To nejkrásnější pro druhého...

14. srpna 2019 v 21:37 | LeS |  Normální den
Vztahy jsou křehké. Zdají se pevné, nezlomné, stálé, ale jsou křehké. Lidé jsou také takoví. Tak vztahy nemůžou být ani jiné. A občas nás zasáhnou svojí bolestí, zranitelností, ale i omamnou krásou a často i pochopením.

Měla jsem přítele. Nevytahovala jsem to sem na blog. A vlastně jsem to nevytahovala nikde. Jen nejbližší věděli. Měla jsem ho, a vlastně jsem ani nevěděla, jestli ho mám. Často jsme se navzájem ztráceli. A to doslova. Každý jsme žili svůj život a občas se setkali. Zahořeli k sobě láskou a touhou... a pak zas to nechali uhasnou a třeba i několik měsíců o sobě nevěděli. Přesto nás k sobě něco táhlo, a to pouto - troufám si říct - byla vševědoucí láska.

Vševědoucí. Ne my, ale ona to věděla, že nás to k sobě přitahuje, a že se navzájem potřebujeme. Jak učební lekce, do které vstupujeme stále znova. A vždycky propadneme. A stejně to znova zkoušíme. Ani spolu, ani bez sebe.

Změnil mě. A snad i já jeho. Rozdílní, a přece stejní. Všechno, co jsem kdy chtěla, s ním shořelo, jak domeček z karet. Všechny moje přání, všechno malování společné budoucnosti... Bydlení, dítě... vzdala jsem se všeho a přesto jsem někde v duchu doufala - tak společný důchod?

A najednou jsem pochopila, že to jsou jen mé představy. Mé skryté touhy. A moje čekání na to, že se něco změní. Ne my dva, ale něco. Bylo to čekání na zázrak.

Naučili jsme se spolu být, naučili jsme se do sebe "zapadat". A tím se vzájemně nedráždit. Nehádali jsme se. Neubližovali si. Trávili jsme spolu čas v pohodě. A nechávali si všechno důležité pro sebe. Nechtěla jsem, aby se rozčílil a on nechtěl, abych plakala.

A pak, jednoho dne, kdy jsme zas měli období půstu jeden od druhého... stála jsem na břehu rybníka, kde se tak krásně čistí hlava a napadají úžasné myšlenky. A něco mi řeklo: "To nejkrásnější, co pro druhého můžeš udělat, je nechat ho jít." Vím, že to byla praštěná myšlenka. Ale bylo to tak čisté, tak osvobozující... Po těch mnoha letech marného čekání a doufání. Toho vázání se na někoho.

Ještě se ve mně něco pralo, ale věděla jsem, že to tak je. Že jsme to zkoušeli tolikrát znova, a vždycky stejně, Že jsme se dostali do fáze, kdy už ani jeden nemáme sílu a nevíme jak. Že už prostě ta učební lekce vypršela, a teď už zbývá jen pochopit proč.

Ta láska tam je, takové pouto, které už ale nesvazuje. Vztahy jsou křehké a člověk by se o ně měl starat. Ale včas. Dokud má sílu, chuť, nápady, důvod být pro druhého a s tím druhým to zkoušet. Dokud ví, že se chce druhému otevřít a ukázat kus sama sebe, které je možná jiným skryté.

Ale jakmile se ty dveře zamknou - a myslím, že to nejsou jedny dveře - ale několik dveří, které se zavírají směrem od srdce... Jakmile se člověk uzamkne před druhým, protože to ublížení nebo nepochopení ze strany druhého se jen zvětšuje. Bývá těžké hledat klíč.

A tak jsem to udělala. A ten kámen, který jsem křečovitě svírala v dlani, hodila do vody. Ona už ví, co s tím. A v metru si proti mně sedl kluk, který byl podobný jemu, a byl strašně smutný. Jeli jsme proti sobě dlouho, a... já pochopila, že je to smutné, není to příjemné, možná je to i bolestivé... Ale oba dva se z toho dostaneme. Že je to příležitost pro nás pro oba. Ano, na nový vztah, ale hlavně pochopit.

Ne, uzavřít se ještě víc. Ne, skočit v bolesti z mostu. Ale pochopit, že vztah má růst. A nebát se té trochy bolesti, nebo ponížení, ze strany druhého. Protože pokud se máte rádi, opět se po hádce budete na sebe usmívat. A že někdy ani nevadí prásknout dveřmi. Protože ty se dají znova otevřít, když přijde odpuštění, pochopení a zvítězí láska.

Ale když už člověk neví, jak dál, když jeho sny zůstávají jen sny, aniž by se k nim o krok přiblížil, a ten druhý je na tom stejně, když to prostě nefunguje, ať to člověk vezme za jakýkoliv konec, a ať to myslí jakkoliv dobře... pak asi přijde čas i na větu "to nejkrásnější, co můžeš pro druhého udělat, je nechat ho jít."


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Padesátka Padesátka | E-mail | Web | 15. srpna 2019 v 9:29 | Reagovat

Ty mě dokážeš vždycky dojmout a přinutit přemýšlet o mém životě.

2 pribehynaivniblondyny pribehynaivniblondyny | 15. srpna 2019 v 9:59 | Reagovat

Mno...silné, krásné, dojemné, moudré...😉

3 Lu Wild Lu Wild | Web | 15. srpna 2019 v 14:12 | Reagovat

Něco pustit a nechat je často mnohem těžší než se držet. Přece jen, člověk doufá, přeje si, ale to je málo.

4 Danka Danka | E-mail | 15. srpna 2019 v 16:33 | Reagovat

Jsi citlivá duše.Vždycky mě dostaneš.

5 tinka77 tinka77 | 27. srpna 2019 v 17:35 | Reagovat

Závidím ti tú odvahu ukončiť vzťah včas. Nie každý ju má :-)

6 slunecnyden slunecnyden | Web | 2. září 2019 v 15:41 | Reagovat

[1]: Děkuji. Ty mě zas dokážeš svými příběhy ze života rozesmát.

[2]: Děkuji. Psáno tak, jak jsem to cítila.

[3]: To je pravda. Občas můžeme být v situaci, která se nemění k lepšímu a nemáme odvahu ke změně.

[4]: Děkuji. Mám teď nějaké i smutné období. Doufám, že zas nastane to přívětivější .-)

[5]: Nevím, jestli včas. Myslím, že bychom někdy potřebovali jako učební předmět, jak se k sobě navzájem chovat :-)

7 mirekk mirekk | E-mail | 17. března 2020 v 22:17 | Reagovat

http://girlssnapshots.com - horke divky z vaseho okoli

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra
www.kdyz-se-dvojcata-nudi.blog.cz