Duben 2018

Stopy zvířat

29. dubna 2018 v 18:14 | LeS |  Zamyšlení
Za tento článek může beallara se svou výzvou. I když jsem se snažila, nevymyslela jsem žádnou básničku ani báchorku, zato jsem si celý týden všímala zvířat. A to, co jsem zjistila pozorným zkoumáním vám předkládám.
Jak jinak začít, než jízdou vlakem. Člověk nenuceně kouká z okna a za sklem se odvíjí krajina, domy, lesy, louky, pole... a spoustu těch obrázků doprovází zvířata. Děti by byly nadšené. Nejdříve se objeví bílé kozy s malými kůzlátky, pak huňaté ovečky s jehňátky, a nakonec dva koníci. A za vesnicí zajíci, bažanti, srnky a tento týden z houštiny u trati vylezla i liška. To že na nádraží vítají vtíraví holubi ani nezmiňuji.
Jsem zahrádkář. Sice začínající, zato se těším z každého překvapení, které mi zahrada přichystá. A ne vždy jsou to jen kytičky. Tento týden se mi ukázali dva slepýši - asi máma s dítětem (řekla by dcera) a přiběhla zrzavá veverka obhlídnout, jestli nemám na zahradě nějaké oříšky. Nemám.
Jako každý zahrádkář, bojuji i já s plevelem. I když někdy tím plevelem jsou třeba zářivě žlutá sluníčka - pampelišky. Jednu z pampelišek si oblíbila včelka. Nic divného, kdyby to nebyla zrovna pampeliška, kterou jsem se chystala vyrýpnout. Dobrá, naber si pyl, já počkám, říkala jsem si. Jenže včelka si lebedila v pampelišce a nehodlala ulétnout. Tak dlouho, až jsem to vzdala. Téhle pampelišce prodloužila včelka život.
Když jsem sázela gladioly, tak se z hlíny začala soukat žížala. Být rybář, tak na tuhle žížalu chytím velrybu. A po rybářsku, byl to macek, měřila snad metr. Pořád se soukala ven a nebrala konce. Až jsem ji podezírala, jestli není náhodou kanadskou žížalou, jak víte, v Kanadě mají větší zimu, borůvky i žížaly...
Pak jsem šla se psem na procházku. Smutně kňučeli dva psi sousedů. Pročpak asi? Že by jim chyběla taky procházka? Vyndala jsem pamlsky, které jsem měla připravené pro našeho psa a ty dva jsem řádně podělila (našemu jsem samozřejmě také něco nechala).
Na rybníce je také živo. Spousta kačen, lysek i labutí. Viděla jsem přistávat jednu labuť, a že to bylo dlouhé přistání, kdy nohama za letu čeřila vodu. Pak jsem uviděla druhou labuť u hráze. První labuť načechrala peří, křídla od sebe a chystala se na druhou labuť. Druhá labuť nečekala a vyšla na hráz do sucha. Buď to bylo namlouvání labutí a jejich "dá mi nedá mi", nebo sok, kterého chtěla druhá labuť vypudit z rybníka. Jindy na rybníku člověk napočítá téměř dvacet labutí, které si nevadí a žijí spolu. Teď jedna labuť nebyla vítaná. Jak se to vyvíjelo nevím, bála jsem se kousnutí, první labuť byla dost nabroušená a pes byl bez vodítka. Šli jsme dál, ale když jsme se vraceli, byla na rybníce už jen jedna labuť. Ale snad se najde druhá do páru a podaří se mi stejná fotografie jako loni v létě.
Když tu píši o zvířatech, nesmím zapomenout na ptáky, kteří mi zpříjemňují den svým zpěvem. A přitom ani nevědí, že mě potěší, když nejspíše chtějí zaujmout své partnerky. Je jaro.

Potřebuji pomoc

17. dubna 2018 v 15:35 | LeS |  Zamyšlení
Nejsem škrt, co se týká přispívání na dobrou věc. Baví mě přispívat tam, kde pomoc posune obdarované dál a ukáže jim cestu, jak lépe žít. Nevadí mi přispět na nákup kozy, slepice nebo tkalcovského stavu do rozvojových zemích. Pomoc lidem, kterým zlepší jejich život. Nebo přispět dítěti na vzdělání, které usnadní jeho budoucnost. V tomto duchu občas přispěji na Děti ulice. Koupím si ručně smontovanou propisku nebo ozdobenou voskovou svíčku.
Jenže když nad tím tak přemýšlím, tak i přispění na nákup invalidního vozíku, na vycvičení vodícího psa nebo finanční pomoc při léčbě onkologicky nemocných zlepší těmto obdarovaným jejich život. A co teprve Zdravotní klaun, který rozesmává děti v nemocnicích i babičky a dědečky v domovech důchodců. Také to potřebují. A copak jde odmítnout podvyživené a nemocné děti v rozvojových a často válkou zbídačených zemích?
Přispěla jsem už na různé věci. Na návrat koně převalského do přírody a když jsem pak byla na besedě s tímto tématem byla jsem ráda, že jsem přispěla na dobrou věc. Přispěla jsem na lokomotivu. A v útulku na psy a kočky. Přispěla jsem s Bílou pastelkou, s Dobrým andělem i s Kuřetem.
Jenže když vám v jeden den přijdou do schránky tři dopisy, na ulici vás zastaví další člověk se stejnou prosbou, pak si začnete říkat, jestli je v našem světě vše v pořádku. Jak je možné, že je tolik lidí, kteří potřebují pomoc. Jak je možné, že jim nedokáže pomoci stát a zaplatit potřebným z daní. Jak je možné, že i když je tolik lidí, kteří přispívají, stále je to málo. Tolik organizací je závislých na pomoci od druhých lidí a tolik věcí by se neuskutečnilo, kdyby právě druzí nepřispěli. I když si třeba někdy - stejně jako já - říkají, že těch natažených rukou mají už plné zuby.
A také se ptám, jestli bych já osobně šla někdy někoho prosit o finanční pomoc. A protože si říkám, že může nastat taková situace, tak i přispěju. Jednou já tobě, jednou ty mě. I když doufám, že si jen vylepšuji karmu a finanční pomoc druhých potřebovat nebudu.

Proč jsem se neoběsila-Halina Pawlowská

13. dubna 2018 v 17:46 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Když jsem byla malá, chtěla jsem přečíst všechny knížky ve vesnické knihovně. Knihovna nebyla velká, ale i když jsem se opravdu snažila, stále hodně knížek zbývalo. Když byla dcera malá, bydleli jsme v Praze. Neměli jsme moc peněz a tak jsem si udělala průkazku do knihovny. Půjčovali jsme si knížky, četli je a zas vraceli. Na tohle období půjčování knížek jsem pomalu zapomněla.
Jsem závislá na hromadné dopravě, a protože ne vždy jezdí tak, jak bych potřebovala a protože byla zima, trávila jsem čas v cukrárně pojídáním dortíků a zevlováním. Brzy mi to začalo lézt do peněz a navíc se to projevilo i na postavě. Byla jsem nucena vymyslet něco jiného. A tak jsem si udělala průkazku do městské knihovny. Překvapilo mě, že přibylo prostoru a přibylo knížek, přibylo příjemné posezení v křesílkách a přibylo i časopisů.
Když jsem tak procházela regály, přemýšlela jsem, jakou knížku si pro začátek půjčím. A u P jsem objevila Halinu Pawlowskou. Její knížky jsou akorát tak do kabelky, a tak jsem zkusila Proč jsem se neoběsila. Je pravda, že knížečka je to tak útlá, že jsem ji přečetla za dva večery, a to jsem se ještě krotila. Zasmála jsem se příběhům, zafilozofovala jsem si u feminismu. Připomínalo mi to čtení některých blogů. Také blogeři a blogerky jdou s kůží na trh a také píší víceméně pravdivé příběhy. I když Halina píše většinou o korpulentních dámách, nezapomíná dodat, že příběhy jsou vymyšlené a shoda s její postavou je víceméně náhodná. A tak se člověk dozví toho spoustu o ní samotné, o přátelích a přátelích přátel, o jejích názorech, a nikdy si vlastně není jist, kdy se jedná o skutečnost a kdy o vymyšlené historky. Důležité je, že se člověk zasměje, pobaví, ale i zklidní. Určitě doporučuji před spaním. A ještě jednu věc mají příběhy společné - pocit, že někdo je na tom hůř a dokáže to brát s nadhledem, a tak opravdu není důvod se věšet :-)

42. Naděje

3. dubna 2018 v 17:12 | LeS |  Dřepovací rádce
W: Potkávám lidi, kteří jsou na tom hůř než já. Lidé, kterým mohu pomoci i jen tak, že se s nimi zastavím a promluvím s nimi. Ale ptám se, proč je na světě tolik smutku a bolesti. Někteří lidé jsou na tom hodně špatně, mají nevyléčitelnou nemoc, hrozné příbuzné, jsou bez peněz nebo na ulici.
X: Všem těm lidem můžete dát alespoň soucit a naději.
W: Ano, říká se, že naděje umírá jako poslední. Ale kde ji brát.
X: Znáte pověst o Pandořině skříňce? Pandora byla stvořena bohy, kteří se chtěli pomstít lidem. Vytvořili nádhernou dívku, dali ji krásnou skříňku a poslali ji mezi lidi. Lidé skříňku otevřeli, byli zvědaví, co v ní je, a ze skříňky se na svět dostaly bolest, smutek, utrpení. Úplně dole, utlačovaná byla naděje. Pandora když viděla, že ze skříňky jde jen nářek a bolest rychle skříňku zavřela. Tak se i naděje dostalo mezi lidi málo.
W: Naděje je to poslední, co lidem zbývá, když už nemůžou bolestí dál. Ale mám vůbec živit falešnou naději, když všechno vypadá bezvýchodně?
X: A kdybyste si měla vybrat prožít den v beznadějné situaci nebo prožít den v naději, co byste si vybrala? V některých případech se stávají i zázraky. Někdo se zázračně uzdraví, získá bydlení, pomůžou mu kamarádi nebo i neznámí lidé... Nikdo by neměl trpět víc než je nutné. Na bolest těla pomůžou léky, a na bolest duše pomůže naděje. Věřit, že bude lépe, nebo věřit, že se dá den prožít s trochou radosti. I kdyby to měl být poslední den. Nikdy bychom neměli ztrácet naději. I když v některých situacích je to hodně těžké. Vidět skutečnost realisticky a přitom si uchovávat naději. A i když něco špatně skončí mít v sobě pochopení, že to tak mělo být, a naději, že život půjde dál.

Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/