Březen 2017

Co mi blog dal?

19. března 2017 v 10:52 | LeS |  Záhady a zázraky
Už jsou to dva roky, co jsem začala psát ne do šuplíku, ale na blog. Když jsem si vytvořila blog, měla jsem představu, že budu mít stovky návštěv denně a desítky komentářů u článku. Trošku namyšlená, možná si řeknete. Nebojte, brzy jsem spadla zas na zem, objevila články od skutečně dobrých blogerů a byla vděčná za každý komentář.
A jak to tak bývá, když se člověk spokojí s tím, co má, objeví něco, co je skutečně důležité. Něco, co mi opravdu chybělo. Po čem jsem skutečně toužila. A co jsem si myslela, že nikdy mít nebudu. Našla jsem tu něco úžasného. Někoho. Našla jsem tu babičky.
Tedy, abych uvedla na pravou míru, jsou to ženy, které by mohly věkově být mými matkami a některá dokonce sestrou. Toto označení jsem vybrala, protože již mají vnoučata. A protože pro mě babička bylo něco snového. Babičce se může říct vše, ne jako rodičům. Babička pochopí, s babičkou je zábava, babička rozmazluje, babička je moudrá, babička má zkušenosti... Jako dítě jsem si takovou babičku představovala. Jen představovala, moje vlastní babičky o mě zájem projevit neuměly a já si je získat neuměla.
A tak to, co se mi nesplnilo v dětství, splnilo se mi teď. A hned v několika verzích. Jedna babička je praštěná, jiná tvůrčí, další citlivá, jedna je cestovatelka a jiná všestranná. Každá z nich je jiná. S některou jsme si bližší, její komentář se mě mile dotýká, jiná je ta babička zdálky, co se objeví jednou za čas, vychrlí novinky a zas zmizí. Každá je osobnost. K některé bych jela na prázdniny radši, k jiné trošku míň, ale s každou bych určitě zažila něco jedinečného, a s každou bych si to užila.
Všechny jsou to akční ženy. A možná se některá z nich bude bránit. Ale žádná z nich není tou babičkou, co svěsila ruce do klína. Každá z nich dokáže obsluhovat PC a založila si blog. A i když ve škole žádné hodiny informatiky asi neměli, umí toho s blogem víc než já a kolikrát se mi od některé z nich dostane dobré rady.
Ukazují na blogu kousek ze sebe, jsou čtené, jejich blogy jsou pozitivní, a jejich článků i příznivců přibývá. A to i přesto, že mají svoje starosti, svoje denní činnosti, vnoučata, i trápení. Z žádného jejich článku se nedovíte to, co tady píšou mladé holky, je to na houby, nikdo mi už nepomůže. Možná je to o těch zkušenostech. Když už zvládly tolik věcí v životě, získaly i sílu.
Nevím, ale mám je ráda. Každá mě trošku změnila. Temperamentní předala energii, tvůrčí nápady, ta s otevřeným srdcem otevřela i to moje... Babičky, které vyslechnou a poradí. Mám ráda jejich komentáře. Mám ráda jejich blogy. Mám ráda jejich odvahu, s kterou předstupují veřejně před ostatní. Mám ráda jejich povzbuzení, komentář k zamyšlení, pobavení, ze života.
A tak vím, i kdyby mi blog nedal nic víc. I kdybych nebyla v autorském klubu (což byla další věc, která se mi tu splnila, děkuji), to, že jsem potkala tyto ženy, ta krátká setkání na našich blozích,... získala jsem mnoho.
Děkuji všem těmto ženám, které si určitě zaslouží to označení babička .-) A vím, že je to neurazí, protože jsou moudré .-) Děkuji a těším se na vaše další články i komentáře.

Poslouchej své srdce

10. března 2017 v 19:36 | LeS |  Zamyšlení
Tak podobného sdělení se mi dostalo od jedné osoby (která se přihlásí sama, pokud bude chtít, a tak nebudu jmenovat). Je to krásné sdělení. Ale bylo mi řečeno způsobem, že jsem asi nereagovala tak, jak by si dotyčná osoba představovala.
Nakonec mi bylo z celé diskuse trochu líto, že dvě osoby, které se snaží pomáhat druhým, se nedokáží domluvit.
Mám pocit, že někdy chceme mít věci pod kontrolou, chceme, aby lidé reagovali tak, jak si přejeme a divíme se, že se to tak neděje. Chceme ukázat druhým to, co jsme sami nalezli a "myslíme to s nimi dobře".
Ptala jsem se jí, proč všechny ty věci, které mi píše, znám, dělám, a stejně onemocním a některé věci v mém životě nevyjdou. Psala jsem, že mám o sebe strach,... já bych nedokázala na takové sdělení odpovědět jsi beznadějný případ, nazdar.
Psala, že je na konci cesty, pro mě je život cesta neustálá. A jsem za to ráda. Vše v životě se mění a plyne. Proč bychom se nemohli měnit i my a situace, do kterých se dostáváme...
Mám ráda rozmanitost. Ve vzhledu lidí, v názorech. Pokud to jsou názory, které druhým neubližují. Mám ráda i lidské chyby, které vedou k pochopení. Přistupuji k životu tak, že jsme vzájemní učitelé. Není někdo, kdo by věděl víc. Jen ví kousek do té mozaiky. Moc se mi to líbí. Protože pokud najdete člověka, který je upřímný, chce objevovat a dívá se na sebe i na druhé s láskou, pak je takové setkání obohacující.
Prošla jsem si mnoha věcma. Ale zároveň vím, že to, co se mi stalo, bylo nutné, a vše do sebe pomalu zapadá.
A tak jsem si i z této nepříjemné diskuse něco odnesla. Díky tomu celému vzájemnému nepochopení, jsem já pochopila, že mi ve spoustě věcí brání jedna věc. Strach. Strach, že zklamu, že neudělám správou věc, že ublížím... Zjistila jsem, že se toho strachu nechci úplně zbavit. Dává mi pokoru. Ale nechci jím být svázaná. A nehodlám kvůli strachu nepostavit se sama za sebe .-)
Ta diskuse nebyla příjemná, i když jsme obě byli upřímné a měli ty nejlepší úmysly. Nedokázali jsme se ani na konci usmát, ani přistoupit k sobě s respektem. A mě jen napadá, jak se pak mají domluvit lidé, kteří v sobě mají zlobu...
Abych se přiznala, ani o té osobě slyšet nechci, i když jí přeji to dobré, a vím, že bude nacházet lidi, které ona potřebuje. Vím, že ji budou vyhledávat lidé, kteří potřebují ji. I já jsem potřebovala tuto životní lekci.
A když rekapituluji poslední dny, znovuobjevila jsem jednoho skvělého muže a našla další báječnou kamarádku, dostala jsem se konečně ke kadeřnici, nachlazení pominulo,... .-)
Vše je na dobré cestě. :-)
Vše plyne... I přes kameny :-)

Můj čtvrtý dobrovolnický den

4. března 2017 v 17:42 | LeS |  Normální den
Od začátku roku, od mých předsevzetí k lepšímu životu, se potýkám s nějakými zdravotními problémy. Začalo to chřipkou, kterou jsem zřejmě nevyležela, zůstal z ní kašel a rýma a ten mám stále. Doktorka řekla, že jsem v pořádku, ale musím to vyležet a nechodit do práce.
A to jsem si nemohla dovolit. Navíc tento týden byl v práci opravdu strašný. Tolik práce, tolik psychického vypětí, tolik nervů - asi jako prodavačky před vánocemi. V pátek jsem byla už tak strašně psychicky vyčerpaná, že kašel nekašel, šla jsem se svižnou chůzí projít 6 km. Nezabralo to. Ani na psychické uvolnění.
Přede mnou tolik povinností, tělo i duše unavená... a stejně jsem nevynechala návštěvu "přátel bílého pokoje". Vykládejte lidem, kteří jsou uvězněni v nemocničním pokoji a chtěli by ven, že byste si tam na pár dní nejraději lehla a na nic nemyslela. Vykládejte jim o nespravedlnosti světa, do kterého by se tak rádi vrátili. Vykládejte jim o tom, že máte rýmu, když jim chybí noha a hapruje srdíčko.
A stejně jsem vykládala. A stejně jsme se přitom i nasmáli. A stejně jsme se i pobavili. A dokonce i na sluníčku poseděli. A tak jsme si vzájemně přinesli uvolnění.
Povinnosti se nezměnily. Ani se nezměnil můj zdravotní stav. Ale cítím, že jsem zas dostala další šanci si ty svoje problémy nějakým způsobem řešit. Cítím, že mě zas popostrčili a ukázali, že není vždy nutné z komára dělat velblouda.
A zbývá zas jen otázka, a co dál, a co příště? A já věřím, že dál se něco vymyslí a příště určitě bude.-)
Na shledanou.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/