Duben 2016

Rozhlédnout se z výšky po okolí

28. dubna 2016 v 17:52 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Vílu zlatého deště napadlo vyletět co nejvýš nad ostatní víly a nad krajinu. Ale stačil jen kousek, aby viděla víc než ostatní. A viděla zvonek kousek od nich. Opravdu. Kousek od nich byl vílák zvonku. Klidně a nerušeně spal pod jetelíčkem.
Slétla dolů a běžela k němu. Ostatní za ní. Pořádně s ním zatřásla, a vílák zvonku si protíral oči: "Kde se tu berete? Stalo se něco?" A když viděl, že sluníčko je už vysoko na obloze, omlouval se: "Omlouvám se, že jsem vás dnes ráno nesvolal na vílí sněm. Zaspal jsem."
Víly se na něj mrzutě dívaly, ale tu vylezl z jetelíčku vílák jetele. Stejně rozespalý, ale smál se kamarádovi. "Houby zaspal. To jetelová medovina nás tak uspala. Včera navečer jsme se čmeláky trochu slavili. Kluci zatrolení, ti nám dali. Ti nám toho nalili. Tolik jsme toho vypili. Ještě teď nás bolí hlava."
"A bude bolet ještě víc," povídá růžová víla opravdu rozzlobeně vílákovi zvonku. "Nehlídal jsi, ani jsi nikomu neřekl, aby hlídal za tebe! A vílákovi bouřky někdo ukradl rostlinky a i kouzelný prášek!"
"To je mi opravdu líto," omlouval se vílák zvonku. "Budu teď hlídat o to pečlivěji."
"Dobrá, měl bys teď svolat vílí sněm, abychom se poradily co dál," povídaly víly.

Pokračování: Vílí sněm svolaný zvonkem http://slunecnyden.blog.cz/1504/vili-snem-svolany-zvonkem

Mami, v čem jsem nejlepší?

26. dubna 2016 v 17:30 | LeS |  Zamyšlení
Myslím, že v životě každého rodiče přijde tahle nemilosrdná otázka. A odpověď na ní není právě jednoduchá. Dítě se nejspíše nespokojí s neutrální odpovědí: "Jsi šikovný (á)." Mě tato otázka zastihla nepřipravenou. Začal tedy rozhovor:
"Hezky kreslíš."
"Ale Kája kreslí líp než já."
"Dobře se učíš."
"Martin má lepší známky."
"Máš dobrou vyřídilku a nebojíš se o věci si říct."
"V tom ale nejsem nejlepší."
"Hezky zpíváš, dobře plaveš, výborně šplháš, jsi dobrá v angličtině..."
"Hmm, ale ve všem je někdo lepší."
A pak už jen následoval její povzdech. "Ani v tom vyrábění nejsem nejlepší, a v počítačových hrách mi to nejde."
Jak dítěti vysvětlit, že je směsí toho dobrého. Jak mu vysvětlit, že má stejnou hodnotu jako ti nejlepší, a že být nejlepší nemusí znamenat vždy nejspokojenější. Pro ní bylo důležité, že nejlepší není, že je "jen" dobrá.
V naučných knížkách píší, že bychom dítě měli naučit prohrávat. A to tak, že mu řekneme, že nyní prohrálo, ale je dobré v něčem jiném. Jenže co když se pak začne porovnávat, a vyjde mu z toho, že prohrál, a v ničem není natolik dobrý, aby vyhrál nad ostatními. Co pak s tím? Jak jim zvětšit sebevědomí, nebo alespoň zažehnat slzičky a povzdechy?
A co když není tak moc důležité vyhrát nebo prohrát. Zvlášť ve věcech, kde hraje roli štěstí, a to je téměř všude. Co když je nejdůležitější dát do věcí, které dělá, všechno svoje nadšení a to nejlepší ze sebe, co v daném okamžiku dokáže. Co když vůbec nezáleží na tom, aby se porovnával s druhými. Co když je důležité zlepšovat se sám v sobě a pro sebe. Co když není nejdůležitější vynikat v jedné věci, které obětuje všechno ostatní. Co když jsou stejně důležití i lidé, kteří jsou "jen" průměrní.
Vím, je to smutný prohrávat. Mluvila jsem se dvěma kamarádkami, obě mají holky, které tancují a obě se zúčastnily o víkendu soutěží, každá v jiném tanci a obě dvě vyhrály. Slavily úspěch. Ale co chudáci ti, kteří prohráli. Protože jestliže někdo vyhraje, je zákonitě někdo další druhý, třetí, a i poslední. Jak musí být tomu poslednímu, který se možná také snažil, ale na medaili nedosáhl. Jak moc zabolí prohra. A jak moc se chce dále trénovat tomu, kdo byl první a dál trénovat tomu, kdo byl poslední?
Jenže i prohry patří k životu. Můžou být lidé, kteří stále a ve všem vítězí, ale mnohem pravděpodobněji jsou lidé, kteří prohráli. Je důležité neztratit nadšení. A pokud člověka ta věc baví, dát do ní vše. Trénovat. Nevzdat se. Možná teď není tím nejlepším, ale možná jím bude za pět let. A možná jím nikdy nebude. Ale to neznamená, že by byl něčím míň.
Už vím, co říci dceři. Jsi výjimečná. Víš, nikdo není úplně stejný jako ty. Jsi dobrá ve spoustě věcí, a pokud bys trénovala, můžeš být i nejlepší. Alespoň lepší než někdo jiný. A určitě lepší než jsi byla ty sama předtím, než jsi s tréninkem začala.
Každý je v něčem dobrý a pro každého jsou věci, které mu tak dobře nejdou. Důležité je cvičit, a ještě důležitější nadšení, snaha, cílevědomost. Nevzdat se při prohře a nepřikládat vítězství přehnanou důležitost. Když vyhraješ, můžeš příště prohrát. Ale právě tak to platí i naopak. Jednou prohraješ, příště můžeš vyhrát.
Neboj se věcí, ve kterých nejseš tak dobrá, a v kterých před druhými nezvítězíš. Možná je neporazíš v malování a v plavání. Ale ty jsi v tom dobrá. Protože někdo další nenamaluje ani to, co ty. A jsou lidé, kteří plavat neumí... Važ si toho, v čem jsi dobrá. A pokud chceš být nejlepší, pak cvič a nevzdávej se. Výjimečná a důležitá jsi už teď. Pokud je pro tebe důležité být nejlepší, věnuj činnostem, které tě baví, většinu svého času, trénuj a nevzdávej se.
Výtvor dcery

Hledání zvonku

25. dubna 2016 v 19:54 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Víly se vydaly k modrým kalichům zvonku. Vílák zvonku by měl být někde tam. Kdyby jim tak modrý zvonek dokázal říci, kde je vílák. Zvonek ale mlčel.
Vílák bouřky se rozhodl, že se podívá do obydlí, ve kterém zvonek bydlel. Všechny víly mají nějaké místečko u své kytičky, kde se jim nejlépe spí, hraje, kde mají uschováno nádobí nebo zásoby jídla, zkrátka to, co potřebují.
Vílák bouřky si prohlédnul lístky, které vílákovi zvonku sloužily jako postel, kuchyňku, spíž,... Občas zašel ke svému sousedovi zvonku na návštěvu, a proto věděl, jak to u něj vypadá. Žádný přehnaný pořádek, přece jen to byl vílák. Lístky, kterými se přikrýval, nebyly pečlivě srovnané, a miska z půlky oříšku čekala, až ji někdo opláchne vodou. Ale jedním si byl vílák bouřky jist. Jeho kamarád všechno zanechal tak, jako by se měl každou chvilku vrátit. Dokonce i trochu vílího prášku bylo uschováno na svém místě. Tady nikdo neloupil.
A vílák bouřky to řekl ostatním vílám. "Někde tady přece musí být," ujišťovaly se jedna přes druhou a rozhlížely se kolem sebe.

Pokračování: Rozhlédnout se z výšky po okolí. http://slunecnyden.blog.cz/1604/rozhlednout-se-z-vysky-po-okoli

Dost bylo snů

24. dubna 2016 v 14:03 | LeS |  Zamyšlení
"To mi teda řekni, co bys rád dělal."
"Chtěl bych být právníkem."
"Ty, s tvými známkami, dyť neumíš ani mluvit a nenaučíš se zákony... Už se konečně probuď z těch svých snů."

"Co ti je?"
"Víš, mám takový sen. O velké rodině."
"O dětech? Vždyť víš, že nechci děti."
"Já vím, proto je to sen."
"Neměla bys tolik snít. Já děti nechci."

"Můžete mi přidat?"
"Hahaha, to jste mě pobavil. Doufám, že to byl žert."
"Ne, sen, o jednom autě. Už jsem to pochopil. Dost bylo snů."

Jak smutné příběhy o našich snech, kterých se vzdáváme. Jak smutné a bez fantazie přestat snít a vrátit se zpátky na zem. Jak smutné neudělat nic pro uskutečnění našich snů, protože si myslíme, že neuskutečnitelné jsou. Jenže na začátku je vždy myšlenka. Na začátku je nějaký sen, kterému dáme sílu, který uvedeme v život.
Snů není a nebude nikdy dost. Snad jen těch, které jsou našimi nočními můrami, těch bylo už dost. U těch si přejeme, aby se neopakovaly a ony se kolikrát vrací zpět.
Pamatuji na několik mých snů, z kterých jsem se vzbudila hrůzou. Jeden byl o dívce, kterou jsem byla, která byla mučena, stékala z ní všude krev, ale nepociťovala jsem už ani bolest, ani lítost. Bylo to už tak strašné, že jsem necítila nic. Když jsem se probudila musela jsem si říkat, už nejsem tou dívkou. Už nejsem oběť. Už nejsem otloukánek. Už mám život ve svých rukou. Proto i těch hrůzostrašných snů nelituji, je z nich příjemné probuzení, kdy si člověk uvědomí, že to byl sen.
Někdy jsou sny krásné, ani se nám nechce probudit se. Naladí nás do nového dne radostí a úsměvem. Takový sen chceme, aby se nám stal i v životě. A co si vysníme, to se nám také může přihodit. Jen v životě musíme udělat nějaký první krok. A někdy i další, aby bylo jastné, že to vysněné skutečně chceme. Že si za tím naším snem jdeme i v životě a není jen snem na uchlácholení našich životů. Že není jen představou.
A takových snů nikdy není dost. Ať už sníme třeba o novém stolu, že se naučíme vařit nebo potkáme vysněného partnera. Pokud snu věříme a máme dostatek motivace, pak je i naděje, že se sen stane skutečností.
Tak proč bychom měli přestat snít? A přestat svým snům věřit? Vždyť sen je něco kouzelného, co jsme dostali do našeho života. Aby byl život snesitelnější, ale také proto, abychom věděli, kam v tom životě dále jít.

Pražský hrad

23. dubna 2016 v 15:53 | LeS |  Výlety
Zastávám názor, že každý Čech by měl alespoň jednou navštívit Pražský hrad. A projít se tam, kde se procházely dějiny. Krásných fotografií i historie najdete všude spoustu, tak předkládám náš pohled.
Vystoupili jsme na Hradčanské a vydali se na procházku Královskou zahradou. Oproti Hradu, kde je všude spousta cizinců, byl tady klid.
Samozřejmě jsem nemohla nevyfotit pár tulipánů, které nyní všude kvetou. A společnost jim dělají barevné macečky.
Cestou se se můžete těšit pohledem na Prahu a na Hrad.
Tady dostanete do záběru celý Chrám sv. Víta. Zblízka už to není tak snadné, zato je názorně vidět jeho monumentálnost.

Ještě než vstoupíte do Hradu, střeží vchod hradní stráž. Kdo se chce dozvědět více o uniformách i zbraních, ať nevynechá výstavu v Prašné věži.
My jsme si koupili rodinnou vstupenku na okruh A za 700,- a prohlídka objektů nám zabrala asi 4-5 hodin. Nebýt toho, neřekla bych, jak je Pražský hrad rozlehlý. Nejpoučnější byl asi Příběh pražského hradu - v paláci byla chronologicky uspářádána výstava o historii. Pokud půjdete s dětmi, všimněte si bočních dvířek u skříní. Ukrývají různé úkoly pro děti.
Určitě musíte vidět také Starý královský palác s Vladislavským sálem. Je největším sálem v Čechách. A pokud vyhlédnete z okna, naskytne se vám takovýto pohled, případně pohled z druhé strany (tam, kde stojí lidé).
Doporučuji i prohlídku Baziliky sv. Jiří. Při níž byl založen první benediktýnský klášter v Čechách.
Dcera moje nadšení nesdílela a některou prohlídku ignorovala pohledem na zem. Tak ani vás o tento pohled neošidím :-)
A na závěr už jen Zlatá ulička. Viděla jsem ji v dětství, a tak jsem nyní byla trochu zklamaná tím, jak malá je :-)
Ke vstupence jsem si nezakoupila lístek na focení, takže jsem žádné vnitřní objekty nesměla fotit. Dokonce i prodavači z krámků ve Zlaté uličce zakazovali focení.
Pak už jsme po starých zámeckých schodech došli přímo na Malostranskou.
Doufám, že se vám prohlídka líbila a třeba jsem vás i navnadila k výletu na Pražský hrad.

Čekání růžové víly na suché šatičky

21. dubna 2016 v 17:28 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Růžové víle bylo čekání dlouhé. Sluníčko svítilo, ale lístky pořád neschnuly. Byla také zvědavá, co se stalo. Nad ní letěl čmelák. Zavolala na něj. Snesl se k ní.
"Bzzz, co tu děláš?" bzučel čmelák.
"Co bych dělala," odpověděla, "čekám, až mi uschnou lístky na nové šatičky."
"A ty nevíš, co se stalo? Proč nejsi s ostatními?"
"Nevím, povíš mi to, prosím?"
"Dobře, poslouchej tedy. To se podivíš? Anebo nechceš jít na vílí sněm? Tam se všechno dovíš?"
Pokračovat můžeš: Vílí sněm svolaný zvonkem http://slunecnyden.blog.cz/1504/vili-snem-svolany-zvonkem nebo příště Vyprávění čmeláka růžové víle

Zahrada lásky

19. dubna 2016 v 17:18 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Láska je prý jako zahrada.
Kdosi ji daroval nám dvěma.
Tisíce krásných květin.
Sázeli jsme spolu nová semínka,
aby až stávající květiny odkvetou,
mohli jsme se dál těšit z krásy zahrady.
Sázel jsi usměvavé a jemné rostliny.
Já po takové zahradě toužila.
Ale když poprvé rostliny vykvetly,
řekl jsi, že nejsou pro tebe dost dobré.
Toužíš po těch nejkrásnějších, nejlepších, nejomamnějších.
Toužíš po intenzivních, aromatických a silných vůní.
Toužíš po jiné zahradě....
Staral ses se mnou dál o zahradu.
Z nutnosti a povinnosti.
Když už ji máš....
Ale toužil jsi dál.
Jak dlouho se dá povinně milovat?
Odešels.
Rostou jinde lepší květy? Kolik jich je?
Kolik je zahrad?
Dokážeš jinde tyto květy vysázet? Ujmou se?
Dokážeš se o ně starat?
Nezprotiví se Ti svojí krásou a vůní?
Nevěděls? Věděl?
Našel jsi?
Našel. Sám v sobě.
Květiny, které jsi Ty sám kdysi zasadil.
Pochopils, že jen ony se dotkly mocně tvého srdce.
Vzpomněl sis na dřívější přání.
Na květy, které rozkvetly a jemně zavoněly.
Nyní jsi měl radost z jejich květů.
Vzpomněl sis na jejich krásu.
Najednou Ti bylo líto, že uvadaly.
Že sis jich dost nevážil.
Přišel jsi opět do naší zahrady.
Byla už jiná. Zničená.
Ale květiny, které jsi zasadil, jsi zachránil.
Miluješ nyní zahradu, a její květy.
Voní stále víc. Ale stále ne omamně.
Spíš jemně, upřímně. A voní pro Tebe.
Občas se přežene bouřka a vichr,
který mnoho zničí a přeláme.
Ale na poničených místech
jsme vždy dokázali vysadit nové rostliny.
Možná by se někomu zdály být příliš malé, jemné, křehké,...
Ale pro nás dva jsou ty nejkrásnější.
Protože v naší zahradě rostou jen pro nás...
...a jen díky nám.


Nové šatičky pro vílu

18. dubna 2016 v 8:14 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
"Ovšemže potřebuji nejdříve nové šatičky. Takto se přeci nemůžu ukázat mezi ostatními vílami," povídala růžová víla a trhala při tom lístky z růžového keře. Vybrat krásně červené a neponičené nebylo jednoduché. I květy byly po noční bouřce povadlé a mokré.
"Z takových lístků nebudu mít hezké šatičky," smutně si je prohlížela.
"Máš pravdu, a nepůjde ti z nich ani nic ušít. Musíš počkat, až trochu uschnou," radila jí víla deště. Ale pojď na vílí sněm a až se vrátíš, i lístky trochu vyschnou a pak si vybereš ty nejkrásnější."
"To jsou tedy rady," zlobila se růžová víla. "Já se přece nemůžu ukázat na vílím sněmu v takových šatech. Vždyť by se mi všichni smáli. Ne, to nejde, já tady počkám a jdi sama."
"Jak myslíš. Třeba se na vílím sněmu dozvíme, jak je to s bouřkou. Nechceš si to rozmyslet a jít se mnou?"
Co udělá růžová víla? Půjde na vílí sněm nebo bude čekat až jí uschnou lístky?
Pokračovat můžeš vílí sněm http://slunecnyden.blog.cz/1503/vili-snem nebo čekání růžové víly na suché šatičky http://slunecnyden.blog.cz/1604/cekani-ruzove-vily-na-suche-saticky

Hlavu vzhůru

16. dubna 2016 v 18:55 | LeS |  Zamyšlení
Určitě se vám to někdy stalo. Něco se vám nepodařilo, něco nedopadlo podle vašich představ, cítili jste se down, mizerně a nic moc a někdo další vám říkal, "hlavu vzhůru". A vy jste si mysleli, jasně, tobě se to mluví, ale kdybys byl na mém místě...
Myslím, že to, jak rychle tu hlavu zvedneme, závisí nejen na tom, co se nám stane, ale i na našem sebevědomí. Někdo se otřepe rychle a někdo i z maličkosti dělá velblouda a trápí se a trápí. Záleží na tom, jak celou situaci chápeme, a pokud se to pro nás zdá jako konečné - už nikdy se mi to nepodaří, ztratil jsem příležitost, udělal jsem strašně velkou chybu, pak i ta hlava je poněkud nízko.
Umím si představit, že prohraný zápas, kde dáte vlastňáka, výpověď z práce z hodiny na hodinu, když jste dle svého názoru odváděli dobrou práci, rozvod, kdy jste bojovali o zachování rodiny, to všechno můžou být věci, které nás dokáží rozhodit na hodně dlouho.
Někdy je věc tak bolestivá, že pochybujeme i o víře. Já myslím, že kdyby bůh chtěl, abychom se trápili, asi by nevymyslel rána, kdy ráno je moudřejší než večer, a navíc s ranním rozbřeskem a novým dnem se spoustu věcí zdá méně bolestivé. Navíc v novém dni se může stát tolik věcí, které zmenší včerejší bolest.
Myslím, že když uvidíte někoho se svěšenou hlavou, můžete pomoci jednoduchou poklonou, nebo povzbuzujícími slovy. Ty jsou opravdu důležité a i mě tady několik povzbuzujících slov pomohlo. Ale právě tak důležitý je nějaký čin. Aby člověku došlo, že ve svém neštěstí není sám. Že je mnohem více lidí, kteří zažívají podobný osud, nebo chcete-li životní lekce. A že jsou i ti, kteří se dokázali z těchto životních lekcí dostat a znovu narovnat záda a svěšenou hlavu.
Je dokázané, že nejen úsměv, ale i narovnaná postava s hlavou vztyčenou dodává více sebevědomí a lepší nálady. S hlavou vztyčenou se můžeme totiž rozhlídnout kolem sebe. A uvidíme další možnosti, uvidíme nové věci, rozptýlíme naše obavy.
Pokud hlavu máme dole, v našem zorném poli je jen zem, na které moc štěstí nenajdeme. Pravda, ony i ty tři oříšky se můžou válet na zemi, můžou nás cvrnknout i do nosu, ale když se člověk rozhlédne, najde snadněji nějakou lísku, na které rostou .-)

Už zase další dobrodružství?

15. dubna 2016 v 17:44 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
V tom do místnosti vstoupila jedna vysoká postava.
"Co jsi tu dělala? Co jsi tu zase rozlila? Kolikrát ti mám říkat, že nemáš nosit vodu do pokoje." volala naštvaně.
Za ní se objevila malá holčička: "Nic maminko, opravdu..."
Maminka došla ke kaktusu na okně: "No to nemyslíš vážně, takhle přelít ten kaktus! Dyť ti uhnije."
Maminka byla rozzlobená a holčička začala plakat: "Já jsem vážně nic nedělala."
"Tak já dojdu vylít vodu, co stojí v kaktusu, přinesu hadr, a společně to tu uklidíme," dodala maminka smířlivě.
Na odchodu se otočila a vrátila se k oknu: "Ale hlavně tu vyvětráme, je tu strašně vlhký vzduch."
Otevřela okno a odešla pro hadr. Víly na nic nečekaly. Vílák netřesku s vílákem rozrazilu uchopili růžovou vílu, dešťová víla a muškátová víla vylétly oknem. Jak kdyby měly vítr v zádech a ten je nesl rychle k domovu.
Holčička zůstala stát s otevřenou pusou. Růžová víla jí zamávala zdravou paží a poslala vzdušný růžový polibek. A když se maminka vrátila, holčička mávala z okna a usmívala se.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/