Září 2016

Normální den11

24. září 2016 v 19:38 | LeS |  Normální den
Dnes dávám velké plus autobusákovi. V sobotu před šestou jsem jela do Prahy. Řidič autobusu usměvavý, každému popřál dobrý den, vypnul rádio, abychom mohli dospávat, a světla v autobuse rozsvěcel jen na zastávce. Takhle nějak si představuji příjemné cestování.
Je stejně zajímavé, že když nemám náladu zrovna nejlepší, že jsou kolem lidé, kteří mi ji zvednou.
V metru si mě vybral jeden sympatický muž s kufříkem a ptal se, který směr na Mírové náměstí. Tak jsem mu chvíli tvrdila, že tam to vůbec nejede, protože jsem to nemohla na přehledu najít, pak jsem se trochu zorientovala a protože přijelo metro, tak mu řekla, že to je to správné. Za chvíli se objevil znova, že to bylo to špatné, naštěstí se někoho ještě zeptal než nastoupil. A mě došlo, že stojím já špatně a to metro, které odjelo, bylo moje. Ten pán se ani nezlobil, ani nenadával a ještě se usmál.
Pak člověk nemůže mít ani špatnou náladu a musí se zasmát taky.
Protože jsem čekala na různé spoje, vyhřívala jsem se na sluníčku a vybrala si lavičku, kde byly moje iniciály plus kdosi. Tak teď abych si vybírala muže s tímto počátečním písmenem - abych tu náhodu dotáhla do konce:-) Ale když bude mít úplně jiné písmeno, vůbec mi to vadit nebude.
Tak ať zažíváte jen úsměvné náhody.

Normální den10

7. září 2016 v 20:36 | LeS |  Normální den
Každý správný rodič si myslí, že jeho dítě je šikovné. Už jen protože vidí jeho pokroky. Od prvních slůvek a kroků přes čtení až po jeho zájmy, v kterých se rozvíjí. Nejsem výjimka. Mám šikovnou dceru.
Přestoupila od prvního září do jiné školy. Všechno je jiné - budova, spolužáci, cesta do školy, učitelé a jejich požadavky. Patří k dětem, které si všechno vyřeší samy. Takže se až doma dozvídám, jak se ztratila ve škole, jak měla problémy s čipem na obědě, jak něco zapomněla.
Některé děti pláčou a volají rodičům, jenže rodiče jim v tu chvíli můžou pomoci jen povzbuzením. Tohle volání má za následek, že pak rodiče přemýšlejí, co asi to jejich nešťastné dítě dělá, jak by mu mohli pomoci, a trápí se tou bezmocí. Dcera mě tohoto trápení ušetří. Ale starosti si dělám i tak. Jestlipak to všechno zvládla. Když se pak doma dovídám, co se jí během dne přihodilo, ani se nedivím, že nevolá. Při řešení tolika malých i větších problémů během dne, nemá ani čas, aby volala.
Včera ji pobolívalo v krku a hlava. Nadopovala jsem jí vitamíny, bylinkami, strepsilem, a doufala, že z toho nic nebude. Ráno se cítila i unavená. Ptala se, co bych dělala, kdyby mi zavolala ze školy, že jí není dobře. Tak jsem jí vysvětlila, že bych do té školy musela dojít a musely bychom spolu jít domů. Protože nemám auto, musely bychom pěšky. Práce, škola i domov jsou na různých stranách města, takže by to zabralo hodně času. A pro vysílené a nemocné dítě tedy nicmoc. Tak rozumovala a nic neříkala... odpoledne hlásila, že už je jí dobře, v krku nebolí a sama měla radost z toho, že už je zas zdravá. Já taky.
Tak takovéhle radosti mi dělá moje dcera. A největší radost mám, když chodí usměvavá a vidím jí, jak jde ze školy s novými kamarády.
Tak i vám přeju hodně úsměvu. Ať už vám tu radost udělá kdokoliv. Nebo i vy sami.

Já si počkám

5. září 2016 v 19:43 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Vezmeš mě za slovo
a ukážeš mi svět,
začneme nanovo,
budu ti vyprávět.

O květech na seně,
o zrní ve klasech,
co voní prosebně,
drhnou ti ve vlasech.

O ptačím zpívání,
někdy nás probudí,
ospalé zívání,
k lásce nás povzbudí.

O dnu co začíná,
o dnu, co končí se,
pozlátka posbírá
příběhy brodí se.

O řece zázraků,
z kapiček pramínek,
nese nás do mraků,
tolik mám vzpomínek.

O sladkém ovoci,
jablku poznání,
šeptání do noci,
láska nás ochrání.

Ztraceni v pokroku?

3. září 2016 v 20:30 | LeS |  Zamyšlení
Moje babička chodila rozsvěcet lampy. Nemusela obíhat po vesnici, otočila knoflíkem. Už to byl pokrok. Byla ta jediná z vesnice, která měla zaveden telefon. Chodili k ní telefonovat všichni sousedé. Dnes se mi zdá, že ty návštěvy nebyly zas až tak časté. Když jsem dojížděla do školy, tak už měli telefon i moji rodiče. Taťka ho dostal za odměnu z podniku a vyřizoval podnikové vzkazy kolegům. Byl to takový ten telefon s ciferníkem a otáčivým kolečkem. Když nastala doba "pro volbu zmáčkněte jedničku a křížek" pracně jsme na něm tu jedničku vytáčeli a křížek hledali. Prostě jsme se nikam nedovolali.
A když jsem se já pak vracela domů a ujel mi někde vlak, protože jsem víckrát přestupovala, hledala jsem telefonní budku. A drobné, které bych tam naházela. Naštěstí jsem se nikdy neztratila a zprávu domů jsem dala.
Můj první mobil jsem dostala od přítele. Po krátké známosti pochopil, že se se mnou chce domlouvat na dalších schůzkách. A tak mi ho dal, i když jsem se hodně bránila. Kampak na mě s pokrokem. Vždyť nic není tak důležitého, aby nepočkalo. Byl to alcatel, pěkně těžký i bytelný, a měl tu výhodu, že když spadnul, rozpadl se na baterku a ten zbytek, dal se dohromady a zas fungoval. Pamatuji si, že mi mockrát spadnul i na tvrdých schodech. Můj další telefon mi spadl na koberec a měl zničený displey. Ale člověk jde s dobou a mám i dotykový telefon, i když stále bez internetu v mobilu. Vždyť pokud je něco důležité, pak se to člověk doví i bez internetu. Nemusím být online neustále.
Vzpomínám i na dobu, kdy jsme jeli autem na výlet, zpívali jsme si v autě, hráli jsme hry, jeden člověk podle mapy navigoval... Dneska si člověk pustí rádio nebo i film v autě, děti mají tablet, cestu řídí navigace. Na výlety se už nechodí s mapou, už se nebloudí a neobjevují nová místa. Vše je objeveno a zaznamenáno v navigaci a v mapách leteckým pohledem.
Teď řešíme už pár týdnů televizi. Bývalý manžel mi vyměnil tu chytrou skříňku pod televizí a ta se rozhodla, že bude dělat recenzi programům. A funguje, když se jí to hodí, když je odpočatá, dobře naladěná (to doslova). Takže většinou slyším rozčílenou dceru, jak telefonuje tátovi, že už to zas nefunguje. A on jí přes telefon radí, jak na to. Většinou neúspěšně. Na flasku se nám nepodařilo nahrát jediný program, protože jsme zjistili, že máme jen 2GB, a to je na filmy málo... a to dřív stačily diskety s několika kb... Stařičký počítač (7let) se přehřívá, internet funguje s přestávkami... takže se vracíme k vynálezu knihtisku.
I když se pokrokovým věcem bráním, nakonec uznám, že je to změna k lepšímu. Určitě si bez spousty věcí, na které jsem si už zvykla, nedokážu představit život, ať už je to počítač, mobil, auto, lednice,... a spoustu dalšího. Jen mi někdy bývá líto, že se vytrácí ten normální lidský kontakt. Můžeme sepsat spoustu slov na blog a dát spoustu fotografií a hlášek na facebook. Udržujeme takovéhle kontakty se stovkou přátel. Ale ta opravdová přátelství se společnými zážitky, zdá se mi, se vytrácejí.
Myslím, že ztraceni v pokroku nejsme, že si to užíváme a chceme pořád víc... Jak kdyby nemělo hranice zdokonalování věcí, které nám usnadňují život. Tak hlavně, aby všechno fungovalo, jak má.

1.září

1. září 2016 v 20:07 | LeS |  Zamyšlení
Je tu zas 1.září a nový školní rok. Co popřát školákům? Ať...
máte stále touhu objevovat
dobrého kamaráda v lavici
skvělé učitelky a učitele
rodinu, která vás má ráda a bude stát při vás
nezažijete nic nepříjemného
chutné svačiny a obědy
a ty nejbarevnější zážitky.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík