Srpen 2017

Máme se učit česky?

28. srpna 2017 v 20:03 | LeS |  Zamyšlení
Vrátili jsme se z dovolené v jedné z evropských zemí. Bylo příjemné domlouvat se jedním jazykem. Na letišti, na recepci, v obchodě, všude stačila základní znalost angličtiny, aby se člověk domluvil. Zvládli jsme půjčit si ručník, pronajmout lehátko a zjistit cenu, koupit CD s hudbou, která právě hrála v obchodě....
Jak snadné a přirozené, říkají si ti mladší z vás. Moje dcera se hravě domluvila u baru na pití - ona cola je mezinárodní:-) Ale troufala si i na delší debatu - what is your name a where are you from? Zato moji rodiče byli odkázaní na dohadování se posunky a mimikou.
Už jednou dostal jeden muž pan Zamenhof nápad vytvořit jednotnou řeč. (čerpám z údajů ve wikipedii). Bydlel v polském (tehdy ruském) městě, kde byly zastoupeny národy - Poláci, Rusové, Němci a Židé. Viděl, jak se lidé v jeho okolí pracně dorozumívají, napadlo ho zavést jednu řeč, která by byla odlišná a přece v něčem stejná jako ostatní řeči. Aby se snadno učila a lidé si ji dobře zapamatovali. Slovní zásoba se podobá spíše západoevropským jazykům, zatímco skladba a tvarosloví je spíše slovanské. Z jednoho slova se příponami a předponami tvořila slova příbuzná. Tento jazyk ovládá dnes jen několik nadšenců (100 000 až 2 mil. lidí). Pro srovnání anglicky hovoří 520 milionů rodilých mluvčích, plus dalších 200 mil-1miliarda se tento jazyk učí jako druhý.
Už Winston Churchill prohlásil, že šíření angličtiny do ostatních zemí přinese Velké Británii a USA trvalejší a větší zisk než zabírání velkých území. Rozšíření angličtiny má za následek výhodu anglických mluvících při jednáních a sporech vedeném v anglickém jazyce. Právě kulturní a technologická dominance Velké Británie a USA po druhé světové válce, přispěla k tomu, že se angličtina tolik rozšířila.
Máme se tedy vůbec učit česky, když jazyk, kterým se s ostatními domluvíme je angličtina, (rozšířená je i ruština, čínština nebo španělština)? Proč se navíc učit jazyk, který není úplně snadný. Vyjmenovaná slova, časování, skloňování. Vymyslela jsem drobnou pomůcku pro dceru, že vše ošklivé je s měkkým i - hřbitov, sirotek, viset. Ale co třeba s dobytým městem? Co s takovou svatbou, kde člověk slyší d a píše t - hodně svateb nebo svadeb? Tolik pouček, které si musíme zapamatovat, abychom nepletli pravopis. Od měkkých a tvrdých samohlásek, přes s a z, čárkami ve větě a velkými písmeny konče.
Čeština má 300 tis. slovních kořenů. Je to jazyk našich rodičů. Jazykem, kterým mluvíme, vyjadřujeme příslušnost k určité skupině. Můžeme si přečíst díla našich předků v originále (básně Máchy a Erbena, povídky a pohádky Boženy Němcové nebo povídky Karla Čapka). Můžeme vnímat rozmanitost a melodičnost naší řeči, rozumíme jí a rozumíme sobě navzájem. Peprně si zanadávat je možné také jen v češtině, jak krásně zní to r v některých slovech. Hlásku r, stejně jako ř, neumí spousta cizinců dobře vyslovit. Naše děti trénují už od mala.
Navíc česky mluví jen asi 13mil. lidí. A to je téměř tajný jazyk ve srovnání s ostatními jazyky. (I když nám dobře rozumí Slováci) :-)

Skládanka

20. srpna 2017 v 20:23 | LeS
Skládanka uvnitř tvého já,
zapomenutá lidská pohoda,
voláš ji k sobě, snažně ji prosíš,
zavřené poupě tajně rosíš,
kéž by se otevřelo.

Pro tichý smutek hledáš slova,
bolesti ptáš se na radost,
ztracená v krůpějích rosy,
které nosí k tobě černí kosi,
se žlutým zobákem.

Zármutek, bolest, mlhový opar,
zůstal zde závoj, přikryl tě.
Zvedám ho pomalu,
aby slunce nespálilo tváře,
co hoří, to, co v duši zbylo
z čekání a touhy.


Malý Víťa

14. srpna 2017 v 19:06 | LeS |  S nadhledem
Už jsem článek nestihla přiřadit k tématu týdne Z pohledu malého človíčka.
Víťa jel na výlet s maminkou. Možná to byl jen přesun z bodu A do bodu B, ale pro Víťu to výlet byl. Jako každá cesta odněkud někam - za babičkou, za nákupy, za kamarádkou. Tentokrát to bylo vlakem.
Maminka položila zabalené plenky na sedadlo, Víťa si vylezl na druhé. Maminka zůstávala stát. Aha, nemá si kam sednout. Vzal plenky a přesunul je na druhé sedadlo vedle sebe. A že to byla práce. Vždyť ty plenky byly velké skoro jak on. Maminka položila na uvolněné sedadlo svoji tašku. Ale mami, nééé. Tak zas vzal plenky a položil je na sedadlo k tašce. "Mamí, tady, hačííí", ukazoval na volné sedadlo vedle něj. Maminka dál stála. Ach né. Být dospělým, už mám hlavu v dlaních. Takhle poslušně seděl a čekal, až se maminka rozhodne sama se posadit.
Klinkal nožkama. Líbilo se mu klinkat nohama. To je paráda být tak vysoko nad zemí. "Víťo, nekopej nohama, někoho kopneš," maminka si ho všimla.
Posunula ho na konec sedadla. Teď měl nožky natažené. Moc se mu to nelíbilo.
Maminka vyndala croissant. "Vem si, abys neměl hlad," rozbalila a strčila Víťovi do ruky. Poslušně baštil. "Mňam, ham", pochválil jídlo. Máma: "Ach ne, Víťo, jsi špinavý, počkej, vyndám ubrousek." Jako správný chlap utřel čokoládu z pusy hřbetem ruky. A je to. Maminka pusu i ruku otírala pečlivě ubrouskem.
Koukal se po lidech. V ruce zbytek croissantu. "Papej," pobízela maminka. Ach jo, kdybych chtěl papat, tak to dojím. Už nemám hlad. Maminka mu přistrčila ruku s croissantem k puse. Jak vlak jel, mamince se klepala ruka a Víťovi se croissant klepal před pusou. Rozesmálo ho to. Začal se chechtat. I maminka se smála.
Vlak houkal, brzdil, drncal, všechny ty zvuky Víťa poslouchal. "Co to bylo?" ptal se pokaždé s maminkou. Líbila se mu ta hra na "Co to bylo?" Smál se upřímným hlasitým smíchem. Maminka se pohoršeně podívala. "Vyhodí tě z vlaku a budeš muset jít pěšky." "Co to bylo?" žvatlal a dál se smál.
Kéž by se Víťa životem prochechtal. .-)

Strach

13. srpna 2017 v 16:59 | LeS |  Zamyšlení
Mám strach, že se nemůžu ani hnout. Že jsem úplně ochromen. Mám strašně velký strach.
Maminko, já mám strach. Já mám v pokoji strašidlo. Maminko, já mám strach jít do školy. Maminko a tatínku, já mám strach, že mi umřete. Mám strach, že přijdu o práci. Strach, že nesplatím hypotéku. Strach, že se něco stane mým dětem. Mám strach, že se jednou neovládnu. Mám strach, že se mi ostatní budou smát. Mám strach, že zklamu. Mám strach z budoucnosti. Mám strach.
Strach nejsou obavy. Nejde ho myšlenkově uchopit a vysvětlit. Strach vám stojí za zády. O strachu se bojíme často i mluvit. Strach, strach, strach.
Když jsem byla malá, měla jsem jednu knížku od Boženy Němcové. Byl v ní obrázek jedné princezny, která roztrhala každého, kdo se ji pokusil v noci uhlídat. Byla strašně strašidelná. Když jsem se chtěla bát, otevřela jsem si to na té stránce a rychle zavřela. Pomalu jsem se učila se nebát. Vždycky jen chvilku a zavřela. Dnes se na ní dokážu dívat stále. Nepřijde mi strašidelná.
Díváme se na horory a rádi se bojíme. Jsme rádi, že v tom našem světě nemáme takové hrůzy. Máme strašný strach, ale zároveň si vždy můžeme říci, že je to jen film. A tak si prožíváme strach a uvolnění, že ty hrůzy tak nejsou.
Vzpomínám na pohádku o nebojsovi. Jak byl zklamaný, že se neumí bát. Nevěděl, o co přichází. Do všeho se pustil a ze všeho vyvázl. Nezažil ani strach, ani uvolnění.
Myslím, že se máme učit se strachem žít. Když mám velký strach, představím si, že ho mám jako psa na provázku. Že ho mohu ovládat. Nechci, aby mi strach znemožnil se rozvíjet a radovat. Vždy když máme strach, můžeme si říci, to už bylo. Náš strach se týká minulosti. Ale budoucnost neznáme.
Strach je emoce, která má sílu. A pokud se stane to, čeho se bojíme, možná si i řekneme, vždyť to vlastně nebylo zas až tak hrozné. Anebo se bojíme, že se nám to stane příště znova. A ono se to zas stane... Dokud se nenaučíme jednat, dokud se nenaučíme změnit náš strach v akci.
Bojíme se, a bojíme se přiznat strach. Strachem se můžou ovládat lidé. Proto se asi i učíme nebát se. Abychom jednou, až to budeme potřebovat, nebyli ochromeni strachem. Ale dokázali jsme postavit se a jednat. Maminko, strašidlo tam je, ale já jsem mu vyhuboval a už se ho nebojím. A ono se začalo usmívat.

Všechno chce svý

6. srpna 2017 v 14:21 | LeS |  Zahrada
Loni v tuto dobu jsem měla zahradu nádherně rozkvetlou. Letos je posekaná. Zbyly mi jen dvě fotografie z jara. Na podzim jsme dávali do hlíny cibulky tulipánů a narcisek, na jaře se těšili z těchto kvítků. To se ještě pampelišky pomalu problouzely. K pampeliškám přibyl žebříček, jitrocel, jetelíček a spoustu dalších plevelů. A zahrada se musela posekat, aby sousedé nenadávali, že jim tam zalítává plevel z mojí zahrady.
Nádherně kvetly akorát modré chrpy a červený vlčí mák. Ale po té záplavě květin z loňského roku to bylo opravdu málo. Loni jsem koupila směs trav na louku, ale letos vyhrály plevely. I přes snahu plevel vytrhat. Na větší ploše se to prostě nedalo.
Tak mi nově přibyl na zahrádku akorát petrklíč a srdcovka. Zatím se jim daří a rozvetly. Ale třeba ani jiřinky, které byly loni nádherné, letos nevyrostly. Ano, vyndala jsem je na podzim, a na jaře šly do země, ale zřejmě bylo moc velké sucho. Aspoň se můžu těšit z mečíků a z lilií. A zas jsem dávala slunečnice, tak se ptáčkové mají na co těšit.
Můj první rok byl plný nedočkavosti a nadšení ze zahradničení, letos zjišťuji, co zahrada opravdu potřebuje - vodu, slunce, práci, včely... pak se možná zas pochlubím nějakými fotografiemi.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/