Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 12. února 2017 v 12:19 | Reagovat

Už budu fakt hodná...

2 kouzelnakrajina kouzelnakrajina | Web | 12. února 2017 v 12:19 | Reagovat

já sem byla v blázinci milionkrát, takže s tím mám bohaté zkušenosti :-D

3 Eliss Eliss | Web | 12. února 2017 v 13:36 | Reagovat

Určitě dá člověku taková zkušenost hodně...

4 pihovatá vopice pihovatá vopice | E-mail | Web | 12. února 2017 v 14:35 | Reagovat

Tyjo, napsala jsi to moc hezky. Co bylo spouštěčem, to tady asi neprozradíš, co? No popravdě já se ani nedivím.

Taky jsem se tam málem dostala, to když jsem byla upřímná a popsala doktorce svoje pocity. A můj problém ten prvopočáteční byla nespavost. Nespala jsem asi tři dny, skočila jsem si pro něco na spaní k obvodní lékařce, dostala jsem léky, po kterých se tak dobře usínalo. Jenže už se mi nedostalo varování, že ty léky nesmím brát delší dobu. Já vybrala všechny a když mi došly, začaly mi chybět a pak jsem se zčista-jasna ocitla na psychiatrii.

A to byl vlastně konec. dostala jsem několik léků, jako první deprex, který jsem vůbec nepotřebovala, protože jsem ve své podstatě hodně živý a pracovitý člověk. Deprex navodil další nespavost, na tu jsem dostala další léky na spaní a další AD, zase trochu tlumící k tomu Deprexu a kolotoč se rozjel na plné obrátky. Poslali mě i do spánkové laboratoře, kde pouze zjistili, že nespím a že by to mohl být syndrom neklidných nohou (což nebyl, to se pak prokázalo) a napsali další léky, kterými se léčí např. schizofrenie. Nakonec jsem nemohla vidět nůž, chtěla jsem to trápení v sobě ukončit a v té době mi doktorka začala vyhrožovat psychiatrickou nemocnicí v Dobřanech. Jenže v čekárně jsem se o tom zmínila jedné paní a ta mě přímo varovala, abych tam v žádném případě nechodila a radši se se svými pocity lékařce nesvěřovala.

No nakonec jsem si pomohla sama, byla to dlouhá cesta, léky jsem začala vysazovat a teď když nespím, tak se nehroutím, klidně si čtu, nebo jdu něco dělat a i když nespím třeba dva dny, nakonec se to zase zhoupne.

5 padesatka padesatka | E-mail | Web | 12. února 2017 v 15:09 | Reagovat

[4]: Doma mi vždycky říkali: Pomož si  bude ti pomoženo.
Něco na tom bude, jsi toho důkazem.

6 beallara beallara | Web | 12. února 2017 v 15:57 | Reagovat

Každý den když ráno vstanu, děkuji sobě, někdy panu bohu, ale pravidelně svému psychiatrovi, že mi našel vhodnou medikaci a své psychoterapeutce, že měla trpělivost a byla na drátě vždy , když jsem potřebovala. :-)
To co píšeš, jsem nejdříve zažila jako zdravotní sestra v rámci potřebné praxe a několikrát jsem toužila to zažít osobně, ale nakonec mi pomohlo výše uvedené.
Je důležité míti svého gynekologa, zubaře a od určité doby i psychiatra :-)

7 signoraa signoraa | Web | 12. února 2017 v 17:30 | Reagovat

Tady ten konec ještě není neodvratný. Kamarádka pracovala dlouhé roky v Bohnicích na gerontologii, kde to už je opravdu konečná. Tady už se nikdo neuzdravuje, chybí tady to pomyslné, byt' sebemenší, světýlko na konci tunelu. Už tam nepracuje. Normálně se z toho všeho složila a půl roku se léčila se syndromem vyhoření.

8 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 12. února 2017 v 17:34 | Reagovat

Jedna má kamarádka zrovna čte zpověď nějaké spisovatele (na jméno si bohužel nevzpomenu), který se ocitl v psychiatrické léčebně a detailně popisuje vše, co se kolem něj dělo, prý je to neskutečné....absolutně si neumím představit, že bych se tam někdy ocitla...

9 slunecnyden slunecnyden | Web | 12. února 2017 v 18:10 | Reagovat

[1]: Myslím, že ti to nepomůže :-) Když musíš, tak musíš :-) Rozhodně jsem to sem nenapsala jako strašení. Jako určitou možnost pro lidi, které nevědí cestu dál.

[2]: Ach jo, ty návraty... :-)

[4]: Opičko, přečti si moje staré články a zkus najít, v čem jsem divná :-) Myslím, že ani doktoři neví. Já osobně si myslím velká fantazie, sklon k lítostivosti, cit pro spravedlnost a touha po vzájemném porozumění. Myslím, že s těmito romantickými představami se v dnešním světě nežije vždycky dobře :-) Ale ty jsi to zvládla skvěle. Jsi silná žena.

10 slunecnyden slunecnyden | Web | 12. února 2017 v 18:40 | Reagovat

[6]: A ještě maséra :-) Zkrátka si vždycky pomoc sami nedokážeme... A neberu to už jako slabost. Důležité, že se objeví nějaká záchrana.

[7]: Tak to věřím. Ono i tady to bylo někdy pro doktory náročné, když se stejní lidé vraceli zpátky. Víme hodně o tělu, víme hodně o duši, a stále neumíme úplně vše uzdravovat.

11 slunecnyden slunecnyden | Web | 12. února 2017 v 18:53 | Reagovat

[8]: Leri, záleží na úhlu pohledu a také na léčebně. Ale jsou i lidé, kteří se do léčebny chodí schovat před svými problémy, nebo nabrat sílu na další život. Pokud člověk jde do dobré léčebny, dobrovolně, spolupracuje, pak má i víc "volnosti" (myslím třeba terapie, cvičení, procházky) a i doktoři a sestry se k němu chovají přívětivě.
Škoda, že nemůžu napsat vše ještě konkrétněji pro lepší představu... ale myslím, že jsem v článku prozradila už dost .-)

12 beallara beallara | 13. února 2017 v 7:49 | Reagovat

[10]: Bohužel i dnešní společnost na toto pohlíží s despektem.
Přesto se mi dostalo ohromné satisfakce, můj bratr pohrdal psychickými problémy, utahoval si z nich a hovořil o nich s pohrdáním.
Než se sám sesypal...

13 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 13. února 2017 v 12:41 | Reagovat

[9]: Hm, tak nějak to často cítím i já, a říkám si, že dnešní doba není pro mne.

14 Sugr Sugr | E-mail | Web | 13. února 2017 v 18:21 | Reagovat

Říká se, že člověk si musí pomoci sám, jedině sám, i když má kolem sebe manžílka, Drahýho, Svatýho Petra, milovanýho či jediného Pána, jak je tu blogerky nazývají, milion člennou rodinu, nakonec je vše jen na člověku samotném. Prý... ;-)

15 slunecnyden slunecnyden | Web | 13. února 2017 v 18:47 | Reagovat

[12]: Myslím, že nikdy nikdo neví, jestli bude celý život duševně nebo fyzicky zdravý. Člověka s fyzickou nemocí přijímáme, ale toho s tou duševní často odsoudíme... Dokud se do toho sami nedostanem.

[13]: Já si vzpomenu vždycky na ten citát, co jsi dala jednou na stránky, a je mi líp :-) Když se narodíš do světa, kam nezapadáš... .-)

16 slunecnyden slunecnyden | Web | 13. února 2017 v 18:54 | Reagovat

[14]: Pomoci - myslím spíš chtít. Když člověk chce, objeví se i nějaká pomoc. Ale vždycky je to jen na něm. Vždycky je to jen na jeho rozhodnutí. A na tom, aby on to nevzdal. I když se to nebude hned vyvíjet podle představ.

17 tinka77 tinka77 | Web | 14. února 2017 v 17:56 | Reagovat

každému niečo chýba, niečo ho boli... Ja nemám rada nemocnice a keď sa v nich nečakane ocitnem cítim sa ako vtáčik v klietke.  Zatiaľ to ešte nie je konečná... Tá je niekde v odložovacom ústave pre starých ľudí a čakanie na tú poslednú cestu. Bola by som rada, keby som sa tam nikdy neocitla. ???

18 slunecnyden slunecnyden | Web | 14. února 2017 v 20:46 | Reagovat

[17]: Já vím, Tinko. Nejhorší je, když už se nečeká žádné zlepšení a zůstáváš "jen na obtíž". A nevím, jestli je horší si to uvědomovat, nebo už nevědět...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra
www.kdyz-se-dvojcata-nudi.blog.cz