Srpen 2016

Normální den9

30. srpna 2016 v 19:39 | LeS |  Normální den
Co pozitivního hledat na dnešním dni? Dneska jsem si připadala jako ťulík. Promluvil na mě nějaký muž a já měla takový ten pohled - a to je jako na mě? Když okolo nikdo jiný nebyl. Mohla jsem zareagovat čímkoliv, a já mlčela. Na oběd jdu kolem nějakých mužů a místo, abych házela pohledy, tak si přemýšlím nad nějakými pracovními věcmi a koukám do blba (já vím, lepší než na blba, i když v tomhle případě nevím, nevím)... A pak se mám seznámit.
Jednou jsem i byla blízko seznámení v práci. Ale dotyčný nebyl zrovna můj tip a tak jsem se dostala do té nelehké pozice odmítající. Myslím, že je to jen o trochu lepší než být odmítaná. A odmítnutá jsem tedy byla už také. Takže ve vztazích nicmoc.
Před pár dny jsem byla na pracovním školení, které se týkalo vyplňování dotazníků ve firmě. Když jsem dnes předávala informace, říkala jsem, že za úspěšné vyplnění dotazníků (teda když tam napíšeme samé klady), tak dostaneme poukázku na jídlo, v hodnotě tisíc korun. A ono to bylo úplně jinak. Za úspěšné vyplnění, to znamená, že když se zúčastní většina, tak dostanem poukázku na jídlo, to ano. Ale na jeden oběd v závodní jídelně. A když to dobře dopadne, tak možná bude i nějaký menší zákuseček... Naštěstí jsem rozesmála kancelář a nikdo po mě nepožadoval tu slibovanou tisícovku :-)
Ale radost mi udělala moje dcera. Čím? Pohou existencí. Po prázdninách se zas vrátila ke mě. Myslím, že to zná každý rodič. S láskou vypraví děti na tábor, k prarodičům nebo jinam, těší se, jak bude odpočívat a bude mít naklizeno, a pak se mu stýská a počítá dny do návratu. Takže jsem měla ten opojný a radostný pocit, z kterého mě postupně vyváděla. Například po pořádném objímání a zlíbání mě zklidnila, že byla pryč přece jen pár dní.
No jo, už je tu zas někdo, kdo bude okupovat můj počítač. Mobil má lepší než já, ale noťas jsem jí zatím nekoupila. Ovšem, chudince. Protože když zasedla k tomu mému, ten se za chvíli přehřál a vypnul (aspoň tam nesedí dlouho), slyšela jsem "kup si nový počítač, a mě tenhle nedávej". Takhle myslí na maminku - a na sebe.
Zas tu bude někdo, kdo mi bude vyprávět filmy, které běží v televizi v době, kdy by měla už spát. Nebo alespoň já spím.
A zas se budou řešit ranní vstávání a svačiny, úkoly a učení... Už jen jeden den oddechu pro děti i některé jejich rodiče. Já vidím na dceři, jak je každý rok samostatnější a nezávislejší. Až si člověk někdy přeje, aby nevyrůstala. Ale to by bylo sobecké.
Tak ale nepředbíhat. Já se jdu podívat s dcerou na nějaký film, když se ráno ještě pořád nemusí vstávat, a vám přeju krásné poslední chvilky prázdnin.

Slovensko-Lomnický štít

28. srpna 2016 v 15:27 | LeS |  Výlety
K tomuto vedru se chodí něco chladivého a tím je náš "výstup" na Lomnický štít. I když výstup to v pravém slova smyslu nebyl, protože jsme nahoru i dolu jeli pohodlně lanovkou. Lístek na lanovku na Lomnický štít jsme se pokoušeli zamluvit ještě před dovolenou, ale nedařilo se nám to. Lze ho koupit jen přímo na místě - tedy pod štítem v Tatranské Lomnici. My si ho koupili na nejbližší volný termín - tedy tři dny dopředu. S rizikem, že nevíme, jaké bude počasí tam nahoře. To je ostatně vždy mnohem chladnější než to dole. Na informační tabuly se dočtete, že například v Tatranské Lomnici je dvacet, v další zastávce lanovky na Skalnatém plese dvanáct a nahoře na Lomnickém štítě už jen čtyři stupně. Na zimu jsme tedy byli připraveni. Jen nás trochu překvapily mraky a mlha. A já tak udělala nejvíce fotek v tomto počasí, výběr z nich vám tu s radostí ukazuji.
Lanovka byla uzavřená, prosklená, s lavicí na sezení a my se tak mohli v suchu kochat výhledem. Jak nám tedy mlha dovolila.
Na Skalnatém Plese je dětské hřiště, kde můžete spatřit medvěda nebo kamzíka. Samozřejmě jen vyřezávané.
Vydali jsme se po cestě kolem plesa. Na této cestě je několik informačních tabulí. Dozvíte se například, že zde trvá mnohem déle než se uvaří voda v konvici, ačkoliv voda vře v méně stupních než známých 100.
Kameny vybízeli k tomu, aby z nich člověk postavil mohylu. Takovýchto kamenných vzpomínek bylo na cestě mnoho.
Tahle pavučina byla opuštěná a plná kapiček vody.
Opět si nepamatuji název květiny. Ale pokud jsem pochopila z informačních tabulí, roste jen na velice málo místech.
Na chvilku se mlha zvedla a já mohla vyfotit opačný břeh.
Břehy plesa byly bohaté na kvetoucí rostliny.
Cesta pomalu končí. Čekala nás lanovka na Lomnický štít.
Tak takto nějak vypadá Lomnický štít. Mlha otevírá lidskou představivost. Já jsem zůstala na Skalnatém plese a navštívila nejvýše položenou galerii s malovanými obrazy a samozřejmě restauraci. Skupinka, který vyjela nahoru, přinesla osvědčené zprávy, že je tam ještě větší mlha, zima a vítr. Naštěstí čepice nikomu neuletěla, jako Andělovi na horách, protože jsme žádnou neměli. Po padesáti minutách, které strávili nahoře, je lanovka odvezla zas zpátky na Skalnaté pleso. Dcera byla ráda, že mě vidí, protože lanovka se povážlivě houpala a další skupinku nahoru už pouštět nechtěli, kvůli větrných podmínkám. Nakonec odjeli a jestli se dostali dolů, na to jsme už nečekali. Čekalo nás totiž něco úplně jiného.
Oběd v jedné restauraci v Tatranské Lomnici a jak jinak - brynzové halušky.

Kouzelný kout

27. srpna 2016 v 16:00 | LeS |  Výlety
Původně jsem sem chtěla dát nějaké "zimní" fotografie, ale ještě vás potrápím vedrem. Včera jsem se vydala na procházku. Procházela jsem se rekreační oblastí, kde bylo spoustu chatařů ve stínu chatek a výletníku ve stínu slunečníků u hospod... ale žádného zajímavého svobodného (nebo rozvedeného-nejsem vybíravá) muže jsem nepotkala :-)
Když jsem ale zašla o kousek dál, objevila jsem úžasný svět přírody.
Pole plné odkvétajících bodláků bylo sice pěkné na pohled, ale moc užitku z něj asi nebude.
Tyhle kameny mi přišly jako vlny na moři. Zvlášť ty dva v pravo. Jedna vlna dohání druhou. Ale žula se ani nehne.

A tyhle kameny tu musí být už hooodně dlouho, když jsou pokryty mechem a pomalu a jistě splývají s přírodou.
A tohle nešlo nevyfotit. Kde se vzala, tu se vzala, v lese se objevila značka. S výstižným upozorněním :-)
Je libo trošku schlazení? Můžete si zaplavat s labutěmi. S těmi krásnými, i s těmi ošklivými - hrdě se po vodě nesou všechny. A že je to letos velká rodinka.
Zblízka rybník ke koupání už tolik neláká. Zkrátka přírodní koupaliště.
A poslední fotka už zase vybízí z chladivého stínu lesa a vody zpátky na rozpálenou cestu a do polí. Směr... A to neprozradím. Už i tak je tam spousta turistů. Ať si každý ten svůj kout klidu a pohody hledá sám .-)

Normální den8

25. srpna 2016 v 18:45 | LeS |  Normální den
Dcera má úžasný talent přitahovat si do svého světa přesně to, co potřebuje. Je to úsměvné, když vyhraje v dětské tombole nějaké číslo a mě oznámí - "jdu si pro bombony". Snažím se jí krotit, protože vůbec netuším, jestli tam nějaké bombony jsou. Ale co byste řekli - bombony si přinese.
Dnes se mnou byla nakupovat oblečení, boty... spíš jsme se tak koukali po obchodech, jestli něco nepadne do oka. A jí - ostatně jako všechny děti - to přestalo bavit. A začala dyndat o pití. Jo, jasně, až bude možnost, tak ti koupím, ještě tenhle obchod a tenhle... A v tom obchodě měli skutečně baler s vodou, takže ukojila žízeň a já měla zas chvilku klid na nákupy.
Večer jsem jí dělala krokety. Nemám moc ráda dávat jí smažené,... ale tak dostaneš kaši a pár kroket, rozhodla jsem. Pět usmlouvala. Nakonec jsem zjistila, že máme posledních pět kroket v pytlíku. Nevím, jak to odhadla.
Funguje jí tenhle smysl ale i na opačnou stranu. Dneska jsme jeli autobusem docela daleko a už jsem od ní poslouchala - jestli přijede ten hroznej, starej, bez záclonek... To víte, že přijel. Jako na potvoru, když zrovna pražilo sluníčko. A navíc jsme si sedli na špatnou stranu, kde nebyl stín. Takže jsme úplně usmažený. Jako ty krokety :-)
Dali jsme si ale v kině Dobu ledovou - jako odměnu pro obě.

Rozchodový den5

23. srpna 2016 v 20:31 | LeS |  Normální den
Tenhle rozchodový den je poslední. Končím s minulostí a začínám s budoucností. Možná jsem doufala v návrat. A koho občas po rozchodu nenapadne, že se ten druhý změnil, a všechno by teď bylo perfekní. Kdyby mohlo. Možná jsem si myslela, že najdu svoje štěstí na internetové seznamce. Když jsem zjistila, že jen dodávám optimismus nezadaným nebo peskuju nevěrníky, tak jsem se smazala.
Zvykám si na samotu. Už nemám společné víkendy, a někdy nevím, co s tím časem. Tak tu možná přibylo i víc článků než by bylo, kdybych byla s někým. Když jsem si připadala opravdu osamělá, padl mi do oka článek, který osamělost řešil. A psalo se v něm, že jediný člověk, s kterým trávíme nejvíc času jsme my sami. A ostatní, ať jsou jakkoliv přátelští a milí s námi nemůžou být každou minutou našeho života. Takže si vždycky zbydeme jen my sami. A sami sobě bychom měli být tím nejlepším přítelem.
Učím se být sama. Měla jsem období, kdy jsem volala všem kamarádům a neustále smskovala s někým, jen abych zahnala pocit smutku. Ani jsem se nemusela bavit o vztahu, mohla jsem i vtipkovat... ale nechtěla jsem zůstávat sama se svými myšlenkami. Teď už jsem přestala kamarády uhánět. Vrátila jsem se k mým zálibám.
Pro někoho je největší zálibou sport, pro mě to byla zahrada. Vyřádila jsem se při vytrhávání plevele a potěšila se květinami. Je jedno, jakou zálibu člověk má, pokud ho opravdu baví. Pokud nad ní rád tráví čas. A získává tím dobrou náladu. A vydá ze sebe nějakou energii. Dobré je i mít zvíře, o které se člověk musí starat. A každý den s ním jít ven. I když se mu nechce. A pomazlit se s tou němou tváří. Vymluvit se.
Jedno jak to člověk provede, důležité je nepropadnout depresi a špatné náladě.
Nevím, jestli nepřijde recidiva. Jestli nebudu mít chuť zas s ním být. Jestli mi nebude zas smutno. Myslím, že bude. Ale že to nebude v takové míře, která by se nedala zvládnout. Že člověk je jen pár dní po rozchodu natolik bolestivě zasažen, že je nebezpečné dělat cokoliv. Že další dny se už srovnává s novou situací a dokáže se na vše dívat s větším nadhledem.
A to je k minulosti vše. Některé kapitoly života jsou dopsány. Venku hřímá, vyprší se, a bude zase nový den.
Tak hodně slunečných dnů všem.

Kampak asi cesta vede? :-)

Vzpomínková

21. srpna 2016 v 20:14 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Jednou jsem dostala jednu z nejkrásnějších kytic - lučních květin ručně trhanou...

Bílé lístky kopretin,
má rád nebo nemá,
myslí běží klidný stín,
a květina - ta je němá.

Modrá chrpa nevěstí,
zlobu, smutek, pláče,
koupe se tu ve štěstí,
neposedná jako ptáče.

I léčivý heřmánek,
v kytici se chvěje,
zavede tě do dálek,
kde se víc už děje.

Fialové zvonky zní,
něžnou písní viny,
někdy se tak krásně sní
zapláčou i kopretiny.

Žluté střapce si hrají,
ze slunečných paprsků
spřádají tu potají,
další řadu krásných snů.

Zkusme změnit názor

20. srpna 2016 v 15:37 | LeS |  Zamyšlení
Člověk, který mění názory jako ponožky, je druhým k smíchu. Co také jiného dělat s člověkem, který si nestojí za tím, co prohlašuje a mění názory podle toho, kam vítr fouká a jak se mu to hodí. Chybou je ale i opak. Mít stále stejné názory a stále tvrdit jedno a to samé, ačkoliv nás zkušenost několikrát postaví před to, že nemáme pravdu.

Když nastane čas neměnnosti,
dny podobné jsou a fádní,
zanechme smutku nebo zlosti,
taje v tom nejsou žádný.

Nehledat vilu, maličkosti,
zpříjemnit mohou naše žití,
a nový názor, noví hosti,
a nové skutky, co nás chytí.

Užívat života dosytosti,
nechat si tohle poznání,
že člověk vzplane od radosti,
novinky, ty ho zachrání.

Pokud jsi přesto ještě v zlosti,
novinky nemáš prostě rád,
pokud máš všeho tak říct dosti,
tak změň svůj názor, zkus se smát.

Srdce kam se podíváš

19. srpna 2016 v 19:42 | LeS |  S nadhledem
Bude to asi tím, že toužím být zamilovaná. Jinak si to neumím vysvětlit. S dcerou jsme omylem sešli z cesty a dostali se na Jezírka lásky. Tak někdo pojmenoval jezírka u Štrbského plesa. Bylo tam prázdno, oproti městečku Štrbské pleso. Když už jsem tu, tak si je vyfotím. Rozhodla jsem se. Dva rybníčky spojené několika potůčky. Byly na nich dvě kachny. Vlastně ani nic zajímavého na focení. Dcera odmítala se mnou jít, protože do mě teda zamilovaná není. A protože je to celé trapné. Tak jsem udělala jen pár fotek a šla. Ale lavičky lákaly k posezení a možná i k něčemu víc :-)
A pak to začalo. Šli jsme si sednout do restaurace, kde na dveřích měli červené srdce na provázku a na stolku nádobu na svíčku se srdíčky. Ta restaurace se jmenovala u Tirola. Takže úplně nepoeticky. Pak jsem ve stáncích objevila srdíčkové magnetky, srdíčka na ponožkách, srdce na tričku s nápisem - domov je tam, kde je tvé srdce. Srdce z růží bylo i na nástěnce v hotelu, kde jsme bydleli. Srdce bylo na střeše domu, vypletené na svetru, na publikaci, v reklamě... kam jsem se podívala, bylo srdce.
Tak jsem si koupila jedno kamenné a rozšířila moji sbírku. Už mám čtyři, jedno tedy právě teď ztracené, ale myslím, že od dvou kusů to sbírka je. A neřešila jsem, jestli nemám to moje zlomené, protože jsem měla na výběr tolik náhradních :-)
A tečku tomu dal kamarád, který mi napsal - myslím, že je určitě dost srdcí, které tě mají rádi, a určitě minimálně jedno, co tě miluje .-) A kdo ví :-)

Rozchodový den4

17. srpna 2016 v 19:05 | LeS |  Normální den
Milovala jsem ho. Nevím, jestli je to omluva. I dítě člověk miluje a nedovolí mu dělat všechno. Šla bych za ním až za hrob. Kdyby to chtěl. A možná i kdyby nechtěl. Ne, určitě. Protože láska je slepá. A hloupá. Milovala jsem ho.
Věřila jsem, že se změní? Že ho já láskou změním? Nebo jsem prostě jen neviděla, protože nechtěla vidět? Nakonec jsem svou zaslepeností způsobila nám oběma víc bolesti. Možná jsme spolu ztratili pár let. A možná to právě byla ta lekce, kterou jsme si museli projít. A oba se jí naučit. Nehraj si s city druhého.
Ani pod záštitou lásky nejde dělat všechno. Nejde brát druhému duši a brát mu jeho vlastní rozhodování.
Jsem na vážkách. Chci s tebou být, nechci s tebou být... A jak to máš ty? A tak si odskočíme na chvíli k někomu třetímu, abychom se k sobě opět vrátili. Když je ta náruč otevřená. Je to dobře? Nebo špatně? Nebo normální? Jak kdo snese. Nehraj si s city druhého.
Když už něco děláš, dělej to s rozhodnutím. Dělej to vážně. Dělej to celým srdcem. A s rozumem. Nebraň se lásce.
Jsou věci, které člověk odpouští. I když ho zraňují. Ale pak si jednoho dne řekne, a už nemůžu dál. A má chuť hodit to na toho druhého. To tys... A ono je to vlastně - to já... jsem toleroval tohle chování.
Mám velké srdce. Odpouštím. Ale tohle dál nejde. Už je to přes míru. Už je toho dost. Už to dál nedám. Už to dál snášet nedokážu. A druhý se možná diví. Proč? Vždyť to stále bylo fajn... Nebylo. A ty to víš.
Rozchody, rozchody, rozchody. Někdy se tomu člověk elegantně vyhne. A nechce přijmout. Vždyť nám bylo tak fajn... Člověk je někdy zabedněný.
Chtěla jsem být jen s tebou a neviděla nic jiného.
Katarze, očištění, cesta do neznáma.
Když víme, co nám nevyhovuje, a máme chuť to změnit, je to mnohem víc, než setrvávat v neměnnosti. Je to těžší. Alespoň ze začátku. Je to náročnější. Alespoň ze začátku... Ale pak přijde uvolnění. Já to dokázal. Šel jsem jinou cestou, než tou známou. Jinou cestou, než cestou sebeodříkání. Dokázal jsem udělat něco pro sebe. Tohle se mi nelíbí a tohle jo.
Už to vím.

18.Den

16. srpna 2016 v 18:15 | LeS |  R 2112-román
Probudila jsem se s vymetenou hlavou. Jak po nějakém mejdanu. Jak kdybych toho hodně vypila. Nesmím ukázat, co opravdu cítím a vím? Vždyť nevím téměř nic. Jsem upoutaná na lůžko a mám něčemu věřit. Jsem sama a zdají se mi strašidelné sny. O nadvládě strojů a robotů. Bojím se. A když se vzbudím, není tu nikdo, kdo by mě uklidnil. Jsem prý vyvolená. Ale k čemu? Jsem sama nebo s někým mluvím? Začínám si myslet, že jsem případ pro psychiatra. Slyšet mluvit v duchu hlasy. Ve snu. Ve snu se to snad smí. Jsem stroj. Co je to za nesmysl. Hrát si. Přemýšlím, jaké hry jsem si hrála jako malá. Například hru na schovávanou. Ráda jsem si hrála na schovku. Někam jsem se schovala a pak se nechala hledat. Někdy jsem vydržela v úkrytu opravdu dlouho. Bavila jsem se tím, že mě druzí nemohli najít. A někdy jsem v úkrytu začala mít strach, že mě nikdo hledat už nebude. Že zůstanu tam, kde jsem. Nechci tu zůstat sama. Ať někdo přijde a ať mě vysvobodí. Už tu nechci být více sama.
Kroky, splnilo se mi přání. Někdo jde. Ne, to jsou tvrdé kroky. Kovový hlas. Ano, slyším kovový hlas. Je tak nepříjemný. Mám strach. Jsem tu v úkrytu, v bezpečí a nechci, aby mě někdo našel. Přála bych si toho, kdo tady byl předtím se mnou. Kde ten je? Možná bych ho naopak měla jít hledat já. Možná je někde on schovaný a čeká, až ho najdu. Bojím se strojů, bojím se kroků, bojím se, že se neochráním, a bojím se, že mi ublíží. Prosím...

"Všichni máme rodiče." Vždyť to je přece jasné, myslel si Pavel. A co jako má být? Rodiče, co nás někdy pěkně štvou. A když jsme nemocní, tak u nás ponocují. Chudák máma. Nebo nemluví a pracují. Jako táta.
Pavel vyřídil ségře vzkaz "všichni máme rodiče," a přidal ještě jeden svůj "Klárko, už se vzbuď."

prosím, Christiane, prosím, mami, tati... Jsem stroj. Všichni máme rodiče. Jaké rodiče má stroj? Programátora? Matku a otce? Kdo je rodič? Kdo nás stvořil? Kdo se o nás stará? Z něhož něco máme? Matka a otec - co zapadá do sebe? Matka a šroub? Jsme hardware a software, nemůže žít jedno bez druhého. Čím jsme? Kdo jsme? Stroj. Jaký stroj? Kdo je ten, kdo nás stvořil? Kdo dal myšlenku programátorovi? Učitel? Jaký učitel? Kde je učitel? Kdo nás opraví? Podle čeho nás opraví? Podle výkresů. Můžeme se opravit sami. Co když ztratíme přístup k informacím? Co když nás někdo vymaže? Ty dotazy mě připadaly nesmyslné, ale pomáhali, abych se tolik nebála. Soustředila jsem se na otázky. A z venku se opět ozvalo.
Kdo nás stvořil? Programátor? Kdo je programátor? Čím jsme? Otázky pomalu utichaly.
Oddychla jsem si. Zkoušela jsem se chvíli hýbat - zvedat nohy a ruce. Brzy zvednu i trup. A plavat. Mám toho hodně před sebou.

18.-19. Noc
Výborně. Povedlo se. Stroje si kladou otázky kým jsou. Stávají se lidmi. Jen lidé se snaží najít svůj původ. Stroje chtějí zabíjet. Stroje chtějí rozmontovávat. Teď nevědí, jestli mají. Nevědí, co je důležité a co je důležitější. Jsou zmatení. Hledají různé možnosti. Ale nenacházejí tu přesnou a nejlepší možnost. Stávají se postupně lidmi. Byli naprogramováni k ničení. Ale jakmile si začnou uvědomovat sami sebe, neví, zda mají ničit. Neví, zda se dokážou obnovit. Začínají si uvědomovat sami sebe. Začínají hledat kým jsou. A začínají se bát o život.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/