Říjen 2018

Úklid

31. října 2018 v 16:56 | LeS |  Zahrada
Letos počasí zahradě moc nepřálo. Sucho, sucho a zase sucho. Jedinou výhodu to mělo, že tráva moc nerostla a nemusela se sekat. Na druhou stranu je málo sena, jen dvakrát jsem usušila. Svítilo sluníčko, tak to šlo dobře. :-)
Na zahrádce se mi moc nedařilo. Sklidila jsem dvě kukuřičky, nějaký hrášek, ředkvičky. Nepřežila mi srdcovka a sotva se drží rododendron. Jediné, co krásně kvetlo byly gladioly.
Nějaký ten plevel také vyrostl, takže jsem měla občas zelené pro slepice :-) Teď už na zahrádce jen uklízím. Už je tam smutno, stromy ztrácí listí. A když už kytek moc není, nějaké růže jsme si z listí vyrobili.
Snad příští rok bude víc vláhy. Teď už se blíží čas, kdy si zahrada i my lidé odpočineme .-)

Vzdát můžeš zítra-Štěpánek Richard

27. října 2018 v 19:35 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Knížka o lidské nezlomnosti. O tom, že když si člověk stanoví cíl a má dost umíněnosti, tak k tomu cíli prostě a jednoduše dojde. Jednoduše? Tak to právě ne. Dojde k tomu, i kdyby všechno selhávalo. A nejvíc ho zrazovalo jeho tělo.
Možná někdo zdá Ríšu (zní mi to prostě lépe než pana Štěpánka) jako jednorukého mílaře, možná ho někdo zahlédl v televizi, a možná (jako já) nikdy o něm ani neslyšel. Měla jsem tu možnost se s ním setkat na besedě - takovém povídání o jeho životních strastech a radostech - a můj taťka si pak koupil jeho knížku. A tu knížku teď držím v rukou, protože jsem si ji musela půjčit a přelouskat.
A znovu jsem četla to, co jsem slyšela. O pobytu v nemocnici, o zvládnutí extrémního závodu 1000 Miles Adventure, o věcech soukromých, o těch nejbolavějších i o takových, o kterých se na veřejnosti nemluví a on o nich mluví a otevřeně píše i ve své knize, která je celkem čerstvá - z roku 2017.
Jako by se mi ani nechtělo víc psát, protože dojmy jsou čerstvé. Pro mě je to šílenec a hazardér se svým zdravím, ale neskrývám vůči němu obdiv. Pro mě by byl problém zavázat si jednou rukou tkaničky (a opravdu jsem to zkoušela). On s jednou rukou se vydává na kole, pěšky a na koloběžce (jestli správně počítám, tak startoval už 5x) na závod Českou a Slovenskou republikou, který vede po cestách a necestách, na kterém jste okázáni sami na sebe.
Člověk mu rozumí a zároveň ho nechápe. Jak silná je lidská vůle přežít. Jak silná je vůle něco dokončit, nad čím spousta lidí mávne rukou - jsi blázen. Jenže to je ta lidská hrdost, ta síla, kterou někteří z nás mají v sobě. A tak ukazuje cestu i těm, kteří to chtějí zabalit a vzdávají. Vzdát můžeš zítra .-)

Otevřené dveře

23. října 2018 v 20:50 | LeS |  Na zámku pod zámkem
Opět stojím mezi dveřmi. Ne, nejdu nikam. Jen si užívám té chvíle, kdy jsem sama se svými myšlenkami. Kdybych překročila práh, jsem na chodbě a sestřička mě vidí z otevřených dveří sesterny. Kdybych šla dovnitř, jsem v pokoji, kde je kamera, která přenáší můj pohyb do sesterny. Nemám ráda to hlídání. Vím, že se sestřičky nemusí dívat, můžou být v rozhovoru, zabývat se administrativou, ale ten pocit sledování mi vadí.
"Jdete na operaci, nesmíte kouřit," opodstatněný zákaz, který je ignorován. Co taky čekat od dívky, která z neznámých důvodů polyká jeden předmět za druhým, lžíci, zapalovač... Jen co doktoři jeden vyndají, najde si něco jiného. Jak ji uhlídat? Vykašlat se na ní? Neřešit to? Bolestivá operace, aby si uvědomila celou tu nesmyslnost? Možná chce na sebe upozornit. Možná chce být zajímavá. A možná žádný důvod nemá.
Strašný křik zvířete. Ne, není to lidský hlas, je to křik zvířete, kterému někdo něco dělá, i když mu nic nedělá. Nepomáhá nic. Hlas, ticho, samotka... je to pořád všudypřítomné. Co jí je? Proboha co je té ženě? Co se jí honí hlavou? "Pane doktore, udělejte s ní něco, pošlete jí pryč, píchněte jí něco, tohle je strašné." Sestry se snaží. Dávají do ruky pastelku, pouští televizi, polohují, mluví na ni vlídně i přísně. Odložte jí někdo někam. Nebo my všichni blázni se z ní zblázníme.
Sedím u rádia. "Co jsi s tím udělala?" "Nic, ladím stanici." "Krávo", největší ranařka z oddělení. "Debile", myslím si, nemám náladu se rvát. Sami dvě pak v koupelně. Nechává téct vodu, zatímco se svléká. Zastavuji vodu. "Šetři vodou," nevím, proč to dělám, ale jsem pevná. Mám jí dost. Celý den nadávala ostatním holkám. A zvlášť těm, kteří se nedokáží bránit a dlouho to pak zpracovávají pláčem. "Si pusť vodu, až budeš svlečená, ne?" nevím, proč se s ní bavím. Nemá slov. Na rvaní se je moc nahá. A mě by nevadilo ji chytit za vlasy. A jít pak na samotku. Ale tenhle boj se nekoná. Boduji.
Nehnu se. Sedím zkroucená v křesle na chodbě. Myšlenky mi běží jedna za druhou. Sedá si ke mně krásná mladá dívka v krátké sukýnce s dokonalou postavou. Sociální pracovnice. Začne se se mnou bavit o Monetu a Manetu. Do té doby netuším, že byli dva. Má dobrou vůli, je hezká a nemá v popisu práce ztrácet se mnou čas. Přesto jí nejsem vděčná. Závidím jí její sebevědomí, přehled a krásu, a nevěřím jí. Nevěřím ale v té době nikomu. Můj svět je rozplizlý, ztracený, a chci jen domů. Ona má v tu chvíli v porovnání se mnou všechno.
Ztratily se mi boty. Nedala jsem si je hned do skříňky. Řeší to všechny holky. Kdo mi je mohl vzít? Jen jedna to ví. Jedna je ukradla. Dobře, provedeme kontrolu skříněk. Boty se záhadně objeví na skříňce. Probírám to pak s psycholožkou. "Ty holky jsou tu zavřený i několik roků. Nic nového si nemůžou koupit..." Ksakru s botama.
Nesmím z oddělení. Není mi dobře, mám žízeň a hlad. Nacházím dobrou duši. "Skočím ti pro vodu a piškoty," když si jde něco koupit do kantýny, koupí i mě. Nic za službičku nechce. Koukám na vrácené peníze. "Tak si vem aspoň korunku. Pro princeznu." Usmívá se a dává si ji do kapsy. Rozumíme si.
"Má mě rád, viď? Řekni, že mě má rád. A vezme si mě k sobě, viď?" "Ano, má tě rád." "Má, volal mi, má mě rád...." Jak moc toužíme po tom, aby nás někdo měl rád. Abychom nemuseli zůstávat tam, kde se nám nelíbí. Abychom mohli k někomu, komu na nás záleží. Tak moc, že si nás vezme k sobě. Nevezme. Možná zavolá, napíše SMS, možná zavolá i doktorovi, aby se zeptal na náš stav. Ale nevezme. Možná jen na víkend, ale ne na stálo. "Má mě rád, viď?" A nepomůže ani neustálé ptaní a ujišťování. "Má nás někdo rád?"

Hedvábný řetěz-Zdeněk Hanka

16. října 2018 v 16:29 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Na obálce jsou botky - táty, mámy a dítěte. Hlavní hrdinové Ivo a Renata Znamenáčkovi ale na splnění svého snu - mít rodinu - dlouho čekali. Rozhodnou se pro adopci a dostávají do péče osmiletou černošku Naemu. Nastávají problémy, které jsou nuceni řešit.
Naemu ve škole šikanují a protože mezi těmi z šikanujících je kluk z významné rodiny Sirých, pan ředitel chce všechno zamést pod kobereček. Ivo si to ale nenechá líbit a jako správný táta ředitele donutí, aby byli všichni šikanující potrestáni.
To zas vyvolá reakci u pana Sirého a neštítí se skutečně ničeho. Ze strachu o Naemu Znamenáčkové odjíždějí do ciziny, ale i tam si je najde a znepříjemní jim život. Iva vyhodí z těžko získané práce kvůli anonymním e-mailům, které si stěžují na sexuální harašení z jeho strany.
Knížka končí telefonátem Naemy a paní Siré a zdá se, že paní Sirou konečně získávají na svou stranu a odsuzuje hnusné chování svého manžela. Jak to bude skutečně dál si čtenář může domýšlet.
Knížka je psaná citlivě, hovoří například o týrání dítěte, o myšlenkách dítěte v dětském domově. Je laskavá a milá, když líčí výlet s rodinou, předání dítěte náhradním rodičům... A zároveň tvrdá a neoblomná, pokud se týká ochrany dětí. Jsou zde lidé, kteří jsou za všech okolností na straně dítěte, ale i lidé, kteří ubližují. Je veselá i smutná. Přemýšlivá.
Je zde hodně lidí, kteří stojí při Znamenáčkových a pomáhají jim a přesto se ukazuje, že ani to nestačí, pokud se najde krutý a bezcitný člověk.
Líbila se mi postava Iva, který byl oporou své manželce, vtipným tátou Naemi a odhodlaným a zásadovým, když bránil svou dceru.
Knížku bych doporučila, přečetla jsem ji za víkend a určitě nelituji času :-)

Setkání

10. října 2018 v 17:05 | LeS |  Normální den
Dnes jsem potkala jednu zajímavou ženu a kousek jejího monologu se vám pokusím přepsat. Protože prostě myslím, že má co říct.
"Všechno si obstarám sama, nakoupit si dojedu... Víte, je mně 90 let. A to jsem si myslela, že jsem stará. A potkala jsem paní a té bylo 96 let. Představte si to. A čiperka. Já žila s manželem 63 let. A žili jsme dobře i špatně, ostatně jako všichni. A manžel vždycky říkal, mě budete muset odstřelit. On byl silný, rád jedl, měl radost ze života, tak si dělal takhle legraci. A vidíte, přišla nemoc a nikdo ho odstřelit nemusel. Pět let je to, co umřel. Tak je mi někdy smutno. Ale asi je to tam pěkné, když se nikdo odtamtud nevrátil. Tak bůh s vámi..."
Přála bych vám cítit tu naladěnost na život, na jeho starosti i radosti. I když jak říkala, ten život je tak krátký a tak rychle uteče.

Nohy se země dotýkají,
proud řeky teče v dál,
stárnou a častějc pospíchají,
jen chvíli si člověk hrál.

Někdo se podobá motýlům,
někdo je tichý jako stín,
někdo je upřímný po vínu,
jen neví si rady s tím.

Ve vlaku někdo mává,
někdo se točí jako vír,
někdo víc bere než dává,
někdo si nese věčný mír.

Jen chvíli se člověk dívá,
na svojí oponu, její pád,
někdo i tehdy zívá,
někdo si myslí-byl jsem tu rád.

Bojová hra

7. října 2018 v 17:05 | LeS |  Normální den
Ne, neúčastnila jsem se bojové hry, ani jsem nesbírala kešky. Jen jsem si udělala výlet a chtěla se z bodu A dostat do bodu B. Přesněji z Prahy na Kladno. Je to od sebe kousek, jezdí to tam každou chvíli, plánovalo se, že tam povede dokonce metro,... to bude snadné.
Vlak mi měl odjíždět ze zastávky Praha Veleslavín. Takže jasně, tahle stanice se přímo tak jmenuje v metru na Áčku. Ještě když jsem vystupovala z metra ven jsem byla plná optimismu. Označení vlaku S bylo na cedulích. Vylezla jsem na čerstvý vzduch a byla jsem v pytli.
Každý někam pospíchal, dokonce i na různou stranu, a tak nezabralo moje osvědčené - jít s davem. Byla tam zastávka, přijel autobus, lidé nastoupili, a já tam zůstala sama. Tak kam? Podle mapy rovně a doprava. Jenže se špatně orientuji a nedošlo mi, že sever je jinde ve skutečnosti než na mapě a tak to klidně může být (a bylo) dozadu a doleva.
Odhodlaná jsem tedy šla. Až jsem narazila na prvního člověka - zametačku chodníku. "Čo? Nepanimaju? Vlak? Kladno? Letiště..." Nedomluvila jsem se, ale s druhým člověkem už jsem byla úspěšnější. Cizinec, rozuměl, a smál se mi, protože z místa, kde jsme stáli, to nádraží bylo vidět. Stačilo se otočit dozadu.
Když jsem se blížila k nádraží, potkala jsem jednoho člověka se psem. "Vyznáte se tu?" ptal se naopak on mě. "Ne." "A nevíte, kde by mohla být Evropská, pod žlutým jehlanem?" "Ne, to opravdu nevím..." asi nějaká turistická zajímavost, myslela jsem si. Jenže jsem došla na nádraží, cedulka na dveřích výluka vlaku a náhradní autobusová doprava staví - co byste řekli - Evropská, pod žlutým jehlanem.
To už jsem nevydržela a volala přítele na telefonu. "Prosím tě, a nevíš, kde by to mohlo být?" "A nemyslíš jelena?" "Žlutého jelena?" Tak znova zpátky k metru a hledat, kde by to mohlo být.
Trklo mě to do očí - dva žluté jehlany jako střížka nad cestou na druhé straně Evropské. A v podchodu cedule na náhradní autobusovou dopravu. Tak to už bylo snadné. Dokonce u zastávky stál nádražák. Prodal mi lístek, dal mi informaci, do jakého autobusu nastoupit.
Po chvíli dorazil muž se psem. Podíval se na mě nedůvěřivě. No, nechci vědět, co si myslel :-)

Opilé banány-Petr Šabach

3. října 2018 v 15:19 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Knížky v knihovně si vybírám jednoduše. Tak, aby se mi vešly do kabelky, abych si je mohla číst na cestě z práce. Musí mě také něčím zaujmout. A tak mě zaujal Petr Šabach, jehož jméno mi nebylo neznámé, a jeho kniha Opilé banány. No, jasně - film Pupendo.
Rozhodně v knížce některé scény chybí, a chybí excelentní výkony herců, ale i tak knížka byla vtipná, zajímavá, čtivá, a jsou zde ve filmu některé nepoužité příběhy.
Hlavní hrdina - je mu asi šestnáct let - bydlí s mamkou a jejím přítelem Béďou. Má kamarády Břečku, který ho dostává do průšvihů, a hluchoněmého Víťu, který si posměšky nenechá líbit.
Kluci mají sen jet k moři a tak si vypůjčí auto otce Břečky, aby si to vyzkoušeli. Jednou povozí na kapotě policistu, podruhé dělají taxíka ožralému soudci, potřetí nabourají. Žádný průšvih není ale takový, aby je odradil dělat další klukoviny.
Bylo by divné, kdyby v opilých banánech chyběl alkohol a tak umělec Béďa je věčně ožralý a kluci zásadní věci řeší v některé z putyk. V jedné z hospod objeví závěs z céček, který ukradnou, ale ne pro sebe, pro malého kluka ze sousedství. Řeší se tu i totalitní režim, a vzkaz budoucím generacím, který rozhodně není určený těm současným.
A je tu i první láska - Daniela, kterou hlavní hrdina doučuje ruštinu, ačkoliv jeho znalosti jsou mizivé. A jeho bodování u Daniely se zdá stejné...
Všechny lumpárny se vždycky nějak vyřeší a díky různým náhodám není nic tak horké, jak se uvaří. Doporučuji tomu, kdo chce pohledět do chlap(ec)ké duše v době totality a zasmát se. Možná i nad tím, že mě se nic z toho netýká :-)
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra