Otevřené dveře

23. října 2018 v 20:50 | LeS |  Na zámku pod zámkem
Opět stojím mezi dveřmi. Ne, nejdu nikam. Jen si užívám té chvíle, kdy jsem sama se svými myšlenkami. Kdybych překročila práh, jsem na chodbě a sestřička mě vidí z otevřených dveří sesterny. Kdybych šla dovnitř, jsem v pokoji, kde je kamera, která přenáší můj pohyb do sesterny. Nemám ráda to hlídání. Vím, že se sestřičky nemusí dívat, můžou být v rozhovoru, zabývat se administrativou, ale ten pocit sledování mi vadí.
"Jdete na operaci, nesmíte kouřit," opodstatněný zákaz, který je ignorován. Co taky čekat od dívky, která z neznámých důvodů polyká jeden předmět za druhým, lžíci, zapalovač... Jen co doktoři jeden vyndají, najde si něco jiného. Jak ji uhlídat? Vykašlat se na ní? Neřešit to? Bolestivá operace, aby si uvědomila celou tu nesmyslnost? Možná chce na sebe upozornit. Možná chce být zajímavá. A možná žádný důvod nemá.
Strašný křik zvířete. Ne, není to lidský hlas, je to křik zvířete, kterému někdo něco dělá, i když mu nic nedělá. Nepomáhá nic. Hlas, ticho, samotka... je to pořád všudypřítomné. Co jí je? Proboha co je té ženě? Co se jí honí hlavou? "Pane doktore, udělejte s ní něco, pošlete jí pryč, píchněte jí něco, tohle je strašné." Sestry se snaží. Dávají do ruky pastelku, pouští televizi, polohují, mluví na ni vlídně i přísně. Odložte jí někdo někam. Nebo my všichni blázni se z ní zblázníme.
Sedím u rádia. "Co jsi s tím udělala?" "Nic, ladím stanici." "Krávo", největší ranařka z oddělení. "Debile", myslím si, nemám náladu se rvát. Sami dvě pak v koupelně. Nechává téct vodu, zatímco se svléká. Zastavuji vodu. "Šetři vodou," nevím, proč to dělám, ale jsem pevná. Mám jí dost. Celý den nadávala ostatním holkám. A zvlášť těm, kteří se nedokáží bránit a dlouho to pak zpracovávají pláčem. "Si pusť vodu, až budeš svlečená, ne?" nevím, proč se s ní bavím. Nemá slov. Na rvaní se je moc nahá. A mě by nevadilo ji chytit za vlasy. A jít pak na samotku. Ale tenhle boj se nekoná. Boduji.
Nehnu se. Sedím zkroucená v křesle na chodbě. Myšlenky mi běží jedna za druhou. Sedá si ke mně krásná mladá dívka v krátké sukýnce s dokonalou postavou. Sociální pracovnice. Začne se se mnou bavit o Monetu a Manetu. Do té doby netuším, že byli dva. Má dobrou vůli, je hezká a nemá v popisu práce ztrácet se mnou čas. Přesto jí nejsem vděčná. Závidím jí její sebevědomí, přehled a krásu, a nevěřím jí. Nevěřím ale v té době nikomu. Můj svět je rozplizlý, ztracený, a chci jen domů. Ona má v tu chvíli v porovnání se mnou všechno.
Ztratily se mi boty. Nedala jsem si je hned do skříňky. Řeší to všechny holky. Kdo mi je mohl vzít? Jen jedna to ví. Jedna je ukradla. Dobře, provedeme kontrolu skříněk. Boty se záhadně objeví na skříňce. Probírám to pak s psycholožkou. "Ty holky jsou tu zavřený i několik roků. Nic nového si nemůžou koupit..." Ksakru s botama.
Nesmím z oddělení. Není mi dobře, mám žízeň a hlad. Nacházím dobrou duši. "Skočím ti pro vodu a piškoty," když si jde něco koupit do kantýny, koupí i mě. Nic za službičku nechce. Koukám na vrácené peníze. "Tak si vem aspoň korunku. Pro princeznu." Usmívá se a dává si ji do kapsy. Rozumíme si.
"Má mě rád, viď? Řekni, že mě má rád. A vezme si mě k sobě, viď?" "Ano, má tě rád." "Má, volal mi, má mě rád...." Jak moc toužíme po tom, aby nás někdo měl rád. Abychom nemuseli zůstávat tam, kde se nám nelíbí. Abychom mohli k někomu, komu na nás záleží. Tak moc, že si nás vezme k sobě. Nevezme. Možná zavolá, napíše SMS, možná zavolá i doktorovi, aby se zeptal na náš stav. Ale nevezme. Možná jen na víkend, ale ne na stálo. "Má mě rád, viď?" A nepomůže ani neustálé ptaní a ujišťování. "Má nás někdo rád?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 23. října 2018 v 20:51 | Reagovat

Krásné holčičky jsou užitečné na pohled i na dotek. :)

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 23. října 2018 v 21:36 | Reagovat

Smutný, smutný, smutný... :-(

3 nudistka nudistka | Web | 23. října 2018 v 22:58 | Reagovat

Já říkám, že aby nás měl rád druhý člověk, musíme mít rádi sami sebe, jinak to nedává smysl. Nemůžu chtít po druhém člověku, aby mě měl rád, když toho sama nejsem schopná. Takový je můj myšlenkový pochod jako odpověď na otázku v závěru článku.

4 slunecnyden slunecnyden | Web | 24. října 2018 v 15:18 | Reagovat

[2]: Je, příběhy, které píše život, který se trochu podělal.

[3]: Neříkám, že ne. Jen si myslím, že je to štěstí a ne samozřejmost, že máme někoho, kdo si nás vezme domů, i když nejsme úplně zdraví.

5 Eliss Eliss | Web | 24. října 2018 v 15:50 | Reagovat

Na jednu stranu pobyt v tomto místě člověka něco naučí, ale na druhou stranu bych to asi zažít nechtěla...

6 Sugr Sugr | E-mail | Web | 24. října 2018 v 18:13 | Reagovat

[3]: Mám jinou zkušenost, ženy či muži, kteří mají rádi sebe, nepotřebují aby je měl někdo druhý rád, mají rádi jen sebe a nechtějí se přizpůsobovat. Taková je má zkušenost s těmito lidmi, ať je jim 30 nebo 60let. Je to smutné, ale nestojí o přízeň druhého. Jejich volba.
Musí to být krásné, když někdo dokáže říct tomu druhému "mám tě rád", ne jako v těch amerických filmech, kde se to používá místo pozdravu, ale skutečně mít rád a dokázat to říct. To je asi už jen v pohádkách a v té Americe. ;-)
Jinak článek je zajímavě podán, může mu zcela rozumnět jen ten, kdo zažil.

7 slunecnyden slunecnyden | Web | 24. října 2018 v 18:57 | Reagovat

[5]: Některé zkušenosti si člověk nevybírá...

[6]: Možná ti, co mají rádi sebe, řeší jen sebe a na druhé jim už nezbývá místo.
Ani to mám tě rád nepotřebuji slyšet, když mě překvapují činy z lásky.-)
Potřebovala jsem se zas po čase k tomu vrátit a vypsat se - taková terapie :-)

8 MarijaKes MarijaKes | Web | 25. října 2018 v 13:57 | Reagovat

Mám tě rád,
ale nerozumím ti.
Rozumíš mi?
Chci ti roumět,
protože tě mám rád.
....

9 spravedlivysoud spravedlivysoud | Web | 25. října 2018 v 18:38 | Reagovat

Krásný příběh, skoro by to šlo někde vydat.

10 tinka77 tinka77 | Web | 26. října 2018 v 17:33 | Reagovat

Chce to silu poznať život z tamtej strany dverí...ja by som to možno nezvládla. Každý má taký kríž aký unesie 8-)

11 slunecnyden slunecnyden | Web | 26. října 2018 v 20:41 | Reagovat

[8]: Krásné...

[9]: Jsou to jen útržky .-) Ale děkuji.

[10]: Ale zvládla, když člověk musí... To pro sestřičky, doktory, psychology, terapeuty - tam jsou dle mého blízko syndromu vyhoření.

12 MirekČ MirekČ | Web | 30. října 2018 v 9:14 | Reagovat

U nás se říkalo: "Jsi zralý do opavy!"
Myslela se tím nejbližší psychiatrická léčebna v Opavě. To jako, že se ten člověk zbláznil, má v hlavě o kolečko víc, dělá mu v ní bzum bzum ...

13 Jitka Jitka | Web | 31. října 2018 v 10:06 | Reagovat

[6]: Říct mám tě rád dovede snad každý, ale ono to samo o sobě moc neznamená. Ta láska se musí nějak projevit. Třeba tím, že se postarám o svého nemocného příbuzného, který touží po tom nezemřít někde odložený v útulku. Jinak jsou to jen prázdná slova.

14 Sugr Sugr | E-mail | 31. října 2018 v 17:55 | Reagovat

[13]:
Věřila byste, že nedovede?
Jsou lidé, kteří city a emoce nedokáží dát  najevo a říct "mám tě rád" prostě neumí.
Je to tak.
Projevená láska starostlivostí a péčí o svého nemocného příbuzného - to je prý povinnost dětí, bohužel mnohdy děti jsou nemocnější či zemřou dříve než staří 60-70ti letí rodiče. Taková je realita dnešního života, v práci nyní zemřel 50 letý kolega na infarkt a nechal tu po sobě svou 70ti letou maminku o kterou se nemá kdo postarat. Takže slova jsou prázdná, ale život je jiný. Každý máme názor jiný též a to je dobře. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/