Únor 2020

Dotek zimy

Pondělí v 17:07 | LeS |  Výlety
I když člověk chodí stále stejnou cestou, stále objevuje něco nového - pokud se pozorně dívá kolem sebe. Někdy ale je potřeba sejít z té cesty a začít se na věci dívat z jiného úhlu pohledu. Třeba z opačné strany.
A tak když trochu namrzlo využila jsem toho, že jsem se k rybníku podívala z druhé strany, než obvykle chodím. Našla jsem vyšlapanou cestičku od zvěře a trochu jsem měla strach, abych nepotkala divoké prase. I stromy navazovaly pocit zapomenuté krajiny. Byly porostlé lišejníky.
Tato bříza je zlomená už dlouho. Není to po vichru a bouřce minulého týdne. Ať teď jsem si ji mohla prohlédnout a vyfotit zblízka. Nevím, jestli ji rozštípl blesk, nebyla tak vysoká, a mohl by si vybrat jiné vyšší stromy v okolí. Uvidíme, jestli si lidé vezmou zbytek břízy na podpal.
Anebo možná dopadne jako tento zbytek stromu. Porostlý mechem, pomalu se rozkládající a určitě pohádkový takto okrásněný bílou námrazou.
A konečně slibovaný pohled na rybník z té druhé strany. Oproti hrázi s vrostlými duby jsou zde různé, neuspořádané stromy... A na jaře hnízdí kačeny.
Člověk se jim nediví. Je tu klid. A spoustu místa ke schovávání. V popředí je ještě rákosí zakrývané stínem stromů, ale postupně prozářené sluncem.
A tahle fotografie je už opět z druhé strany - té od hráze. A ta další i z jiného rybníka. Ale těžko poznat rozdíl .-)


I když chladno, člověk by pomalu zapomněl na návrat domů. A odměnou jsou mu siluety stromů v zapadajícím slunci. Všimli jste si, že barva slunce je v zimě úplně jiná než v horkém létě?
Loučím se, a za měsíc to možná budou už jarní fotografie .-)

Úspěch

10. února 2020 v 17:07 | LeS |  Zamyšlení
Žijeme teď něčím jiným, vichřice nebo mazání blogu systémem - doufám, že oboje přežijeme bez větších ztrát... Napsala jsem článek, kterým jsem se zkusila podívat na můj život z jiného úhlu pohledu, než jak to poslední dobou vidím (moc se mi nedaří). Zabralo to v tom, že se cítím rozhodně lépe.
Hodně síly a energie .-)

Co si představíte pod pojmem úspěch? Mít hodně peněz, luxusní vilu, rychlé auto, být slavný, mladý, štíhlý, možná mít hodně přátel...
Podle tohoto tedy nejsem vůbec úspěšná. Ale slyšela jsem takovouto definici úspěchu: úspěch je postupné dosahování zvolených ideálů... A podle této definice úspěšná jsem. Tedy alespoň víc než podle první představy.
Postupně jsem dosáhla toho, co jsem opravdu moc chtěla.
Mám dceru, kterou jsem si moc přála. Je taková, jaká je, a za to ji mám moc ráda. Naučila mě tolik věcí, že ani nejde si všechny pamatovat. A kolikrát to za mě "vyžrala", protože v některých ohledech měla náročné dětství. Ale doufám, že to zpracuje, utvoří si svůj názor, posílí ji to a nezlomí...
I přes nemoc chodím do práce (ne na plný úvazek), a dělám to, v čem jsem dobrá, a za co mám slušné peníze. Vím, že jsem v tom dobrá. Chyby, které se stanou můžou být z přehlédnutí. Průšvihy z malé průbojnosti. Ale v rámci zachování práce a strašáku mojí nemoci si nemůžu dovolit jít do konfliktů... Takže dělám to, co mi jde, a do práce se dokážu plně ponořit.
Mám už pět let blog, který sice nečtou tisíce čtenářů, ale pro mě je důležité, že můžu napsat, o čem právě přemýšlím, co mě tíží nebo co mě potěšilo. Můžu se podělit o to, jak mě která knížka zaujala. Můžu ukázat fotografie, které jsem vyfotila... A jsem moc ráda za pravidelné návštěvy. A často i povzbuzení.
Mám přátele. Nejsou to stovky přátel. (A u některých lidí jsem určitě spíš za tu divnou.) Ale mám přátele, kteří mě berou takovou, jaká jsem. Vím, že se na ně můžu kdykoliv obrátit. Podrží, pomůžou, neodsuzují... A navštěvovali mě i v léčebně. Moc pro mě znamenají.
Mám zahradu. Moc jsem si ji přála. A jdu asi proti davu, protože na ní není krátce střižený trávník a zakrslé stromky nebo bazén. Snažím se, aby zahrada přilákala ptáky a hmyz. Je tolik zástavby a tak málo místa pro ostatní tvory. Zarostlá zahrada není in, o majiteli se řekne, že se o ni nestará, ale právě taková zahrada může přežít v době sucha a přežít v ní živočichové... Zatím není zcela hotová (práce na ní bude asi vždy spoustu) :-) Ale mám zahradu, vysazené keře,... a to už jsou kroky k cíli.
A ještě jsem dokázala další věci, které mě v tom okamžiku nabíjely pozitivní energií a dávají pocit spokojenosti. Vedla jsem kroužek pro děti, chodila za lidmi do nemocnice, a teď si občas půjčuji dvě předškolní děti... Dělám to, co zvládám. Není toho mnoho, ale každý den jsem ráda, že můžu. Že spoustu času prospím, ale pořád můžu část času "něco dělat". A to je pro mě tím úspěchem.
Možná vám to přijde neskromné a vychloubačné, nebo naopak to za žádný úspěch nepovažujete... Ale možná se někdy příliš ženeme za nějakým úspěchem v dáli, a přitom ho prožíváme .-)

Leden

3. února 2020 v 17:07 | LeS |  Normální den
Tolik věcí se mi přihodilo za posledních 14 dní. A skoro u všech jsem byla tak rozladěná a plná emocí, že bych hned psala článek na blog. Ale pak jsem vychladla, uvědomila si, že se jedná o hodně osobní věci, a zveřejňovat by je, by ničemu nepomohlo.
Ono i na ty trapasy se časem zapomene. A neúspěchy možná jsou dobré k tomu, že vám je nikdo nezávidí, někteří i politují, ale jinak není o co stát. Většinou si je způsobíme sami, i když hledáme vinu někde jinde. Fackovacího panáka. Nebo rozbít pár talířů (hlavně ne ty po babičcce).
Zkrátka dělám v práci, kde se jedná sice o hodně, ale naštěstí ne o lidský život. Nedělám pilota, doktora, kde chyba může znamenat fatální omyl. Já přijdu přinejhorším o peníze. Nepříjemné, ale patří to mezi věci, které nejsou tím nejdůležitějším v lidském životě. Za chyby se platí - a kdyby jen penězi...
Bylo pár věcí, které nebyly příjemné, a o některých se teprve rozhoduje. Podpora přátel je pro mě ta nejdůležitější. I když mě napadla myšlenka "tys mě do toho namočila". (Jak snadno by se vina hodila na druhé.) Ale věci jsou prostě tak, jak jsou. A člověk nezmění, co už jednou rozehrál. Teď jen dohrát se ctí...
Jsou i hezké chvíle. Objevila jsem náhodou videa z dovolené 2012. Bylo to v době, kdy se mi rozbil foťák, fotit nešlo, ale kamera na foťáku fungovala. A tak jsem natáčela. Musela jsem se usmívat při takovém návratu do minulosti. Vidět rozpustilé a zároveň rozumné dítě, moje rodiče, kteří se mu věnovali... Tyhle chvíle se ničím nahradit nedají. To, co si navzájem dáváme.
Proto mám ráda fotografie, připomínku chvílí, kdy člověku bylo dobře. Kdy zdolal ten vrchol. Kdy byl s těmi, které má rád. Mám ráda to povídání nad fotografiemi. Víš, tahle babička, ty si ji nepamatuješ, ale já když jsem byla malá... Vzpomínky.
A ještě jedna věc pomáhá na smutky. (A to mi možná dáte za pravdu.) Tvoření. Měla jsem schované kousíčky statice a nasyslené skořápky. Použila jsem tavnou pistoli, polystyrenový věnec a na výsledek se můžete podívat.
To špatné zapomínat a to krásné si připomínat. Vždyť život je tak krátký.
Hezký únor vám všem.
Blogoví přátelé: nejen...
www.reveriedreams.blog.cz - vymyšlené příběhy
www.tinka77.blog.cz - oblečení barbie
www.dasatomaskova.blog.cz - na křídlech vážky
https://humanlizards.blogspot.com- kreslení,básně
www.veki.blog.cz - kamrlík
http://ublondyny.blogspot.com/
http://miric.unas.cz/
http://marijakesfoto.blog.cz/-cestování
http://ohnice.blog.cz/
http://australsky.blog.cz/
http://vceliraj.blog.cz/
http://zjinyhosveta.blog.cz/
www.supice.blog.cz - moudra