Říjen 2016

Tvoření nejen podzimní

28. října 2016 v 20:11 | LeS |  Pojď si hrát
V prázdninovém dnu jsme vyrazily na nákupy. Původně jsme chtěly do zoo, ale pak jsme se shodly, že v tom příšerném počasí budou všechna zvířata zalezlá.
A tak mi dcera povídá: "Mami, vezmi si dva tisíce,... nebo radši kartu." Naštěstí to za dva tisíce nebylo, ale radost jsme si udělaly obě. Naše nejoblíbenější obchody jsou obchůdky pro tvořivé a galanterie.
Koupila jsem si před časem zbytek látky a udělala si dva povlaky na malé polštářky. Slunečnice se mi už ale okoukaly, a tak jsem ve stejném obchodě nemohla nechat další zbytek látky. U slunečnic zbylo na zahnutí látky, takže jsem nemusela řešit zapínání. Tady jsem našila cvočky.
Koupily jsme si i polystyren, flitry a špendlíky. A doma pak trpělivě propichovaly. Plánujeme, že takto ozdobený polystyren pověsíme na stromeček.
A ještě něco podzimního, co nás nestálo téměř nic. Jen pár kroků k javoru a provázek. Když jsem byla malá, snažily jsme se s kamarádkou vystřelit růži z papíru. Pak jsme zjistily, že si jich z krepového papíru můžeme udělat spoustu. Tak jsem zavzpomínala a udělala si růže z listí.
A dcera se připravovala na Haloween. Myslím, že se jí obrázek na A4 povedl. Malovala a vymýšlela sama. Jo, a to, co visí ze stromu hlavou dolů jsou netopýři :-)
Jen ty dýně jsme letos nestihly. Přikládám starý obrázek. Tak snad zas příští rok nám budou strašidelně svítit na schodech.
Hezký podzim!

Normální den14

25. října 2016 v 21:01 | LeS |  Normální den
Dnes jsem si uvědomila jednu pro mě důležitou věc. Někdo to možná vůbec neřeší, někoho to možná také naštvává. Mě dnes došlo, že se rozčiluji zbytečně.
Měla jsem zas ten den, kdy šéfovi připadalo, že dělám všechno blbě. Nemám šéfa, který by dokázal povzbudit nebo pochválit. Mám šéfa, který i po úspěchu říká - měla jsi udělat tohle, a měla jsi to udělat takhle... Takže mě dokáže absolutně otrávit a vracím se od něj s takovým tím pocitem, tak já nebudu dělat nic a vyjde to nastejno.
A přijdu domů. Mám ráda moji zahradu. Odreaguju se při práci i pohledem na kytičky, úspěchem z vypěstované zeleniny. Mám zahradu teprve rok, takže zkušenosti žádné, ale to mi nebrání v tom, abych na ní dělala ráda. A už jsem zas slyšela, ty mečíky jsi ustřihla blbě, jsi zničila hlízy, že to máš z internetu, tak nesmíš věřit všemu, co je na internetu. A ten strom tam nesázej, dej ho někam úplně jinam, to děláš blbě...
A ve mě se něco zlomilo. Přestala jsem se rozčilovat nad tím, co musím pořád poslouchat, nehodlala jsem se dohadovat, přestala jsem si kazit radost. Prostě jsem si řekla, a mě je úplně jedno, že dělám všechno blbě. Dělám to nejlíp, jak umím.
A jestli si někdo myslí, že existuje jen jedno správné řešení a jen jeho postup je ten správný, tak je pěkně naivní.
Myslím, že každý má tu možnost dělat si ty svoje věci blbě. Že má možnost učit se ze svých vlastních chyb a ne radami druhých. A že tím, že uděláme věci jinak, možná objevíme něco nového.
Myslím, že se žádný z vynálezců nenechal odradit názory druhých, že to dělá blbě. Protože to dělal jinak. Ale cítil, že to prostě má udělat tak, jak to dělá.
Takže jestli to máte někdo jako já... Děláte nějakou práci s radostí, a pak vám někdo řekne, "to děláš totálně blbě"... nenechte se tím otrávit. Je to jen někoho názor. A každý si může myslet, co chce. Jestli chcete, tak se zeptejte, a jak to mám podle tebe udělat. A jestli chcete, tak to i udělejte podle někoho jiného. Nebo to dál dělejte podle sebe. Pokud to bude opravdu blbě, tak se chyba určitě ukáže.
Mít dobrý pocit z práce, kterou člověk udělal, to je jeden z důvodů, proč stojí za to něco dělat. A pořád je lepší dělat "něco" - i když blbě, než jen čučet na televizi... nebo chodit k druhým a říkat, to děláš blbě.

Normální den13

23. října 2016 v 21:44 | LeS |  Normální den
Tak jsem zas jednou prošvihla seznámení. Byla jsem na povídání o Kongu cestovatele Tomáše Kubeše. Nádherné povídání. Nádherné fotografie. Odvážný cestovatel. Moje dcera se na Afriku těšila. Byla párkrát v Egyptě a Tunisku. Takže se jí Afrika strašně moc líbí. Tady viděla, že Afrika nejsou jen luxusní hotely. Že je to každodenní boj o přežití.
Kupodivu ve tvářích lidí nebyla vidět bída a zoufalství, ale úsměv. Historky, které jsme slyšely, ale tak moc úsměvné nebyly. Nedostatek jídla, nemoce, nedostatečná hygiena, a aby toho nebylo málo, tak bandité a vojáci, kteří by měli chránit, ale neděje se tak.
Celé vyprávění jsem měla takový ten pocit, to snad není ani možné. Člověk si málokdy uvědomuje, jak moc má, když má na jídlo, bydlení, tekoucí vodu a zábavu v podobě televize nebo internetu. Když má bezpečí a svobodu.
Fotografie housenek a opic odradily moji dceru od jídla čehokoliv hýbajícího se a prohlásila, že je vegetarián. Já se otřásala při představě, že ve stejné řece se člověk myje, vykonává potřebu i ji pije.
Rozhodně bych v sobě nenašla odvahu, riskovala nemoc a zastřelení, abych viděla v přírodě gorily vysokohorské. I když to musí být úžasný zážitek, který se jen těžko dá zprostředkovat pořízenými fotografiemi. Člověk by si přál, aby žily stále ve svém přirozeném prostředí, stejně jako další zvířata. A jako lidé, kteří se živí lovem v pralese.
Zaujala mě také škola, kde na jednoho učitele je přes sto dětí. A děti se chtějí učit a vzdělávat. Nebo silnice, které vlastně silnicemi nejsou, jen čárami na mapě.
Jak často si člověk v dnešní době stěžuje. A přitom žijeme ve světě, kam se tito afričtí lidé chtějí dostat. Kdybych byla hodně naivní, hodně bláznivá a hodně dobrodružná, myslím, že bych si z Konga snadno přivezla partnera. Myslí, že tady je ten skutečný blahobyt. A chtějí se dostat do Evropy. Neriskla jsem to. On by mi stejně nejspíš utekl do Německa :-)

Lavička v parku

12. října 2016 v 20:19 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Jednou jedna lavička byla,
stávala v parku osamělá,
měla svá přání, ráda snila,
jak nosí mnohá těla.

Jak na ní sedá mnoho lidí,
všichni jí říkaj slova díků,
že odpočinek se jim líbí,
no, byla trošku k smíchu.

Však lidé chodí nevšímavě,
spěchají kolem v kvapu,
jiné myšlenky mají v hlavě,
možná tu lavičku i chápu.

Jednou si sedl milenecký pár,
jak šťastná lavička byla,
pak rozhádaný stál opodál,
a lavička si dál snila.

Kéž by jí prstýnek na mě dal,
kéž propletly by si ruce,
za ženu by si jí vzal,
a do mých latí vyřezal srdce.

S dětmi by ke mě chodily,
ve stáří na mě sedávaly,
a další velké rodiny,
ty všechny by mě znaly.

Jak běží čas, tak jeden muž,
v širokém tmavém kabátě,
trochu se motá, ale kuš,
má prostě hodně navátě.

Těžko tu hledá místečko,
s úlevou na lavičku padá,
cítit je trochu vínečko,
ale lavička, ta je ráda.

Nyní lavička šťastná je,
bezdomovce si tu chrání,
konečně ji někdo miluje,
tak buďme šťastni za ní :-)

Slovensko-plesa

8. října 2016 v 17:41 | LeS |  Výlety
Probírala jsem se fotografiemi z letní dovolené na Slovensku. Spolu s dcerou jsme nafotily přes 1000 fotografií. Vybrala jsem fotografie k jednodennímu výletu, který zvládnou i děti a byly na něm všechny krásy - hory, plesa, vodopády.
Do zastávky Popradské Pleso se můžeme svézt električkou, nebo chcete-li úzkokolejkou.
Pak se člověk vydá pohodlnou asfaltovou cestou, kde nejezdí auta, ale je spoustu turistů. Takže se nešlo ztratit, člověk pokračoval s davem, nikam neodbočoval a jen se kochal horami a okolními lesy.
Já jsem si vyfotila moje oblíbené bodláky.
Dcera zas našla skřítka.
Pro první fotku horské bystřiny nemusel člověk chodit daleko. Je focena kousek od železniční zastávky.
Tenhle osamělý kámen byl kousek od cesty.
Stejně jako zapomenutý potůček. Bystřina s kameny je focena v lese.
Takovýchto stromů s kamennou duší jsme viděly několik.
Když už člověk začne být znuděný asfaltovou cestou, odbočí doprava směrem k symbolickému cintorínu. Pro tento cintorín bylo vybráno krásné místo a cedulky doplňovaly vyřezávané a malované kříže.
Odtud je coby kamenem dohodil k Popradskému plesu.
Na člověka dýchne klid a pohoda. Jezero jsme obcházely k chatě na druhé straně, kde jsme si daly oštěpek na grilu a česnečku.

Voda byla průzračně čistá, pozorovaly jsme i ryby. A z jezera vytékal potůček.
Cesta kolem jezera uklidňovala samotou. Nakonec jsme si cestu zkrátily přeskakováním po kamenech.
Kořen dělal zajímavé pozadí květinám.
A od Popradského plesa vedla cesta ke Štrbskému plesu. Na začátku bylo ještě hodně světla a slunce, pak člověk šplhal po chodníku vedle srázů. Někdo to zvládal i s malými dětmi a kočárkem, potkaly jsme i odvážné cyklisty. Ale ani jedni asi netušili, do čeho jdou. Chce to pohodlnou obuv.

Jeden potok focený ze dvou stran.
Cesta, která vede do hor.
Pak už většina krásných výhledů byla zakryta stromy. Na cestě jsme odpočívaly u informačních tabulí, které jsme všechny poctivě studovaly. A obě jsme byly šťastné, když se nám naskytl tento pohled na Štrbské pleso. Byly jsme kousek od cíle.

Normální den12

4. října 2016 v 18:31 | LeS |  Normální den
Jednou za čas zatoužím po vlastním bydlení. A úplnou náhodou jsem klikla na inzerát, kde byl krásně zařízený byteček za skvělou cenu na perfektním místě. Tak jsem hned reagovala... Jenže protože to bylo tak skvělé, hned reagovalo i spoustu dalších lidí. Inzerát měli majitelé vyvěšený jeden den a už nebrali další zájemce.
Tak jsem si užila ten krátký pocit radosti, těšení a obav, jestli bych to zvládla. Finančně i o vše se od základu postarat.
Shodou okolností se jedna moje kamarádka, která naopak bydlí sama, chtěla dát dohromady s někým, s kým se necítí vůbec dobře, jen aby sama nebydlela... Tak jsem si říkala, jak je to praštěné chtít dělat věci, o kterých člověk už předem ví, že nemůžou fungovat.
Za vyfouknutý podnájem se nezlobím. Asi to tak mělo být.
Minulý týden jsem měla týden netěšení se do práce. V pondělí jsem přišla do práce a počítač mi to dal pěkně sežrat. Zapla jsem ho, několikrát výhružně zapípal, aniž by naběhl, tlačítko na zapnutí zůstalo blikat červeně a pak už ani nepíp. Tak jsem čekala, až bude mít čas IT technik. Bez úspěchu ho zkoušel přemluvit. Ještě se mě ptal, kolikrát mi to pípalo, že se podle toho pozná závada. Nevím, jestli je to pravda, ale zkoušela jsem si vzpomenout na píp, píp, píp, píííp... Nakonec si IT technik vzal počítač k sobě na stůl, rozebral desku, a počítač se rozběhl. A to už jsem se radovala, že budu muset jít domů.
V úterý jsem se nemohla dostat do práce. Dveře, které zůstávají otevřené, byly zamčené. Mám klíč, ale nedařilo se mi odemknout. Říkala jsem si, že tam tenhle týden být nemám.
Ve středu bylo volno a ve čtvrtek byla dcera marod, tak jsem s ní zůstala doma.
A v pátek už jsem zvládla i telefonát v angličtině. Mám jeden trik (není z mojí hlavy, ale funguje). Pokud musíte telefonovat v jazyku, kde druhému moc nerozumíte, požádejte druhého, aby vám napsal shrnutí do e-mailu, že to potřebujete pro svého šéfa. A pak už se e-mail dá přelouskat - s googlem :-)
Pěkný pracovní týden, zítra už je středa, tak víkend pomalu za dveřmi :-)

Dvakrát jinak

2. října 2016 v 12:05 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Všechno by bylo jiné,
klamu sama sebe,
srdce mám citů plné,
a chci najít jen tebe.

Ne nechci, ale musím,
tolik tě miluji,
láskou tě však dusím,
svými city spaluji...

Napadlo mě, jak by asi vypadala tato básnička pozitivně.

Všechno je zcela jiné,
věřím už v sama sebe,
srdce mám citů plné,
a našla jsem tu tebe.

Ne nechci, ale prosím,
tolik tě miluji,
v srdci tě už nosím,
své city ti daruji...
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/