Červenec 2016

Bloguju, protože

31. července 2016 v 15:56 | LeS |  Zamyšlení
Jsem nesmělá, ale léčím se. Byla zrovna sobota a venku nejspíše ošklivě. Seděla jsem u počítače a objevila blog.cz. Nadchlo mě to a začala jsem vybírat z šablon, vybírat pozadí, a konečně vkládat první články. Ten den jsem si zobrazila svoji vlastní stránku snad stokrát. Zkoušela jsem a hledala to nejlepší. Ne moc křiklavé, ne moc smutné, prostě takové, aby vyjadřovalo to, co jsem chtěla.
Vytvořit blog, který by byl pro ostatní příjemným zastavením. Který by ukázal, že v životě jsou náhody a zázraky a můžeme se zasmát, i když se nám moc nevede. Prostě to nevzdat.
Nakonec to poselství prostě to nevzdat bylo hlavně pro mě. Za ten rok a kousek se udála velká spousta věcí. Někdy jsem neměla chuť dávat na blog vůbec nic. A jindy jsem naopak dala, protože jsem se potřebovala vypsat. Vyjádřit se v básni, příběhu, myšlence... nebo jsem i odkryla kousek mého života.
Nemůžu říct, že bych si za všemi články stoprocentně stála, ale vím, že jsem to stoprocentně já.

Myšlenka se v mysli hledá,
člověk k počítači sedá,
cení se prý každá snaha,
proč připadám si jako nahá?

Prsty kloužou klávesnicí,
zamyšlená, tichá, snící,
nechávám plynout svět,
tím nekonečným mořem vět.

Příběhy tu jsou ke čtení,
komentáře - ty se cení,
děkuji za každou chvíli,
co strávíš tu nad mými díly.

17.Den

29. července 2016 v 20:00 | LeS |  R 2112-román
Stroje jsou zmatení. Spíš já jsem zmatená. Nevím, čemu věřit. Možná je noc důležitější než den. Možná v noci dostávám instrukce do dne. A možná jsou to jen sny. Věřit si. Věřit si, že odtud odejdu. Dnes budu trénovat pohyby tělem. Jestli zas nepřijdou. Jak se mám bránit. Začínám mít strach. Copak mě může zachránit nějaká písnička? Už dvakrát se to povedlo. Dvakrát odešli. Co když napotřetí přijdou dovnitř.

Pavel seděl u počítače. Nedalo mu to. Už několikátý den dostává přes skype vzkazy. Mohl by mu zavolat. Ale určitě by to nezvedl. Christian. Třeba je to zkratka něčeho. To je nesmysl. Kdyby tam měl alespoň vyplněné údaje. Kolik je mu let a tak. Nemá tam ani kolik má přátel. Těžko říct, kdo to vlastně je.
"Život je jen hra," četl.
"Proč to píšeš Klárce?" napsal. Ale už předem věděl, že odpověď nejspíš nedostane. Přítel. To jediné napsal. Kromě vzkazů pro Klárku.
Proč bych jí to měl vlastně říkat, přemýšlel Pavel. A stejně mu to nedalo a vzkaz opět vyřídil.

Bolelo mě tělo. Nesmíš mít strach, říkala jsem si, ale moc to nepomáhalo. Život je jen hra. Ano, vím, jak je to myšleno. Život je zábava. Hlavně se z toho nepodělat. Jasně, o nic nejde. Život je jen hra. Hrát si, smát se, radovat se. To mi ve snu říkali, abych naučila roboty.
Jenže jaká hra je dobrá pro roboty? Hra, ve které jsou možnosti? Přetahování? Ne, to není důležité. Nejsou důležité výhry a prohry. Je důležitá spolupráce. Tleskání. Ano. Vzájemné tleskání do rukou. Jen jak to je? Radost. Vzájemná radost. Tlesk k sobě, tlesk na ruku partnera... Ale proč by se měli roboti učit hře? Proč by se měli smát? Proč zažívat radost? Takto to určitě nemysleli. Kdo? Ti, s kterými mluvím v noci. A nemám to prozrazovat ve dne. Co když zůstanu sama? Co když jsem sama už nyní. Nemůžu se dočkat noci.
Zkouším se hýbat. Jak to jen jde. Jen v představách. Je to snadné. Zkouším ve skutečnosti a věřím, že to dokážu. Ano, cítím se v bezpečí. Pokud přijdou, budu si představovat hru. A odejdou. A v noci budu mít zas sny. Ale co když jsou všechno jen výmysly mého mozku? Hra, spát, věřím-nevěřím... hra na pravdu. Vadí-nevadí... vadí, tak dej fant. Hra, hýbat se a spát.

17.-18. Noc
Pomoz nám, přijď. Dojdi k vodě. Nemůžeme víc říct. Nesmíš nás prozradit. Věř si, hraj si, dokážeš to. Nesmíš ukázat, co víš. Nesmíš ukázat, co cítíš. Buď sama sebou a buď strojem. Mysli jako stroj. Ale hraj si. A věř si. Jsi stroj.


16.Den

28. července 2016 v 20:00 | LeS |  R 2112-román
16.Den
Zhluboka dýchám. Nebojím se. Nemám strach. Jsem klidná. Vím, že ve snu dostávám instrukce, jak dál. Najednou mám pocit, že nejsem sama. Že je se mnou Christian stále. Že je na mě naladěný. Že mi rozumí a že rozumí téhle době, v které žiji. Vím, že mi odpoví na všechny mé dotazy. Až bude čas. Je čas. Je čas. Hýbat se. Ale jak. Umím otočit hlavou. Ale co dál? Tělo mě neposlouchá. Chci se hýbat, moc se chci hýbat, ale nejde to. Neposlouchají mě ruce ani nohy. Nic mě neposlouchá. Christiane, chci jít za tebou, najít tě, ale nejde to. Bolí mě všechno vysílením.

"Prostě si to představ," Pavel četl další vzkaz. Co si má představit? Mají ty vzkazy nějaký smysl?
"Představ si, že mě začínáš už štvát," napsal odpověď. "Buď mi řekneš, kdo jsi, nebo přestávám ty tvoje vzkazy číst."
"Přítel." první odpověď, kterou Pavel dostal.
"Odkud znáš Klárku?" psal Pavel rychle dál. Žádná odpověď.
Prostě si to představ. Pavel se neubránil smíchu, když ten vzkaz říkal Klárce. "Klárko, představ si, že Christian napsal, prostě si to představ."

Představ si to. Prostě si to představ. Ano, tak jsem přece pohnula hlavou. O nic jsem se nesnažila, prostě jsem to zkusila a šlo to. Prostě otočím rukou. Je to jednoduché. Už jsem to uměla. Hýbala jsem se. Teď to půjde zas. Otáčím rukou. Skutečně jí otáčím. Zvednout, jen kousek nad lůžko. Sotva o milimetr. Ale povedlo se. Jde mi to. Bude to snadné. Je divné, že to jde mnohem lépe než kdybych se křečovitě snažila. Otáčím nohama. Pak hlavou, rukama, začalo mě to bavit. Je to snadné. Už se vidím, jak se odtud dostanu.
Zaslechla jsem opět nějaké zvuky. Ne, dneska ne. Dnes ne. Začínám mít strach a hned mě začalo bolet i tělo. Zpívat si. "Na tom bošileckém mostu, hrály tam dvě panny kostku, hrály hrály hrály, až se obehrály, shodily se z mostu." První co mě napadlo.
Za chvíli slyším nepřirozené hlasy. "hrály kostku, shodily z mostu... kostku... krychli" Představuji si, jak skutečně dvě ženy sedí na mostě, házejí si kostkou, padají jim jedničky, šestky... "Jedna, pět," slyším z venku. A nakonec se obě shodí z mostu do vody. Je jedno, která vyhrála, jsou tam obě. A je to. Usměju se nad tou představou. A zas slyším z venku "shodily z mostu," a hlasy se vzdalují. Přijde mi to, jak nějaká divná hra. Přijdou blíž, poslechnou si, co si zpívám, a odejdou nad tím přemýšlet. Divná hra. Únavou jsem usnula.

16.-17.Noc
Stroje jsou zmatení. Jen nedávej znát, co skutečně víš. Víš, teď musíš věřit. Nevěřit nám, věřit sobě. Že jednáš správně. Že se ochráníš. Že se zvedneš. Máš zpomalené některé funkce, ale důvěru v sebe musíš mít a nalézt. Robotů je mnoho. Jsou to roboti, kteří se nenaučili lásce. Jsou naprogramováni k boji. Zabíjení. Věříme ale v dobro v lidech i v robotech. A ty jako člověk jim můžeš ukázat, že se mohou smát. Radovat se. Zatím jsi chráněna. Ale věř si. Věř sama sobě. Je to důležité. Tak se ochráníš.


15.Den

27. července 2016 v 20:00 | LeS |  R 2112-román
Zase ty strašné sny. Ach, Christiane, kéž bys tu byl se mnou. Tak moc mi chybíš. Ale já se jednou z téhle postele zvednu a najdu tě.
Zatajila jsem dech. Slyším hlasy. Co to je? Bojím se. A bolí mě tělo. Co mám dělat? Nemůžu mluvit. A i kdybych mohla, nevěděla bych, jestli mám volat, že jsem tady. Co když jsou to roboti? A co když je všechno nesmysl? Bojím se. Nevím, jestli chci, aby přišli blíž nebo aby odešli.

"Klárko, když máš strach, tak si zpívej." Žádná odpověď na moje dotazy, jen ty podivné vzkazy. Byl Pavel naštvaný. Třeba je čtu Klárce zbytečně. A třeba jí tím pobavím. Nebezpečné to není. Krok za krokem a když máš strach, tak si zpívej, to nejsou vzkazy, které by jí mohli přitížit. Zamyslel se, a nakonec jí vzkaz opravdu řekl.

Když máš strach, tak si zpívej. Uf. Alespoň nějaká myšlenka. "Já se nebojím," zpívám si v duchu. Jediná píseň která mě napadne je o vojenské patrole. Zpívám si jí.
"Generál Laudon jede skrz vesnici, generál Laudon jede skrz ves..." Zpívám celou píseň. Slyším píseň. Z venku. Ale je říkána nepřirozeně. Slyším "zrzatou, zrzatou, tu já mám nejradši, zrzatou, zrzatou, tu já mám rád."
Nerozumím tomu, ale opakuji si v duchu refrén a dosazuji další možnosti. Nevím proč, ale napadají mě sprosté varianty. "Chlupatou, chlupatou, tu já mám - napadne mě. Slyším dohadování. "chlupatou, zrzavou." Ano, hádají se. Hádají se kvůli písni. Ano, dohadují se, jak mají být slova.
Ale já neřekla ani slovo. Nebo snad ano? Ne, neumím ještě mluvit. Čtou mi myšlenky, nebo se mi to zdá? "Prsatou, prsatou," zazpívám si v duchu.
A hned spustí také prsatou, chlupatou, zrzavou. Najednou slyším, jak se hlasy vzdalují. Odcházejí pryč a pořád se tak dohadují. Je dobře, že jsem nechtěla, aby přišli dovnitř. Jsou to divní lidé. Jestli jsou to skutečně lidé. Počkám tu na Christiana. Umiňuji si. Zatím mi nic nechybí.
A cítím se lépe. I když zjištění, že mi čtou myšlenky není příjemné. Ale je to jako s hlasem. Prostě si budu dávat pozor na to, na co myslím. Jako si člověk dává pozor na to, co říká. A jde to vůbec?

15.-16.Noc
Zachránila jsi se. Dnes jsi se zachránila. Dokážeš to. Neboj se a hraj. Všechno, co umíš. Nauč stroje hře. Zvládneš to. Dokážeš to. A hýbej se. Je čas.


Rozchodový den

23. července 2016 v 13:37 | LeS |  Normální den
Jela jsem se "srandovním" průvodčím. Tak ho pojmenovala moje dcera. "Vy nemáte radost, že je pátek?" ptal se. "Mám," odpovídala jsem. "Tak takhle vypadá radost," musela jsem se usmát, a pak mě kontroloval, jestli tu radost opravdu mám. Já, co se tvářila, jak bubák :-)
Mám takové rozchodové období. Už několikáté. A měla bych jednu radu pro ty, kteří si tím procházejí. Buďte k sobě něžní. Žádnou jinou radu nemám. Člověk v tom období dělá kravoviny. Chtěl by se opít, zaspat to, spáchat pomstu, najít rychle někoho jiného, kdo by ho měl rád... A najednou je většina věcí v životě špatně.
Takže jen buďte k sobě něžní, hýčkejte se, zajděte ke kadeřnici, na masáž, choďte na dlouhé procházky nebo do posilovny,... A nezlobte se na sebe za nic. Za to, že jste vzteklí, zato, že jste ubrečený... Nezlobte se ani na partnera. Některé vztahy prostě skončit musí, aby přišlo něco nového.
Neříkejte mi, že to bolí. Protože já to vím. Vím i, že si člověk říká, že už nikdy nenajde nikoho, komu by věřil. A navíc s věkem je to horší. Ve dvaceti má člověk život ještě před sebou, když je mu padesát, už si říká, že ani nikoho fajnového a nezadaného nenajde.
Neříkejte mi, že se to nedá přežít. Přežila jsem už spoustu rozchodů. A to nejsem žádný psychicky odolný člověk s hroší kůží. Spíš naopak. A řekla bych, že ten úplně první byl nejhorší. Vzpamatovávala jsem se z něho 7 let. Jenže když jsem zjistila, že se dokážu vzpamatovat z jednoho rozchodu, dalo mi to sílu, abych zvládla ty ostatní.
A nechovala jsem se při rozchodu nejlíp. Stačí, když řeknu, že můj nejoblíbenější film je Svatba mého nejlepšího přítele. Tak taková Julie Roberts v ještě horším vydání jsem při rozchodu :-) Nechci je zažívat, nemám je ráda, nesnáším je. Vždycky se ptám proč, a vždycky dostávám jen bolestivé a nepravdivé odpovědi - jako že nejsem hezká a jsem hloupá, atd.
Tak jestli zažíváte něco takového, a jestli se trápíte, zkuste si to své trápení co nejvíce zmenšit. Dělejte věci, které máte rádi, vyjádřete se umělecky - psaním, malováním, tancem, dostaňte ze sebe to trápení a nahraďte ho vírou.
Že ten vztah měl smysl. Že jste se něco naučili. Že jste prožili hezké chvíle a můžete je prožívat zas. Protože si to zasloužíte. Protože někde existuje někdo, kdo hledá právě vás. A to období klidu, ticha, zapomínání, usmiřování se sám se sebou - po rozchodu - je důležité. Je to důležité, abyste získali zas jistotu v sama sebe.
Jsem obyčený člověk, který má něco za sebou. A věřte mi, když to zvládnu já, zvládnete rozchod také .-)
Dneska se nemaká :-)

Když se nedíváš

21. července 2016 v 21:00 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Na prst si vlasy namotávám,
zapínám PC, právě vstávám,
na krátkou zprávu čekám denně,
"tak dobré ráno", říkám stěně.

Vím, že si právě kafe sladíš,
písmenka boucháš, nežně hladíš,
na displey koukám nedočkavě,
už tolik hodin, zní mi v hlavě.

Přiznat se můžu v tuhle chvíli,
že s tebou vstávám, jsi můj milý.
Nehty si koušu odhodláním,
že dnešní večer už tě svádím.

Normální den6

18. července 2016 v 21:00 | LeS |  Normální den
Přišel nám do práce dopis z VŠE. A nebyl určený nám, ale do vlastních rukou nějaké studentky. Pošta to trochu popletla. Na obálce bylo jméno i adresa a normálně nás napadlo jí dopis přeposlat. Jenže to by nesmělo být 21.století. Jeden mladík od nás z práce si zjistil, že má stejné přátele jako on - na facebooku samozřejmě. A že kromě toho, že je chytrá, je i hezká. A tak se rozhodl napsat na facebook zprávu, aby si dopis přišla vyzvednout.
Nepřišla a neozvala se. Ale ten mladík se rozhodl té slečně dopis doručit a při té příležitosti jí pozvat na skleničku, aby oslavili to její přijetí :-)
Tak gratuluji a přeji hodně štěstí. Oběma :-)
Jo, a pšt, všechno je to listovní tajemství.

Hluboko uvnitř

17. července 2016 v 17:04 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Hluboko uvnitř mám vztek,
který si občas vyvěrá na povrch,
jako sopka jednou za čas,
a pak utichá.

Hluboko uvnitř máš vztek,
který nikdy nedáš znát,
jen občas mlčíš,
a den ubíhá.

Tak se navzájem ztrácíme,
jeden druhému a sami pro sebe.
A pak jen cítím lásku,
a ty jen mlčíš.
Protože co jiného dělat.
Škoda slov.

A tak jsem najednou pochopila,
že máš právo se se mnou rozejít.
A že nemusíš ani udávat důvody.

Protože věci prostě jsou.
A vztahy se rozpadají.
Lidé, co si věřili,
si věřit přestávají.

Život je o odpuštění.
A o nových dnech,
plných zázraků.

Normální den4

15. července 2016 v 20:00 | LeS |  Normální den
Už jste byli někdy zasypáni čokoládou? Dcera šla mlsat. Čokoládu máme uklizenou nahoře, já seděla pod poličkou na sedačce, dcera se natáhla pro krabičku, a už jsem měla "merci" úplně všude. Posbíraly jsme a zamlsaly jsme si obě. Není zač :-)
Dneska jsem se zas zkusila přihlásit do autorského klubu. Je to můj třetí pokus - tak do třetice všeho dobrého... Když se povede, budu slavit, když se nepovede - tak to už znám, takže zklamaná nebudu :-)
A vybírala jsem dovolenou. Loni jsem si užívala dva měsíce prázdnin a letos mi dva týdny přijdou zoufale málo. Našla jsem jednu úžasnou dovolenou, podle mých představ - prázdniny s jogou, hudbou a malováním, dokonce i vegetariánskou stravou, program pro rodiče i pro děti, za rozumnou cenu - ale na nás je to moc daleko a v nevhodný termín. Tak jsem ani nezkoušela, jestli mají volno. Ale přesně taková dovolená by se mi líbila a vím, že bych načerpala sílu zas na další rok :-) Tak kdybyste někdo něco podobného viděl, tak si vzpomeňte.
A ještě jedna radost - pan truhlář dovezl skříňku na dceřino lego. Už ho nebudeme mít na podlaze, poputuje do skříňky. Původně jsem chtěla, aby se polička ze skříňky dala vytáhnout ven, aby si mohla dcera zas hrát na podlaze. Ale ze skříňky jdou poličky jen povytahovat. Je tam stejný patent jako třeba u šuplíku. Budeme muset sehnat lepenku, nebo tvrdý papír (nebo obal od pizzy) :-) a lego dát na něj, aby si ho mohla vytahávat úplně ven. Hlavně, že skříňka je. Děkujeme šikovnému truhláři.
Tak to jsou naše radosti. A jaké máte vy?

Nemá nikde chvilku stání,
už se tomu neubrání,
už ho chytlo blogování :-)

Normální den3

14. července 2016 v 20:00 | LeS |  Normální den
Dneska se mi toho pozitivního hledá málo. Od rána lilo jako z konve. Takže jsem si tak ťapkala v dešti bez deštníku, doufala, že mě neohodí nějaké auto a pro lepší náladu si zpívala "poznal jsem teď jednu z mála, bylo to venku v dešti..." no, nikoho s deštníkem jsem nepotkala. Jen kamaráda bez deštníku, co nadával na peníze v práci. Ale - práci změnit nechce, dojíždět jinam nechce, vzdělávat se nechce, a vlastně je to všechno složité - a asi se nemá zas tak nejhůř.-)
Mě se v práci povedla vyřešit taková zapeklitost. Ráno telefon, že máme někde chybu a tu chybu jsem udělala já. Tři jsme nad tím dumaly, jak to vlastně mohlo vzniknout a jak to opravit. Nakonec mě napadla úplně jednoduchá věc a chyba se podařila napravit. Tak to mi udělalo radost.
Pak jsem měla pohovor u svojí doktorky. Nemám ráda doktory, a zdaleka se jim vyhýbám. Ale někdy není zbytí. No, snad vše v pořádku...
A protože jsem měla toho dnešního dne dost, tak jsem si udělala slepičí nudlovou polívku. Znáte knížku Slepičí polévka pro duši? Já si udělala dobře aspoň po těle, a užila si zbytek dne s dcerou.

Když se schová sluníčko,
do pláče je maličko,
když tě milá nemá ráda,
pomůže ti čokoláda :-)
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík