Březen 2016

Slepota

31. března 2016 v 20:33 | LeS |  Zamyšlení
Zrovna dnes jsem si vzpomněla na jednu slepou paní, kterou jsem měla možnost poznat. Byly jsme na jednom pokoji v nemocnici, tak jsem se snažila chovat ohleduplně. Zakrátko mi došlo, že jí vadí, když neví, kdo je v místnosti. Naučila jsem se říkat "to jsem já", když jsem vstupovala dovnitř a hlásit, když jsem odcházela. Snažila jsem se s ní povídat, předčítat, zabavit jí i sebe a dělat drobné úkony, které by ona sama nezvládla, například ostříhat nehty. Na jídlo jsem jí pouštěla před sebe, aby nemusela čekat dlouho ve frontě a i jinak jsem se snažila jí pomáhat.
Jenže ono má všechno svůj rub i líc. Dozvěděla jsem se od doktora, že paní by mohla jít na operaci a opět vidět. Ale že se tomu brání zuby nehty. Prostě znovu vidět nechce. Vyhovovalo jí postavení slepce, kterému druzí pomáhají. Bylo to pro mě nepochopitelné. Nevím, jestli se tak bála operace, každopádně na ní nešla. A raději dál žila ve svém tmavém světě plném jen zvuků a hlasů.
Jednou jsem se i zamilovala do kluka, který měl poškozený zrak. A to byla možná moje slepota. Naivně jsem si myslela, že pokud je slepý a zvládá normálně žít v tomto světě, bude mít i další klady. Poslouchal knížky na cd, vím, že psal na počítači, normálně jezdil tramvají, chodil do školy, venčil psa a dělal věci, které děláme my ostatní, kteří vidíme. Pane jo, to je frája. Myslela jsem si. Nakonec jsem zjistila, že mi v některých věcech opakovaně lže.
Být slepý se nerovná být chudák. Být slepý je handikep, s kterým se člověk musí naučit žít. Jenže to, jaký ten člověk bude, o tom nerozhoduje slepota. Určitě bych neodmítla pomoc člověku s bílou hůlkou. Ale už bych nebyla tak naivní. Můj obdiv mají lidé, kteří mají handikap a přitom se snaží pracovat nebo se nějakým způsobem zapojovat do života. Ano, tito lidé to mají určitě těžší než to máme my. Ale po mých zkušenostech si myslím, že někdy nepomoci je ta pravá pomoc. Pomoc člověku, aby se začal sám o sebe starat.

Jak mít úspěšné dítě-Paul Tough

26. března 2016 v 19:26 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Ameriku jsem chápala jako zemi možností. Můžete se z ničeho vypracovat v někoho úspěšného svou vlastní pílí. Zároveň jsem ji viděla i jako zemi, kde nefunguje sociální systém. Na jedné straně drahé a prestižní vysoké školy, na druhé nedostatek řádného vzdělání ve čtvrtích, kde bují gangy a kriminalita.
Tato knížka mi otevřela oči v tom, že pro Ameriku jsou chudinské čtvrti problémem, který se snaží řešit. Knížka je nabitá výzkumy, příklady, skutečnými osudy. Lidí, kteří spadli do chudoby, lidí, kteří mají problém dostudovat, i lidmi, kteří se jim snaží pomoci. Jsou to vědci, učitelé, lékaři i politici.
Ti všichni si začali uvědomovat, že způsob, jak se vymanit z chudoby, je dát lidem vzdělání. A nejen to, naučit je, aby se dokázali soustředit, nevyrušovat, dotahovat věci do konce. Ano, nejdůležitější není násobilka a gramatika, nejdůležitější jsou lidské vlastnosti. Jenže jak změnit charakter dítěte? Jak v něm probudit ty lepší stránky? Jak mu ukázat tu správnou cestu, která vede k vyššímu vzdělání a k úspěšnějšímu životu?
To jsou otázky, na které se snaží kniha najít odpovědi. Autor si uvědomuje, že tato cesta není snadná. Na spoustě příkladů však ukazuje, že je možná. Díky podpůrným skupinám u škol, díky novým nápadům, novým vhledům, kvalitním učitelům. I díky tomu, že najdeme a pojmenujeme skutečný problém. Který není nekvalitní školství, ale chudinské čvrti. Pokud bojujete o holý život, jste svědky násilí, rodiče mají problémy s drogami i vaší výchovou, jen těžko budete mít ve škole dobré výsledky.
I z tohoto prostředí však můžou vyjít děti, kteří mají cílevědomost, odhodlání, výdrž a optimismus. Vlastnosti, které by měli zajistit úspěch. V knize je několikrát ukázáno, že tím hlavním, čím se odlišují děti z chudinských čtvrtí od bohatých není inteligence. Tím hlavním jsou horší možnosti dětí. Ale dobrý učitel dokáže v dětech objevit nadšení i inteligenci, jak je ukázáno na výsledcích šachových turnajů jedné školy.
Hodně se zde zmiňuje o školách KIPP, kde se učí kromě kognitivních znalostí i charakter. Charakter prostupuje všechny oblasti - od nápisů na chodbách po rozebírání charakterových vlastností ve výuce. Děti dostávají i charakterové vysvědčení. Zjištění svých silných, ale hlavně slabých stránek charakteru, na kterých je potřeba zapracovat, by jim mělo pomoci, aby později zvládli vysokou školu.
A jak mít úspěšné dítě? Možná vás to zarazí, ale tím nejdůležitějším nejsou učitelé, kteří jsou zapálení pro věc. I když samozřejmě dítěti pomohou. Tím nejdůležitějším je rodič, který bude své dítě milovat a svým citilivým chováním zmírňovat to, co se děje v okolí dítěte. Tím bude chránit jeho mozek od negativních vlivů stresu. Rodič, který dítěti dovolí i prohry a selhání a naučí ho toto selhání zvládnout a z neúspěchů se poučit. Tím v dítěti probudí přirozenou zvídavost, odhodlání, vytrvalost i optimismus, které se hodí nejen do školních lavic, ale i do života.

Temnota ve světle

25. března 2016 v 16:52 | LeS |  Zamyšlení
Život zalitý světlem, z kterého člověk vystoupí a vstoupí do tmy. Možná máte všechno, nebo si alespoň druzí myslí, že máte všechno, a pak najednou se svět zhoupne a světlo se zatáhne a nastoupí temnota. Jako by ti dva nikdy nechodili odděleně. Jako by ti dva nikdy nechodili zvlášť.
Míša. Pro mě je tou hrdinkou. Ne, je to dobrý. Sice si pár chvilek z minulého života nepamatuji, ale pomohly mi elektrošoky. Ano, už nemám chuť se zabít. Jsem schizofreničkou? Možná, doktoři sami nevědí... Ale mě je už dobře. Neměj starost.
A zas život zalitý světlem. Kamarádi, pes, rodina. Mamka a brácha. A normální život. Jak jen může být, když někde vzadu se skrývá strach. Strach blízkých. A kdy se to bude opakovat? A bude s námi na vánoce? A bude moci dospět a osamostatnit se? A kdo ji pohlídá, až já tu nebudu. Až my tu nebudeme?
Ale ještě je čas. Ještě se Míša směje.
Hoří ti tu svíčka,
vyrážíš do světa,
slzu si pod víčka,
schovala útěcha.

Pustíme se do toho

23. března 2016 v 17:23 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Dešťová víla se naposledy podívala na růžovou vílu a zhluboka se nadechla.
Uvědomovala si, jak moc je důležité, aby se jí kouzlo povedlo správně. A tak měla trošku trému. Nemohla ale váhat dlouho. Důležité bylo i překvapit víláka kaktusu.
Znovu se nadechla, zklidnila se. A pak začala sypat prášek. Ať by se dělo cokoliv, věděla, že musí doříct své kouzlo. Nevěděla, jestli zavřít oči, aby ji nerozptylovalo vůbec nic.

Můžeš si vybrat zda je lepší, aby se dešťová víla nedívala nebo měla oči otevřené.

A můžu začít...

21. března 2016 v 18:44 | LeS |  Zahrada
Od mala jsem si přála nějaký vlastní kus země. Jednou jsem si zryla zahradu mých rodičů. Mezi stromy a plánovala malou bylinkovou zahrádku. Dostala jsem vynadáno, že jsem se nezeptala, což měli pravdu. Domnívala jsem se, že nebude vadit. Škoda, vzalo mi to na dlouhou dobu chuť cokoliv na zahrádce rodičů dělat a tak jsem jen občas vytrhala plevel, nebo něco skopala. Ale ten můj sen na zasazení něčeho vlastního - ten zůstal.
Kupovala jsem si knížky o kytičkách, četla navrhování zahrad. Dívala se do cizích zahrádek a obdivovala krásu a pracovitost některých lidí. Ale stále jsem nic nevlastnila. Bála jsem se hypoték a vydávání peněz za větší investice. A tak jsem poctivě pracovala, zbytečně neutrácela a šetřila jsem na něco. Na co? Přece na ten můj sen. Ale to jsem pochopila až dnes.
Šla jsem se projít po kousku země. Podívala se na pár starých jabloní, zhodnotila trávník prorostlý mechem a plný suchých zbytků květin, dotkla se jehličí mladých smrčků a pocítila ten slastný pocit "tohle je moje království".
Před časem jsem se začala rozhlížet po pozemcích. Jeden mi zamítli k prodeji, a ten další byl tak úžasný, že jsem chodila okolo a říkala si, tenhle já chci. To by bylo nádherné, kdyby se zrovna mě podařilo získat tenhle pozemek. Ten je prostě bomba. Ani jsem nedýchala nadšením, a nakonec jsem se dozvěděla, je to skutečně vaše. Do dražby jste se přihlásil jako jediný zájemce. Hurá.
Jenže radost vystřídalo naštvání, zloba, nechuť. Lidé, kteří na tomto pozemku sekali trávu ho brali jako svůj pozemek. A nechtěli se tohoto svého domnělého práva na pozemek vzdát. A tak znepříjemňovali život anonymy a nadávkami. Dnes zmizelo z pozemku oplocení. Beru to jako vítězství. Konečně uznali, že pozemek není jejich a vzali si to, co na pozemek dali. Doufám, že to tak skutečně je.
Jaké mám s pozemkem plány? Tak samozřejmě spoustu a nejraději bych se do všeho pustila hned. Ale zároveň mám strach něco nepokazit. Vždyť tam, kam vysadím stromy, tam po dlouhá léta už zůstanou. Tam kde si dám práci s malým jezírkem, tam se bude zas pracně něco zahrnovat. A jak vměstnat to všechno co chci na pozemek. A jak tomu dát nějaký jednotný styl. A jak se přitom všem neudřít.
Nevím, ale věřím. Věřím, že mě pozemek sám povede. Že mi sám řekne, kde budou nejlepší květiny a kde ta milovaná bylinková zahrádka. A kam vysadit zlatý déšt a kam vrbu... Zatím jsou to jen sny. Ale základ se mi už splnil. Pozemek už mám.

Zkus to znovu

18. března 2016 v 19:03 | LeS |  Zamyšlení
Myslím, že základním předpokladem k úspěchu je zkoušet věci stále znova. Znova a znova i když pokaždé jinak. Vyhodí vás dveřmi, zkuste to oknem. Nefungují křídla, co takhle rovnou letadlo.
Kolik boulí a modřin, odmítnutí, pádů, neúspěchů je za každým lidským úspěchem. Málokdy se stane, že člověk k něčemu sedne a vymyslí hned perpetum mobile jentak z hlavy od ruky. Nebo lék, který pomůže nemocným. Nebo knihu, na kterou má kupce už v den dopsání. Málokdy se stane, že se stanete slavným přes noc, aniž byste trénovali, zkoušeli, zažili pár neúspěchů i drobných úspěchu, a pak bomba. Konečně to vyjde. Možná přijde osvícení a ostatní si myslí, že vám to jde samo. Že jste dítě štěstěny. Ale ve skutečnosti je za tím kupa práce a hlavně to odhodlání - nevzdat a zkoušet pořád znova.
Už dítě když zkouší první krůčky se učí tomuto odhodlání, co se bude hodit i do života. Pak dostanete první špatnou známku a pohání vás to, já si to opravím. Pak chodíte na pohovory a z pár vás vyhodí, abyste to nevzdali a znova se pokusili. A pak možná přijdou nemoci, a vy si řeknete, a zkusím žít jinak a znova a trochu lépe, víc cvičit a tak. Zkoušet znova je prodchnuté našimi životy. Někdo zažívá povzbuzení, aby dál zkoušel, někdo na to přijde sám. Anebo také ne. Možná není dostatečná motivace věci dokončit.
Pro mě zkus znovu znamená výzvu. Jsem tvrdohlavý, odhodlaný býk, který kolikrát si tu hlavu o zeď omlátí, než konečně uzná, že to chce sbíječku. Ne zkus znova, ale zkus znova a trochu jinak. Někdy stačí jen trochu poodstoupit od problému, aby člověk viděl, kde je ta skulinka, kterou se dá proklouznout.
Vybojovala jsem si práci, kterou jsem chtěla dělat a sbavila se té, která pro mě moc nebyla. Vybojovala jsem si i svoji skvělou šéfovou. I když si ostatní mysleli, že v dnešní době člověk přece nemůže říkat svůj vlastní názor a musí poslouchat a být rád za jakoukoliv práci. Prostě jsem to zkoušela stále znova. Různými způsoby, až se nakonec povedlo.
Psala jsem si do šuplíku, psala na pismak, teď jsem tady, odmítnutá od literárního klubu a za tři měsíce zkusím zas dát žádost o členství. Prostě zkouším stále znova a znova jedno a to samé. A každý malý úspěch se počítá.
Tisíckrát jsem se rozcházela a stále znova hledala, jak to dát dohromady a už se nerozejít. A našla jsem tu skulinku. Jmenuje se to tolerance vůči druhému. Vůči všemu, co dělá a čím mi neubližuje. Byl to boj. Přiznávám.
Zkoušet znova a jinak - to je to, co nás posouvá dál. Zkus to znovu a pouč se ze starých chyb.

Nápad růžové víly

18. března 2016 v 18:25 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Růžová víla otevřela oči: "Já už to mám. A je to strašně jednoduché."
Ostatní se k ní sklonili. Růžová víla byla vyčerpaná a oni chtěli zachytit každé slovo. Třeba to bude nápad, který se povede.
"Kaktus přece žije v zemi, kde je stále sucho. Vílák kaktusu se bojí deště."
Víláci se na sebe podívali. Bylo to tak jednoduché. Jak je možné, že je to nenapadlo? V domě nikdy neprší, ale díky dešťové víle a jejímu prášku bude.
Vyberte si možnost - vymyslíme plán nebo pustíme se do toho


14.březen

14. března 2016 v 12:12 | LeS |  Zamyšlení
Den jako každý jiný. Pro mě je výjimečný. Můj blog slaví první rok života. A je to tady.
Když jsem začínala, měla jsem spoustu plánů. Ale ten nejdůležitější byl vytvořit blog, který by byl příjemným zastavením. Žádné hrůzy a stresy, psala jsem tu v profilu. A když po roce hodnotím, je tu pár pozitivních článků nebo fotografií, ke kterým se ráda vracím.
Občas si i říkám, že jsem do blogu dala všechen optimismus života, a to i když se mi moc nevedlo. Tento rok jsem se totiž zhoupla na houpačce. Nemohla jsem spát a stala se mi věc blízká setkání třetího druhu. Viděla jsem neuvěřitelně zářící a teplé světlo a cítila bezpodmínečnou lásku. Pocítila vděk za vše, co život přináší, za vše, co jsem dostala, co dostávám, i co je mi nabízeno a já odmítám... A skončila na psychiatrii, kde jsem potkávala lidi, kteří si neví rady sami se sebou, někdy to zoufale chtějí vyřešit a někdy je jim to úplně jedno. Pak jsem se pracně navracela do normálního života a až po půl roce můžu říci, ano, stojím zas na zemi.
Také byl tento rok poznamenán rozchody, abych si nakonec uvědomila, že razantní změnu nedokážu. A beru si to, co mám z tohoto vztahu. A nevytvářím si zbytečné komplikace, domněnky a problémy. Vše je tak, jak má být. Na tak dlouho, jak má být.
Největší radostí je samozřejmě dcera. A největším koníčkem se stal blog. Dopsala jsem mu Slunečný den a k publikování chybí už jen dvě závěrečné kapitoly, ale další projekt R2112 zatím usnul. Doufám, že do něj budu mít zas chuť a budu pokračovat. Sama jsem zvědavá, kam se děj bude ubírat.
Moc jsem si přála, aby blog dostal k narozeninám 4-tisícího návštěvníka, ale o kousek se nepovedlo. Tak snad příště. Protože mu k narozeninám přeju, aby si k němu našli cestu lidé, kteří ho budou rádi číst.
Přidávám odkaz na první básničku http://slunecnyden.blog.cz/1503/hrnek

Nápad víláka rozrazilu

10. března 2016 v 18:00 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
"Budeme muset vysvobodit muškátovou vílu," povídal tiše vílák rozrazilu.
"A?" zeptal se vílák netřesku. "To ani nemusíš šeptat, to je jasné i víláku kaktusu."
"Kdybych měl svůj prášek, poslal bych na něj blesk," řekl vílák rozrazilu.
"Ale žádný prášek nemáš," řekla na to dešťová víla.
"Jestli na mě chcete zkoušet nějaká kouzla, mám hodně kouzelného prášku," ozval se vílák kaktusu. "To víte, jsem tu sám, na nic ho téměř nepotřebuji, schoval jsem si ho hodně. Navíc mi muškátová víla nějaký prášek dala..."
"Dala?" byl naštvaný vílák rozrazilu. "Vzal jsi jí ho!"
"A málem bych zapomněl, ještě tu mám i prášek víláka bouřky," potřásl pytlíčkem, který patřil víláku rozrazilu. "Sice jsem ho trošku vyplýtval na bouřku, ale mohl jsem pozorovat překvapené víly. Byla to opravdu legrace. Jsem tu sám, nudím se, tak se musím občas zabavit."
"To je teda legrace," řekla dešťová víla. "A muškátovou vílu vězníš také pro pobavení?"
"Lepší je, když se děje aspoň něco než nic," odpověděl vílák kaktusu.
"A to nevíš, že tím působíš ostatním nepříjemnosti, zažívají strach a bolest?" zlobila se dešťová víla. "Podívej na růžovou vílu."
"Ona si začala," odpověděl vílák kaktusu.
"S ním není řeč," vzdala to dešťová víla.
"Kde jsi vzal můj sáček s práškem?" ptal se vílák bouřky.
"Našel. Měl sis ho lépe hlídat," odpověděl vílák kaktusu.
"Ukradl jsi mi ho," rozzlobil se vílák bouřky. Víla orchideje byla lstivá, vílák kaktusu nebezpečný. Tyhle víly z domu ho pěkně štvaly. Žádná víla ze zahrady by si nenechala prášek někoho jiného. I kdyby ho našla. Víly ze zahrady byly přátelské a pomáhaly si.
Víla orchideje měla ráda jen sebe a vílák kaktusu z nudy ubližoval ostatním. Vílák bouřky se divil muškátové víle, jak dokáže žít v jejich blízkosti.

Příště nápad růžové víly

Víla bez kouzelného prášku

1. března 2016 v 17:51 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
"Jak ti to mám ošetřit bez vílího prášku?" plakala dešťová víla nad růžovou vílou.
Dívala se smutně na věci, které si vzala s sebou. Pamlsky, vodu, ubrousky, stuhu, mýdlo. "Tyhle všechny věci jsou k ničemu," chtěla říci. Ale zarazila se a napadlo ji, co by mohla s věcmi udělat: "To je ono. Přesně tohle potřebuji."
Omyla si mýdlem a vodou ruce. Pak se snažila umýt i ránu a okolí rány. Zkontrolovala, jestli v ráně nezůstal ani kousek z ostnu kaktusu. Růžová víla měla zavřené oči a jen občas sykla bolestí.
Dešťová víla vzala čistý ubrousek z lístků. Dávala si pozor, aby je nijak nezašpinila a přiložila růžové víle na paži. Vzala ještě jeden a ještě jeden, a převázala opatrně stuhou, aby víle držely na ráně.
Pak růžovou vílu políbila na čelo: "Budeš v pořádku, moje milá."
A obrátila se na víláky, kteří ji pozorovali: "A vy koukejte honem něco vymyslet. Potřebujeme se rychle dostat odtud k ostatním vílám."

Vyber si nápad víláka netřesku nebo nápad víláka rozrazilu? Vybráno nápad víláka rozrazilu.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra