"Jak jsou pomíjivé, jak jsou rozbitné," čeřila rukou vodu, a ničila tak obrazy hvězd. Jemně se chvěly, jako by chtěly promluvit. Hodila do vody kámen. Malý kruh se pomalu měnil v ten velký až největší. Hladina se ustálila, na hladině se třpytily hvězdy, ale už jim nevěřila. "Jste lživé," odvrátila se od nich. Věděla, že už nikdy nebude věřit. Věděla, že už neuvěří v jejich krásu, v jejich světlo.
Vydala se do noci. Kam jí asi kroky zavedou? A která z hvězd povede její kroky? Která z hvězd je ta její? Ta, co už sotva bliká a pohasíná? Nebo ta, co září nejvíce svým posledním svitem? Kdo ví. Ani ji nenapadlo zvednout hlavu. Vždyť v jejich jas nevěřila.
Ale ona ho potkala. Hvězdáře. Měl zakloněnou hlavu a počítal hvězdy. Nebo možná hledal velký vůz, který by ho zavezl do snů. "Jitřenko," oslovil ji, "proč nespíš?"
"Nemohu spát. Moc myšlenek,..."
"... moc osudů. To já znám."
"Co děláš?" ptala se se zájmem.
"Hledám. A ty?"
"Já už nehledám, už nenalézám," pravila s trochou smutku.
"Někdy najdeme, i když to vůbec nečekáme," oponoval jí.
"Já už ne... Kdybych ti mohla vyprávět."
"Můžeš. Máme celou noc."
"To nestojí za řeč," odpověděla. Zůstala stát. Mlčela. I on mlčel.
Najednou vykřikl: "Podívej, padá."
"To byla má hvězda," odpověděla. "Už musím jít."
Někdy ani hvězdář nedokáže přečíst v lidských osudech a najít tu správnou hvězdu. Někdy ani hvězdáři nevěříme, že hvězdy září i pro nás. Pak se loučíme, i když bychom měli zůstat. A zůstáváme, i když bychom měli jít. A naplníme svoji duši smutkem, v kterém nevidíme jas. A přitom stačí zaklonit hlavu.
Čtu ještě jednou, je v tom tolik pravdy až mi oči vlhnou. Díky za ni 
Moc pěkné povídání!