Únor 2017

Smolař

20. února 2017 v 21:07 | LeS |  Normální den
Brala jsem se za největšího smolaře. Odjeli jsme na hory, abychom si zalyžovali, vyřádili, odpočinuli si... a mě se vrátila chřipka, ne tak hrozná jako předtím, ale docela nepříjemné nachlazení s kašlem, rýmou a únavou. A protože jsem to nechtěla riskovat, ležela jsem v posteli, kolem poledního jsem si dala v prázné restauraci česnečku (mimochodem výbornou) a dívala se smutně ven, jak je tam krásně. Výhled byl úžasný, ale mě pomalu stékaly slzy.
Dnes jsem potkala ale většího smolaře. Kamioňák s dvěma návěsy zatočil tak nešťastně, že uvízl a nemohl dopředu ani zpět a zablokoval na hodinu silnici v obou směrech. V době, kdy jezdilo nejvíc lidí do práce. Myslím, že dostal hodně nehezkých jmen. Jak se mu pak podařilo se odtamtud dostat fakt nevím. Navíc chodím pěšky, takže se mě kolony aut netýkaly. Snad jen provokativní poznámky řidičů "nechcete svést"? :-)
Další smolařku považuji paní, která chce po nás předělat fakturu, která nesouhlasí na jeden kus o jeden halíř. Protože odebrali dost zboží, dělá rozdíl celých 15 korun. On je problém, že dostala ceník, kde je cena o jeden halíř nižší, jenže u nás se brání, že došlo ke špatnému zaokrouhlení a správná cena je o jeden halíř vyšší... Nevím, kdyby to šlo, tak paní dám těch 15 korun, a ušetřím spoustu času, který tomu už přes měsíc věnuji. Ale princip je princip. Tak nevím, jestli to kvůli 15 Kč dožene až k soudu. Záleží na tom, kdo je tvrdohlavější, a jak moc nám jde o zákazníka.
Občas se něco nevyvede úplně přesně, jak bychom si představovali. A občas něco nejde tam ani zpět. A někdy nemůžete něčeho dosáhnout, i když cítíte pravdu na své straně. Ale pořád ještě se jedná o hloupost. A když si to člověk vezme kolem a kolem, tak jde vlastně o houby. O pár naštvaných řidičů, nesplněný termín, o pár korun... a o zdraví. A protože bez zdraví člověk nemůže nic, já se jdu kurýrovat, a vám přeji klidné dny. Nenechte se rozhodit .-)

Můj třetí dobrovolnický den

14. února 2017 v 18:58 | LeS |  Normální den
Já tam nechodím pomáhat. Já se tam chodím vyžít. Někdo navštěvuje hospody, jiný bary, já nemocnice. Vždyť kde jinde bych našla někoho, kdo bude dělat to, co chci já. A nemá ani kam utýct. I když to někdo zkoušel, ale zvědavost (a sestřička) ho vrátila zpátky.
Vzala jsem dětskou hru s písmenky, a tak se čtyři dospělí, rozumní lidé bavili skládáním slov. Vědci z akademie by se divili, jaká všechna slova existují. Bohužel jsem si nazapamatovala žádný, asi se neujaly tak rychle, jak nadějně zněly. Čtyřikrát jsme obraceli kartičky a dobrali do konce. Takový úspěch jsem ani nečekala. A příště člověče, zaznělo nakonec. Tak člověče, těš se.
Přemýšlím vždy nad vtipy, které bych mohla dát k dobrému... No, tentokrát mě napadl hodně drastický.
Žabák přijde ke kartářce, a ta mu předpovídá, potkáš krásnou dívku, která o tobě bude chtít vědět vše. A kdy to bude? zeptá se žabák. Příští semestr při hodinách biologie.
Jeje, dívala jsem se po tvářích, snad nebudou mít špatné sny, ale naštěstí v nich byl úsměv.
Tak jsem se osmělila a sdělila jim, že je za dveřmi Valentýn. Protože to byli muži v nejlepších letech, vysvětlila jsem, že to není MDŽ, kde se muži opijí a ženy dostají karafiát (byli trošku zklamaní), ale že by na mě měli pamatovat s nějakým přáníčkem a dárkem. Už jsem zamlčela, že ty dárky a přáníčka si dávají zamilovaní - oba dva.
Nejdřív se se mnou jeden muž chtěl podělit o tatranku. Ale když jsem viděla jejich jídelníček, vzpomněla jsem si, že i potvory mají srdce, a tatranku jsem mu nechala.
Ale pak jsem dostala něco nečekaného. Přáníčko hand made. Úžasné, Valentýnské. Jen když jsem ho otevřela, bylo tam "bujarého Silvestra". Tak jsme se domluvili, že dopíšeme za Silvestra Valentýna, uděláme hvězdičku, dolů napíšeme "nehodící se škrtněte" a přáníčko bude multifunkční.
A protože jeden muž je opravdu moc šikovný, a protože se občas dějí zázraky (i potvorám), dostala jsem i dárek. Viz. foto.
Tak kluci, děkuji moc za hezký den. Přáníčko je úžasné a ten řetízek budu určitě nosit. Já vím, nikde nechválit, aby ho po vás nechtěla každá. Ale jste skvělí. A nejmenuju, abyste neměli plno návštěv a zbyl vám i čas na koukání na televizi .-)

Konec cesty-blázinec

12. února 2017 v 12:02 | LeS |  Na zámku pod zámkem
Ne, dokud dýcháme, dokud žijeme, nikdy na konci cesty nejsme. A přece znám takové místo, kde si připadáte jako na konci cesty. A tím je blázinec. Pro někoho je to slovo hrůzostrašné, pro jiného tajemství, někdo už předem odsuzuje a jiný ani slyšet nechce. Ale je to místo, kde se snaží člověku pomoci.
Představte si totální odtržení od všeho, co jste znali, co jste měli rádi, ale i co vás štvalo. Seberou vám mobil, zakážou návštěvy, zakážou opouštění několika místností, v kterých se smíte pohybovat... máte jen postel, skříňku u postele, skříňku na šaty. Zůstanete sami jen se svými myšlenkami a s prášky, které předepíše doktor. Na pokoji jsou s vámi další blázni, o kterých nevíte, v čem blázní, a tak na nějaké sbližování rozhodně nemyslíte. (Jen pro info, pokud jste shledáni nebezpečným bláznem, dostanete jen samotku s postelí, na které vás můžou přikurtovat - a i když se to nezdá, je to pro vaše dobro).
V blázinci vás nikdo nedrží, a tak je dobré do něj jít včas, dokud vaše problémy nepřerostou únosnou míru. Protože pokud už si vašeho bláznění všimnou jiní lidé, můžou na vás zavolat policisty a pak vás eskortuje sanitka. To pak jste soudem (a v tomto případě soud rozhodne během jednoho dne bez vaší přítomnosti) zbaveni svéprávnosti. A je jen na rozhodnutí lékařů, kdy řeknou, ano vyléčen(a) a opět se stanete svéprávným člověkem.
Také vás hned na začátku (nebo když jste schopni vnímat) seznámí s tímto verdiktem a navštívíte právníka i sociální pracovnice. Právnické věci bývají nepříjemné, je důležité se ptát, což jako blázen s pochroumaným rozumem není jednoduché. Sociální věci jsou také nepříjemné, ale máte větší pocit, že se vám někdo snaží pomoci. Když zvládnete tohle, můžete se jít léčit.
Léčba probíhá tak, že nic neděláte. Jen ležíte, koukáte do stropu a přemýšlíte. Samozřejmě máte i v téhle situaci na výběr. Můžete se bavit s ostatními blázny. Někteří jsou sdílní, jiní zatrpklí, nekomunikativní, neschopní řeči - ostatně jako v normálním světě. Také si můžete zahrát pexeso, vybarvit obrázek, nebo si zašít roztrhané erární pyžamo - pokud máte štěstí na hodné sestřičky a příjemný blázinec.
Když se dostatečně seznámíte s ostatními lidmi a máte chuť, můžete jim i pomáhat. Slepé ženě popíšete vše v místnosti, ženě závislé na drogách sešijete plyšového medvídka, anorektičce učešete vlasy s nadšením, jak jí to sluší... Tedy pokud jste žena, jako muž máte kolem sebe muže. Pohlaví se tu nemíchají.
Když se chováte dostatečně v normě (prášky zřejmě zabírají), postoupíte do dalšího levelu. O tom, že se chováte vzorně, rozhoduje lékař, který vás každý den navštíví při vizitě. Ale hlavně sestřičky, které jsou neustále na oddělení a píší o vás zprávy. Přívětivou zprávou je "nevýrazné chování", což by v normálním životě asi příliš pozitivně neznělo.
A tak nastoupí terapie. Terapie duše i těla (přesné druhy terapií se liší podle blázince). Můžete pracovat na zahradě nebo dělat ruční práce. Vypěstujete ovoce a zeleninu, které se použijí v kuchyni, nebo květiny, které potěší oko. Vyrobíte věci, které se prodají a přinesou peníze na nákup materiálu. Také se staráte o úklid pokoje, jídelny, apod. Jste užiteční.
Psychoterapie může být individuální nebo skupinová. O všem rozhoduje lékař. Hledá, co by pro vás bylo vhodné. Na psychoterapii můžete absolvovat i spoustu psychotestů. Důvodem je najít, co vám přesně je, a kde je příčina vašeho problému. A hledají možnosti, jak tu příčinu minimalizovat. Zda to máte v hlavě jen pomotané, nebo totálně zničené. Není to příjemné, je to vyčerpávající a vysilující, ale cítíte, že je to nutné.
Pokud se váš stav zlepšuje, zjišťují, co s vámi udělá normální svět. Je vám dovoleno večer určenou hodinu telefonovat, návštěvy dvakrát do týdne a jednou za čtrnáct dní víkendová návštěva domova. Dostanete i svoje peníze (penězům předchází papír, který máte u sebe, je na něm částka, kterou povolili vaši bližní například na měsíc, a z které je nákup odečítán) a můžete si něco koupit v kantýně. Pokud blázinec má, můžete i do zahrady, a v tom nejlepším případě se otevřou zavřené dveře a pustí vás se skupinou dalších bláznů a s terapeutkou na chvilku ven, nadýchat se svobodného vzduchu.
Možná zažijete i pár recidiv. Ztratíte o všechno zájem, máte pocit zbytečnosti, nechcete se účastnit žádných terapií, nebo si připadáte už vyléčeni. Pokud můžete, odejdete, pokud nesmíte, pár dní proležíte v posteli a pak se znovu odhodláte do toho jít. Znova se snažit vyléčit. Znova věřit, že jednou přijde den, kdy se dveře blázince pro vás otevřou natrvalo. Není to jen o tom, že vy uvěříte, že to zvládnete. Ale musíte přesvědčit i druhé. Tady se ukáže vaše skutečná síla. Tady objevíte, že to v sobě skutečně máte. Že dokážete bojovat s tou duševní chorobou (závislostí, schizofrenií, depresí...), která je v mnoha případech doživotní. Nikdy si už nesmíte dát sklenku, propadnout špatné náladě, nerozpoznat spouštěč vaší nemoci. A zjistíte, jak moc je důležité, si říci včas o pomoc. I to je jedním z důležitých poznání, které tu zažijete.
A je to tady. Snažili jste se. Plakali jste, zlobili jste se, nechtěli jste, stýskalo se vám, plánovali jste, přátelili se, ptali se proč... a jednoho dne se dozvíte, můžete se vrátit do normálního života. Ani nechcete uvěřit. Teď už to bude lepší, teď už to zvládnu lépe... Budu dělat všechno proto, abych se sem nedostal. Rozloučíte se se všemi, na které jste si zvykli. Vždyť jste s nimi trávili tolik dnů (někdy i měsíců či pár roků). Které jste respektovali, i když byli blázni. Rozloučíte se s doktory a sestřičkami, které jste tolik neměli rádi, když se snažili vám pomoci. Ale došlo vám, že to přísné chování bylo nutné. Že to popichování byla zkouška. A co teprve ty sestřičky nebo terapeutky, s kterými jste se cítili dobře... Směsice pocitů.
A nastoupí normální život. A vy si občas vzpomenete i na ten blázinec, z kterého jste se tolik snažili dostat. Na ten konec na cestě. Cestě, která už dál nepokračuje, protože už není kam. Vedla by do záhuby. Blázinec, místo, kde všichni věděli o vašem problému. Kdy jste zažili pocit, že už nic není a nikdy nebude. Že tohle je konečná. Není cesty zpět. Ale které je odrazovým můstkem. Do nového života. Na lepší cestu.

Růžová víla-úvod a shrnutí

11. února 2017 v 11:20 | LeS |  RŮŽOVÁ VÍLA
Za všechno může dcera. A moje láska ke knihám. Jako malá jsem hltala kouzelný svět knih. Když se dcera začala učit číst, vymýšlela jsem krátké příběhy z cirkusového prostředí, kde byly použity jen písmenka, která dcera znala. Aby nemusela číst jen dokola slabikář. Když pak číst už uměla, stejně o knihy nejevila zájem.
A tak jsem si řekla, že jí ušiji knížku na tělo. Měla ráda víly, asi jako každá holčička. A měla ráda vybarvování. A ráda se rozhodovala sama. Měla jsem představu o knížce, kde se bude moci rozhodnout z dvou až tří možností, jak bude příběh pokračovat, a co bude chtít číst. A že v knížce budou obrázky, které si bude moci vybarvit. A ta knížka bude o vílách.
Příběh jsem vymyslela a napsala. I když pro různé možnosti a proto, aby všechno do sebe zapadlo a dávalo to smysl, jsem musela použít i excelovskou tabulku :-) Knížka vznikla. A nechala jsem si ji vytisknout na knihovnicka.cz ve třech výtiscích. Dala jsem i přečíst několika lidem, jestli opravdu vše navazuje, a ať si vyberou cokoliv, že vždy dojdou na konec knížky.
Jen s obrázky byl problém. Jak mi to šlo, se můžete podívat v galerii-víly. http://slunecnyden.blog.cz/galerie/vily Nešlo. Představu jsem měla, ale nedokázala ji přenést na papír. Obkreslovat umím, ale vytvořit něco svého - nešlo mi to. Tak jsem poprosila kamarádku, která kreslit umí, ale... Obrázky zkrátka nejsou.
Zkoušela jsem i knížku nabídnout k vydání, ale z knihovničky mi přišla zamítavá odpověď. Knížka je dopsána do konce, ale bez obrázků a ve 3 výtiscích - zatím je to polotovar :-) Moje dcera ji přečetla, i když zrovna možnosti na výběr ji kupodivu štvaly - nedokázala se rozhodnout a chtěla vědět vše. Ale to byl i můj záměr, že se ke knížce může vrátit a vyzkoušet jinou možnost. I když prozradím, že konec je vždy stejný :-)
Na blog jsem začala dávat jednotlivé kapitoly, ale není v mých silách dát je sem všechny. Tak to tu nechávám jako ukázku. Kdyby měl někdo zájem a zajímala ho knížka do konce, stačí, když napíše vzkaz s e-mailovou adresou, možností, jak ji dočíst, je hodně :-)
Odkaz na první kapitolu:

Srovnání škol

1. února 2017 v 18:33 | LeS |  Zamyšlení
Před časem jsem tu psala, že dcera přestoupila od září do jiné školy. S odstupem půl roku srovnávám, i když nevím, jestli se srovnat dá. Na vysvědčení se rozdíl neprojevil, ale musím říct, že tato paní učitelka nějaké to oko přivřela, když jí vysvědčení psala.
A co se týká známek, tak jich moc za to pololetí neměli. Byla jsem zvyklá, že dřív denně přinesla tři až pět známek. Teď má tak tři známky za týden. A to ještě přeháním. Nejdřív jsem byla rozpačitá z toho, že když se jí něco nepovede, špatně si to opraví. Nakonec paní učitelka dávala i možnost opravy špatné známky, kterou ale dcera nevyužila.
Známky jsou v této škole přístupné rodičům na internetu a každá známka má jinou hodnotu. Dřív jsme věděly, že důležitá známka je z pololetní písemky a jinak jsme to neřešily, teď má každá známka hodnotu od A do D. Dcera to dlouho nechápala. Až jsem ji vysvětlila, že klidně může dostat pětku v D, když v A dostane jedničku, bude jí pořád vycházet jednička. Teď se jen strefit do správného písmenka.
Také ji podezřívám, že ve škole nic nedělají. Dřív nosila denně spoustu vyplněných opravených papírů, když jsem s ní chtěla něco procvičit, vyzkoušela jsem jí jen z chyb, jestli si to už pamatuje dobře. Teď jí výjimečně podepíšu opravu v sešitě. Jinak moc netuším, jestli něco ve škole dělají. Dcera mi říká, že jim paní učitelka prostě víc vysvětluje. V dřívější škole víc procvičovali. Těžko říct, který přístup je lepší. A možná, že se přístup změnil i tím, že je prostě starší.
Také nově dostává známku se společné práce a z referátů. Když nastoupila do nové školy a dostala první referát, tak mi povídala, že nemohla říct paní učitelce, že neví, co to je. Že to už by byla ta původní škola úplně out. A nechtěla ji shodit. Tak referát musela odkoukat od spolužáků a teď už se z ní pomalu stává profík. Při minulém referátu jí paní učitelka říkala, ať to zkrátí, že mají jen osm minut do konce hodiny. Dcera to nestihla a s úsměvem, že jí spolužáci budou mít rádi, že se nebudou učit, pokračovala další hodinu.
Dala jsem ji do jiné školy, protože jsem nechtěla, aby v původní škole "zakrněla". Nemyslím tím, že by dcera byla nadprůměrně inteligentní. Jen má tendenci mít věci na háku, když není dostatečně motivovaná. Takže školu, z které začala "vyrůstat", vyměnila za jinou.
Jako rodiče mě udivoval jiný typ výuky. Že si pouštějí historické příběhy, byly na naučném představení, víc spolupracují, předstupují s názory před třídu a je míň známek. Ale dcera to shrnula jasně. Jsem v menším stresu než v minulé škole.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra