Konec cesty-blázinec

12. února 2017 v 12:02 | LeS |  Na zámku pod zámkem
Ne, dokud dýcháme, dokud žijeme, nikdy na konci cesty nejsme. A přece znám takové místo, kde si připadáte jako na konci cesty. A tím je blázinec. Pro někoho je to slovo hrůzostrašné, pro jiného tajemství, někdo už předem odsuzuje a jiný ani slyšet nechce. Ale je to místo, kde se snaží člověku pomoci.
Představte si totální odtržení od všeho, co jste znali, co jste měli rádi, ale i co vás štvalo. Seberou vám mobil, zakážou návštěvy, zakážou opouštění několika místností, v kterých se smíte pohybovat... máte jen postel, skříňku u postele, skříňku na šaty. Zůstanete sami jen se svými myšlenkami a s prášky, které předepíše doktor. Na pokoji jsou s vámi další blázni, o kterých nevíte, v čem blázní, a tak na nějaké sbližování rozhodně nemyslíte. (Jen pro info, pokud jste shledáni nebezpečným bláznem, dostanete jen samotku s postelí, na které vás můžou přikurtovat - a i když se to nezdá, je to pro vaše dobro).
V blázinci vás nikdo nedrží, a tak je dobré do něj jít včas, dokud vaše problémy nepřerostou únosnou míru. Protože pokud už si vašeho bláznění všimnou jiní lidé, můžou na vás zavolat policisty a pak vás eskortuje sanitka. To pak jste soudem (a v tomto případě soud rozhodne během jednoho dne bez vaší přítomnosti) zbaveni svéprávnosti. A je jen na rozhodnutí lékařů, kdy řeknou, ano vyléčen(a) a opět se stanete svéprávným člověkem.
Také vás hned na začátku (nebo když jste schopni vnímat) seznámí s tímto verdiktem a navštívíte právníka i sociální pracovnice. Právnické věci bývají nepříjemné, je důležité se ptát, což jako blázen s pochroumaným rozumem není jednoduché. Sociální věci jsou také nepříjemné, ale máte větší pocit, že se vám někdo snaží pomoci. Když zvládnete tohle, můžete se jít léčit.
Léčba probíhá tak, že nic neděláte. Jen ležíte, koukáte do stropu a přemýšlíte. Samozřejmě máte i v téhle situaci na výběr. Můžete se bavit s ostatními blázny. Někteří jsou sdílní, jiní zatrpklí, nekomunikativní, neschopní řeči - ostatně jako v normálním světě. Také si můžete zahrát pexeso, vybarvit obrázek, nebo si zašít roztrhané erární pyžamo - pokud máte štěstí na hodné sestřičky a příjemný blázinec.
Když se dostatečně seznámíte s ostatními lidmi a máte chuť, můžete jim i pomáhat. Slepé ženě popíšete vše v místnosti, ženě závislé na drogách sešijete plyšového medvídka, anorektičce učešete vlasy s nadšením, jak jí to sluší... Tedy pokud jste žena, jako muž máte kolem sebe muže. Pohlaví se tu nemíchají.
Když se chováte dostatečně v normě (prášky zřejmě zabírají), postoupíte do dalšího levelu. O tom, že se chováte vzorně, rozhoduje lékař, který vás každý den navštíví při vizitě. Ale hlavně sestřičky, které jsou neustále na oddělení a píší o vás zprávy. Přívětivou zprávou je "nevýrazné chování", což by v normálním životě asi příliš pozitivně neznělo.
A tak nastoupí terapie. Terapie duše i těla (přesné druhy terapií se liší podle blázince). Můžete pracovat na zahradě nebo dělat ruční práce. Vypěstujete ovoce a zeleninu, které se použijí v kuchyni, nebo květiny, které potěší oko. Vyrobíte věci, které se prodají a přinesou peníze na nákup materiálu. Také se staráte o úklid pokoje, jídelny, apod. Jste užiteční.
Psychoterapie může být individuální nebo skupinová. O všem rozhoduje lékař. Hledá, co by pro vás bylo vhodné. Na psychoterapii můžete absolvovat i spoustu psychotestů. Důvodem je najít, co vám přesně je, a kde je příčina vašeho problému. A hledají možnosti, jak tu příčinu minimalizovat. Zda to máte v hlavě jen pomotané, nebo totálně zničené. Není to příjemné, je to vyčerpávající a vysilující, ale cítíte, že je to nutné.
Pokud se váš stav zlepšuje, zjišťují, co s vámi udělá normální svět. Je vám dovoleno večer určenou hodinu telefonovat, návštěvy dvakrát do týdne a jednou za čtrnáct dní víkendová návštěva domova. Dostanete i svoje peníze (penězům předchází papír, který máte u sebe, je na něm částka, kterou povolili vaši bližní například na měsíc, a z které je nákup odečítán) a můžete si něco koupit v kantýně. Pokud blázinec má, můžete i do zahrady, a v tom nejlepším případě se otevřou zavřené dveře a pustí vás se skupinou dalších bláznů a s terapeutkou na chvilku ven, nadýchat se svobodného vzduchu.
Možná zažijete i pár recidiv. Ztratíte o všechno zájem, máte pocit zbytečnosti, nechcete se účastnit žádných terapií, nebo si připadáte už vyléčeni. Pokud můžete, odejdete, pokud nesmíte, pár dní proležíte v posteli a pak se znovu odhodláte do toho jít. Znova se snažit vyléčit. Znova věřit, že jednou přijde den, kdy se dveře blázince pro vás otevřou natrvalo. Není to jen o tom, že vy uvěříte, že to zvládnete. Ale musíte přesvědčit i druhé. Tady se ukáže vaše skutečná síla. Tady objevíte, že to v sobě skutečně máte. Že dokážete bojovat s tou duševní chorobou (závislostí, schizofrenií, depresí...), která je v mnoha případech doživotní. Nikdy si už nesmíte dát sklenku, propadnout špatné náladě, nerozpoznat spouštěč vaší nemoci. A zjistíte, jak moc je důležité, si říci včas o pomoc. I to je jedním z důležitých poznání, které tu zažijete.
A je to tady. Snažili jste se. Plakali jste, zlobili jste se, nechtěli jste, stýskalo se vám, plánovali jste, přátelili se, ptali se proč... a jednoho dne se dozvíte, můžete se vrátit do normálního života. Ani nechcete uvěřit. Teď už to bude lepší, teď už to zvládnu lépe... Budu dělat všechno proto, abych se sem nedostal. Rozloučíte se se všemi, na které jste si zvykli. Vždyť jste s nimi trávili tolik dnů (někdy i měsíců či pár roků). Které jste respektovali, i když byli blázni. Rozloučíte se s doktory a sestřičkami, které jste tolik neměli rádi, když se snažili vám pomoci. Ale došlo vám, že to přísné chování bylo nutné. Že to popichování byla zkouška. A co teprve ty sestřičky nebo terapeutky, s kterými jste se cítili dobře... Směsice pocitů.
A nastoupí normální život. A vy si občas vzpomenete i na ten blázinec, z kterého jste se tolik snažili dostat. Na ten konec na cestě. Cestě, která už dál nepokračuje, protože už není kam. Vedla by do záhuby. Blázinec, místo, kde všichni věděli o vašem problému. Kdy jste zažili pocit, že už nic není a nikdy nebude. Že tohle je konečná. Není cesty zpět. Ale které je odrazovým můstkem. Do nového života. Na lepší cestu.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 12. února 2017 v 12:19 | Reagovat

Už budu fakt hodná...

2 kouzelnakrajina kouzelnakrajina | Web | 12. února 2017 v 12:19 | Reagovat

já sem byla v blázinci milionkrát, takže s tím mám bohaté zkušenosti :-D

3 Eliss Eliss | Web | 12. února 2017 v 13:36 | Reagovat

Určitě dá člověku taková zkušenost hodně...

4 pihovatá vopice pihovatá vopice | E-mail | Web | 12. února 2017 v 14:35 | Reagovat

Tyjo, napsala jsi to moc hezky. Co bylo spouštěčem, to tady asi neprozradíš, co? No popravdě já se ani nedivím.

Taky jsem se tam málem dostala, to když jsem byla upřímná a popsala doktorce svoje pocity. A můj problém ten prvopočáteční byla nespavost. Nespala jsem asi tři dny, skočila jsem si pro něco na spaní k obvodní lékařce, dostala jsem léky, po kterých se tak dobře usínalo. Jenže už se mi nedostalo varování, že ty léky nesmím brát delší dobu. Já vybrala všechny a když mi došly, začaly mi chybět a pak jsem se zčista-jasna ocitla na psychiatrii.

A to byl vlastně konec. dostala jsem několik léků, jako první deprex, který jsem vůbec nepotřebovala, protože jsem ve své podstatě hodně živý a pracovitý člověk. Deprex navodil další nespavost, na tu jsem dostala další léky na spaní a další AD, zase trochu tlumící k tomu Deprexu a kolotoč se rozjel na plné obrátky. Poslali mě i do spánkové laboratoře, kde pouze zjistili, že nespím a že by to mohl být syndrom neklidných nohou (což nebyl, to se pak prokázalo) a napsali další léky, kterými se léčí např. schizofrenie. Nakonec jsem nemohla vidět nůž, chtěla jsem to trápení v sobě ukončit a v té době mi doktorka začala vyhrožovat psychiatrickou nemocnicí v Dobřanech. Jenže v čekárně jsem se o tom zmínila jedné paní a ta mě přímo varovala, abych tam v žádném případě nechodila a radši se se svými pocity lékařce nesvěřovala.

No nakonec jsem si pomohla sama, byla to dlouhá cesta, léky jsem začala vysazovat a teď když nespím, tak se nehroutím, klidně si čtu, nebo jdu něco dělat a i když nespím třeba dva dny, nakonec se to zase zhoupne.

5 padesatka padesatka | E-mail | Web | 12. února 2017 v 15:09 | Reagovat

[4]: Doma mi vždycky říkali: Pomož si  bude ti pomoženo.
Něco na tom bude, jsi toho důkazem.

6 beallara beallara | Web | 12. února 2017 v 15:57 | Reagovat

Každý den když ráno vstanu, děkuji sobě, někdy panu bohu, ale pravidelně svému psychiatrovi, že mi našel vhodnou medikaci a své psychoterapeutce, že měla trpělivost a byla na drátě vždy , když jsem potřebovala. :-)
To co píšeš, jsem nejdříve zažila jako zdravotní sestra v rámci potřebné praxe a několikrát jsem toužila to zažít osobně, ale nakonec mi pomohlo výše uvedené.
Je důležité míti svého gynekologa, zubaře a od určité doby i psychiatra :-)

7 signoraa signoraa | Web | 12. února 2017 v 17:30 | Reagovat

Tady ten konec ještě není neodvratný. Kamarádka pracovala dlouhé roky v Bohnicích na gerontologii, kde to už je opravdu konečná. Tady už se nikdo neuzdravuje, chybí tady to pomyslné, byt' sebemenší, světýlko na konci tunelu. Už tam nepracuje. Normálně se z toho všeho složila a půl roku se léčila se syndromem vyhoření.

8 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 12. února 2017 v 17:34 | Reagovat

Jedna má kamarádka zrovna čte zpověď nějaké spisovatele (na jméno si bohužel nevzpomenu), který se ocitl v psychiatrické léčebně a detailně popisuje vše, co se kolem něj dělo, prý je to neskutečné....absolutně si neumím představit, že bych se tam někdy ocitla...

9 slunecnyden slunecnyden | Web | 12. února 2017 v 18:10 | Reagovat

[1]: Myslím, že ti to nepomůže :-) Když musíš, tak musíš :-) Rozhodně jsem to sem nenapsala jako strašení. Jako určitou možnost pro lidi, které nevědí cestu dál.

[2]: Ach jo, ty návraty... :-)

[4]: Opičko, přečti si moje staré články a zkus najít, v čem jsem divná :-) Myslím, že ani doktoři neví. Já osobně si myslím velká fantazie, sklon k lítostivosti, cit pro spravedlnost a touha po vzájemném porozumění. Myslím, že s těmito romantickými představami se v dnešním světě nežije vždycky dobře :-) Ale ty jsi to zvládla skvěle. Jsi silná žena.

10 slunecnyden slunecnyden | Web | 12. února 2017 v 18:40 | Reagovat

[6]: A ještě maséra :-) Zkrátka si vždycky pomoc sami nedokážeme... A neberu to už jako slabost. Důležité, že se objeví nějaká záchrana.

[7]: Tak to věřím. Ono i tady to bylo někdy pro doktory náročné, když se stejní lidé vraceli zpátky. Víme hodně o tělu, víme hodně o duši, a stále neumíme úplně vše uzdravovat.

11 slunecnyden slunecnyden | Web | 12. února 2017 v 18:53 | Reagovat

[8]: Leri, záleží na úhlu pohledu a také na léčebně. Ale jsou i lidé, kteří se do léčebny chodí schovat před svými problémy, nebo nabrat sílu na další život. Pokud člověk jde do dobré léčebny, dobrovolně, spolupracuje, pak má i víc "volnosti" (myslím třeba terapie, cvičení, procházky) a i doktoři a sestry se k němu chovají přívětivě.
Škoda, že nemůžu napsat vše ještě konkrétněji pro lepší představu... ale myslím, že jsem v článku prozradila už dost .-)

12 beallara beallara | 13. února 2017 v 7:49 | Reagovat

[10]: Bohužel i dnešní společnost na toto pohlíží s despektem.
Přesto se mi dostalo ohromné satisfakce, můj bratr pohrdal psychickými problémy, utahoval si z nich a hovořil o nich s pohrdáním.
Než se sám sesypal...

13 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 13. února 2017 v 12:41 | Reagovat

[9]: Hm, tak nějak to často cítím i já, a říkám si, že dnešní doba není pro mne.

14 Sugr Sugr | E-mail | Web | 13. února 2017 v 18:21 | Reagovat

Říká se, že člověk si musí pomoci sám, jedině sám, i když má kolem sebe manžílka, Drahýho, Svatýho Petra, milovanýho či jediného Pána, jak je tu blogerky nazývají, milion člennou rodinu, nakonec je vše jen na člověku samotném. Prý... ;-)

15 slunecnyden slunecnyden | Web | 13. února 2017 v 18:47 | Reagovat

[12]: Myslím, že nikdy nikdo neví, jestli bude celý život duševně nebo fyzicky zdravý. Člověka s fyzickou nemocí přijímáme, ale toho s tou duševní často odsoudíme... Dokud se do toho sami nedostanem.

[13]: Já si vzpomenu vždycky na ten citát, co jsi dala jednou na stránky, a je mi líp :-) Když se narodíš do světa, kam nezapadáš... .-)

16 slunecnyden slunecnyden | Web | 13. února 2017 v 18:54 | Reagovat

[14]: Pomoci - myslím spíš chtít. Když člověk chce, objeví se i nějaká pomoc. Ale vždycky je to jen na něm. Vždycky je to jen na jeho rozhodnutí. A na tom, aby on to nevzdal. I když se to nebude hned vyvíjet podle představ.

17 tinka77 tinka77 | Web | 14. února 2017 v 17:56 | Reagovat

každému niečo chýba, niečo ho boli... Ja nemám rada nemocnice a keď sa v nich nečakane ocitnem cítim sa ako vtáčik v klietke.  Zatiaľ to ešte nie je konečná... Tá je niekde v odložovacom ústave pre starých ľudí a čakanie na tú poslednú cestu. Bola by som rada, keby som sa tam nikdy neocitla. ???

18 slunecnyden slunecnyden | Web | 14. února 2017 v 20:46 | Reagovat

[17]: Já vím, Tinko. Nejhorší je, když už se nečeká žádné zlepšení a zůstáváš "jen na obtíž". A nevím, jestli je horší si to uvědomovat, nebo už nevědět...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra
www.kdyz-se-dvojcata-nudi.blog.cz