Leden 2017

Můj druhý dobrovolnický den

29. ledna 2017 v 13:56 | LeS |  Normální den
Tento článek není o mě, ale o třech mužích, kteří před čtrnácti dny vyměnili odpočinek za mandaly a pastelky. Dovolila jsem se těchto mužů, abych mohla ukázat to, co vytvořili, na mém blogu. Pokud se chcete vyjádřit v komentářích k mandalám, budu ráda, a určitě komentáře předám.

Profík
Vybrala jsem jednoduché mandaly, které by dle mého soudu šly dobře vykreslit. Jenže jsem netušila, že se setkám s profíkem. Tento pán měl totiž "na svědomí" i výzdobu nemocniční chodby obrázky mandal, které byly mnohem složitejší než tyto. Proto obrázky pro něj byly hračkou a zatímco my ostatní jsme vykreslili jednu mandalu, on jich stihl hned několik.
Mandaly jsou jemné a harmonické.


Blíženec
Tento muž měl největší strach z toho, že jsem řekla, že pak budu hodnotit barevné ztvárnění mandaly. A pro jistotu dal do mandaly co nejvíce barviček. Ale možná to bylo úplně jinak :-) On i v chaosu je řád a smysl.

Odvážlivec
Myslím, že chce odvahu jít dělat něco, o čem už dopředu víte, že to nezvládnete dokonale. Také tento člověk nezapomněl dodat, že přetáhl a že... a není to vlastně jedno? Celkově na mě mandala působí jako hvězda šerifa :-)

Na mandalách je úžasné, že nemusíte přemýšlet nad barevností a každou mandalu v různém rozpoložení vybarvíte jinak. Nevím, jestli nám mandaly pomohly v uvolnění, regeneraci, ale myslím, že jsme se všichni pobavili.

Chřipka

27. ledna 2017 v 20:16 | LeS |  Normální den
Tak už vím, jaký je rozdíl mezi chřipkou a nachlazením. V sobotu ráno jsem se vzbudila s bolavým tělem a myslela jsem si, že to rozhýbu, dokud jsem si nezměřila teplotu. 38,5, postupně to došlo na 40 a tam se to udrželo dva dny. Ačkoliv tělo mělo zimnici a jedla jsem spoustu paralenů - pak už nejedla, protože jsem zvracela... horečka, hlava, kašel, křeče ve svalech... únava a vyčerpání, to mi dělalo společnost pár dní.
Chřipka mě úplně vyřadila ze hry na celý týden. Až dnes se cítím trochu líp a pokašlávám jen občas.
Kdybychom nechytli s kolegyní chřipku úplně stejně, tak si myslím, že jsem přecitlivělá a přeháním. Ale jak jsme si postupně v nemoci psali SMS, i ona si myslela, ve středu jsem zdravá, a také ji chřipka postavila před realitu, zapomeň, že uvaříš dětem po čtyřech dnech nemoci jídlo, prostě to neudýcháš.
Sáhla jsem si na dno. Teď už je mi hej, když o tom píši, ale musím přiznat, že jsem každý den hledala humor, abych to zvládala lépe a každý den jsem si myslela, že je mi tak zle, že už hůř nemůže být. A pořád si říkala, jak je ta chřipka zákeřná.
Mám to za sebou. O dceři jsem týden nevěděla, i kvůli tomu, aby to nechytla. A jít předčasně do práce bych si nedovolila, protože o případné komplikace zápalu plic, zánět průdušek nebo problému se srdcem - poté, čím jsem si prošla, tak to fakt ne.
Ptala jsem se taky, proč jsem to musela chytnout. Ještě minulý pátek jsem měla energii, hodně jsem chodila ven, snažila jsem se jíst zdravě a o pozitivní přístup. A pak taková chřipka, co člověka nutí zalehnout do postele a nezvednout se, protože to prostě nejde.
Nevím, nepřišla jsem na jediný důvod, proč jsem tu chřipku chytla, kromě toho, že jsem dva dny seděla blízko člověka, který ji měl. Asi člověk není tak odolný vůči všem virům a bakteriím, jak by si myslel.


Vyštrachala jsem starý záznam z deníku o platonické lásce, hodící se a pro pobavení.
Kašleš. Na mě, na sebe,. na život. Utíráš nos do kapesníku zmuchlaného. A naše řeč - pouhé ne a ano. Naše pohledy. Setkají se? Vidím tě jen jak mě míjíš, zamáváš na mě kapesníkem a bacili se radují. Jirko, čau, říká ti jiná. A děkuje ti. Žárlím. Vzdávám se přání v moci bacilů. Konečně máme něco společného. Oba ležíme v posteli - každý zvlášť.

Tak ať ležíte v posteli jen s někým a ne s něčím .-)

Rovnátka

17. ledna 2017 v 21:36 | LeS |  Normální den
Pro krásu se prý musí trpět. Slýchala jsem to od mala, ale nemínila jsem se tím nikdy řídit. Neumím si představit, že bych podstoupila například operaci víček, nosu nebo prsou, abych se více přiblížila ideálu. Raději se smířím s mými nedostatky.
Ale to nemůžu samozřejmě vykládat mojí dceři. Navíc když se jedná o takovou banalitu, kterou má dnes prý každý druhý - o rovnátka.
Dozvěděli jsme se, že má předkus. A dokonce nás ortodoncista i postrašil, že by se jí mohla zhroutit klenba... Nevím, spodní zuby se prostě musí dostat blíže k horním. To znamená rovnátka nahoře i dole. Chvilku jsem lapala po dechu, když jsem slyšela sumu, která se pomalu vyšplhává k 20 tisícům korun. Ale co bych pro krásný úsměv mojí dcery neudělala.
A tak dostala v prosinci rovnátka. Když jsem ji viděla disciplinovaně ležet na zubařském křesle s pusou otevřenou, chtěla jsem říct, kašlem na to, jdem domů. Vydržela jsem to v tichu i ona.
Doma si stěžovala, jak jí rovnátka vadí, že jí to bolí, vůbec netuší, jak má kousat, a že bude asi jíst jen kaše. Sedla jsem k internetu a zjišťovala zkušenosti ostatních. Nejlepší byl pán, který si chtěl rovnátka sundat kladivem a kleštěmi. Dcera se zasmála, ale nevím, jestli neuvažovala o návštěvě dědy se stejným důvodem. Většina lidí mohla kousat vzadu, ale ona musela vepředu - nebo to bylo obráceně? Prostě jí zuby neseděly na sebe. Bylo to něco jiného v puse, drátky se občas zapíchly do dásně, ale zvládala to a zvykala si.
Když už si zvykla natolik, že i vše kousala, následovala další návštěva lékaře. A zas další vztekání se doma, protože jí to bolelo, vadilo, a zas nemohla kousat. A jediné co slyším je, "já je nechci na celý život." A jediná moje odpověď "to zatím neřeš". Myslím, že některé věci snášejí mámy hůř a raději by je vzaly na sebe místo dětí...
Samozřejmě má předkus zděděný po mě. Vzhledem k tomu, že kvůli mému úsměvu jsem nikdy neslyšela žádné pošklebky, spíše naopak, a protože když jsem já byla malá, zubaři to tak neřešili, neřešila jsem to nikdy ani já. Jak mi řekla moje dcera, když jsme se bavili o dědičnosti "no a vidíš, jak jsi hezká" :-) A to má období, když už mě vidí kriticky. Ale pro sundání rovnátek by udělala cokoliv :-)

Andělům

14. ledna 2017 v 18:38 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Až narostou křídla andělům,
dáme jim černou pásku,
aby svůj obraz dali snům,
a nám všechnu svou lásku.

Až narostou křídla andělům,
dáme jim fíkovou zátku,
aby svou píseň dali snům
a nám bělounkou látku.

Až narostou křídla andělům,
dáme jim pevného zámku,
aby svá slova dali snům,
a nám bezednou slánku.

Až narostou křídla andělům,
tělo jim svážeme ostrými lýky,
aby vše ze snů daly dnům
a vlastní duši přikryli víky.

Pak možná teprv řeknem dost,
andělům vrátíme jejich krásu,
křídla, a všechno pro radost,
a pro naši stálou spásu.


Předsevzetí

11. ledna 2017 v 20:11 | LeS |  Zamyšlení
1.1.2017 jsem si dala několik předsevzetí. O svátcích jsem si stihla odpočinout, byla jsem plná elánu a energie a právě v tomto rozpoložení jsem si říkala, budu žít lépe. Dokonce abych se více namotivovala, sepsala jsem si několik věcí, které bych chtěla zařadit do mého denního režimu, a za každou věc, kterou denně udělám, si napíši hvězdičku. Až budu mít určitý počet, plánuji odměnu, na kterou se těším už teď. Už o jedenáct dní později musím přiznat, že se mi to trošku hroutí a nezabírá ani motivace hvězdiček.
Například cvičení. Ano, ze začátku jsem byla nadšená, takže jsem cvičila ráno i večer, tancovala, řádila, posilovala... teď si najdu tak maximálně deset minut a je z toho jen protahování, aspoň aby záda nebolela. A stejně mám pocit, že mě bolí celé tělo. Mnohem víc, než když jsem nic nedělala.
Nebo psaní. Je to moje vášeň. Nabíjím se psaním. Jenže v práci dostanu třicet e-mailů, u deseti mi zbyde praporek, protože je nemůžu vyřídit hned, do toho moje normální práce, několik telefonátů - a na konci pracovní doby už se nemůžu na počítač ani podívat. Natož pak doma sednout a psát, když ještě musím fungovat jako máma. Alespoň jako máma.
Mandaly. Abych se zbavila stresu, vybarvuji si mandaly. Každý den kousek, protože celou samozřejmě nestihnu. Myslím, že mám cit pro barvy. Ale když člověk jeden den vybarvuje část, další den zas kousek a pak zas - pokaždé má jinou náladu, pokaždé sáhne po různých pastelkách - myslím, že jsou to docela zajímavé obrázky, smutno-strakaté a křiklavě-praštěné.
A to, že si budu každý den mýt pořádně boty - no nebudu, vím, že je to chvíle, ale nebudu. Nebo že se nebudu šidit v jídle - taky bohužel budu, protože to je věc, která se nejjednoduššeji vypustí, protože suchý croissant je snadnější než sýr a zelenina, že budeme víc chodit ven - komu by se chtělo, když je tam tma, že budeme psát každý den diktát - každý den se to fakt nedá, že...
Sečteno, podtrženo, v některých věcech se ještě držím. Říká se, že člověk potřebuje 21 dní, aby se z činnosti stal zvyk, tak pořád doufám, že když vydržím těch 21 dní, že budou některé věci snazší. U něčeho si už teď dávám jeden, dva dny volno, ale pořád si říkám, že to nevadí, že zas zítra začnu...
Nevím, krátká doba. Jen doufám, že 1.1.2018 nebudu začínat úplně odznova :-)

Zima

7. ledna 2017 v 13:16 | LeS |  Pro Tebe-básničky
Tiše se k zemi snáší
bílé sněhové vločky,
jemňounké packy naší
mourovaté kočky
po vlhké zemi ťapou
nechávajíce stopy
schované bílou vatou
stromy jsou i ploty.

Paprsky slunce tvoří
krajinu drahých kovů
ve sníh se nohy boří
nepospícháš domů.
K procházce cesta láká
rozprostřít v sobě něhu.
Brzy se ale smráká
zmrzneš v hebkém sněhu.

Krmítka zrnky plní,
když do tváří mráz zebe,
prokřehlé prsty lidí,
nemyslí jen na sebe.
Pro ně zní švitoření,
ze stříbrného ledu,
brzy se opět změní
do jarního zpěvu.

Lidl

5. ledna 2017 v 19:55 | LeS |  Normální den
Včera jsem si přečetla, že se strhla diskuse nad tím, že v letáku Lidlu byl černoch. Někteří lidé i psali, že do Lidlu proto přestanou chodit. Nějak jsem nepochopila ten smysl. Je mi jedno, jestli je modelem černoch, číňan nebo běloch. Myslím, že by mě ani nepobouřilo, kdyby tam byl mimozemšťan.
Zato by mě pobouřilo, kdybych se dozvěděla, že v soli je písek, mléko zkažené a pečivo tvrdé.
Chodím nakupovat do Lidlu, protože ho mám při cestě. Chutná mi pečivo, vyberu si i třeba v jogurtech nebo čajích, i když je tam menší výběr než v jiných obchodech. Zvykla jsem si na sortiment Lidlu a neřeším, že neseženu to, co v jiných obchodech.
Letáky neprohlížím, ale ve čtvrtek nebo pondělí ráno je obvykle plné parkoviště a fronty ještě před otevřením. Ten den Lidl jen prolítnu, a když náhodou někde vidím něco zajímavého z věcí, u kterých jsou zástupy, tak vezmu a doma teprve pořádně prohlídnu. Když se mi věc nehodí, příště vrátím. Ale zatím jsem takto vracela asi jen dvakrát. Myslím, že po patnácti minutách dav přestane šílet, lidé ukořistí, co chtěli, a z Lidlu se zas stane normální pohodový obchod.
Píši pohodový, protože tam nakupuji ráda. Možná jde o zvyk, ale myslím, že spíš za to můžou prodavačky. Jsou vždy usměvavé, ochotné, milé. Nikdy se mi nestalo, že bych čekala v dlouhé frontě, nebo některá prodavačka zapomněla pozdravit. Dokonce když jsem si kupovala igelitovou tašku, tak mi ji otevřely a připravily tak, abych do ní mohla přímo nandavat věci. Možná maličkost, ale protože zrovna s hledáním otvoru u igelitových pytlíků a tašek mám problém, tak mě to potěšilo (strkám je dceři, má šikovnější prsty) :-)
Možná máte někdo jiné zkušenosti, ale já jsem ráda, že při cestě mám zrovna tenhle obchod a ne jiný.

Cesta

3. ledna 2017 v 21:16 | LeS |  Výlety
Bylo mrazivo, ale svítilo sluníčko. Vzala jsem psa, čaj do termosky, naplánovala si v duchu cestu a vyrazila. Půjdu k zastávce, snad cesta vede až tam, pak nahoru do vesnice a zpátky dolů z kopce. Udělám nějaké fotky, projdu se, vyčistím si hlavu, taky to už potřebuji.
Rozloučila jsem se s rybníkem a těšila se, že se snad - za hodinku, za dvě s ním opět setkám. Pokud všechno půjde dobře a někde nazabloudím. Jak jsem napsala, cestu dopředu jsem měla prostudovanou jen zběžně. Na velké mapě u nádraží jsem se podívala, kde jsem, kde je zastávka a pak vesnice, kam si přeji dojít. Ale s mojí orientací a pletením si stran vpravo a vlevo - nemusí to být jednoduché :-)
Zjistila jsem, že ani s fotografiemi to nebude tak lehké. Zapomněla jsem dát nabýt baterku ve foťáku. Pak jsem si řekla, že je to jen dobře, protože bych asi byla fascinovaná stříbrem a drahokamy na zemi a kolem mě a víc fotila než chodila.
Škoda, že se nedá lépe přenést klid zamrzlé přírody. To jsme se ještě hřáli na sluníčku, měli jsme za sebou kousek cesty a bylo nám dobře. Pak nás čekala cesta lesem, která nás měla zavést k zastávce.
Jakmile jsme přišli do lesa, slunce nám zastínily stromy i kopec.
Fotku jsem udělala i u tohoto rybníku. V hledáčku fotoaparátu měl úžasné kouzlo, ale z výsledku v počítači jsem byla pak zklamaná.
Cesta se občas ztratila, nebo vedla někudy, kde jsem ji nečekala a já jsem začala pochybovat o mém bláznivém nápadu. Sledovala jsem psa, jestli mu není zima, nebyla jsem si jistá, jestli cestu ujde on i já. Nevěděla jsem, jak jsme daleko. Občas jsem se zastavila a přemýšlela jsem, jestli se nemáme vrátit, dokud víme kudy. Nakonec se ale přece jen náš první cíl ukázal.
Tam v dálce je zastávka. Odolala jsem pokušení zkrátit si to po kolejích. A došli jsme na pole s posedem a opět si užívali slunce.
Ještě poslední fotografie, než nám zmizí slunce mezi stromy a zas hurá do lesa, směr vesnice.
Opět jsme chvíli šli a já jen doufala, že jdeme správně. Když už jsem si říkala, že když nedojdeme do naplánované vesnice, třeba se objeví nějaká jiná, objevila se informační tabulka. Označení přírodní památky, o které jsem vůbec netušila, že tu je - místo s výskytem jalovce v okolí vesnice, do které jsem chtěla dojít. Jdu správně, zaradovala jsem se. Jen ten jalovec jsem nikde neviděla. Snad v létě, až člověk nebude tolik pospíchat do tepla.
Došli jsme do vesnice a za ní na vršek. Tenhle strom se mi moc líbí. Je osamělý, fotogenický, odolává všem mrazům a bouřkám. Vyfotila jsem ho z obou stran a na jedné fotce je u stromu "vidět" i pes :-)
Ještě jedno překvapení nás čekalo na vršku. Kousek od nás přeběhlo 6 srn se srncem. Přiznám se, že jsem chvíli byla v šoku, takže než mě napadlo, že bych mohla vyndat foťák, byly už pryč. Jen dobře, že i pes byl jako zmrazený, jen se na ně díval a nepustil se za nimi, i když byl na volno.




Pak už jsem vyfotila jen vesnici pod námi, z které jsme vyšli a užívala si tu cestu dolů z kopce.
Poslední fotka od rybníka, od kterého je druhá fotografie. Došli jsme a zvládli jsme to. A já jsem si filozoficky říkala, že když člověk má nějaký cíl, neměl by to vzdávat, i když pochybuje. Protože ta cesta i pocit z dosažení cíle je úžasný :-)
I vám příjemné cesty :-)
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
www.humanlizards.blog.cz - kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík