16.Den

28. července 2016 v 20:00 | LeS |  R 2112-román
16.Den
Zhluboka dýchám. Nebojím se. Nemám strach. Jsem klidná. Vím, že ve snu dostávám instrukce, jak dál. Najednou mám pocit, že nejsem sama. Že je se mnou Christian stále. Že je na mě naladěný. Že mi rozumí a že rozumí téhle době, v které žiji. Vím, že mi odpoví na všechny mé dotazy. Až bude čas. Je čas. Je čas. Hýbat se. Ale jak. Umím otočit hlavou. Ale co dál? Tělo mě neposlouchá. Chci se hýbat, moc se chci hýbat, ale nejde to. Neposlouchají mě ruce ani nohy. Nic mě neposlouchá. Christiane, chci jít za tebou, najít tě, ale nejde to. Bolí mě všechno vysílením.

"Prostě si to představ," Pavel četl další vzkaz. Co si má představit? Mají ty vzkazy nějaký smysl?
"Představ si, že mě začínáš už štvát," napsal odpověď. "Buď mi řekneš, kdo jsi, nebo přestávám ty tvoje vzkazy číst."
"Přítel." první odpověď, kterou Pavel dostal.
"Odkud znáš Klárku?" psal Pavel rychle dál. Žádná odpověď.
Prostě si to představ. Pavel se neubránil smíchu, když ten vzkaz říkal Klárce. "Klárko, představ si, že Christian napsal, prostě si to představ."

Představ si to. Prostě si to představ. Ano, tak jsem přece pohnula hlavou. O nic jsem se nesnažila, prostě jsem to zkusila a šlo to. Prostě otočím rukou. Je to jednoduché. Už jsem to uměla. Hýbala jsem se. Teď to půjde zas. Otáčím rukou. Skutečně jí otáčím. Zvednout, jen kousek nad lůžko. Sotva o milimetr. Ale povedlo se. Jde mi to. Bude to snadné. Je divné, že to jde mnohem lépe než kdybych se křečovitě snažila. Otáčím nohama. Pak hlavou, rukama, začalo mě to bavit. Je to snadné. Už se vidím, jak se odtud dostanu.
Zaslechla jsem opět nějaké zvuky. Ne, dneska ne. Dnes ne. Začínám mít strach a hned mě začalo bolet i tělo. Zpívat si. "Na tom bošileckém mostu, hrály tam dvě panny kostku, hrály hrály hrály, až se obehrály, shodily se z mostu." První co mě napadlo.
Za chvíli slyším nepřirozené hlasy. "hrály kostku, shodily z mostu... kostku... krychli" Představuji si, jak skutečně dvě ženy sedí na mostě, házejí si kostkou, padají jim jedničky, šestky... "Jedna, pět," slyším z venku. A nakonec se obě shodí z mostu do vody. Je jedno, která vyhrála, jsou tam obě. A je to. Usměju se nad tou představou. A zas slyším z venku "shodily z mostu," a hlasy se vzdalují. Přijde mi to, jak nějaká divná hra. Přijdou blíž, poslechnou si, co si zpívám, a odejdou nad tím přemýšlet. Divná hra. Únavou jsem usnula.

16.-17.Noc
Stroje jsou zmatení. Jen nedávej znát, co skutečně víš. Víš, teď musíš věřit. Nevěřit nám, věřit sobě. Že jednáš správně. Že se ochráníš. Že se zvedneš. Máš zpomalené některé funkce, ale důvěru v sebe musíš mít a nalézt. Robotů je mnoho. Jsou to roboti, kteří se nenaučili lásce. Jsou naprogramováni k boji. Zabíjení. Věříme ale v dobro v lidech i v robotech. A ty jako člověk jim můžeš ukázat, že se mohou smát. Radovat se. Zatím jsi chráněna. Ale věř si. Věř sama sobě. Je to důležité. Tak se ochráníš.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra
www.kdyz-se-dvojcata-nudi.blog.cz