Květen 2016

Podívat se kolem

18. května 2016 v 9:20 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Víly se tedy rozhodly, že se podívají kolem. Kolem domku byl kamenný chodníček. Přímo pod oknem byl trs trávy vyrůstající ze štěrbin. Prohledali ji.
Růžová víla vylétla nahoru k oknu a dívala se seshora, kam by prášek mohl spadnout a ukazovala kamarádům. Ti převrátili kdejaký kamínek, klacíkem šťourali do půdy, jestli při lijáku pytlík s práškem nepřikryla mokrá půda nebo spadané listy.
Nechtěli to vzdát, ale nakonec museli uznat, že tady žádný pytlíček s práškem nyní není. A pokud někdy byl, tak ho někdo vzal. Pořád ještě jim zbývaly dvě možnosti.
Vyber si možnost jít za muškátovou vílou http://slunecnyden.blog.cz/1504/muskatova-vila nebo vrátit se zpět http://slunecnyden.blog.cz/1504/vratit-se-zpet.

Smazaný blog

17. května 2016 v 19:09 | LeS |  Zamyšlení
Co člověka vede ke smazání blogu? Myslím, že důvod je jednoduchý u blogů "na zkoušku". Člověk si blog založí, protože je to in, má ho někdo ze třídy, slyšel o tom, tak to také zkusí. Napíše pár článků, přestane ho to bavit, nebo ho neuspokojí množství návštěv... a blog prostě smaže.
Ale proč mažou blog lidé, kteří do něj dávají kousek svého života a kousek svojí duše? Kteří píšou články, mají návštěvy, vkládají obrázky nebo fotografie, a kousek života s tím svým blogem žijí. Myslím, že důvodem je právě to, že do něj dávají kousek sebe. A když dojde ke zviditelnění, možná se zaleknou, a blog smažou.
Na blogu se totiž člověk často "vypovídává". Z naštvání na šéfa, rodinu nebo i kamarády, ze smutku, který by řekl jen nejbližšímu příteli, ukáže veřejně své osobní názory, které má někdy problém si obhájit v obyčejném životě. Vše se tady zdá jednodušší. Písmenka nám nebrání vyjádřit cokoliv a napsat cokoliv z nás.
Snažím se na blog psát tak, abych nelitovala toho, co sem napíši. Aby to odpovídalo tomu, co bych na sebe i veřejně řekla. Ale ne vždy se mi to úplně podaří. A i já jsem měla období, kdy jsem smazala pár článků nebo myšlenek, když jsem si uvědomila, že jsou příliš osobní.
Myslím, že jedním z důvodů mazání blogů je "odhalení". Někdo si spojí náš skutečný život s naším blogem, nebo si někdo spojí náš současný blog s minulým blogem, prostě dojde k tomu, že už nejsme schovaní jen za články, ale je na nás někým ukázáno - to je on. A pokud blog máme především jako "vrbu", tedy vkládáme své myšlenky, pocity a názory, ze kterých se chceme vypovídat, je nepříjemné, pokud "na nás někdo přijde."
Občas si představuji, že můj blog je spojený s mou osobou. A veřejně si v něm můžou číst i mí "nepřátelé". Prostě lidé, kteří mi nejsou sympatičtí a své soukromí si před nimi chráním. A nyní by díky blogu měli ke všemu z mých myšlenek přístup. A prostřednictvím blogu mě můžou probírat. Bylo by mi to příjemné? Určitě ne. Ale nevím, jestli by to vedlo ke smazání mého blogu. Už jsem do něj vložila hodně času, článků a myšlenek. Myslím, že bych se pokusila si za svými myšlenkami stát, i když by se jednalo o nepříjemné odhalení. Ale protože nikdy neříkej nikdy, nevím, jak bych se zachovala.
Další důvod ke smazání blogu mě napadá nepříjemná kritika. Jednou jsem také jeden svůj článek smazala, protože kritika pod ním nebyla příliš pozitivní. Ale musím říct, že jsem si sama za tímto článkem nestála a nebyla jsem o něm přesvědčená, už když jsem ho dávala na blog. Myslím, že negativní, tvrdá kritika, nebo vůbec žádné komentáře pod našimi články (pokud od blogu očekáváme, že bude čtený), může hodně odradit od psaní dalších článků a mohl by být i důvodem ke smazání blogu.
Už jsem vyrostl. Některé blogy můžou být smazány prostě jen z důvodu, že dotyční lidé vyrostli, změnili se, a k blogu se už prostě nechtějí vracet. Už jsou zkrátka někde jinde. Možná se za svoje články stydí, ale nejspíše je řešit už prostě nechtějí. A tak blog smažou a možná založí nějaký jiný, který bude už o něčem jiném...
Je škoda, některých smazaných blogů, ke kterým by se ostatní rádi vrátili, a přečetli si články nebo prohlédli fotografie. Ale je to svobodné rozhodnutí každého blogera. A pokud se nám stane, že náš oblíbený blog zmizí, nezbývá, než rozhodnutí blogera respektovat. Měl k tomu zřejmě nějaký svůj osobní důvod. A ať se nám to líbí nebo ne, ten důvod byl pro něj natolik vážný a důležitý, že blog smazal. Napadá mě jen jedna věta, co napsat ke skončeným blogům - pro nás zůstanou milou vzpomínkou.

Místo setkání

17. května 2016 v 9:10 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Kamarádi se setkali na dohodnutém místě. Všichni měli sbaleno to, co potřebovali. Nebo si mysleli, že to, co mají, budou potřebovat a bude se jim hodit. Ale slyšeli zvonek. A klinkal opravdu neodbytně, nepřestával. Nedalo se nic dělat, výprava musí počkat. Kamarádi věděli, že se musí urychleně schovat. Nebo pospíchat na mimořádný vílí sněm, aby se dozvěděli, co se děje.
Vyber si z možností: Všichni se ukryjeme http://slunecnyden.blog.cz/1505/vsichni-se-ukryjeme nebo mimořádný vílí sněm http://slunecnyden.blog.cz/1504/mimoradny-vili-snem

Víla zlatého deště si balí na cestu

16. května 2016 v 20:03 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Víla zlatého deště byla praktická víla. Věděla hned, co si vezme s sebou. Především si vzala svůj kouzelný prášek. Pak šla do své spižírny. Vyndala jídlo, vzala lahvičku s vodou, kterou měla vždy v zásobě. Přidala nějaké pamlsky a sladkosti.
Vyndala i pár srovnaných ubrousků. "Abychom měli na čem jídlo prostřít nebo si po jídle otřít ruce a pusu," přemýšlela a dívala se ještě kolem sebe, co by si vzala.
"Když už beru ubrousky, vezmu si s sebou i mýdlo," přiblížila k němu svůj nosík. Krásně vonělo. Až se usmála a vzpomněla si na vílu levandule, která jí toto mýdlo dala.
A uviděla ještě stužku do vlasů. Její vlásky nebyly tak krásné ani tak dlouhé jako vlasy růžové víly. Ale jako každá víla se i ona ráda parádila. Přibalila si i tuto stuhu.
"Jídlo a pití je to nejdůležitější a čistota je půl zdraví," říkala si a byla spokojená, když měla svůj balíček.
Víla zlatého deště měla sbaleno.
Chceš vědět, co si sbalila růžová víla nebo se vydáme na místo setkání?
Vyber si z možností: Růžová víla balí na cestu http://slunecnyden.blog.cz/1605/ruzova-vila-si-bali-na-cestu nebo místo setkání http://slunecnyden.blog.cz/1605/misto-setkani.

Zavři oči a věř

15. května 2016 v 17:21 | LeS |  Zamyšlení
Abychom mohli tvořit, musíme mít ruce a nohy a hlas a hlavu s myšlenkami. Abychom mohli tvořit, musíme mít spoustu nástrojů a nápadů, lidí kolem sebe. Abychom mohli tvořit, musíme mít i víru. Že to, co učiníme, nás zavede k našemu dílu.
Často máme oči otevřené, často hodnotíme vše, co vidíme. A občas se ani nesoustředíme, zaujeti sami sebou a našimi myšlenkami. Ale otevřené oči máme, pokud nespíme, a můžu říct, že by mě ani nenapadlo, abych měla tak silnou víru, že bych oči zavřela, a vstoupila do neznáma.
Když jsem uvažovala nad tímto tématem, napadla mě jedna věc, při které lidé skutečně zavírají oči a věří. Do hypnozy vstupujeme se zavřenýma očima a důvěrou k terapeutovi, že nás provede celým sezením, pomůže s problémem a navrátí zpět. Při hypnoze chceme vyřešit nějaký náš problém nebo zlozvyk, něco co nám brání se plně projevit, nebo naopak je v našem životě zbytečné. Je zde potřeba našeho ztišení a uvolnění, aby řeč hypnotizéra se dostala až k našemu podvědomí a opravila tam to, v čem jsme se zastavili, v čem jsme se zasekli, co jsme nespracovali, nebo co nám prostě v dalším životě už nic nepřináší.
Hypnozou lze vyléčit alkoholismus, nespavost, kuřáctví, tiky, nesoustředěnost... a přitom stačí pár sezení u hypnotizera. Připadá mi to lákavé. Aniž bychom se trápili naším problémem, stačí pár motivujících slov a opět se budeme cítit lépe.
Já sama jsem hypnozou neprošla, ale věřím v afirmace. Pár vět, které si člověk opakuje, začne jim věřit a jeho život se jen tím zlepšuje. Myslím, že by se to někomu mohlo zdát bláhové, ale je to stejné zavření očí a víře v pár vět, které usnadní život.
Myslím, že děti mají tuto víru silnou. Často je to víra v nás a v pravdivost toho, co jim řekneme. Máme doma knížku s vílami a v ní je napsáno, že víly umějí vyhledat jakoukoliv věc, kterou ztratíme. Několikrát máme vyzkoušeno, že tomu tak skutečně je. Pokud dcera někde něco ztratila, nemohla najít, strašně se tím trápila, napsali jsme požadavek na lístek, vložili do knížky, zavřeli oči a s důvěrou jsme šli spát. Věc se určitě brzy někde objevila.
Ve spoustě životních situací by se nám zavřené oči a slepá důvěra mohla vymstít. Ale jsou situace, kdy je potřeba právě jen naší víry a zklidnění, které máme díky zavřeným očím a nepřijímání vnějších vzruchů. Některá přání se totiž plní sama. Ale pro ta ostatní je potřeba oči otevřít a jít něco dělat :-)

Hubenost není zásluha

7. května 2016 v 10:15 | LeS |  Zamyšlení
Myslím, že spoustu z nás řeší váhu. Buď jsme moc tlusté nebo moc hubené. Patřila jsem do té druhé skupiny. Já se cítila dobře, ale lidé kolem mě říkali, že bych měla přibrat. Jedla jsem všechno, nic jsem si neodpírala, i když je pravda, že obrovské porce bych sníst nedokázala. Byla jsem sama se sebou spokojená a nemusela jsem se ani moc hýbat. Moji předkové mi dali pružnou postavu s rychlým metabolismem. A dceři jsem svým příkladem ukazovala některé cviky, které jí dělaly problém - například dotknout se chodidel, svíčku nebo kotoul.
Pro jednu anorektičku jsem byla dokonce vzorem, a nedokázala pochopit, že já vypadám takto, aniž bych se trápila hladem. Nakonec jsem potkala jednu cvičitelku, která mi řekla, že já prostě mám takovou postavu. Že jsem taková jaká jsem, prostě drobná, a nemám se kvůli tomu trápit.
Je to ale několik měsíců, kdy jsem začala brát léky. A každý měsíc jsem díky nim přibrala jedno kilo. Já, která jsem ani po dítěti nevěděla, co to je břicho, mám teď pořádný balón a s Ewou Farnou si zpívám "mám boky jako skříň". Už i dcera mě podezřívá z toho, že "maminka bude mít miminko." A tak i já jsem začala řešit, co s tím.
A tak mě začala zajímat jedna kamarádka. Celý život drží diety. Různé, po různou dobu, se stejným výsledkem. Samozřejmě je většina diet o trápení se hladem a počítání kalorií. Takže měla špatnou náladu, cítila se zesláblá, a do schodů se stejně zadýchala. Snažila se cvičit, ale hmotnost neubývala. A když už se jí podařilo trochu zhubnout, nabrala to zpět. Má ale silnou vůli a nezlomnost. Nyní objevila zaručenou dietu. Je u vytržení z toho, že si může dát i palačinky s tvarohem. Má přesný rozpis, přesný seznam, co jíst a kdy, ale poprvé přiznává, že se netrápí hladem. Že naopak ze začátku měla co dělat, aby porce snědla. A kupodivu, hubne. Má dokonce tak silnou vůli, že si nedá ani nabízený bombon nebo kousek suchého rohlíku, prostě jakoukoliv věc, kterou nemá napsanou v seznamu. Je to už několik měsíců a každý měsíc je na ní znát. Ale tím nejdůležitějším je její proměna osobnosti. Začala vypadat lépe, začala se cítit lépe a úplně se rozzářila. Potkávám ji v novém oblečení, protože to xxxxl konečně mohla vyhodit. Konečně se cítí dobře.
Trochu jí závidím, ale já na diety nejsem. Když si odpustím jeden den cukr do kafe, ach jo, tak přijdu domů a sednu nad nutelou dcery. Čím víc se snažím jídlu vyhýbat, tím víc mám chuť a co víc, mám dokonce i hlad. Nejím víc než jsem jedla. Jím ale s větším stresem, že stejně zas přiberu. A proto si myslím, že nemá cenu se trápit. Ani dietami, ani váhou.
Potkávám totiž ještě jednu známou. Je při těle. Má boky, stehna, zadek - typická ženská, která věkem přibrala. Prostě s tím nic neudělá a nic nedělá. Teda až na jednu věc. Obléká se přirozeně ke své postavě. Když jí potkám v delším kabátku, který je v pase převázaný, říkám si jen, jak jí to služí. Kila navíc nevidím. Ona se totiž umí se svou váhou chovat a pohybovat. Je vyrovnaná duševně i fyzicky. Neznám nikoho jiného, který by chodil s tak rovnou páteří a s takovou noblesou. Je prostě sama sebou a myslím, že i muži se za ní otočí.
Ještě poslední příklad, který nemůžu vynechat. Mám totiž ještě jednu známou. Také se trápila kily, také hledala zaručené diety, čaje a přípravky. A nakonec vážně onemocněla. Kila šla najednou dolů sama. Ale kdybyste se zeptali, co by si vybrala, jestli kila nebo chorobu, určitě vám odpobí, že kila. Není o co stát. Zdraví je nejdůležitější. I když je nějaké to kilo navíc.
A to si myslím, že je nejdůležitější. Netrápit se kvůli tomu, jak vypadáme. Protože někdy se můžeme snažit, jak chceme a stejně nezhubneme nebo nepřibereme. Nebo jen na chvíli. Nemá cenu mít zkaženou náladu, jen protože máme kila navíc. Je důležité přijmout stav, nehrbit se, a oblékat se tak, aby nám to slušelo. A nezanevřít na cvičení ani na celý svět. Dělat to, co nás baví a jídlo si užít. I třeba s přáteli. I když si dáte třeba menší porci nebo vynecháte zákusek. Pokud se přitom cítíte dobře, i ostatní to tak budou brát. Nebojte se svojí váhy. Mějte se rádi takoví, jaký jste. Usměvavá žena při těle je totiž určitě víc oblíbená než nespokojená žena, která stále řeší, že má dvě tři kila navíc.

Růžová víla si balí na cestu

6. května 2016 v 20:05 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Růžová víla pořád myslela na svoje šatičky. Sice si je nestihla vyrobit, ale sbalila si nejkrásnější lístky. Pečlivě, aby se jí nepomačkaly. Měla z nich pěkný balíček. Přibalila samozřejmě i jehlu. Vybrala pěkně špičatý a dlouhý trn, a pořádnou pevnou a pěkně dlouhou nit - vlákno z rostlinky.
Byla se svým balíčkem spokojená.
Pak si samozřejmě vzala svůj prášek, který měla schovaný, nějaké jídlo a pití. Kdyby se přece jen dostali někam, kde by jídlo a pití nebylo nebo neměli čas ho hledat. Byla hotová a mohla jít za kamarády na dohodnuté místo.
Vyber si z možností: Vílák rozrazilu si balí na cestu http://slunecnyden.blog.cz/1504/vilak-rozrazilu-si-bali-na-cestu nebo místo setkání http://slunecnyden.blog.cz/1605/misto-setkani.

Trpělivost

4. května 2016 v 19:34 | LeS |  Zahrada
Ne nadarmo se říká, že trpělivost růže přináší. Už jsem tohle přísloví pochopila. Moje nadšení a nedočkavost je ve smyslu dítěte, které jede na výlet a za každou zatáčkou se ptá: "Kdy už tam budem?" Já se ptám - a kdy už z toho pole bude zahrada?
Skoro čtrnáct dní jsem to měla zorané a musela jsem poslouchat hlášky tipu, ty tam budeš sázet brambory? Plánuješ golfové hřiště? Brázdy byly vysoké a široké. Když mi to šikovný pan traktorista (opravdu veřejně chválím) zarovnal, ještě to nestačilo, znova se to rylo malým strojem, znova uhlazovalo bránami a pak ještě ručně hrabičkami. Přijde mi to tvrdé jak beton. Je znát, že tam byla dřív tráva, jinak se to nijak neobdělávalo. Dát tam brambory, tak se asi udřu tím okopáváním a zahrnováním.
Takže tráva. Vyhrála ta luční. Dnes jsem se dočkala i deště, takže jsem rychle rozházela po pozemku trávu, trochu zahrnula hrabičkami, udělala ze sebe vola a vláčela jsem válec po zahradě... A teď se těším, že tráva brzy vyroste.
Zahrada si sama říká, kam co dát. Úplně jsem změnila původní návrh. Tam, kde jsem chtěla mít zeleninu to vyhrávají stromy. Vzadu u plotu (který ještě není) jsem zasadila do hlíny cibulky lilií a kosatců, dokonce i hlízy jiřinek. Je to každý pes jiná ves. Ale už se těším, až budou květy.
Dobrá zpráva je, že ti bývalí nájemníci mi přestali dělat zle. Mají domek naproti, tak je tam občas zahlédnu. Plánuji tam zasadit co nejdříve neprostupné keře, nebo možná postavit nějakou vysokou zeď. Zatím je pozemek otevřený ze všech stran a bez ničeho, takže spíš vypadá jako pole. Myslím, že si všichni kolemjdoucí lámou hlavu, co tam jednou bude.
Já sama jsem zvědavá. Ale v jednom mám jasno. Chci, aby zahrádka žila. Lítají mi tam ptáčci, našla jsem tam slepýše a žábu. Už se nemůžu dočkat aspoň té trávy. Nu jo, a kdy už to bude?

Vílák rozrazilu má pravdu

2. května 2016 v 9:34 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Vílák rozrazilu byl rád, že mu všichni dali za pravdu. Vše se vlastně vysvětlilo. Kytičky mu ukradly děti a prášek ztratil někde u domu. Rozhodl se vrátit ke svým kytičkám. Ostatně bude teď s nimi mít hodně práce, aby byly zas v pořádku.
No, možná tu bylo ještě pár nevysvětlených věcí, ale proč by si s tím lámal hlavu. Na druhou stranu, když se s tím smíří, a bude si myslet, že má pravdu, nezažije už žádné další dobrodružství. A pátrání s kamarádkami vílami se mu líbí.
Tak možná by bylo dobré pokračovat. Co myslíš? Skončíme? Nebo mělo by se to prozkoumat http://slunecnyden.blog.cz/1504/melo-by-se-to-prozkoumat

Nad propastí

1. května 2016 v 16:37 | LeS |  Zamyšlení
Ptáme se na svoje kroky k cíli. Ale co když nám vyjde, že náš další krok vede nad propast? Co když hledíme do temné hloubky a přemítáme, jak dál. Skočit dolů po hlavě není tím pravým řešením. Slézt propast a podívat se do její hloubky je jen pro odvážné. Zastavit se nemůžeme. Vrátit se nejde. Jak překonat propast, když nemáme na to postavit přes propast most?
Představuji si, že se propastí kousek po kousku slaňujeme dolů. Každý metr otvírá nové obzory a každým metrem, kterým se blížíme na dno se mění naše pocity. Nejprve je to strach. Pak důvěra v naše schopnosti. A na dně nás čeká radost, ze zvládnutého úkolu. Představuji si adrenalin, který v nás propast vzbuzuje. Představuji si hloubku a temnotu. A představuji si, že podívat se dolů může být krásným okamžikem. Představuji si dno propasti jako dno Macochy. Na dně skrývá nádherné jezírko se zelenou trávou mezi skalami. A ten, kdo se dostane dolů a objeví ho, je odměněn úžasným světem ticha a zapomnění.
Možná že to stejné je na dně našich propastí. Na dně toho, co nás svazuje, co nám vadí, co nás bolí. Na dně toho, co vidět nechceme a čemu se vyhýbáme. Možná jde jen o to krůček po krůčku odkrýt jednotlivé slupky. Možná máme jen krůček po krůčku, tak pomalu, jak to zvládneme a se zabezpečením, které nám dodá pocit jistoty, dostat se až dolů. Abychom opět stáli na pevné zemi.
Představuji si vztah, který je téměř zničený. Představuji si propast, kterou mají dva mezi sebou. A představuji si, že oba chtějí propast prozkoumat. Projít tím zlým, co si kdy řekli. Projít tím vším, čemu se vyhýbali, a co mezi ně postavilo tak nepřekonatelnou překážku. Pak společně dojdou do propasti. Pak objevováním zažijí dobrodružství. Získají důvěru jeden v druhého... Nebo možná také ne. Možná nebudou oba dva schopni navzájem si pomáhat. Možná každý půjde dolů na své triko. A možná se i jeden nebo oba zřítí a zjistí, že propast je příliš velká. Možná vzdají a odejdou. Z propasti i od sebe navzájem.
Cítím bolest ze sedřených rukou, bolest, když to člověk musí vzdát. Když dojde třeba téměř na dno. A zalekne se, že už nebude mít síly vydrápat se nahoru. Cítím zoufalství, když se provaz zahákne a člověk nemůže dál. Zůstane viset mezi dvěma zeměmi. Mezi dvěma světy. Tím, který znal a tím, který je tam na dně. Tím neprozkoumaným. Tím tajemným.
Lézt do propasti není jako lézt do výšky. V propasti nečekáme výhled. Z propasti se musíme dostat opět ven. I když dosáhneme dna nevíme, zda se nám podaří dostat se opět nahoru. Nad propastí se rozhodnout můžeme. V propasti se rozhodnout musíme. V propasti můžeme zůstat nebo se opět vydrápat ven. I když bude dno propasti sebekouzelnější, v propasti nemůžeme zůstat. Kochat se v propasti tím vším, co nalezneme, znamená, že i zemřeme. Že se nedostaneme dál. Dál se dostaneme jen když se opět vydrápeme ven. Na druhou stranu toho všeho. To vše necháme za sebou. Půjdeme dál o tolik moudřejší. I když budeme mít pochroumané tělo nebo duši z prožitého dobrodružství. Budeme mít sebevědomí v naše schopnosti. A budeme vidět a zažijeme něco, co málo lidí před námi.
Propasti je lépe se vyhnout. Ale pokud už jí na naší cestě životem máme, a pokud se nejde odvrátit, je dobré zkusit ji slézt. A objevit její dno.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/