohly mi elektrošoky. Ano, už nemám chuť se zabít. Jsem schizofreničkou? Možná, doktoři sami nevědí... Ale mě je už dobře. Neměj starost.
A zas život zalitý světlem. Kamarádi, pes, rodina. Mamka a brácha. A normální život. Jak jen může být, když někde vzadu se skrývá strach. Strach blízkých. A kdy se to bude opakovat? A bude s námi na vánoce? A bude moci dospět a osamostatnit se? A kdo ji pohlídá, až já tu nebudu. Až my tu nebudeme?
Ale ještě je čas. Ještě se Míša směje.
Hoří ti tu svíčka,
vyrážíš do světa,
slzu si pod víčka,
schovala útěcha.

Pustíme se do toho

23. března 2016 v 17:23 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Dešťová víla se naposledy podívala na růžovou vílu a zhluboka se nadechla.
Uvědomovala si, jak moc je důležité, aby se jí kouzlo povedlo správně. A tak měla trošku trému. Nemohla ale váhat dlouho. Důležité bylo i překvapit víláka kaktusu.
Znovu se nadechla, zklidnila se. A pak začala sypat prášek. Ať by se dělo cokoliv, věděla, že musí doříct své kouzlo. Nevěděla, jestli zavřít oči, aby ji nerozptylovalo vůbec nic.

Můžeš si vybrat zda je lepší, aby se dešťová víla nedívala nebo měla oči otevřené.

A můžu začít...

21. března 2016 v 18:44 | LeS |  Zahrada
Od mala jsem si přála nějaký vlastní kus země. Jednou jsem si zryla zahradu mých rodičů. Mezi stromy a plánovala malou bylinkovou zahrádku. Dostala jsem vynadáno, že jsem se nezeptala, což měli pravdu. Domnívala jsem se, že nebude vadit. Škoda, vzalo mi to na dlouhou dobu chuť cokoliv na zahrádce rodičů dělat a tak jsem jen občas vytrhala plevel, nebo něco skopala. Ale ten můj sen na zasazení něčeho vlastního - ten zůstal.
Kupovala jsem si knížky o kytičkách, četla navrhování zahrad. Dívala se do cizích zahrádek a obdivovala krásu a pracovitost některých lidí. Ale stále jsem nic nevlastnila. Bála jsem se hypoték a vydávání peněz za větší investice. A tak jsem poctivě pracovala, zbytečně neutrácela a šetřila jsem na něco. Na co? Přece na ten můj sen. Ale to jsem pochopila až dnes.
Šla jsem se projít po kousku země. Podívala se na pár starých jabloní, zhodnotila trávník prorostlý mechem a plný suchých zbytků květin, dotkla se jehličí mladých smrčků a pocítila ten slastný pocit "tohle je moje království".
Před časem jsem se začala rozhlížet po pozemcích. Jeden mi zamítli k prodeji, a ten další byl tak úžasný, že jsem chodila okolo a říkala si, tenhle já chci. To by bylo nádherné, kdyby se zrovna mě podařilo získat tenhle pozemek. Ten je prostě bomba. Ani jsem nedýchala nadšením, a nakonec jsem se dozvěděla, je to skutečně vaše. Do dražby jste se přihlásil jako jediný zájemce. Hurá.
Jenže radost vystřídalo naštvání, zloba, nechuť. Lidé, kteří na tomto pozemku sekali trávu ho brali jako svůj pozemek. A nechtěli se tohoto svého domnělého práva na pozemek vzdát. A tak znepříjemňovali život anonymy a nadávkami. Dnes zmizelo z pozemku oplocení. Beru to jako vítězství. Konečně uznali, že pozemek není jejich a vzali si to, co na pozemek dali. Doufám, že to tak skutečně je.
Jaké mám s pozemkem plány? Tak samozřejmě spoustu a nejraději bych se do všeho pustila hned. Ale zároveň mám strach něco nepokazit. Vždyť tam, kam vysadím stromy, tam po dlouhá léta už zůstanou. Tam kde si dám práci s malým jezírkem, tam se bude zas pracně něco zahrnovat. A jak vměstnat to všechno co chci na pozemek. A jak tomu dát nějaký jednotný styl. A jak se přitom všem neudřít.
Nevím, ale věřím. Věřím, že mě pozemek sám povede. Že mi sám řekne, kde budou nejlepší květiny a kde ta milovaná bylinková zahrádka. A kam vysadit zlatý déšt a kam vrbu... Zatím jsou to jen sny. Ale základ se mi už splnil. Pozemek už mám.

Slunečný den34

20. března 2016 v 13:48 | LeS |  Slunečný den-love story
Vystoupili na známém nádraží. Syndy zahřál příjemný pocit u srdce. Vydala se cestou k známé hospodě. Ale ještě dřív, než tam dorazila, vracela se ve vzpomínkách zpět domů. Když se vracela ze školy a šofér jí zastavil před domem, zahřál ji u srdce pocit, že už je doma. Byl to jen chvilkový pocit, který si sotva uvědomila. Ale nyní, jako by se jí vrátil a byl mnohem silnější.
Tady jsem doma. V duchu viděla pastviny, na kterých se proháněli koně. A mezi nimi i její Princezna, která se k ní rozběhla pro kousek mrkve nebo jablka. A její rodný dům. Utopený v zeleni. A kolem spoustu lidí. Všichni ji znali. A nebyl nikdo, kdo by jí do očí řekl něco zlého. Dům neuvěřitelně velký, klidný a přátelský.
Jak daleká je někdy cesta domů?
Jaké bylo uvítání ve známé hospodě s Karlou, paní hostinskou, ale i Johnem, manželem Karly.
"Ahoj Syndy!"
"Karlo, tak ráda tě vidím?"
Objali se, vzájemně představili.
"Ahoj, frajere," sehnula se Syndy, aby pohladila malého chlapečka, kterého Karla vedla za ruku.
"Víš, co by mě zajímalo? Po kom má takové oči, když máte oba modré?" Zeptala se zvesela Syndy kamarádky, a mrkla na Johna.
"Pojďme do hospody. Mamka se už nemůže dočkat."
"Víte, slyšela jsem, že jste byl taky hostinský," začala maminka Karly a sedla si na chvíli k nim.
"Mami, hostinský ne, vedoucí restaurace," opravovala ji Karla.
"Ano. Byl jsem hostinský," smál se William, "a měl jsem restauraci…"
"Slunečný den," doplnila Syndy.
"Ano, dnes je krásné počasí, jako by kvůli vašemu příjezdu, tak krásný den už dlouho nebyl," odpověděl manžel Karly, který se mazlil se svým synem, a jen zaslechl slova Syndy.
"To byl název té restaurace," vysvětlovala Syndy. Všichni se smáli.
"Nu, abych řek pravdu, tak bych jí příště pojmenoval Příjemný stín."
"Proč?" ptali se.
"Tam, kde jsem byl, příliš slunce a slunečných dnů je jen na škodu," mrkl na Syndy. Ta se usmála jen pro Williama. "Každý má horka dost a touží jen po tom, aby se ochladil."
"Nu, to my bychom nějaký ten slunečný den potřebovali," povídá Karla, která zas byla stejně upřímná a co na srdci, to na jazyku, jakmile jí něco napadlo, hned s tím musela ven. "Mohl byste si takový Slunečný den zařídit tady."
"Nerad bych konkuroval vaší matce," usmál se William, "myslím, že bych byl už předem odsouzen k prohře."
"Víte, abych se přiznala, příliš nejsem pro novinky, ale vám bych to snad i přála..." odpovídala paní hostinská a všichni se smáli.
"Syndy, něco mě napadlo. Musím ti říci, co jsem zaslechla. Je to nová zpráva, ale možná na ní bude něco pravdy.... Syndy, pojď se mnou," kývla paní hostinská na Syndy.
Když za nimi zaklapli dveře od kuchyně, Karliina matka dlouho něco povídala Syndy.
"Nu, možná na tom příliš skutečnosti není. Zkus to," skončila paní hostinská a na talíř začala krájet jablečný závin. "Na víc se mě neptej, víc nevím. Teď musíš ty sama."
Syndy vrtalo hlavou to, co se dozvěděla. Ale když se vrátila mezi přátele, nedala na sobě nic znát, a všechny narážky na to, o čem si povídala s paní hostinskou v kuchyni byly nezodpovězeny. Ani Williamovi nic neřekla.

Zůstali u paní hostinské. Syndy první den ukazovala Williamovi vřesoviště, ale pak nevydržela zvědavostí a napětím. Co kdyby byla pravda to, co se dozvěděla. A třetí den jela do města. Sama.
Vrátila se s dobrou náladou. Vůbec nečekala, že to půjde tak hladce. Jako první potkala Karlu.
"Karlo, musím ti něco říct."
Karla se nadechla: "Já tobě taky. Musím to konečně někomu říct. A ty jsi jediný, komu můžu věřit, že si to necháš pro sebe."
Konečně Karla řekla to, co ji tolik trápilo: "Je to jeho syn."
"Jak jeho syn?"
"Malý John je syn tvého muže."
"Vždyť má jméno po otci," Syndy to docházelo jen pomalu, "ach bože... jak jen jsi mohla?" Karla to vzala jako výčitku.
"Nevěděla jsem, že se ti tak líbí. Sama jsi říkala, že ne. Nevěděla jsem, že s ním odjedeš a vezmeš si ho."
"O to nejde. Byla jsi zasnoubená."
Syndy se najednou bála podívat na toho malého kluka, že v něm najde jeho podobu a nechtěla slyšet další slova kamarádky.
"Myslela jsem, že mi život končí. Že budu muset být celý život věrná jednomu muži. Znělo mi to hrozně...Snaž se mě pochopit... Tys měla za sebou aspoň vztah na škole, co měla já? A co jsem měla před sebou? Nevím, jak se to mohlo stát… Myslíš, že bych udělala znova to samé? Byla to dětinskost, hloupost, blbost… Chtěla jsem také zažít to, co jsi zažívala ve městě ty…" brečela.
"Ty ale nevíš, co jsi udělala! Ty nevíš, co to bylo za muže!" Karla potřebovala, aby ji někdo vyhuboval a ona neměla takové výčitky, ale Syndy to víc nedokázala.
Uvědomila si, že co se stalo, se vrátit nedá.
"Myslela jsem, že Johna miluješ,…" pokračovala dál mírně Syndy.
"Co víš o lásce? Miluji ho. Teď ho miluji mnohem víc, než jsem ho milovala tenkrát. Tehdy jsem měla strach, že mi utíká život. Že nebudu mít už nikdy jiného muže. Že to musím udělat teď, jinak už nebudu mít jindy možnost…"
"Bylo ti osmnáct..."
"A byla jsem pěkně praštěná, viď?" utírala si slzy Karla.
"To byla," usmála se Syndy, "však já také…"
"Ale za Johna jsem ráda."
"Tak to je dobře," objala Syndy kamarádku.
"A co tvoje matka?" Syndy bylo divné, že ta by nic netušila.
"Naštěstí nic neví. A jestli ví, dělá že ne. Víš, John by asi… Má ho tak rád, hraje si s ním, rozmazluje ho, zbožňuje ho, a John na něm visí… Ale kdyby to někdy zjistil… Kdybys viděla, jak mi vždycky je, když někdo řekne něco o jeho očích? Naštěstí John není podezíravý, jinak by asi…" už zase začínala plakat.
"Ale no tak, přinejhorším to můžeš svést na nějaké praprapředky,… co ty víš, kdo je tvůj předek…."
"Nesnaž se mě rozesmívat!"
"Možná že devítihlavý drak…"
"Syndy, jsi hrozná… Neřekneš, to viď?"
"Slibuji."
"Víš, kdyby se to John dověděl…"
"Nemysli na to. Nedoví. A navíc, jeho otec není ten, kdo ho zplodil, ale ten, který ho zbožňuje a vychovává…"
"Myslím, že on by to tak nebral… ale i tak děkuji."
Syndy ji objala.
"Promiň, ale musím už jít."
Karla kývla hlavou.
"Děkuji ti, jsem ráda, že jsem to mohla někomu říct."
"Kamarádky?"
Karla se usmála.
Syndy odcházela.
"Víš, na co někdy myslím? Jak jsme si dělali legraci, že se naše děti vezmou."
Syndy se zastavila.
"Já už toho kluka mám," řekla zvesela Karla, "doufám, že ty…" byl v tom otazník. Pochopila to Syndy?
Tak tohohle kluka si má dcera nikdy nevezme, myslela si Syndy, ale pak se zarazila.
Je to syn její nejlepší kamarádky.
Vrátila se, sedla do dřepu, a povídá mu: "Tak jak můj budoucí zeti? Nu, myslím, že budeš stejně odvážný a…" podívala se na Karlu, "…praštěný jako tvoje mamka a stejně galantní jako tvůj otec. Myslím, že tě ráda přivítám do rodiny…"
Karla ji s láskou sledovala. Její oči říkaly, děkuji ti.
"A tys mi chtěla říct?" ptala se Karla, ale Syndy jen zavrtěla hlavou: "To počká u večeře."
Rozloučily se jako vždy. Obě rukou ucukly, dřív, než se dotkly jejich prsty.
Syndy odcházela od Karly s dobrou náladou.

Zkus to znovu

18. března 2016 v 19:03 | LeS |  Zamyšlení
Myslím, že základním předpokladem k úspěchu je zkoušet věci stále znova. Znova a znova i když pokaždé jinak. Vyhodí vás dveřmi, zkuste to oknem. Nefungují křídla, co takhle rovnou letadlo.
Kolik boulí a modřin, odmítnutí, pádů, neúspěchů je za každým lidským úspěchem. Málokdy se stane, že člověk k něčemu sedne a vymyslí hned perpetum mobile jentak z hlavy od ruky. Nebo lék, který pomůže nemocným. Nebo knihu, na kterou má kupce už v den dopsání. Málokdy se stane, že se stanete slavným přes noc, aniž byste trénovali, zkoušeli, zažili pár neúspěchů i drobných úspěchu, a pak bomba. Konečně to vyjde. Možná přijde osvícení a ostatní si myslí, že vám to jde samo. Že jste dítě štěstěny. Ale ve skutečnosti je za tím kupa práce a hlavně to odhodlání - nevzdat a zkoušet pořád znova.
Už dítě když zkouší první krůčky se učí tomuto odhodlání, co se bude hodit i do života. Pak dostanete první špatnou známku a pohání vás to, já si to opravím. Pak chodíte na pohovory a z pár vás vyhodí, abyste to nevzdali a znova se pokusili. A pak možná přijdou nemoci, a vy si řeknete, a zkusím žít jinak a znova a trochu lépe, víc cvičit a tak. Zkoušet znova je prodchnuté našimi životy. Někdo zažívá povzbuzení, aby dál zkoušel, někdo na to přijde sám. Anebo také ne. Možná není dostatečná motivace věci dokončit.
Pro mě zkus znovu znamená výzvu. Jsem tvrdohlavý, odhodlaný býk, který kolikrát si tu hlavu o zeď omlátí, než konečně uzná, že to chce sbíječku. Ne zkus znova, ale zkus znova a trochu jinak. Někdy stačí jen trochu poodstoupit od problému, aby člověk viděl, kde je ta skulinka, kterou se dá proklouznout.
Vybojovala jsem si práci, kterou jsem chtěla dělat a sbavila se té, která pro mě moc nebyla. Vybojovala jsem si i svoji skvělou šéfovou. I když si ostatní mysleli, že v dnešní době člověk přece nemůže říkat svůj vlastní názor a musí poslouchat a být rád za jakoukoliv práci. Prostě jsem to zkoušela stále znova. Různými způsoby, až se nakonec povedlo.
Psala jsem si do šuplíku, psala na pismak, teď jsem tady, odmítnutá od literárního klubu a za tři měsíce zkusím zas dát žádost o členství. Prostě zkouším stále znova a znova jedno a to samé. A každý malý úspěch se počítá.
Tisíckrát jsem se rozcházela a stále znova hledala, jak to dát dohromady a už se nerozejít. A našla jsem tu skulinku. Jmenuje se to tolerance vůči druhému. Vůči všemu, co dělá a čím mi neubližuje. Byl to boj. Přiznávám.
Zkoušet znova a jinak - to je to, co nás posouvá dál. Zkus to znovu a pouč se ze starých chyb.

Nápad růžové víly

18. března 2016 v 18:25 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Růžová víla otevřela oči: "Já už to mám. A je to strašně jednoduché."
Ostatní se k ní sklonili. Růžová víla byla vyčerpaná a oni chtěli zachytit každé slovo. Třeba to bude nápad, který se povede.
"Kaktus přece žije v zemi, kde je stále sucho. Vílák kaktusu se bojí deště."
Víláci se na sebe podívali. Bylo to tak jednoduché. Jak je možné, že je to nenapadlo? V domě nikdy neprší, ale díky dešťové víle a jejímu prášku bude.
Vyberte si možnost - vymyslíme plán nebo pustíme se do toho


14.březen

14. března 2016 v 12:12 | LeS |  Zamyšlení
Den jako každý jiný. Pro mě je výjimečný. Můj blog slaví první rok života. A je to tady.
Když jsem začínala, měla jsem spoustu plánů. Ale ten nejdůležitější byl vytvořit blog, který by byl příjemným zastavením. Žádné hrůzy a stresy, psala jsem tu v profilu. A když po roce hodnotím, je tu pár pozitivních článků nebo fotografií, ke kterým se ráda vracím.
Občas si i říkám, že jsem do blogu dala všechen optimismus života, a to i když se mi moc nevedlo. Tento rok jsem se totiž zhoupla na houpačce. Nemohla jsem spát a stala se mi věc blízká setkání třetího druhu. Viděla jsem neuvěřitelně zářící a teplé světlo a cítila bezpodmínečnou lásku. Pocítila vděk za vše, co život přináší, za vše, co jsem dostala, co dostávám, i co je mi nabízeno a já odmítám... A skončila na psychiatrii, kde jsem potkávala lidi, kteří si neví rady sami se sebou, někdy to zoufale chtějí vyřešit a někdy je jim to úplně jedno. Pak jsem se pracně navracela do normálního života a až po půl roce můžu říci, ano, stojím zas na zemi.
Také byl tento rok poznamenán rozchody, abych si nakonec uvědomila, že razantní změnu nedokážu. A beru si to, co mám z tohoto vztahu. A nevytvářím si zbytečné komplikace, domněnky a problémy. Vše je tak, jak má být. Na tak dlouho, jak má být.
Největší radostí je samozřejmě dcera. A největším koníčkem se stal blog. Dopsala jsem mu Slunečný den a k publikování chybí už jen dvě závěrečné kapitoly, ale další projekt R2112 zatím usnul. Doufám, že do něj budu mít zas chuť a budu pokračovat. Sama jsem zvědavá, kam se děj bude ubírat.
Moc jsem si přála, aby blog dostal k narozeninám 4-tisícího návštěvníka, ale o kousek se nepovedlo. Tak snad příště. Protože mu k narozeninám přeju, aby si k němu našli cestu lidé, kteří ho budou rádi číst.
Přidávám odkaz na první básničku http://slunecnyden.blog.cz/1503/hrnek
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/