Listopad 2019

František Hrubín – Nefritová flétna

20. listopadu 2019 v 18:04 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Tento poetický název je pro sbírku básniček čínský mistrů (asi 8stol.našeho letopočtu) v překladu Františka Hrubína. Čerpala jsem z vydání v Mladé Frontě, Praha 1978 a z doslovu jsem vytáhla to nejzajímavější.
Básně vznikaly za doby dynastie Tchang, byla to doba velkého rozmachu, obchodu, nádherných staveb, velké říše, ale i těžkého života rolníků a bojů s okolními kmeny.
Čínské básně byly jen pro opravdové znalce. Už jen čínské písmo je složité. A v tomto případě grafická podoba navozovala i náladu básně. Básně měly přesné rýmování. Rýmovaly se sudé verše, třetí se rýmovat nesměl. Bylo předepsané i střídání tónů rovných a nerovných (změna tónu změní i význam).
První verš zachytil objektivní skutečnost, druhý subjektivní náladu, třetí zvrat (občas i vtipný), čtvrtý verš dokončil gradaci, přinesl řešení.
A jestli vás jako mě zajímá, jestli František Hrubín znal čínštinu - tak ne :-) Spolupracoval s odborníky, kteří mu připravili doslovné překlady i rady a odpovídali na jeho otázky.
Básní je ve sbírce asi sto a básníků přibližně 30. Nejvíce básní je od Li Po (v překladu bílá švestka). Podle legendy byl oblíbencem císaře natolik, že dostal zlatou destičku, která ho opravňovala k jídlu a pití v hospodách a k finanční podpoře od úřadů. Aby nestrádal ani na svých cestách. Toulání miloval zřejmě stejně jako víno (rýžovou pálenku). A o obou píše v lyrických básních. Dále o tom, co viděl kolem sebe. O lidech, o přátelích, o drsné a krásné krajině hor i řek. O císařském dvoře. I o bojích.

Li Po
Cestou
Džbán z nefritu je plný, číšky svítí,
z Lan-lingu víno voní jako plást.
Když s to jsi opít hosta, hostiteli,
pak nevím, kde je cizina, kde vlast.

Mě se nejvíce líbila tato báseň:
Liou Jü-si
Od tvého odchodu
Od tvého odchodu smutek mám.
Nitě mám zmotané sem a tam.
Myslím jen na tebe, jsem jako úplněk,
chřadnu, noc od noci ubývám.

Není cesty zpět

16. listopadu 2019 v 18:31 | LeS |  Zamyšlení
K tomuto tématu jsem přemýšlela nad obrázkem. Člověk lezoucí na skálu nebo po schodech, a směřující k vrcholu, na kterém je napsané "cíl". Když už se člověk rozhodne, že půjde za svým cílem, nemůže se ohlížet zpátky a drží se svého směru.
Jenže mě napadá i jiný obrázek. Propast, přes kterou vede provazový žebřík. A ten žebřík je uprostřed rozbitý. Takže se člověk zpátky prostě nedostane.
A tak se i nějak cítím. Co se týká pár lidí. Nějakým způsobem se vztahy tak zničily, že už není cesty zpět. I když se o to člověk hodně snažil. A snažil se vysvětlovat. Snažil se pochopit druhou stranu. A nemyslím teď tím vztahy s nějakým bývalým partnerem. Ale i s člověkem, s kterým je nutné vycházet. Ať po pracovní stránce, nebo po soukromé.
Myšlenky, které jsou řečené. A ani si nemyslím, že bych byla zlá, že bych nadávala, že bych urážela... Jen jsem řekla zřejmě věci, které druhou stranu zranily. Nebo jsem chtěla přesvědčit druhé, že můj názor je správný a je jen mylně chápán. Nebo jsem chtěla pro sebe taková práva, jaká mají ostatní.
Někdy mám pocit, že se opravdu velice dobře umím zbavit druhých lidí. Tedy těch, s kterými bych vycházet měla. Nebo si je umím docela dobře znepřátelit. A cesta zpět prostě nevede.
(Když už nás znova na jeviště nepustí, abychom napravili chyby).

Na jevišti života předvádíme,
hry, které nemají reprízy,
scénář i režii jen my víme,
někdy se zmítáme ve krizi.

I když se kulisy stále mění,
stále jsme vidět na jevišti,
hry mají různá obsazení
a neznáme scény příští.

Jen na chvíli se uvolníme,
v tragédii musíme hrdě hrát,
komedii si střihnout smíme,
publikum podaří se rozesmát.

Erica Bauermeisterová – Škola milostných chutí

13. listopadu 2019 v 15:46 | LeS |  Shlédnuto, přečteno, slyšeno-recenze
Jemná, vyvážená, hřejivá, voňavá, plná různých chutí. Tolika, kolik je různých lidí, kteří se setkají na škole vaření v Lillianine restauraci. Nejsou zde napsány přímo recepty, jen jakési možnosti receptů. Popsány lahodné suroviny a nápadité přípravy jídel.

Díky jídlu a přípravě jídla se v každém otevře kousek jeho třinácté komnaty, aby se mohl zas uzavřít a člověk se cítil celistvější a radostnější. Jsou tu manželé Carl a Helen, kteří jsou do sebe i po mnoha letech stále zamilováni, a člověk by neřekl, že je něco trápí, či snad trápilo. Mladá maminka Claire, která nadevše miluje své děti, a přitom si nepřipadá zcela šťastná. Italská návrhářka Antonia, která řeší, jak správně navrhnout kuchyň, aby se líbila zákazníkům a hlavně byla prospěšná a hodící se konkrétnímu domu. Počítačový odborník Ian, který pochopí, že není nutné jen správně namíchat suroviny, ale dát vaření i cit. Smutný Tom, který přišel o to nejcennější ve svém životě, o svou lásku. Bělovlasá Isabelle, která ztrácí i své vzpomínky a trošku se jí věci začínají plést. A mladičká Chloe, trošku roztržitá, ale přece jen toužící splnit si své sny. A Lillian, která vaří ne s chutí, ale láskou, a věří, že právě vaření a jídlo může člověku v mnohém pomoci.

Ti všichni se nejen naučí vařit, objeví v sobě nové stránky a možnosti, a navzájem propletou své osudy, ať už v podobě přátelství nebo lásky.

Je to jedna z knížek, kterou jsem přečetla a měla chuť ji začít číst znova. A kdyby byl druhý díl, určitě bych si ho půjčila.



Kdybych se mohla vrátit v čase

9. listopadu 2019 v 18:49 | LeS |  Zamyšlení
"Dědo, jak se ti žilo za komunistů?" přinesla dcera zvídavou otázku ze školy. "Já nevím, asi dobře," odpověděl děda. "Děda má alzheimra," vtipkovala jsem. Dcera se nenechala odbýt: "A žije se ti teď lépe nebo dříve?" A tak se ukázalo, že máme moudrého dědu: "Každá doba a každé životní období má něco. Dobré i špatné."
Žilo se mě dřív lépe? A co životní milníky, které jsem minula? Rozhodla bych se jinak stát znova na životní křižovatce?
A existuje okamžik, který bych chtěla znova prožít? Určitě to může být první sblížení s přítelem, když jsem držela v ruce vysokoškolský diplom nebo dny, měsíce (i roky) po narození dcery…
Jak by to bylo, kdybych se vrátila a věděla už, jak to dopadne? Na přítele bych koukala bez té bláznivé zamilovanosti, protože mi pak doslova zlomil srdce a rozešel se se mnou. Možná bych do toho ani nešla. A určitě bych nedělala věci, které jsem pak dělala. Už bych věděla, že není tak dokonalý.
Dostat znova šanci a výběr studovat nebo nestudovat. Asi studovat, protože dozvídat nové věci mě baví a bavilo. Ale víc bych si studium užívala. Méně se trápila tím, že tu zkoušku neudělám ani na potřetí. Protože v životě jsem zatím ten diplom vůbec nepotřebovala, a dveře mi rozhodně nikde neotevřel. Spíš minimálně jednou přibouchl, když mi řekli, že mě nevezmou, právě protože mám vysokou školu.
A narození dcery a období poté bylo hodně emotivní. To, jaký ráz nabraly události… znova prožit bych to nechtěla. Ale dívat se do postýlky, jak je dcera spokojená a usměvavá. Vidět její pokroky a vidět její nadšení… Někdy se mi zasteskne, že ten čas tak rychle letí.
Mám ale situace, kdy bych se chtěla vrátit a prožít věci jinak. A tím je pár kiksů, které se mi povedly. Přílišná důvěra, nebo naopak přílišná kritika. A určitě bych jinak chtěla prožít moji nemoc. Dokázat tohle ovlivnit a nezpůsobovat tolik bolesti druhým... Tam bych určitě jednala jinak. A nenosila bych si pak tolik výčitek.
Kdybych se mohla skutečně vrátit v čase, a věděla, jak události dopadnou, dělala bych si méně starostí. Byla bych skutečně s lidmi, na kterých mi záleží. I když někteří lidé se prostě časem ztratí. U některých je to člověku líto.
Kdybych se skutečně mohla vrátit v čase, zkusila bych mít víc odvahy. Víc jednat, když mi na věcech záleží. A méně jednat, když to moje jednání nevede k něčemu pozitivnímu.
Kdybych se skutečně mohla vrátit v čase, rychleji bych se učila z mých chyb, víc bych se smála a vtipkovala, vážila si každého dne, kdy je mi dobře... Míň bych trucovala a míň bych nadávala na život, že ke mě nebyl dost štědrý. Už bych si s některými věcmi věděla rady, a s těmi, co nevím, bych si méně lámala hlavu.
Jenže se v čase vrátit nejde. A jak řekl děda, každé období má něco. To dobré i špatné. Tak ať to vše zvládnete se ctí a vše se vyvíjí k lepšímu.
(Jako na dvou obrázcích, jeden je z roku 2014, druhý jsem fotila letos .-)

Mlha

3. listopadu 2019 v 19:07 | LeS |  Výlety
Mlha přikryla a schovala všechnu bolest. Kapičky zůstávají na větvích, ve vlasech, i na řasách. Člověk se dívá do dáli, a mlha ukazuje jen to nejbližší. Tak to asi má být. Vidět jen to blízké, to, na čem nyní záleží. Na přátelství, na nás samých. Na tom, co bylo. Na vzpomínkách.
A dívat se do dáli? Dělat plány? Snažit se zahlédnout slunce? Nyní je potřeba zklidnění. Ještě je v nás smutek z Dušiček. Ještě vidíme před sebou zapálené svíčky. A zapálené světlo v nás. Tolik se toho událo. Tolik bolesti, které jsme museli prožít. A tolik radosti, které nám druzí přinesli. I to jsou vzpomínky.
Někdy jsme svěšení, jak ty stromy. Zdá se, že nejde unést, co nám život dává. A ztrácíme naději, jak stromy listy. Čas smíření, čas osobního zrání. A ve vodě odrazy. Sotva znatelné. A přece jsou. Šedivé, jako vše kolem. Nezřetelné, jako svět, který zakrývají slzy.
A přesto i v mlze existují cesty. Cesty, které nás vedou k novým zítřkům.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra